Irský deník

24.10.2023

Nádhera! Krásně poetické a hravé čtení. Opravdu to připomínalo Čapka. Další zachráněná kniha z vyřazených!

16.01.2022

Po Irské krásce je to jen lehké shrnutí těžké doby s nadhledem.
Poslouchala jsem pěkně načtenou audioknihu.

07.12.2019

Matně si vzpomínám, že jsem tuto knihu četla v době svých vysokoškolských studií, abych si rozšířila obzory světové literatury. A bohužel jsem knihu odkládala s radostí z toho, že to trápení už mám za sebou a už se tím nemusím prokousávat. Na řadě míst rozvleklé a nudné. Spíš než zápisky nějakých zážitků jsem měla dojem, že autor dával dohromady náhodně sebrané střípky z irského života, které pospojoval do jakéhosi nesourodého celku. Doteď je mým jediným dojmem to, že mi toho kniha moc nedala. Asi jsem na jednu stranu ráda, že jsem se mohla s autorem seznámit, ale Irský deník mi bohužel moc neseděl.

09.07.2019

Čekala jsem opravdový deník nebo něco jako cestopisní reportáž. Nebylo to ani jedno. Jde spíše o jakési eseje, rozvláčné, málo věcné, spíše literátské reflexe dílčích jevů irského poválečného života, bez hlubšího zasazení do kontextu doby a místa.
Jediná kapitola, která mě opravdu upoutala a jejíž sdělení považuji za i dnes platné a zajímavé, je ta, v níž autor suše a věcně popisuje "přelidněnost" Irska v důsledku neregulované porodnosti a zejména v důsledku naprosté ekonomické nemohoucnosti celé tehdejší irské společnosti ovládané katolickým klérem. Ironií osudu jsem jí četla zrovna v den, kdy se ve zdejší diskuzi ozvaly hlasy několika čtenářů vyzývající k zamezení tomu, aby se některé národy světa "přemnožily", neboť jsou údajně přítěží "vyspělému" světu. Nuže jak to viděl v Irsku 50. let 20. století H. Böll: běžná irská rodina má 7 - 10 dětí, z nichž minimálně jedno se musí dát na dráhu duchovního či jeptišky. A z těch zbylých alespoň 3-4 další musejí odjet do Anglie, Ameriky či Austrálie, neboť v rodné zemi nemají kde pracovat, kde bydlet, co jíst. Jejich sourozenci, kteří v rodné zemi zůstanou, opět zplodí 7 - 10 dětí, některé zemřou již před dovršením dospělosti, a ty zbylé opět čeká klášter nebo Amerika, Anglie, Austrálie ..... a takto celá staletí Irsko zásobovalo svět levnou a nevzdělanou pracovní sílou, aniž by se zvenčí ozývaly hlasy, že tomu "přemnožování" Irů je už třeba zabránit. Díky tomu v Irsku žije cca 4 miliony Irů, zatímco v USA asi 33 milionů. Paradoxně: tehdejší chudoba, která Iry vyháněla do světa, je dnes jedním ze zdrojů bohatství té země, když se jejich potomci vracejí a přinášejí sebou své americké bankovní účty, podnikavost, rozhled.
Zaujímavé bylo i vykreslení až fanatické posedlosti irského obyvatelstva návštěvami kina a dennodenním zdlouhavým čekáním na příchod místní honorace do kinosálu, bez níž nemohlo představení začít.
Z textu není jasné, proč tam Böll pobýval ani proč tak narychlo odjel, kdo byly ty ženy a děti, co jej provázely na cestě, co mu jako spisovateli ta zkušenost dala. Rozhodně však je ta útlá knížka zajímavým dokumentem své doby.

Pro srovnání vývoje irské společnosti od dob vzniku tohoto deníku doporučuji:
https://www.databazeknih.cz/povidky-z-knihy/den-kdy-jsme-se-opili-dortem-41009

15.11.2017

Celkově si myslím, že autor hledal v Irsku inspiraci pro odpověď na otázku, jak se vyrovnat s německým životním pocitem po prohrané válce. V celé knize líčí velice těžký život Irů, jejich chudobu, kvůli které opouštějí Irové po desetiletí masově svou vlast. V důsledku toho nacházel p. Böll mnoho vesnic a usedlostí opuštěných a inzertní rubriky v novinách byly plné nemovitostí na prodej, o které nikdo nestál. Popisuje, co znamená tento typ emigrace konkrétně: z početných irských rodin musí vždy určitý počet dětí po dokončení základní školy sbalit kufr a jsou vyslány na dlouhou samostatnou cestu do Anglie, Ameriky či Austrálie, za nějakým strýčkem, který byl ochoten jim alespoň nějak v počátku pomoci.

V závěru kulminuje deník obdivem k životní filozofii Irů, kteří si v každé situaci říkají, že by to mohlo horší. Irové přitom využívají humor a fantazii k tomu, aby si představili, co všechno ještě horšího by mohlo nastat. P. Böll staví takový postoj do kontrastu s tím, co uvádí jako běžnou německou reakci na jakoukoliv potíž: Němec si hned pomyslí, že horší už to být nemůže. Naproti tomu irská filozofie je taková, že kdo si zlomí nohu, má být rád, že si nezlomil obratel.