Jako bychom dnes zemřít měli
Miloš Doležal
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/137916/bmid_jako-bychom-dnes-zemrit-meli-Z6S-137916.jpg
5
300
68
Drama života, kněžství a mučedniké smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara. Noc z 23. na 24. února 1950. Černý tudor projíždí zasněženou Vysočinou. Vpředu řidič se spolujezdcem, který popíjí čaj z termosky. Na zadním sedadle zhrouceně leží osmačtyřicetiletý kněz s oteklou tváří, který má na nohou narvané bačkory, na nártu rozstřihnuté, aby se do nich jeho opuchlé nohy vůbec vešly. Dva rozsvícené světlomety metají žluté kužely po sněhu. Je po půlnoci a pražští příslušníci StB soudruzi Bohumil Košař a Stanislav Cvíček právě přivezli z valdické věznice do Číhoště na filmovou rekonstrukci kněze Josefa Toufara. Dobitého po brutálních výsleších, těžce a sípavě dýchajícího, podivně zkrouceného a držícího se za břicho. To už není ani Getsemanská zahrada, ani bičování – teď se losuje o jeho šat. Jihlavský estébák Josef Solař, který na kraji vsi žoviálně vítal unavené soudruhy z Valdic, v roce 1968 prohlásí: „Toufar nemohl normálně jít a dva naši soudruzi jej museli vést. Při této chůzi vydával bolestné nářky. Trochu mi to připomínalo chroptění.“ Advent 1949, zasněžená mrazivá Vysočina, nedělní dopoledne 11. prosince. V malém kostele v Číhošti se při kázání sedmačtyřicetiletého P. Josefa Toufara třikrát zakýval dřevěný oltářní křížek a zůstal zkroucen a vychýlen mimo těžiště. Pohyb křížku vidělo dvacet svědků. Následně se do rozbíhajícího církevního objasňování vlomila komunistická Státní bezpečnost. P. Toufar byl zatčen, unesen a mučením jej příslušníci StB nutili lživě doznat, že vše podvodně sestrojil. Toufarova mučednická smrt zhatila připravovaný inscenovaný monstrproces, nezastavila však otevřený útok komunistického aparátu proti katolické církvi. Autor této knihy se zdaleka nespokojil s tím, že by začal vypravovat životní příběh kněze Josefa Toufara (1902 až 1950) dnem jeho příjezdu do Číhoště. Dosud stál hlavní aktér příběhu stranou, nikde nebylo možné dočíst se, z jakých pocházel poměrů, co jej vedlo k rozhodnutí stát se knězem a jak dlouhá cesta vedla k vysvěcení. Základní pohnutkou k sepsání díla nebylo vyvrácení či potvrzení toho, zda se křížek skutečně v adventním čase roku 1949 tajemně zahýbal, ale naléhavá touha pochopit, kdo Josef Toufar byl a co všechno v jeho údělu předcházelo dějství poslednímu. Léta pátrání, shromažďování dokumentů, snímků i svědeckých výpovědí tvoří opěrný systém díla. Miloš Doležal nepojímá obsáhlý životopisný portrét patera Toufara jako chladné historické pojednání, nechybí v něm bezprostřednost ani humor, a přece ani o krok neustoupí požadavku na absolutní dokumentární věrnost, každou uvedenou informaci opírá o konkrétní nálezy v archivech a osobní svědectví pamětníků. Kniha Jako bychom dnes zemřít měli se skládá ze dvou rovnocenných částí, textové a obrazové. Vzniklý celek je také důkladně vyvedenou kronikou života jedné části Vysočiny v první polovině minulého století, krajiny, jež v sobě nese stigmata hrdinů a mučedníků. Spolu s autorem, pamětníky i fotografiemi putujeme po místech dnes zbořených, zatopených, či zjizvených necitelnými zásahy do krajinného profilu z dob komunismu. Ne náhodou říká básník a historik Zbyněk Hejda, že Miloš Doležal Vysočině vrací její paměť.... celý text
Přidat komentář
Ač si vůbec neholduji v knihách životopisných, na tuto knihu jsem se vrhla. Nelituji. Četla jsem ji s napětím, musela stále na ni myslet a se zájmem jsem prohlédla přiložené dokumenty a fotky. Jsem ráda, že jsem se o této kauze dozvěděla více. Je mi jedno, kdo a proč hýbal křížkem. Není mi jedno, co se z toho zrodilo. Děkuji člověku, Josefu Toufarovi, že se vždy snažil být lidským, normálním a pro lidi. Jeho lidství a to, jak s ním Bůh počítal, je pro můj život důležitější, než zvěrstvo jiných a než důvod pohybu křížku.
