Klub divných dětí

03.01.2020

Nová kniha P. Soukupové už byla dlouho očekávána a po jejím přečtení musím s radostí říci, že se nadmíru povedla a, už s minulými knihami pozvednutá laťka, se houpe proklatě vysoko.
Příběh je nahlížen očima čtyř dětí, které se ve vyprávění střídají a díky tomu můžeme sledovat jednotlivé události z odlišné perspektivy. Nejsou to zcela běžné děti a z počátku ani kamarádi. Každé se něčím odlišuje od „normálu“, od běžného „stáda“. Ať už je to zcela specifický náhled na svět (Mila), handicap (Katka a Franta) či vnitřní strachy (Péťa). Někdo se do společenské ilegality uzavřel dobrovolně, protože ostatní – lidi/děti prostě k životu nepotřebuje či jim nerozumí (a platí to i obráceně), ostatní jsou do své osamělosti zahnáni násilím a nic jiného jim prostě nezbývá a proto to řeší po svém. Katka se utíká do světa příběhů z knih, Franta do skořápky zlého kluka, který kolem sebe jen kope, a Péťa ke skicáku. Mimochodem, dětí umí být pěkně zlé a kruté. Často se mění v bestie, které druhým neodpustí jakoukoliv jinakost. Kdopak z nás to nezažil jako dítě? Např. nosit v 80. letech fakt hrozné, velké, růžové brýle, rovnalo se odsouzení do pozice třídního otloukánka (vím o tom své).
Kniha je určena i pro starší děti, ale, upřímně řečeno, nevím, jestli bych ji svým dětem (9 a 13let) zatím doporučila. Pro děti bude totiž chování hrdinů srozumitelné, běžné a možná proto i nezáživné a nudné. To spíš pro dospělého je to naprosto fantastický svět. Jak spolu děti komunikují, jak přímočaře a bez obalu řeší nastalé situace. Je to skvěle napsané, při některých situacích mi běhal mráz po zádech. Jejich myšlenkové pochody a střet s pragmatickým světem dospělých, kteří přece nejlíp vědí, „co je pro děti dobré“….A to se Petře Soukupové podařilo naprosto skvěle vyjádřit!
Opravdu doporučuji všem – těm, kteří děti mají i těm zatím bez nich.
P.S.: a nesmím opomenout naprosto kongeniální spolupráci s ilustrátorkou knihy Nikolou Logosovou, které se podařilo velmi zdařile a citlivě doplnit knihu přesně padnoucími ilustracemi.

03.01.2020

Milé, krásně napsané. Jsem spokojená a nepotřebuji vědět zda je to určené dětem či dospělým.

02.01.2020

Velmi krásná kniha. Kupovala jsem ji původně jako vánoční dárek pro své děti, ale už při odchodu z knihkupectví jsem věděla, že jsem ji koupila vlastně sobě. Začátek je popisný, proto to děti asi hned nezaujme, ale druhá část se rozjede a je dost napínavá. Styl autorky znám, je jednoduchý, přímý a velmi dobře se čte. Svět jednotlivých hrdinů je vystižen opravdu dokonale a ačkoli jde o dětské hrdiny, v každém z nich jsem poznávala i kus sebe. Knihu bych doporučila nejen pro pěkný čtenářský zážitek, ale i jako terapeutickou příručku pro všechny rodiče všech dětí, protože krásně vykresluje rozdílnost těch dvou světů a naše časté nepochopené střety, které vedou ke zbytečným prohřeškům na dětských duších. Jak se ovšem kniha ujme u takového třináctiletého čtenáře, kterému údajně má být určena, si zatím netroufám předjímat, obávám se však, aby nebyla odložena jako "divná".

01.01.2020

Knížku jsem přečetla jedním dechem, jako téměř každou knihu od Petry Soukupové.. ale co k ní napsat? Jazyk mého vkusu, čte se velice rychle, ale nemohu přijít na to, jestli je kniha spíše pro děti nebo pro dospělé.. I tak děkuji za milý příběh, neurazil, nenadchnul

Klub divných dětí je zvláštní kniha. Přemýšlím, komu by měla být vlastně určena? Dětem? Dospělým? Možná spíš dospělým, dítka jistě odradí delší souvětí - přitom by stačilo sem tam udělat místo čárky tečku. Jinak se autorka do dětí opravdu umí velmi dobře vžít, vše působí vcelku autenticky a přečteno jsem měla za chvilku.

