Konec civilizace
Aldous Huxley
https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/59620/bmid_konec-civilizace-bh1-59620.jpg
4
1698
1698
Huxleyho satirická antiutopie Konec civilizace (1932) je spolu se Zamjatinovou novelou My (1920) a Orwellovým románem 1984 (1949) jednou z prvních vizí budoucnosti, která domýšlí důsledky formujících se diktátorských režimů meziválečné Evropy. K napsání knihy vedly Huxleyho vlastní zkušenosti s Mussoliniho Itálií a zprávy ze Sovětského svazu. Jeho vize budoucnosti se složitě a pevně strukturovanou společností, v níž je geneticky a psychologicky předem určeno postavení každého jedince, je sice velmi hořká a pesimistická, nicméně realita, zosobněná Hitlerem a Stalinem, byla ještě mnohem horší. Jak sám později přiznal: „Diktatura budoucnosti v mé představivosti byla mnohem méně brutální nežli budoucí diktatura výborně popsaná Orwellem." O stálé aktuálnosti této knihy svědčí to, že snahy o naplnění Huxleyho vizí – manipulace jedincem od samého jeho početí především – je možné vysledovat ve výrocích mnoha novodobých „inženýrů lidských duší" – jak u politiků s diktátorskými sklony, tak i u vědců, bádajících v podmínkách demokratických společností.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2011 , MaťaOriginální název:
Brave New World, 1932
více info...
Přidat komentář
Skvělé myšlenky, jako 1984, ale bohužel po literární stránce ne příliš dobré a brzy jsem se vyloženě do čtení nutil.
Nakonec jsem nedočetl.
Na začátek bych řekla, že jsem od knihy měla možná až moc velká očekávání. Celkově se mi koncept a představa o budoucnosti od Huxleyho líbila - nejvíc oceňuji to, že dílo napsal v roce 1932 a je zcela nadčasové. Ideologie dokonalosti, užívání si každý s každým, a předem jasně dané postavení ve společnosti vypiplané od každičké buňky mě nadchlo. Chyběla mi ale hlubší příběhová linka, a závěr byl pro mě osobně zklamáním. Postava a charakter občas agresivního divocha mě svým způsobem iritovala, nicméně mě bavil kontrast střetu "dvou civilizací".
Že žijeme v Orwellovské době? Nesmysl! V Severní Koreji možná, ale řeči o zhmotňování 1984 mi připadají jako nepochopení jeho konceptu a nevážení si svobody, kterou bezpochyby máme.
Blížíme se vizi světa dle Aldouse Huxleyho? Já myslím, že ano a s ohledem na to, že svět v roce 1932 nebyl ani zdaleka tak podobný obsahu tohoto románu jako ten současný, je vidět určitý směr.
Nahrazování přísunu dopaminu z vjemů skutečného světa vjemy umělými, zato však mnohem bezpečnějšími a efektivnějšími, můžeme sledovat už v roce 2024 a takový koncept TikToku je toho zářným příkladem (a to nejsem žádný boomer, který by odsuzoval nové technologie a pokrok na poli sociálních sítí).
Možná jsem si dnes vzal jen málo Somy, tak vidím věci černěji než jsou...
Musím se ovšem přiznat k jedné věci. Narozdíl od většiny lidí, jež mi říkala, že po přečtení tohoto relativně krátkého románu měla slabší deprese (má učitelka angličtiny) nebo ho dokonce nedokázala dočíst, jsem tento problém absolutně nepociťoval. Za jedno je kniha jazykově velmi čtivá a zároveň ani její svět nepovažuji za tak nesnesitelně odpudivý jako jiní čenáři.
Huxleyho vize budoucnosti se od naší liší především v morálních zásadach. Pokud bychom za základ morálky v dobách vzniku této knihy (a staletí před nimi) považovali Desatero, můžeme si všimnout, že budoucí svět porušuje většinu těch zásad, které jsou ještě dnes v lidech stále zakořeněny. Základem spořádaného života se stává promiskuita, drogy jsou vládou doporučované, smrt se stává bezvýznamným tělesným dějem. Jak text knihy sám na konci říká, starosvětský Bůh v novém světě spí.
Svět budoucnosti je pro nás stejně tak nemorální a odpudivý jako je pro obyvatele budoucnosti náš svět.
A to je jen zlomek myšlenek, které Huxley rozvíjí...
Opravdu výjimečná kniha!
(SPOILER)
Bylo přirozené se domnívat, že BNW mi padne do noty stejně jako nemálo známá klasika 1984. Pan Huxley sice vybudoval velmi zajímavou myšlenku antiutopického světa, která by nemusela být zas tak daleko od toho dnešního, ale jeho myšlenky se nějak nepovedly plně převést na papír.
