Kniha smíchu a zapomnění
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/89_/897/bmid_kniha-smichu-a-zapomneni-BPq-897.jpeg
4
521
85
Román ve formě variací o osudech několika postav zasažených iracionalitou společenských a dějinných mechanismů. Próza se skládá ze sedmi relativně samostatných částí rozdělených dále na krátké číslované kapitoly. Pouze čtvrtá a šestá část na sebe chronologicky navazují a jsou spojeny osobou Taminy, kolem níž se osudy postav z ostatních částí volně seskupují. Tamina je mladá vdova, žijící ze vzpomínek na manžela, který zemřel brzy poté, co spolu emigrovali do Francie. Protože by si ráda upřesnila kontury bývalého šťastného manželství, nenávratně propadajícího do zapomnění, pokouší se získat od tchyně své deníky, jež zůstaly v Čechách. Ačkoliv tomuto cíli obětuje i svou věrnost "až za hrob", nikdo z jejích přátel nakonec do Prahy nejede a Taminin pocit vykořeněnosti je ještě posílen trapností zbytečné oběti. Pokračování jejího příběhu (šestá část nazvaná Andělé) je uvedeno variací na motiv, jímž celá kniha začíná: úvahou nad Clementisovou čepicí na hlavě K. Gottwalda řečnícího z balkónu domu, kde míval krámek otec F. Kafky. Tamina podlehla nabídce mladíka Rafaela a nechala se odvézt na ostrov obývaný komunitou dětí, jejichž život je naplněn bezstarostnými hrami, ale i neúprosnou disciplínou. Děti mezi sebe Taminu přijímají, avšak stále více si všímají, čím se dospělá, přemýšlivá žena od nich liší. Kultický obdiv k její velikosti a ženskosti se postupně mění v nenávist. Tamina se nemůže ztotožnit s primitivními ideály jejich "ráje" a pokouší se z ostrova uplavat. V dalších příbězích se setkáváme s intelektuálem Mirkem, sledovaným Státní bezpečností a nakonec uvězněným (Ztracené dopisy), s umně zaranžovaným milováním ve třech (Maminka), s dvěma hloupoučkými americkými studentkami, jež se domnívají, že pochopily Ioneskův absurdní humor (Andělé), s láskou nesmělého studenta k řeznické paničce (Lítost) i s několika příklady toho, jak snadné je překročit hranici "za níž věci přestávají mít smysl" (Hranice). Kniha smíchu a zapomnění je třetím románem, který Kundera vydal nejprve ve Francii a prvním románem psaným v cizině. Od předchozích knih se liší nejenom méně běžným tvarem, ale také otevřenou kritikou Husákova režimu, kvůli níž Kundera přišel o čs. občanství.... celý text
Přidat komentář
Je to typický Kundera. Hodně sexu, reflexe padesátých let, byť neosobní, nesouvisející kapitoly, intelektuální úvahy atd.. Podobné věci jsem už od něj četl v jiných knihách, takže mě to trochu zklamalo a měl jsem pocit opakování.
Poslední "román" z beletristické tvorby M.K. vydané v českém jazyce, který mi ještě v knihovně zůstával nepřečtený ... a milé překvapení. Přestože opětovné setkání s typicky kunderovskými tématy, situacemi a charakterovými typy, snad s ještě větším odstupem než obvykle, tentokrát mi přišel jeho nadhled nějak uvolněnější, hravější, obraznější a možná i laskavější. Moc se mi líbilo zpracování volně provázaných povídek jako variací stejných témat (podobně jako v textu zmiňované hudební variace), kdy za jiné situace, u jiných osob, získává téma jinou perspektivu a vyústění.
Slabší z autorových děl.
Zaujalo mne mimochodem, jak vyšrktnul z československých reálií Slovensko (ostatně, jako v ostatních svých dílech, kde vždy používá pro Československo přídavné jméno český - české koruny, české hranice, český politik Dubček atd.). Poslední konstatování nemá vliv na hodnocení literárních kvalit knihy :)
Vlastně nevím, jak mám tuto knihu hodnotit. Byl to pro mě takový myšmaš, sledujeme osudy hlavních hrdinů, pak autorův a pak autor polemizuje o životě. Rozhodně na mě tato kniha udělala lepší dojem než Směšné lásky, četla se dobře a byly zde určité myšlenky, nad kterými se čtenář pozastaví, v celku si asi nemám na co stěžovat. Ale ta část, jejíž myšlenky zabrousily až k vodám "pedofilie", to na mě bylo až moc filozofické, tedy aspoň doufám v to, že to bylo myšleno metaforicky. Já nevím, stále jsem se tomuto autorovi neoddala, neotevřela a možná v budoucnu zkusím Nesnesitelnou lehkost bytí, ale zatím ne.