Hodnotím 4*, ač se teoreticky knize se vlastně nedá nic vytknout. Jedná se o precizní sepsání informací z mnoha různorodých zdrojů, dá se říct až detektivním vyšetřováním. Snad to ani nejde udělat lépe. Důsledkem toho je však i trochu obtížnější četba, vzhledem k množství uvedených faktů (jako jsou např. jmenně vypsané zúčastněné osoby v konkrétních událostech). Autor si zaslouží poděkování za napsání a za veškerou tu práci, kterou pátrání muselo dát, neboť události uvedené by neměly být zapomenuty.
Za poslední dobu jsem kromě této knihy četl ještě o vyhlazovacích táborech Belzec, Sobibor a Treblinka a taky jsem zavzpomínal na Kladivo na čarodějnice. Tyto knihy, vycházející ze skutečnosti, spojuje bezpráví páchané na lidech, mučení a bohužel také to, že až příliš pachatelů vyvázlo bez trestu.
Přečetla jsem před měsícem, četla dlouho a pečlivě a stále nedokážu napsat komentář. Je to jedna z nejkrásnějších a nejsilnějších knih mého života. Hodně mě ovlivnila a nikdy na ní nezapomenu. Učím se žít " ...jako bychom dnes zemřít měli".
Tato kniha mě hodně zasáhla. Umučení nevinného člověka, který se ničím neprovinil, snad jen tím, že žil ve špatné době!! A co je na tom nejhorší, je to, že za to nebyl nikdo potrestán!
Neznám pro sebe užitečnější četbu, než když se na konkrétním příběhu člověka, se kterým se lze ztotožnit, protože to není ani král ani potomek miliardářů, představí doba, ve které žil. Josef Toufar, člověk z vesnice, který se nijak halasně ani vyzývavě nevzpíral osudu, nepořádal revoluce a nebyl to dobrodruh ani člověk se smrtící odvahou. Muž, který dokázal podržet svůj sen a jít za ním, i když si na to musel počkat. Když se stal konečně knězem, zůstal na vsi a byl užitečný jednoduchým, srozumitelným, uchopitelným a všednodenním způsobem, bez kterého se žádné společenství neobejde. Prostě byl osobně angažovaný a ovlivňoval to, co bylo v jeho silách. A za to byl po zásluze potrestán, protože nic většího a užitečnějšího nikdo dělat ani nemůže, neboť právě tím je každému zlu nejnebezpečnější.
Jedna z nejlepších knih, jakou jsme kdy četla. Všem moc doporučuji! Jak už se psalo níže, měla by být na seznamu povinné (nebo minimálně doporučené) četby. Oceňuji autora, s jakou pečlivostí s tvorbou knihy postupoval.
Nádherně napsaný životopisný portrét. Čtenář se i zasměje humorným zážitkům ze školy. Pomalu, ale jistě tuhne úsměv na rtech. Nechcete číst dál a zároveň se nemůžete odtrhnout. Od začátku víte, jak to dopadne a přesto doufáte, že se pan farář zachrání. Proč? Protože vám přiroste k srdci. Protože vás ohromí svou lidskostí a radostí ze života, svou přirozeností. Josef Toufar není učený teolog. Je silný v pastoraci, protože se obrací k lidem a učí je jak žít v Bohu. Protože sám tak žije. Autor nepíše o čihošťském zázraku, píše o člověku Josefu Toufarovi. Píše dobře, detailně, citlivě a vše skvěle doplňuje bohatou fotografickou dokumentací. Kapitoly jsou krátké, takže se nemůžete odtrhnout. Kniha nejenže stojí za přečtení. Ona stojí i za koupení, protože tento příběh se prostě musí číst. Znovu a znovu.