28.12.2019

Knihu jsem koupil jedenáctileté dceři na Vánoce s tím, že si ji později přečtu také. Po svátcích jsem napjatě čekal, co ona na ni. „Hmm... dobrá, celkem ujde,“ řekla po velmi rychlé četbě. „Co ujde?“ ptám se. „Jsou tam dlouhé souvětí, ztrácela jsem se v nich. Tak mluví a uvažujou děti v první nebo třetí třídě, to sedí, ale starší děcka u nás ve škole tak nemluví. Jinak první kapitola o Mile a celý příběh druhé části je super.“ „No a předchozí první část?“ „Hmmm… normál, nijak zvláštní, moc mě nebavila. Kapitolu Video bych možná napsala taky,“ řekla a šla si číst Dceru ohně.

K jejím slovům se mohu připojit. Zatím co jsem se loni nad audioknihou Nejlepší pro všechny rozplýval nadšením, Klub divných dětí mi přišel zvláštní. Platí stále, že Soukupová je výrazná současná česká spisovatelka, která má smysl pro detail a rozumí dětem, rodičům, dospělým. Podtrhuji také slova uživatelky Sorrow: Autorčin pozorovací a spisovatelský um se tu projevil na plné čáře. Všechno je to pravda, jenom děj - příběh téhle knihy mě neohromil ani neoslovil. Z části je obyčejný, běžný.

Musím také dodat, že podobných „divných“ dětí, o kterých Soukupová píše, je u nás spousta. Město od města, vesnice od vesnice je to různé. Kdejaké dítě pozoruje chování zvířat a živočichů, pokud ho to baví, kdekdo se bojí tmy, kdekdo žmoulá v ruce mobil a točí videa. Také mladé čtenářky s nadváhou nejsou u nás nijak vzácné a ojedinělé, proto skladba Klubu dětí ani příběh moc nepřekvapily.

Vedle výše uvedeného mě dostala také věta v textu, kde tatínek čte dceři z „blbé“ knížky pro děti (To jako vážně? Profesionální spisovatelská hvězda s diplomem scénáristky se naváží do obyčejných knih pro děti? Sama přitom neumí děti zaujmout? Směšné. Sama může pokrýt knižní trh knihami pro děti. Jenom nevím, jestli děti budou její knihy vyhledávat). Proto mě napadá, které jsou vlastně dobré a lepší knihy pro děti, když tahle dobrá ani lepší není. Dospělým čtenářům se možná líbí, ale co děti, které nad ní ohrnují nos?

15.12.2019

Petra Soukupová to má se mnou trochu těžké, do jejích knih vždy vstupuji s velkým očekáváním. Klub divných dětí mi velmi sedl tematicky a mám pocit, že je to jedna ze stěžejních knih, která by měla být čtena hlavně dětmi zhruba od páté do deváté třídy. Stírá některá zavedená tabu a uvádí na pravou míru, že být divný jednak není zcela výjimečné, ale hlavně, že i tací divnolidé mají srdce ve správný čas na pravém místě. Autorčin pozorovací a spisovatelský um se tady projevil na plné čáře, takže kdo si ji pro tyto atributy vážíte, budete spokojeni. Kniha je navíc překrásně graficky zpracovaná – tak trochu „divně“ (chápejte abstraktně), myslím, že nějaké přímočaré ilustrace by k příběhu nesedly. Z Klubu divných dětí si odnáším i já hodně jako dospělák, a tak mám pocit, že ač je rozhodně primárně pro starší děti, lze tuto škatulku dle libosti rozšířit, dokonce si dovedu představit společné čtení a diskuzi rodičů s dětmi, ale na to jsem možná až příliš optimista (nojo, ještě děti nemám, tak mě nechte snít).