Obrazně řečeno je to hromadná pitva. Pitva morální, politická ale taktéž i sexuální. Možná toho bude na někoho až moc najednou.
Spoiler
Opakovaně se v tomto povídkovém románu (má 7 částí) objevuje rok 1968, který panu spisovateli zjevně způsobil hlubokou a nezahojitelnou jizvu na duši. Mě se nejvíc líbila třetí část nazvaná Andělé.
Ještě jednu věc si neodpustím, neboť to co chci z knihy volně popsat ukazuje na klasický životní paradox. Zároveň to potvrzuje pořekadlo: Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán..
V únoru 1948 stoupají po schodišti na balkon pražského barokního paláce (po stejných schodech chodil 8 let i Franz Kafka) Klement Gottwald a jeho ministr zahraničí Vlado Clementis (ten v této funkci nahradil Jana Masaryka), aby nový vůdce promluvil k lidu na Staroměstském náměstí. Když vyšli na balkon, bylo chladné počasí a KG byl prostovlasý. Clementis tedy sundal z hlavy svoji beranici a dal mu ji. O pár let později byl obviněn ze slovenského buržoazního nacionalismu a 3. prosince 1952 oběšen. Byl odstraněn ze všech fotografií, kde stál vedle KG, tedy i z těch z balkonu. Jen ta beranice po něm zůstala.
I přes obtížnější stravitelnost knihu doporučuji.
Kniha smíchu a zapomění pro mne byla zpočátku taková klasická povídková kniha, která podává obraz o tom, jak se zde žilo v době komunismu. Místy jsem si až říkal, že můžeme být rádi, že už je toto období za námi. S přibývajícími stránkami jsem ale postupně zjišťoval, že se čím dál víc ztrácím a že už vlastně vůbec nevím co čtu. Občas jsem měl pocit, že Tamara je určitou personifikací bývalé Československé rebuliky, ale zda to tak bylo myšleno nevím. Spíše asi ne.
A tak jediné co mne trochu více zaujalo, bylo autorovo pojetí sexuality, které je takovým zvláštním způsobem vtipné, ale zároveň ne moc hezké. Často jsem měl při čtení pocit, že sex je v pojetí kunderových postav spíše mechanická nutnost, než něco čemu by se oddávali s chutí a radostí. Krásně to demonstruje vtip anglického lorda, který po svatební noci manželce řekne: "Doufám, že jste těhotná, abych nemusel znovu opakovat ty směšné pohyby."
Dávám tři hvězdy, ale je to spíše pocitová záležitost, protože takovouhle knihu jiným způsobem zhodnotit nedovedu.
Precetl jsem jednim dechem a docela vaham nad hodnocenim. Cetla se velice dobre, ale zaroven mi to prislo takove divne ujete. Je to roman, nebo sled povidek? Dela si z toho legraci, nebo to mysli vazne? Nebo oboji? Davam 4 hvezdy, ale je mozne, ze kdyz si to prectu podruhe, tak to bude 5. Nebo taky jenom 3. A ted si vyber!
Pokud nevíte, tak je to právě ten román, za který Kundera ztratil Československé občanství. Tedy, nedivím se, šije do komunistů pěkně a invazi vojsk v roce 68 vůbec nešetří. Ale o tom tahle kniha není. Ani není o vztazích a sexu, ačkoli tak může vypadat, tedy pro povrchní čtenáře. Je to zkrátka Kundera, a kdo ho trochu zná, tomu asi můj komentář nepřinese nic nového... Ne nadarmo se říká, že Kundera je filozof a teoretik románu, který své prózy staví jako příklady, na nichž chce dokázat své teorie. A tak je to i zde. Ať už jde o teorii fikčního světa, či psychologii, filozofii, nebo etiku. Ale proč je v tom Kundera tak skvělý? Protože člověka baví nejen ta esejistická rovina jeho textů, ale i ony příběhy. Ať si autor zdůrazňuje jak chce, že mimo jeho text postavy neexistují, stejně máte pocit, že je znáte a sympatizujete s nimi, nebo je naopak odmítate přijmout. A to dělá z Kundery jednoho z největších spisovatelů z Čech, i když sám se jako Čech nepočítá... Kniha smíchu a zapomnění je na první pohled soubor povídek, autor je ovšem považuje za román. Nu, podle Kunderovy teorie románu (nejen děj a příběh tvoří celek, i téma může) o román jde a když si vzpomenu na některé autorovy eseje... No, nechtěl bych s ním o tom polemizovat. Ale to odbíhám. Tahle kniha je skvělá, ale to Kundera je vždycky...