"18. a 19. února je sobota a neděle. Soudruzi estébáci odjíždějí do tepla svých domovů a ke sváteční bábovce. Ve valdické kobce leží padlé, zbité tělo kněze plné podlitin a zaschlé krve, moči a špíny. Má tak rozbité nohy, že nemůže pořádně vstát ani popocházet. On, který pěšky v zimě v létě obcházel celou zahrádeckou a číhošťskou farnost. Začíná poslední dějství, ještě celý jeden týden Toufarova křižování."
Kdyby znal Dante Valdice v období února roku 1950 a k tomu měl možnost vidět zmučenou bytost, která byla v lepších časech páterem Toufarem, jistě by do svého Pekla přidal další kruh.
Kniha, která budí silné emoce zrcadlící životní fázi, ve které se Toufar nachází. Od veselého laškovaní pokročilého studenta až po trýznivé mučení, které je řádně a jistě se záměrem dopodrobna vylíčeno, aby si i čtenář řekl: Prosím už dost. Několikráte mne navštívily primitivní pudy, kdy jsem měl chuť stbákům taky servírovat „karlovarskou polívčičku“ (přesolená) a pak jim nedat pár dní vodu.
„Když mě hlava pěkně změkne potom hezky všechno řekne.“
Jedna s nejsilnějších pasáží (nejen této) knihy je Toufarovo kázání ke konci prosince 1949. Věnuje se pomíjivosti času a moudrým zacházením s ním. V perspektivě toho co bude probíhat v následujících dnech nabývá opravdu mystických rozměrů.
„Čas je drahocenným statkem, a proto ho musíme dobře užívat. Každé ráno je dar, který se nikdy nevrátí, a škoda, věčná škoda každého promarněného dne. Každý den je buď pramenem požehnání, nebo pramenem neštěstí, neboť žít v hříších znamená promrhat drahocenný čas, utíkat pravé radosti, aniž za živa si připravit zoufalé peklo.“
Naši zem tenkrát okupovali bestiální teroristé. Dostat se jim do prádla znamenalo průser kosmických rozměrů. Nešlo o nic menšího než o holé bytí.
Ještě za Toufarova života vznikl zločinný dokument Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení:
https://www.youtube.com/watch?v=msGdYUMZiNA&t=115s
Toufar tam měl být také, ale stbáčtí malíři v čele se soudruhem Máchou ho zmalovali způsobem, že hrál všemi barvami a cestou na kazatelnu zkolaboval.
Píši tento komentář příhodně v den narozenin pátera Josefa Toufara. Mé myšlenky se ke knize a k jeho osobě stále vracejí. A pár dní ještě budou.
(Knihu jsem zakusil ve vynikajícím zpracování jako audioknihu)
Na to nejsou slova...…..
Zasáhlo mě to a nutilo mě to hodně přemýšlet . Bylo mi z toho hodně ,hodně úzko. Jak tak hodný člověk s dobrým srdcem a co pomáhal lidem mohl skončit? Nebyl bohužel jediný. Žáci ve školách by to měli mít jako povinnou četbu. Aby věděli co ta rudá sebranka páchala.
V podstatě nevím, co bych dodal. Politický režim plný vrahů z obavy před ideologickou konkurencí začne úředně i fyzicky likvidovat své oponenty - katolickou církev. A i když všichni znají pravdu (lež) tak ji z faráře hodlají vytlouct a taky ji z něj po gestapackych metodách vymlati. A i když ten brutalitě podlehne, systém běží dál. Vraždy jsou na denním pořádku a lidé je postupně přijímají jako ranne brambory na pultech. Že Mácha a jiní vrazi unikli je jednoznačnou slabinou demokracie. Aspoň Zavodsky visel. Ale tvrdý trest by zasloužila celá parta, která případ realizovala. Doležal odvedl hodně dobrou práci. Jen me je na bliti.