Kdybych dílo hodnotila čistě z filozofického hlediska, jistě bych musela dát o hvězdu víc.
"But that's the price we have to pay for stability. You've got to choose between happiness and what people used to call high art. We've sacrificed the high art."
(SPOILER)
Chcela som si pozrieť seriál Brave new World (2020), ale najprv som chcela poznať originál, preto som si kúpila audioknihu. Bohužiaľ kniha je napísana štýlom, ktorý mi nie je blízky.
Podľa mňa mala kniha miestami až zbytočne veľa dlhých detailných opisov, nedostatočne vyvážených dejom.
V istom momente sa začali dejové línie chaoticky prelínať a interprét čítal vetu za vetou, pričom každá veta bola z inej dejovej línie, čo gradovalo až do štádia, že už to neboli ani celé vety.
Neviem, či to bola nejaká snaha skrátiť knihu pre audioverziu, alebo je takáto pasáž aj v originále, v každom prípade to bolo chaotické, zmätočné a mala som chuť to vypnúť a kašľať na to.
Podarilo sa mi nakoniec knihu dopočúvať. Záver bol pre mna tiež sklamaním. Autor hyperbolizoval negatívne stránky postáv do takej miery, že vlastne v čitateľovi vzbudzuje dojem, že niet riešenia, všetci sú hlupáci a blázni, niet nádeje ...prosím vás! Pošlite niekto radšej na Zem meteorit...
Vlastne, keby tam nakoniec naozaj padol meteorit, asi by som to považovala za celkom dobrý koniec.
Chápem, že autor chcel prejaviť vlastnú frustráciu nad ľudstvom, tiež to tak občas cítim, keď si čítam správy z domova a zo sveta. Ale v tejto knihe mi to prišlo také neohrabané. Spisovateľov štýl písania ma proste nebavil. V každom prípade oceňujem zaujímavý námet.
Je mi trochu ľúto, že nezistím, ako by sa Aldous tváril pri pozeraní seriálu.
Někdy jsem se opravdu zamyslela jak moc to někdy zapadá. Oceňuji, že takové dílo vzniklo už v minulém století.
Bohužel se autorovi podařilo, že jsem nakonec více sympatizoval s řízenou společností, než s masochistickým pomateným divochem vybaveným důtkami, který kromě práva trpět a revoltovat, zdá se, neví, co vlastně chce a působí snad ještě hloupěji než závisláci na Somě.
Souhlasím s mnoha komentáři, které zmiňují, že příběhová část knihy je prostě špatně napsaná.
Nevím, který název je výstižnější, jestli "Krásný nový svět", nebo "Konec civilizace", který je použit pro tento překlad. Svět který se snaží společnosti vnutit jakýsi pocit štěstí ve jménu stabilizace a neměnnosti i za cenu toho, že obyvatelstvo rozdělí do kast s jejími předem danými povinnostmi. V době, kdy autor toto dílo psal, dokázal předpovědět čeho všeho bude lidstvo schopno v oblasti reprodukce a eugeniky, ale i společenské debilizace (jak o ní dnes mluví pan profesor Koukolík) a tento vědecký vývoj je vlastně naší současností.
Konec civilizace vlastně začíná tím, že se lidé dobrovolně vzdají kritického myšlení a pro své pohodlí přestanou produkovat nové myšlenky, což nahradí spotřební společností. Myšlení je nahrazeno infantilními veršovánky, které radí jak konzumovat Somu, drogu, která má všechny udržet v určených mezích. Lidstvo lehkovážně odhodí to nejcennější co má a to jsou přátelské a rodinné vztahy, které jediné dávají lidskému životu smysl a nahradí je prázdnou sounáležitostí s celkem.
Jakmile se objeví jediný jedinec, který je ochoten se ptát a zajímat o své okolí, stává se zrníčkem písku, které je schopno narušit celou společnost.
Viděl jsem i zfilmovanou verzi, ale ta je odlišná od literární předlohy i když je také zajímavě zpracovaná.
