Jak voní tymián

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Román Jak voní tymián nás ve čtyřech částech (Tatínkova sláva, Maminčin zámek, Čas tajemství, Čas lásek) provádí dětstvím Marcela Pagnola. Děj knihy se odehrává v nádherné přírodě francouzské Provence, kde malý Marcel tráví prázdniny. Zažívá zde spoustu dobrodružství se svým kamarádem Lilim, strýcem Julesem, otcem Josefem a starostlivou maminkou. Dny tráví výlety v horách, hrami a lovem zvěře a ptactva. Dále nás kniha zavede do Pagnolových gymnaziálních let, která trávil v Marseille. O prázdninách se však znova vrací do Provence, kde nachází svou první lásku a prožívá radosti i útrapy s ní spojené....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/223571/big_jak-voni-tymian-DXF-223571.jpg 4.6428
Série:

Jak voní tymián


Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

Souvenirs d’enfance, 1957


více info...
Nahrávám...

Komentáře (107)

Kniha Jak voní tymián

fénix56
24. dubna

Při vyprávění malého Marcela jsem se doslova přenesla do Provence. Byla jsem tam jen jednou, ale lány levandule, ostré slunce, cvrkot cikád si dovedu vybavit i po letech. Z řádků na mne dýchá nostalgie starých časů, poklidný způsob tehdejšího života a taky obrovská láska Marcela k rodičům i sourozencům.

A určitým způsobem mi vše evokuje i mé dětství, přestože jsem byla holka a bydlela jsem na moravské vesnici. Tak jako Marcel a jeho přítel jsme veškerý volný čas trávili venku v přírodě a hráli si na Indiány. Jen jsme "vědeckým" způsobem zkoumali kobylky, ne cikády....

Kniha je napsána takovým milým, "svěrákovským" stylem, s bohatou slovní zásobou a je prošpikován trefnými vtípky a postřehy malého Marcela.

willy9203
17. března

Na to, že ta knížka popisuje relativně běžné příběhy, které plus minus mohl prožít každý, je až neuvěřitelně poutavá a chvílemi i docela napínavá. Myslím, že ochránci přírody by si dnes Pagnola za jeho pytlačení asi podali, ale na mě působila i tato stránka vyprávění docela poeticky. Jen mě trochu zaskočil konec - tedy spíše to, že mi tam konec chybí. Příběhy prostě již nepokračují a to je vše.


ferdada
15. února

Blažený pocit z Pagnolova příběhu! Líbilo se mi líčení krajiny (tak, že jsem ji viděla i cítila, sluníčko mne prohřívalo), rodiny a širší rodiny, vztahů, školního docházení, tiše plynoucího času. Kniha tedy sepsána barvitě, pěkným jazykem, to dokáže duši obohatit a dodat na energii. Potřebovala jsem si dopřát něco podobně harmonického - a toto byla nejspíš správná, ač nahodilá, volba. Odlévám do sklenky rosé a připíjím knize a dobrým dnům, které tu jsou a určitě přijdou další. Po takovém čtení vidím i to černé spíše modře. Azurově.

jana5868
26. ledna

Srdcová záležitost. Když jsem ji před x lety četla prvně, uchvátila mě tak, že jsem se musela jet podívat, co na té Francii je :)
Čtení, které pohladí na duši.

Evaho73
24. ledna

Ospravedlňujem sa väčšine mojich knižných priateľov, že tentoraz nezdielam ich  nadšenie.
Jak voní tymián som počúvala ako audioknihu, lebo pokiaľ by som ju mala čítať, tak ju odložím ako nedočítanú.
Po literárnej stránke jej nemôžem nič vytknúť. Krásny jazyk, nádherné opisy, z ktorých cítiť lásku ku konkrétnemu kraju, perfektné vcítenie sa do detskej mentality...
To všetko zatienili niektoré pasáže, ktoré vyznievajú príliš cynický, vychvaľovačne a zošmiešňujúco k ľuďom s odlišným svetonázorom. Chýbala mi tam hlavne určitá pokora a tolerancia...
Nad týmto by som sa ešte dokázala povzniesť (veď som predsa tolerantná;-)), ale najviac mi prekážala monotónnosť pri opisoch, ktorá spôsobovala, že ma kniha nudila. Chýbal mi tam nejaký náboj, ktorý by ma nutil dychtivo sa dozvedieť ako skončilo to, či ono huncútstvo alebo zážitok.
Neviem, čo spôsobilo tieto moje dojmy, azda som nebola príliš vnímaná, ale takto to bezprostredne po urputnom dopočúvaní cítim. Najhoršie je, že knihe nedám ani druhú šancu napraviť si u mňa reputáciu. Jednoducho raz stačilo.