Toufar farář. Toufar člověk. Toufar mučedník. Z Doležalova popisu vychází téměř jako nadčlověk. To ale nejspíš také byl, jinak by nemohl žít tak, jak se dozvídáme. Jak skromný, kněžský a přitom hluboce člověčenský byl číhošťský farář Toufar. Jak tragická byla smrt, jakou pro něj přichystal nesnášenlivý, brutálně smrtící komunistický režim. Jak je možné, že komunismus dokázal přežít přese všechny hrůzy, které spáchal na národech. Na svých vlastních lidech. Jak je možné, že se rodí noví a noví komunisté. Ano, jistě, ti dnešní pravděpodobně nechtějí vraždit své oponenty a nevinné občany, chtějí něco jako lepší svět. Možná. Ale potom by měli vytvořit novou, krvavou minulostí nezatíženou, otevřenou ideologii. To mají komunisté opravdu tak málo vůle a představivosti, jak takový lepší svět má vypadat? Jak je možné, že se nestydí za skutky svých spolustraníků?
Jenom další a další otázky se derou na rty a odpovědi nepřicházejí. Jenom jedna. Celá komunistická ideologie byla a je jedna velká lež, podvod a klam. Člověk starý, důvěřivý, slabý či sociálně strádající je ale snadná kořist. Příběh faráře Toufara je mimořádně tragický pro jeho osobu. Ještě tragičtější je ale pro naši společnost, jejíž krutý režim Toufara brutálně utýral, podobně jako mnoho dalších, a na desetiletí tak lidi zbavil svobodné vůle, života a mnohé další naděje. I kdyby na Den žen snesl každý jeden komunista ženě deset náručí karafiátů, zlo jejich předchůdců tím nelze ani zmírnit a už vůbec ne smazat, tím spíš, že se k jejich idejím hlásí stále a znovu.
Je potřeba tyto příběhy nezměrné statečnosti a nespravedlnosti dávat na papír, připomínat nám je. Tato léta jsou sice naštěstí dávno za námi. Nové generace by ale měly znát minulost svého národa. Člověk má totiž krátkou paměť. To špatné rychle zapomíná. To dobré idealizuje. Pud sebezáchovy je silnější. Miloš Doležal dokázal na papír přenést hluboké emoce, a to nikoli s pomocí fiktivního příběhu, ale faktů a přiblížením života skutečného člověka. Snad farář Toufar neumřel nadarmo.
Jako muži se mi to těžko přiznává, ale osud Josefa Toufara mě při čtení této knihy dojal k slzám. Konkrétně popis zrůdných a otřesných událostí posledního měsíce jeho života je opravdu silnou kávou. Po dočtení knihy jsem se chvíli díval na ušlechtilou Toufarovu tvář na obálce a cítil se mizerně...
Pan Doležal odvedl skvělou, vyloženě mravenčí práci, které zasvětil de facto většinu svého života. Je jedině dobře, že tyto knihy vycházejí, protože ať už se komunistické zrůdy a mlátičky nacházejí spokojené v domovech důchodců nebo ve vysokých ústavních funkcích, je nutné si jejich oběti připomínat.
Paradoxně čtu až po "Kroku do tmavé noci", která byla v pořadí druhá autorova kniha o P. Toufarovi. "Jako bychom dnes zemřít měli" a zároveň kniha roku 2012 ukazuje život Toufarův, svědectví pamětníků, poslední měsíce života JT a velkou spoustou fotografií. Autor oživuje to, co mělo být zapomenuto. Velmi oceňuji obrovskou snahu a píli Miloše Doležala....Čest památce JT aneb, žijme tak, jako bychom dnes zemřít měli........❤
A asi takhle bychom měli i žít - jako bychom dnes zemřít měli. Asi se to k Playstationům a smartphonům moc nehodí ...