To samé, co jsem napsala o Nesnesitelné lehkostí bytí, platí i o téhle knize. Co mi na jeho knihách nesedí je, že ať už je příběh jakýkoli, sexualni život protagonistů tam hraje hlavní roli. A hlavně ta situace, že chlap je tam vždycky vykreslen jako největší proutník...
Jsem z knihy zmatená. Na mě to působilo spíš jako takový mišmaš povídek. Možná jsem to správně nepochopila... Některé "povídky" jsem téměř přeletěla... Ke knize se vrátím, až budu v tom správném rozpoložení. Ano, četla se dobře, má něco do sebe, ale mě to nesedlo. A to si ještě vzpomínám, jak jsem na gymplu byla nadšená ze Směšných lásek. Budu se muset vrátit k oběma knihám...jednou, až bude ten správný čas.
Tak tady mi v postoji k postavám, jež stvořil v tomto díle, Kundera připadal jako chirurg který operuje pacienta bez narkozy ,plynule přejde k jeho pitvě,podává postřehy do magnetofonu a doprovází je ironickým smíchem.Jeho odstup je až děsivý.Toto dílo je asi nejnesmiřitelnější ze všech jeho děl v postoji ke všem autoritativním režimům a jejich nohsledům,což je trochu pikantní v souvislosti s momentálně propíranou aférou ohledně jeho údajného udávání. Je to velmi výbušná nálož koncentrované ironie,sarkasmu,humoru jenž zesměšňuje vše co je trochu lidské a přirozené.A tady si s autorem trochu nebudu rozumět. Vše co je lidské poslal do kytek za zvuků posměšného řehtání a křesťanem asi také není(mohu se mýlit),takže mi osobně tam chybí trocha naděje ,lásky a odpuštění. Jeho situaci po okupaci v 68 roce asi my ,co jsme to zažili jako děti,nebo vůbec ne ,nepochopíme,ale jiní autoři ,namátkou např. Opasek nebo Jirous ,se s tím vyrovnali lépe , a to strávili část života v komunistických lágrech.Přesto nechávám pět hvězd,protože použití magického realismu( tančící kruh komunistických nadšenců stoupající k nebi a za ním visící Horáková a Kalandra) se mi velmi líbilo. Kapitoly s Básníky byly vynikající a za srdce mne chytlo vyprávění o Tamině a její smrti,k té byl trochu autor milosrdný.Ale jenom trošku.Pro mne osobně je to jeho nejlepší kniha.
Mám ráda Kunderovu práci s jazykem, snahu vyjádřit se naprosto přesně. Ráda čtu jeho bezchybně vystavěné věty, vybroušené a vypointované. Tato knížka je pro mě zajímavá ze dvou důvodů.
Připomněla jsem si jí historii, 50. - 70. léta, tedy dobu, kterou jsem nezažila vůbec či zažila jako mrně, dobu, kterou interpretovali za mých studií nějak a od 90. let zase úplně jinak. Kunderův pohled na ni je pro mě maximálně zajímavý, vzhledem k vývoji jeho smýšlení za totality a odchodu do exilu (pro mě výborná první část Ztracených dopisů či první část Taminina příběhu).
Především jsem ale četla tento román jako sémantický rozbor. Autor nedefinuje pouze hlavní pojmy, tedy smích (a jeho druhy) a zapomnění (např. paralela ztráty paměti u tatínka následkem nemoci a ztráta paměti národa v šesté části). V každé části je obsaženo autorovo různé pojetí významu slov - např. perspektiva (obrácená perspektiva v druhé části - "hrušky" a "tanky"), paradox, hranice, přesvědčení,... Právě tohle mě zaujalo a to jsem si užívala, ačkoliv má tento román mnohem více rovin a výkladů, jak je to u Kundery běžné.
