Jak voní tymián

26.01.2022

Srdcová záležitost. Když jsem ji před x lety četla prvně, uchvátila mě tak, že jsem se musela jet podívat, co na té Francii je :)
Čtení, které pohladí na duši.

24.01.2022

Ospravedlňujem sa väčšine mojich knižných priateľov, že tentoraz nezdielam ich  nadšenie.
Jak voní tymián som počúvala ako audioknihu, lebo pokiaľ by som ju mala čítať, tak ju odložím ako nedočítanú.
Po literárnej stránke jej nemôžem nič vytknúť. Krásny jazyk, nádherné opisy, z ktorých cítiť lásku ku konkrétnemu kraju, perfektné vcítenie sa do detskej mentality...
To všetko zatienili niektoré pasáže, ktoré vyznievajú príliš cynický, vychvaľovačne a zošmiešňujúco k ľuďom s odlišným svetonázorom. Chýbala mi tam hlavne určitá pokora a tolerancia...
Nad týmto by som sa ešte dokázala povzniesť (veď som predsa tolerantná;-)), ale najviac mi prekážala monotónnosť pri opisoch, ktorá spôsobovala, že ma kniha nudila. Chýbal mi tam nejaký náboj, ktorý by ma nutil dychtivo sa dozvedieť ako skončilo to, či ono huncútstvo alebo zážitok.
Neviem, čo spôsobilo tieto moje dojmy, azda som nebola príliš vnímaná, ale takto to bezprostredne po urputnom dopočúvaní cítim. Najhoršie je, že knihe nedám ani druhú šancu napraviť si u mňa reputáciu. Jednoducho raz stačilo.

23.01.2022

„Země má tajemnou moc přivlastnit si člověka.“
(V. Cílek – Krajiny vnitřní a vnější)

Provence je krajinou, o které většina z nás ví, že voní levandulí.
Marcela Pagnola si krajina modrých polí přivlastnila, stala se jeho důvěrně známou krajinou vnitřní a jeho trvalou inspirací … „pohádkovou říší, kde voní (nejenom levandule, ale taky)… tymián“ (mimochodem, jeho vůni mám moc ráda a v kuchyni je jedinečný).
Pro malého osmiletého (ale i dospívajícího) Marcela, který vypráví příběh svého dětství, to každopádně byla krajina, kde pocítil, že se venkovský dům, za jehož plotem se rozprostírá kopcovitý terén, stal místem, kde se „rodí láska, která měla trvat celý život“ … je to totiž krajina zalitá sluncem, kde voní snad každý keř, nejen levandule a tymián, ale taky rozmarýn, jalovec, šalvěj, a taky ty rozlehlé borové lesy, vonící silně pryskyřicí.

V „mihotavém slunci, roztančeném vzduchu horkých letních dnů“ Marcel zažívá klukovská dobrodružství, z jeho vyprávění čiší čisté nadšení, ale taky, přestože je vše popisováno dětskýma očima, úcta a respekt ke krajině. Viděno očima osmiletého kluka je to totiž krajina kouzelně divoká, ve které se Marcel učí znát každý kámen, každou rostlinu i každé zvíře, které se mihne mezi tymiánovými keři, nebo prolétne nad hlavou na azurově modrém nebi. Marcel vše dychtivě pozoruje … „zdvihl jsem hlavu a spatřil kondora, vlétl z nadhlavníku a vznešeně kroužil vzduchem“ … učí se, poznává … každičkou změnu okolí, nálady počasí … „nad Garlatonem se náhle křižovaly blesky a hromy z obou stran si vzájemnou ozvěnou břitce odpovídaly … poryv větru ženoucího před sebou kapky deště rozechvěl borový les.“

Jeho vyprávění je ve svém popisu poeticky velkolepé, ale taky nesmírně intimní, ve svém svědectví o životě na francouzském venkově na poč. 20. století – o životě takovém, jaký skutečně byl … „borovice zpívají“ a krajina k Marcelovi promlouvá …
… v provensálských kopcích, v kraji žízně, se jí lidé musí naučit naslouchat … „a žít s tím, co jim příroda poskytuje“. To proto se museli zdejší lidé naučit hledat studánky, starat se o ně, živit se vypěstovanou zeleninou, mlékem a masem svých koz … a ulovenou zvěří … „člověk prostě musí nějak zajistit svou existenci“ … což pro vesničany mj. znamenalo … sběr a lov! … živit se tím, co příroda poskytuje.
Pro lidi z města, tedy i Pagnolovi, to ovšem bylo něco jiného … pro otce Josefa a strýce Julese to byla „lovecká sláva“, která je hnala za svítání prohledávat místní planiny a houštiny … a střílet po všem, co se namane. A přesto byla i z jejich počínání cítit úcta k přírodě.