Dlouho jsem knihu odkládala, ale pak mě vtáhl zajímavý životní příběh, krásný, laskavý a hluboce lidský člověk, který dokázal pozitivně ovlivňovat lidi kolem sebe a nakonec samozřejmě zdrtil jeho smutný a zbytečný konec. Myslím si, že tuhle knížku by si měl každý přečíst.
Nádherná kniha. Dlouho jsem se přemlouvala, než jsem ji začala číst, protože jsem věděla, že to nebude veselé čtení. V závěru jsem nebyla schopná ani mluvit, slzy mně stáhly hrdlo.
Povinná četba pro voliče komunistické strany!
podle me ta kniha vůbec není pro lehce zasvěcené amatéry, kteří se chtějí dozvědět víc, ale pro to, kteří chtějí vědět, kdo měl jaké číslo boty, kdo měl kolik koz a králíků a kdo se dostavil na kterou mši. těchto detailů je tam tak nepřeberné množství, že se v tom (alespoň pro mě) hlavní linie prakticky ztrácela. a číst tyhle nepodstatný detaily mi překáželo. cítím z knihy velkou snahu o objektivitu, ale ten detail je ubíjející
Štítky knihy
životopisy, biografie Československo 50. léta 20. století kněží mučednictví kněžství zločiny komunismu Josef Toufar, kněz Číhošťský zázrak oběti komunismu
Autorovy další knížky
| 2012 |  Jako bychom dnes zemřít měli |
| 2022 | Jana bude brzy sbírat lipový květ |
| 2016 | Krok do tmavé noci |
| 2019 | Čurda z Hlíny: Tři dokumentární povídky z protektorátu |
| 2020 | Do posledních sil |
Kniha Jako bychom dnes zemřít měli je v
| Právě čtených | 8x |
| Přečtených | 363x |
| Čtenářské výzvě | 37x |
| Doporučených | 58x |
| Knihotéce | 147x |
| Chystám se číst | 282x |
| Chci si koupit | 55x |
| dalších seznamech | 3x |
Já vám nevím, víra jako způsob života mi přijde jaksi málo, obzvláště jde-li o věc abstraktní, jakou prostě víra je. Ale to je můj dojem bezvěrce, protože historie je plná příběhů lidí, jímž služba Bohu nejenže stačila, ale dokonce jejich práce s lidmi a úcta k životu jejich snahu stokrát předčily. No a o tom možná tahle životní dráha byla - o kontaktu s lidmi a snaze zlepšit jejich život, byť třeba maličkostí.
Knihu jsem kdysi dala otci k narozeninám, já papírovou verzi ale nečetla, objevila jsem audio.
K němu bych měla jednu výhradu: kapitoly byly nadměrně prokládány hudebním podkresem, rušivým a zbytečným.
Ale načtena byla velmi dobře.
Na zázrak popisovaný v knize nevěřím - žeby opět dojem bezvěrce :). Zkrátka já bych to potřebovala vysvětlit technicky - jde to vůbec?
Je to jedno. Ať to bylo jakkoli, posloužil životní příběh pana Toufara jako brána k procesům v padesátých letech, k mnohem větším svinstvům, která režim páchal.
No, táta byl v kostele v Čihošti pokřtěn, babička žila nedaleko Zbýšova a teď je tam pohřbena. Její otec v padesátých letech seděl, protože se nechtěl nechat buzerovat. My zkrátka tak nějak odtamtud jsme.
Tak jsem chtěla vědět, jak to všechno začalo.
Spíš bych ale chtěla vědět proč. Chápu to tak, že komunisti, jako nový režim po válce chtěli omezit církevní moc a vůbec snahu lidí hledat ve víře jakési ospravedlnění. Po válce totiž právě tohle lidé potřebovali. Dostalo se jim ale kopanců a věznění, procesů a na dlouhá léta buzerace, zákazů studia... Nedokážu sakra pochopit, proč se Češi chovali jako špinavá prašivá nacistická zvěř.
A leckde se právě tak chovají pořád. Jenom teď se tomu jen jinak říká. To se pak možná není čemu divit, že když odpovědi neklepají na dveře ve fyzické podobě, je nutné je hladat v rovině jiné, jako lidé tehdy.