Četla jsem většinu toho, co u nás od Kundery vyšlo. Ve všech jeho románech se ale vypořádávám s jedním problémem, kvůli kterému on nepatří mezi mé nejoblíbenější exilové autory. Mně vždycky vadil jeho chladný pohled na ženy. Jeho knihy jsou naplněné sexem, ale nikoliv láskou k ženám - nebo je tam láska, ale nějak pokřivená. Podle mě Kundera ženy miluje, ale nemá je moc rád. Přečtu si ho vždy se zájmem, ale je to autor mého mozku, nikoliv srdce.
Jen tak nezapomenu na tuhle knihu a budu se ne přímo smát, ale pousmívat, i když někdy s mrazením v zádech. A to nejen pro ono zvolání "Jsem Bobby Fischer, jsem Bobby Fischer!" po úspěšném sexu ve třech. Historka s Gottwaldem na balkoně a Clementisovou čepicí je pravdivá a příznačná pro středoevropský prostor, ale teprve Kundera ji dokázal vsadit do mrazivých souvislostí v románu-eseji. Přirovnání komunismu k velké Bachově fuze a národům tábora míru jako notám, které se nesmí rozutéci, považuji za jednu z nejpronikavějších sond do komunistického hnutí. Pak nebude překvapivé, že mě zaujal i obraz kolového a velmi pravidelného tance, při kterém se naivní stalinista Ilja Erenburg vznesl nad Prahu. Do řady se vždycky můžeš zařadit, ale jsi-li jednou vyloučen z kruhu, není pro tebe už cesty zpět a jen se vzdaluješ a odlétáš, kruh se obejde i bez tebe a nevpustí tě. Pronásledování vlastního činu je pozoruhodný jev. Když se posunou kotouče hodnot, z budovatelů jsou vrazi, už to nespraví. Čechy jsou jeho a jsou smutné, narazí na to při rozboru lítosti. Opět tu nenajdeme slova nazbyt, věty jsou soustruhované a drží se poctivě myšlenky, na efekt se nehraje. Zaujala mě více společensko-politická rovina. Některé pasáže z Maminky a Tamininy smrti mohou být návodem, jak si užít tělesnou lásku bez zábran a potřísněného svědomí. Co mě asi pobavilo nejvíce: jak se Kristýniny černé střevíce a barevné korále hlásily o svá práva. Trefa! A jinak jsem spíše adorant než gynofob, pánové básníci.
Nadchla jsem se okamžitě. Ještě jsem ani nestačila dočíst první část a byla jsem nadchnuta. Způsob, jakým Kundera popisuje vystoupení Klementa Gottwalda na balkoně v únoru 1948 se starostlivým Clementisem po boku, je famózní. Je to jen několik řádků. Jako pár tahů štětcem. A nakonec zůstane jen čepice na Gottwaldově hlavě. Nadchnuta jsem byla i u Maminky, druhé části románu. Musím uznat, že Eva je pekelně rafinovaná. Pikantní situace mají lehký erotický tón a o překvapení také není nouze. Andělé, Tamina…pořád jsem nadchnuta. Všechny příběhy spolu souvisejí. Spojující linkou je budovatelské období rudé ideologie. A vztahy. Intimita. Erotika. Lítost… to je Kristýna a student. Něco reálného mezi těma dvěma se někde uprostřed změní ve fantazii za účasti několika významných básníků. Miluju básně! Ale tady je toho na mě moc. Moc básníků a moc rad od básníků. Básníci mají psát básně a nekecat do vztahu Kristýny a jejího studenta v Kunderově románu. I ty, Lermontove! Jsem nadchnuta o něco méně. Taminina smrt…. Nepochopila jsem to. Co to má být? Pakliže čtvrtá část Taminu představuje jako reálnou postavu v reálné době, tak v šesté části je to nějaká pseudoabstrakce. První část příběhu je jasně čitelná a pohybuje se pro mě v uchopitelné realitě. Druhá část je divoká fikce a mimo logiku příběhu. Nerozumím tomu a není mi to příjemné. Celý příběh mě provokuje a místy je až zvrácený. Ale možná mám jen upjatou představu, co by dvanáctileté děti měly dělat a co ne. Jsem ještě méně nadchnuta. Hranice a v hlavní roli maršál Barbara. Představa skupinového sexu organizovaného touto madame mě dostala do kolen. Smála jsem se společně se souložícími pány, kterým se smích tak nějak vymkl „z rukou“. Ještě, že komunisti neznárodnili šukání.
Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění (Atlantis, 2017). "Francois Ricard v předmluze k francouzskému vydání Kunderových Děl říká, že Kundera zapsal do dějin literatury tzv. novou politiku románu, kdy jednota románu není dána dějem, ani místem, o kterém vypráví, nýbrž tím, že je tu od první do poslední stránky přítomné existenciální téma," uvádí mimo jiné v doslovu nedávného českého vydání Silvie Richterová. V jiných Kunderových knihách jsem tuto skutečnost vnímala okrajově a nerušivě. U Knihy smíchu a zapomnění je to zcela markantní. Sedm dílů, sedm příběhů, na které by se nemělo pohlížet odděleně, neboť každý pojednává o smíchu, zapomnění, případně obou, z různých perspektiv. Najít jednotící pouto mi však činilo potíž, stejně jako ocenit některé "povídky" , v nichž je " zrušena hranice mezi realismem a imaginací (Andělé, Tamina smrt). Jako vždy, u Kundery se zde vyskytují pasáže, které jsou skvostné, myšlenky, které jsou nadčasové. Avšak styl psaní už zcela jistě orientovaný na zahraniční publikum, až příliš opakovaný a zdůrazňovaný leitmotiv opuštění země, důsledků sovětské invaze a připomínání historických reálií zapříčinily, že mě po dočtení neschvátila pro mě typická kunderovská euforie.
"Jejich taneční kolo se podobalo velkmu vznášejícímu se věnci, a já jsem utíkal dole na zemi a díval jsem se za nimi vzhůru a oni pluli dál, vyhazujíce nohy nejdřív na jednu, potom na druhou stranu, a pod nimi byla Praha se svými kavárnami plnými básníků a věznicemi plnými zrádci lidu a v krematoriu spalovali právě jednu poslankyni a jednoho surrealistu, kouř stoupal k obloze jako šťastná věštba a já jsem slyšel Eluardův kovový hlas - Láska se dala do práce, láska je neúnavná - a běžl jsem po ulicích za tím hlasem, abych neztratil z dohledu ten nádherný věnec těl vznášející se nad městem a věděl jsem s úzkostí v srci, že oni letí jak ptáci a já padám jak kámen, že oni mají křídla a já už jsem bez křídel". (Andělé)
"Naproti tomu smích, to je výbuch, který nás odtrhne od světa a odhodí do naší chladné samoty. Žert je bariéra mezi člověkem a světem. Žert je nepřítel lásky a poezie. ... Láska nemůže být směšná. Láska nemá nic společného se smíchem."
Nejedná se zrovna o jednoduché čtení, a věřím, že jsem napoprvé nepochytila všechno. Ale i tak to ve mně hodně zanechalo. Kundera rozhodně patří k mým top spisovatelům a všechny jeho knihy jsou zážitkem.
A jedna myšlenka, která mě velice zaujala:
„Lidé fascinovaní myšlenkou pokroku netuší, že každá cesta dopředu je zároveň cestou ke konci a že v radostných heslech jen dál a vpřed se ozývá lascívní hlas smrti, která nás láká, abychom pospíšili.
(Jestliže se dnes posedlost slovem vpřed stala všeobecná, není to především proto, že smrt už k nám mluví z bezprostřední blízkosti?)“
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Kniha Kniha smíchu a zapomnění je v
| Právě čtených | 15x |
| Přečtených | 766x |
| Čtenářské výzvě | 210x |
| Doporučených | 27x |
| Knihotéce | 173x |
| Chystám se číst | 240x |
| Chci si koupit | 49x |
| dalších seznamech | 6x |
Každou další přečtenou Kunderovou knihou roste můj obdiv k jeho genialitě. Tolik krásných, zajímavých myšlenek zabalených do přesně zvolených slov. Ano, někdy to dá práci držet s autorem krok, ale vůbec mi to nevadí - naopak, ráda se nechám unášet na hloubce textu, který nedokážu plně pochopit hned napoprvé. S žádným jiným autorem toto neprožívám.
Kniha smíchu a zapomnění svým názvem výmluvně prozrazuje svá hlavní témata - a já bych k nim doplnila ještě vyrovnání se s minulostí. S minulostí autora, postav, země. Od dob Směšných lásek (které jsou koncipovány podobně) autor lidsky vyzrál a je to z knihy patrné.
Milan Kundera je spolu se svým dílem naším národním pokladem, bez ohledu na to, jaké občanství má. Pro mě je to bezesporu autor světového formátu.