Vnímat Huxleyho Brave New World jako nějakou anti-utopii je podle mě chyba a zjednodušení. Ta knížka je víc o tom, čeho se Huxley osobně bál, co viděl jako riziko rychlého vývoje společnosti a jaké nebezpečí cítí. Beru tuto knihu spíš jako osobní zpověď zadumaného člověka, kterou převedl do nějaké čtivé formy. V tomto ohledu je to enormně silné dílo. Přestože je dnes už velmi, velmi (vzhledem k tématice) stará, Huxley se perfektně trefil do podstaty lidské odevzdanosti. Sám sebe později revidoval a viděl 1984 jako trefněji napsané dílo, mám zde ovšem jednoznačný názor - Huxley neviděl za roh a sám sebe nedovedl docenit. Nemohl. Nemohl totiž tušit, co se společností udělá diktaturou zlomená svoboda - a jeho, dnes již přes devadesát let stará, kniha je naopak daleko přesnějším vyjádřením toho, kam společnost spěje. 1984 se velmi často ´cituje´ (kolikrát mám pocit, že hlavně lidmi, kteří ji ani nečetli) jako turbo-odpověď na všechny pocity společenské nedokonalosti, ale minimálně poslední dvě dekády to vidím přesně naopak - je to Brave New World, která mířila do černého a jak stárne, mám z ní den co den ještě silnější zážitek.
(SPOILER)
Brave New World (správně "Krásný nový svět" - otřesný překlad "Konec civilizace" neuznávám) je dnes velmi aktuální dystopie a v následujících desetiletích bude ještě aktuálnější. Podle mého názoru mnohem více než Orwellovo 1984, které dnes sedí možná tak na Severní Koreu.
"Brave New World" je jeden velký myšlenkový experiment, který se snaží dotáhnout do krajních důsledků několik již probíhajících trendů v moderní společnosti: genetické inženýrství, polygamii a volné užívání drog. Společnost, kde se nemusíte starat o to, zda získáte práci, která vám vyhovuje, protože to za vás zařídí genetické inženýrství a "sociální predestinace", kde se nemusíte starat o to, zda si najdete vhodného celoživotního partnera, s nímž byste snad mohli založit rodinu, protože koncepty monogamie a rodiny už neexistují, protože "každý patří každému" a děti se rodí a vychovávají v laboratořích, a kde si nemusíte dělat starosti s žádnými duševními problémy, protože jakmile se s nimi setkáte, stačí si dát trochu "somy" (silné drogy podobné opiu) a jste okamžitě šťastní (a nikdy si na ni nevytvoříte toleranci, takže můžete zobat a zobat donekonečna). Kdo by nechtěl žít v takové společnosti? Vše se zdá být růžové - dokud si nezačnete klást otázky. Je tento způsob života důstojný? Patří váš život VÁM, když všechna rozhodnutí a těžkosti jsou učiněna a překonána za vás? Je opravdu "normální" chtít takto žít? Co je vůbec "normální"? Všechny tyto otázky jsou zosobněny v hlavním antagonistovi takové společnosti, postavě Johna, "divocha", jehož jediná představa o lásce pochází ze Shakespeara, který se stále musí sám rozhodovat, kým je, a který nepoužívá drogy, aby otupil svou emoční bolest. Nakonec se pro lidi z "ideální" společnosti stává podivným druhem celebrity (nebo zrůdy), a protože před nimi nedokáže utéct, nakonec se oběsí. To lze brát jako metaforu definitivního konce křesťanské morálky (založené na svobodné vůli, monogamii a čistotě) v rukou ultra-nihilistického, technokratického světa budoucnosti, jehož první zárodky můžeme vidět již dnes.
Představte si svět, kde jsou všichni stále šťastní a spokojení. Zní to hezky, dokud se nedostanete k tomu, že nemají na výběr. Nutnost spokojeností je do člověka vštípena na bazální úrovni a udržována pomocí drog. Nespokojenost a nekonformita jsou trestány a jakékoliv kreativní myšlení potíráno. Společnost je fázi vynucené stagnace. Velmi znepokojivé myšlenky poskytující skvělou mentální výživu.
Co tady bylo pro mě trochu slabší byl styl. Měl jsem pocit, že se v průběhu knihy tak trochu divně měnil a zcela odbočil v závěru. Ten jistě měl svoji pointu, přesto mi tak úplně ke zbytku neseděl. Za vrchol knihy považuji konfrontaci Johna s inspektorem a požadavek práva "být nešťastný". Co se týče inspektorů jsou těmi, kdo udržují mašinérii v chodu a jediní, kdo že společenské stáze mohou mít nějaký prospěch krom všeobjímajícího vštípeného štěstí. Postavy jsou absolutně jednodimenzionální, ale to v díle jako je tohle asi úplně na překážku být nemusí.
Těžké rozhodování mezi 4 a 5. Je to pro mě dost na hraně, ale nakonec dávám "jen" 4. Naprosto geniální vize a myšlenky s víceméně průměrným zpracováním a závěrem, který mi úplně nesedl to k nejvyšší metě o chloupek nedotáhly.
Nelehké čtení, potřebné čtení. Asi tak jako bych s Divochem říkala, že mám právo být (někdy) nešťastná, tak bych se přimlouvala za přečtení této knihy, která zrovna nepohladí po duši a neodlehčí, ale přinese hluboké a smysluplné myšlenky.