Zaujal mě hlavně zcela prostý, řekněme pragmatický, přístup k pytláctví (činnosti staré tisíciletí, odjakživa nelegální a povětšinou nutné) … s místními se to má totiž tak, oni považují okolní krajinu za svou … mají právo si z ní brát! … „kopce patří zdejším … my nejsme žádní pytláci“ … tady totiž funguje zvykové právo! – výsada místních, nepsaný zákon vesnice … to lidé z měst se svými loveckými lístky pytlačí! Pro místní je ulovená zvěř obživou – ne trofejí! Pro vesničany je tak krajina především užitečná!

… ale víte co? … pro Marcela byla hlavně krásná! … „nekonečně rozsáhlý kraj … černé borové lesy oddělené údolíčky … a odevšad, jako z moře hudby stoupalo kovové chřestění cikád“ …

A já si to vyprávění – o krajině – moc užila, a nejenom to, bavilo mě to úplně všechno!
Vlastně celá Pagnolovic rodina mi byla dost sympatická … vzdělaný, někdy přísný, ale především nesmírně liberální a milující tatínek Josef, který byl v Marcelových očích skoro „nadčlověkem“, kterého moc obdivoval, … milující, starostlivá a krásná maminka, která s nesmírnou trpělivostí pečovala o svou rodinu, … zaujalo mě láskyplné sourozenecké pouto mezi Marcelem, jeho mladším bratrem Paulem a maličkou sestřičkou, … a bavili mě i výstřední, ale i dobrosrdečný strýc Jules a jeho krásná a hodná teta Róza … s jejich pěknými rodinnými vztahy, s jejich přátelským ani trochu povýšeneckým přístupem k prostým vesničanům, který si vysloužil dobré přijetí celé rodiny.
A taky mě to dojalo, úplně všechno!
Ale nejvíc asi to klukovsky přímé a čisté přátelství Marcela (městského a velmi chytrého kluka) a místního (nepříliš často a s nevalným úspěchem místní školu navštěvujícího) prostého a přímočarého Liliho … bylo to „hustý“, jak by možná řekli dnešní kluci, tenkrát … si prostě po vzoru dospělých chlapsky podali ruce a řekli si, „pane, to jsme byli pašáci“ … a vite co, fakticky byli! … neohrožení, stateční pašáci :-).

PS: při čtení jsem si několikrát vzpomněla na páně Svěrákovo Po strništi bos a další jeho povídky z dětství … český venkov se od toho francouzského, co se týče klukovských dobrodružství, zas tak moc nelišil :-) … každopádně, to bylo dětství, tak jiné než bylo to mé, a tak diametrálně odlišné od toho, jaké mají děti dnes … dýchala na mě nostalgie starých časů se vším tím pěkným a poetickým, ale i nazíráno dnešním úhlem pohledu, tak drsně krutým (viz. naturalistické popisy lovu a odchytu divoké zvěře a ptactva), ovšem tak pochopitelným, optikou časů minulých!

17.01.2022

Kniha se mi příjemně četla, úplně na mně dýchal francouzský venkov provoněný levandulí a pohodou. Milé čtení pro každého, kdo se rád nechá unést létem, sluncem, Francií a venkovem. Nostalgické čtení s návratem do dětských let, kdy léto bylo opravdu léto, děti si ho užily a nepotřebovaly k tomu berličky dnešní doby tzn. telefony, internet apod.

11.12.2021

[audiokniha]
Taky jsem absolutně netušila do čeho jdu. Vznášel se mi v paměti jen lákavý název snad ze středoškolské výuky?
Stejně jako Evina.Cetba jsem se dost brzy potkala s výraznými rozpaky ze stylu vyprávění.
Dětská naivita a s ní spojený humor ano, rodinná prázdninová pohoda s oběma rodiči a širší rodinou velice dobrá. Vůně všeliké přímořské a navrch síla levandule? Tymián? Proč ne.
Cikády, kvíčaly neřkuli orebice? Tam už nastává první potíž.
Po úvodních pár rýpnutí do katolické církve v duchu Volnosti Rovnosti a Bratrství jsem se domnívala, že to bude postoj k církvi, co naši společnou cestu s malým, rozverným, ale i přemýšlivým Marcelem rozdělí.
A vlastně jsem byla dost překvapená, že humorné invektivy ve stylu té, co použila v komentáři Rihatama, mi většinou nepřišly až tolik za hranou. Odpovídají dost věrně francouzskému duchu doby. Spíš mi napadlo, zda mnohými kritizovaný přístup ke zvířatům může s tímto duchem společnosti souviset? Nevím.
Už jsem si zvykla, že se zdejším všeobjímajícím nadšením nebývám vždy kompatibilní
V tomto případě to byla úplně nejvíc jakási vleklá nuda, co zapříčinila razantní vyškubnutí sluchátek a nízké hodnocení.
Top komentář ludek.n!!
2/3

05.12.2021

Jsem Marcel Pagnol. Moc mě těší, monsieur Pagnol...