Kontryhelka
17. ledna

Kniha se mi příjemně četla, úplně na mně dýchal francouzský venkov provoněný levandulí a pohodou. Milé čtení pro každého, kdo se rád nechá unést létem, sluncem, Francií a venkovem. Nostalgické čtení s návratem do dětských let, kdy léto bylo opravdu léto, děti si ho užily a nepotřebovaly k tomu berličky dnešní doby tzn. telefony, internet apod.

Chesterton
11.12.2021

[audiokniha]
Taky jsem absolutně netušila do čeho jdu. Vznášel se mi v paměti jen lákavý název snad ze středoškolské výuky?
Stejně jako Evina.Cetba jsem se dost brzy potkala s výraznými rozpaky ze stylu vyprávění.
Dětská naivita a s ní spojený humor ano, rodinná prázdninová pohoda s oběma rodiči a širší rodinou velice dobrá. Vůně všeliké přímořské a navrch síla levandule? Tymián? Proč ne.
Cikády, kvíčaly neřkuli orebice? Tam už nastává první potíž.
Po úvodních pár rýpnutí do katolické církve v duchu Volnosti Rovnosti a Bratrství jsem se domnívala, že to bude postoj k církvi, co naši společnou cestu s malým, rozverným, ale i přemýšlivým Marcelem rozdělí.
A vlastně jsem byla dost překvapená, že humorné invektivy ve stylu té, co použila v komentáři Rihatama, mi většinou nepřišly až tolik za hranou. Odpovídají dost věrně francouzskému duchu doby. Spíš mi napadlo, zda mnohými kritizovaný přístup ke zvířatům může s tímto duchem společnosti souviset? Nevím.
Už jsem si zvykla, že se zdejším všeobjímajícím nadšením nebývám vždy kompatibilní
V tomto případě to byla úplně nejvíc jakási vleklá nuda, co zapříčinila razantní vyškubnutí sluchátek a nízké hodnocení.
Top komentář ludek.n!!
2/3

alef
23. ledna

„Země má tajemnou moc přivlastnit si člověka.“
(V. Cílek – Krajiny vnitřní a vnější)

Provence je krajinou, o které většina z nás ví, že voní levandulí.
Marcela Pagnola si krajina modrých polí přivlastnila, stala se jeho důvěrně známou krajinou vnitřní a jeho trvalou inspirací … „pohádkovou říší, kde voní (nejenom levandule, ale taky)… tymián“ (mimochodem, jeho vůni mám moc ráda a v kuchyni je jedinečný).
Pro malého osmiletého (ale i dospívajícího) Marcela, který vypráví příběh svého dětství, to každopádně byla krajina, kde pocítil, že se venkovský dům, za jehož plotem se rozprostírá kopcovitý terén, stal místem, kde se „rodí láska, která měla trvat celý život“ … je to totiž krajina zalitá sluncem, kde voní snad každý keř, nejen levandule a tymián, ale taky rozmarýn, jalovec, šalvěj, a taky ty rozlehlé borové lesy, vonící silně pryskyřicí.

V „mihotavém slunci, roztančeném vzduchu horkých letních dnů“ Marcel zažívá klukovská dobrodružství, z jeho vyprávění čiší čisté nadšení, ale taky, přestože je vše popisováno dětskýma očima, úcta a respekt ke krajině. Viděno očima osmiletého kluka je to totiž krajina kouzelně divoká, ve které se Marcel učí znát každý kámen, každou rostlinu i každé zvíře, které se mihne mezi tymiánovými keři, nebo prolétne nad hlavou na azurově modrém nebi. Marcel vše dychtivě pozoruje … „zdvihl jsem hlavu a spatřil kondora, vlétl z nadhlavníku a vznešeně kroužil vzduchem“ … učí se, poznává … každičkou změnu okolí, nálady počasí … „nad Garlatonem se náhle křižovaly blesky a hromy z obou stran si vzájemnou ozvěnou břitce odpovídaly … poryv větru ženoucího před sebou kapky deště rozechvěl borový les.“