Forma mně úplně nevyhovovala, v některých částech jsem při čtení docela plavala, ale jako celek je to podle mě naprosto nadčasové dílo, které má stále, co dát, ba možná může dát časem více a více.
Jsem poněkud rozpolcen. Začátek a především třetí kapitola mi dala strašně zabrat. Byl jsem dost mimo. Pak to konečně začalo mít děj, něco odehrávalo, bavilo mne to. A pak konec. Jakože cože?
Určitě nejlepší z trojice We, 1984 a Brave New World. To proto, že tato vize budoucnosti je vpodstatě totožná s dnešním stavem a odpovídá tomu co havel nazíval post-totalitní společností.
Narozdíl od ostatních distopických románů tento ukazuje na dobrovolné otroctví, odlidštění a tedy naprostou nemožnost změny. Přesně podle hesla:
'Kdyby svoboda pršela, otroci roztáhnou deštníky.'
Mě osobně kniha bohužel absolutně nebavila. Chápu její myšlenku, ale po celou dobu to pro mě bylo hrozně nečtivé, až otravné. Předpověď možné budoucnosti rozhodně zajímavá, ale to je za mě všechno. Čímž neříkám, že je to špatná knížka, jen mně se zkrátka nelíbila a čekala jsem něco jiného.
Další z klasických děl, z jehož námětu je člověku všelijak o to více, když si člověk uvědomí, že koncept takovéto společnosti není zdaleka nemožný, stačí se podívat, co se děje v naší době a kam se lidstvo "posunulo" za posledních pár desítek let. Pro někoho velmi lákavá představa umělého štěstí a pohodlného života, který nezná nemoci, nedostatek čehokoli, nebudeme-li se ovšem bavit o lásce, rodině, citech, osobní svobodě apod., pro jiného však hrozivá noční můra, pocit bezmoci, zoufalství a beznaděje. Asi bych nejspíše visela v majáku a moje nohy ukazovaly do všech světových stran. Výborný literární počin, který je v mých očích takovým slabším čajem oproti 1984, nutno si však uvědomit, že bylo toto alarmující dílo vydáno již v roce 1932 !
Jako, na to že to je utopický román starý necelých 100 let, tak to klobouk dolů. Dost zajímavý svět Huxley stvořil (děti se vyrábějí, už od mala jsou kastovány do různých tříd - alfy, bety. divoši jsou lidi, kteří žijí postaru, atd) a ikdyž to nepůsobí tak depresivně jako o pár let později Orwellovo 1984, tak z toho taky chvilkama mrazí.
Klasika, vyšlo u nás poprvé v roce1970. Zmiňovaná droga soma na které každý v knize ujíždí je známá z indických zápisků Rgvéda z doby starých Árjů. Sómu tvoří halucinogenní rostliny jako prostředník pro styk s bohy, patří sem třeba muchomůrka červená. Heče peče Ford a špás spoj se s dívkou hned naráz, chlapci , dívky v roztoužení , teď dojdete uvolnění, heče peče...
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie alternativní historie zfilmováno 20. století anglická literatura konzumní společnost rozhlasové zpracování přelidnění kritika
Autorovy další knížky
| 2011 |  Konec civilizace |
| 1996 | Brány vnímání |
| 2001 |  Ostrov |
| 1970 | Raněný slepotou |
| 1998 | Šedá eminence |
Ve své době určitě přelomový román, který má co nabídnout i dnes a nutí čtenáře k zamyšlení. Na druhou stranu dějově nevýrazný bez většího ponoření do psychologie postav a nějakého hlubšího ztotožnění se s postavami. Závěrečná debata s Ředitelem (Controller) byla hlubokomyslná, filosofická a posunula celý příběh do jiné roviny, nicméně zůstává ve mně pocit, že ona vlastně společnost bez násilí, neštěstí, strachu není zas tak špatná i na vzdory ztrátě identity. Nevnímám to tak negativně jako většina komentářů zde. Každý má svoje místo ve společnosti, každý je součástí celku a je užitečný. Lidé se nebojí smrti, mají co jíst a nikdo neumírá zbytečně a sám. Na trable a problémy je tady "soma" tablety na uklidnění. Je to sice takový umělý "Matrix", ale důležitý je výsledek ne? Lidé jsou smířeni se svým osudem a nepotřebují Boha. Ano, to je ta myšlenka, která mě obohatila: Lidé nepotřebují Boha, pokud se cítí šťastně a spokojeně. Tato společnost má jeden druhého a většina je spokojená. Co víc si přát?