Když jsem se ponořila do vůně tymiánu a levandulí v provensálských kopcích, o spisovateli Pagnolovi jsem nevěděla zhola nic. Mezi námi, podrobnosti toho druhu, které Pagnol ve své vzpomínkové knize uvádí, si dle mého nemohl po 60 letech pamatovat, ani kdyby měl mozek Einsteina. Soudím dle sebe, protože já si pamatuji maximálně highlighty svého dospívání a pocity, ale ne detaily, vzory, zvuky, sekvence, poznámky, reakce... Pakliže si nepsal deník, skoro bych se přikláněla ke kvázi fikci.

Když ale přestanu analyzovat, uvědomím si, že Pagnol je dokonale přesvědčivý svým zpětným, naivně dětským pohledem a melancholickými vzpomínkami na běh událostí v jeho rodném kraji s nádhernou přírodou. Tak či onak, dětství a dospívání Marcela, jeho krásné maminky, spravedlivého a vzdělaného otce Josefa, bratříčka Paula, tety Rózy, kamarádů Liliho a dalších v oblasti Provence, je životní příběh, který plyne jako voda, někdy hladce, jindy přechází v peřeje a kaskády, aby se zase vrátil do klidného toku. Provází jej okouzlující bzukot cikád a oživují kvíčaly, žluvy či vzácné orebice. Nádherná je i mluva počátku minulého století a dnes tak vzácná úcta a respekt k sobě navzájem, aniž by se nutně omezoval temperament mládí. Bylo to jako ponořit se do hlubin času, protože něco podobného člověk dnes zažít ani prožít už nemůže. Poslední část, jestli kvůli svému zakončení či absenci poetiky dětství, je o něco méně poutavá, snad i proto že příběh postrádá vyvrcholení.

"[Katolická církev] ... je nejmocnější propagační organizace, jakou kdy svět viděl. Neboť má agenturu v každé vesnici, zdarma zabírající nejpěknější budovu opatřenou na špičaté střeše zvukovými poutači, aby vyvolávala spotřebitele metafyziky toužící po nestandardnosti."

04.12.2021

Oh la la, tak to bylo něco pro mě. Provence miluju a díky této knize se ihned ocitnete uprostřed parného provencalského léta. Laskavé, milé čtení, které pohladí po duši stejně jako provencalské rosé nebo tarte au citron :-)

30.11.2021

Tak to jsem četla poprvé asi před sto lety a mám za to, že to bylo i zfilmované, protože některé scény si pamatuji. Takový závan starých časů, kdy na letní byt šla rodina víceméně pěšky, půl roku před tím vyráběl táta s klukem nábytek a prázdniny byly velké dobrodružství. Jako když čtu zase po všech těch letech Ransomovky.

27.11.2021

Těšila jsem se na pohodu a harmonickou krásu francouzského venkova, na prázdninové slunce, vzpomínky na dětství prostoupené vůní levandule a tymiánu v Provence. Snad by to byla dobrá knížka o rodinných vztazích, přátelství a fajn prázdninách. Ale bylo to poetické? Vůbec se mi nelíbily docela časté naturalistické, surové scény, je tam popisováno mnoho "bezvadných" loveckých výprav a z té brutality, cynismu a bezcitnosti mi bylo zle, vzbuzovalo to ve mně odpor, navíc mi to v takové šíři ani nezajímalo. Musela jsem přeskakovat. Neřekla bych, že to bylo krásné počtení, za mě bohužel ne, autor s absencí empatie k mučeným zvířatům si moje sympatie nezískal. Posloucháno jako audio (a nedoposloucháno).

26.11.2021

Krásná kniha

10.11.2021

Tuhle knihu jsem bral do rukou s určitým předsudkem plytké a podbízivé knihy. Ale když jsem se do ní začetl a uvědomil si dobu jejího vzniku, pokorně jsem se v duchu Pagnolovi omluvil.
Nezapírám, že je to tím, že jsem chlap v letech, který trávil dětství na venkově a léta dospívání na gymnáziu. Při četbě mne tedy neustále v malých dávkách zaplavovala jistá nostalgie, což knihu činilo mému srdci blízkou. Vybavily se mi potulky s kamarádem v podhůří Jeseníků a věčné lovy kdečeho (byť naše „oběti“ končily většinou zase živé a zdravé na svobodě – u nás prostě kosy a pěnkavy nejíme, tím spíš žáby a hlemýždě).
Pagnol to napsal stylem, jenž lze srovnat s dopolednem stráveným pod olivovníkem kdesi v Provence. Je to vláčné, nekonfliktní a při čtení vás vyruší snad jen „bzučení mouchy“. Přestože se nevyhnul ani nepříjemným vzpomínkám, nedal se jimi strhnout a vždy je hned překryl těmi hezkými. Koneckonců, jak to v životě bývá a má být.
Lítostivé povahy nepotěší popisy loveckých výprav, ale byly to prostě jiné časy.
Nejsem si jist, zda tu knihu ještě někdy stačím přečíst, ale vzpomínky na ni budou příjemné.