Jeho vyprávění je ve svém popisu poeticky velkolepé, ale taky nesmírně intimní, ve svém svědectví o životě na francouzském venkově na poč. 20. století – o životě takovém, jaký skutečně byl … „borovice zpívají“ a krajina k Marcelovi promlouvá …
… v provensálských kopcích, v kraji žízně, se jí lidé musí naučit naslouchat … „a žít s tím, co jim příroda poskytuje“. To proto se museli zdejší lidé naučit hledat studánky, starat se o ně, živit se vypěstovanou zeleninou, mlékem a masem svých koz … a ulovenou zvěří … „člověk prostě musí nějak zajistit svou existenci“ … což pro vesničany mj. znamenalo … sběr a lov! … živit se tím, co příroda poskytuje.
Pro lidi z města, tedy i Pagnolovi, to ovšem bylo něco jiného … pro otce Josefa a strýce Julese to byla „lovecká sláva“, která je hnala za svítání prohledávat místní planiny a houštiny … a střílet po všem, co se namane. A přesto byla i z jejich počínání cítit úcta k přírodě.

Zaujal mě hlavně zcela prostý, řekněme pragmatický, přístup k pytláctví (činnosti staré tisíciletí, odjakživa nelegální a povětšinou nutné) … s místními se to má totiž tak, oni považují okolní krajinu za svou … mají právo si z ní brát! … „kopce patří zdejším … my nejsme žádní pytláci“ … tady totiž funguje zvykové právo! – výsada místních, nepsaný zákon vesnice … to lidé z měst se svými loveckými lístky pytlačí! Pro místní je ulovená zvěř obživou – ne trofejí! Pro vesničany je tak krajina především užitečná!

… ale víte co? … pro Marcela byla hlavně krásná! … „nekonečně rozsáhlý kraj … černé borové lesy oddělené údolíčky … a odevšad, jako z moře hudby stoupalo kovové chřestění cikád“ …

A já si to vyprávění – o krajině – moc užila, a nejenom to, bavilo mě to úplně všechno!
Vlastně celá Pagnolovic rodina mi byla dost sympatická … vzdělaný, někdy přísný, ale především nesmírně liberální a milující tatínek Josef, který byl v Marcelových očích skoro „nadčlověkem“, kterého moc obdivoval, … milující, starostlivá a krásná maminka, která s nesmírnou trpělivostí pečovala o svou rodinu, … zaujalo mě láskyplné sourozenecké pouto mezi Marcelem, jeho mladším bratrem Paulem a maličkou sestřičkou, … a bavili mě i výstřední, ale i dobrosrdečný strýc Jules a jeho krásná a hodná teta Róza … s jejich pěknými rodinnými vztahy, s jejich přátelským ani trochu povýšeneckým přístupem k prostým vesničanům, který si vysloužil dobré přijetí celé rodiny.
A taky mě to dojalo, úplně všechno!
Ale nejvíc asi to klukovsky přímé a čisté přátelství Marcela (městského a velmi chytrého kluka) a místního (nepříliš často a s nevalným úspěchem místní školu navštěvujícího) prostého a přímočarého Liliho … bylo to „hustý“, jak by možná řekli dnešní kluci, tenkrát … si prostě po vzoru dospělých chlapsky podali ruce a řekli si, „pane, to jsme byli pašáci“ … a vite co, fakticky byli! … neohrožení, stateční pašáci :-).

PS: při čtení jsem si několikrát vzpomněla na páně Svěrákovo Po strništi bos a další jeho povídky z dětství … český venkov se od toho francouzského, co se týče klukovských dobrodružství, zas tak moc nelišil :-) … každopádně, to bylo dětství, tak jiné než bylo to mé, a tak diametrálně odlišné od toho, jaké mají děti dnes … dýchala na mě nostalgie starých časů se vším tím pěkným a poetickým, ale i nazíráno dnešním úhlem pohledu, tak drsně krutým (viz. naturalistické popisy lovu a odchytu divoké zvěře a ptactva), ovšem tak pochopitelným, optikou časů minulých!

1