09.08.2021

Tohle je tak nádherná kniha, až mně chytla za srdce. Nádherné vyprávění o dětství a dospívání, které je tak čisté a poetické až naivní. Oč jsou dnešní děti ochuzeny. Tolik zážitků z přírody, kdy si ještě děti uměly hrát a bavit se, ale samozřejmě nejen děti.
Ten přechod v dospívání mi přišel moc zrychlený.
Poslouchala jsem audioknihu, která je moc krásně načtená.

31.07.2021

zajímavé, úplně jiný život, ale tak obsáhlé/rozdílné životní etapy, že by to vydalo na více dílů

27.06.2021

Tento žánr (vyprávění zážitků bez nějaké zápletky) nepatří k mým oblíbeným.
Ale o to větším překvapením pak je takováto knížka, která mě zaujme od začátku.
Při popisu lumpáren, někdy až kruťáren, mi občas zatrnulo, jinak ale bylo vyprávění vtipné. Bavila mě víc doba dětských let, konec už mě moc nebavil.
Atmosféra francouzského venkova je tu ale nádherná.

26.05.2021

Nejdříve mě kniha moc neoslovila, ale postupně jsem se začetla víc a víc a nechtěla přestat. Moc pěkně sepsané vzpomínky, čtivé a vyvolávající úsměv. Jen konec byl pro mě trochu uspěchaný, čekala jsem ještě nějaké příhody z Nového stavení.

19.05.2021

Za vůní tymiánu přes několikero vrátek a co tam bude. Rance plné stříbrných vidliček, dětských her a dobrodružství, zrezivělý zámek bolného podzimu. Křehkost matčina náručí střídá bouřná jeskyně, výr a had jsou přemoženi a svět plný pastí. Epidemie pálí současností, lásky jsou směšně prosté. A tymián si voní francouzským povětřím jařma i svobody...

20.04.2021

Mě kniha bohužel vůbec neoslovila, přestože je zde na ni mnoho krásných a pochvalných komentářů. Mrzí mě to, na knihu jsem se chystala několik let, takže smůla.

23.03.2021

Jak voní tymián? Podle Marcela Pagnola temně a hutně. Je to vůně, která prostoupí hlavu a proniká až do srdce. Stejně jako okolí provensálského Bellons, kde jedenáctiletý Marcel tráví letní prázdniny a objevuje nejedno dobrodružství života ve volné přírodě. Pagnolův román je oslavou nevázaných dětských her, lovecké vášně, a ve své druhé polovině také zasvěceným pohledem na gymnaziální trable mladých studentů v době, „kdy se chodilo pěšky a elektrická tramvaj nebo tranzistorové rádio byly vrcholem pokroku“ (jak příhodně poznamenává Eva Musilová ve svém doslovu). Vyznání lásky kraji nad Marseille je melancholickou vzpomínkou, která lehounce peprným humorem dokáže zaujmout a prosta velkých očekávání i bavit. Nicméně je poznat, že Marcel Pagnol byl především esejista, dramatik, scenárista a filmový producent. Jeho románová linka je spíše volným navrstvením půvabných a satirických obrazů, které v podstatě nikde nezačínají, nikam nemíří a nikde také nekončí. Je to lehké, vtipné, dobře se to čte, ale po dočtení toho zůstane v paměti velmi málo… jen jakási podivná kořenitá vůně.

21.03.2021

Tahle knížka si mne tak trochu našla. Teta likvidovala část knihovny a mezi populárně-naučnými socialistickými brožurami tam ležela tahle kniha. Moje maminka mi řekla: Tu si vem, ta je hezká. Tak jsem si ji vzala. Potom tahle knížka čekala asi dva roky v mojí knihovně, až nebudu mít co číst. Přiznám, že mi i chvíli trvalo, než jsem se začetla.... A teď, po přečtení, se jí omlouvám a řadím ji mezi nejkrásnější knížky, které jsem kdy četla. Je nejen dojemná, ale i vtipná. Je to opravdu pohlazení po duši. Krásný, poetický a nesmírně svěží jazyk. Ač je autor muž a já žena, ač se narodil o víc než půl století dříve v jiné zemi, jakoby vyprávěl i o mém dětství a dospívání. Postavy v knize jsou velmi pravdivé a velmi blízké. Jakoby to byli i moji příbuzní a známí. Skvěle to všechno vyjádřila paní Eva Musilová v doslovu.