Hodiny z kostí

24.11.2017

Davida Mitchella mám fakt ráda a jeho styl mi naprosto sedí. Občas se snažím někomu vysvětlit, proč ho tak oblibuju. A vysvětluju to vlastně přepříliš zdlouhavě. Jednou větou to za mě shrnuli na přebalu knihy Hodiny z kostí: "Mitchell dokáže čtenáře nadchnout jak pro skutečný svět, tak pro ten smyšlený." Mě vždy nadchne všemi příběhy, umí i ty záhadné, mysteriózní, ale i ty úplně nejobyčejnější. Co ovšem umí především, je práce s jazykem a s dějem, s těmi se doslova hejčká. Vlastně by tam to nadpřirozeno kolikrát ani být nemuselo, což dokazuje perfektní knížka Třináct měsíců. Ale zároveň tam ani nepřekáží. Mitchell se možná už trochu opakuje, ale jeho fascinace nesmrtelností a stěhováním myslí, posedlost lidskou duší, mi ani tentokrát vůbec nevadila. Hodiny z kostí mě bavily i proto, že jsem opět měla chuť v nich stále listovat zpět, hledat si souvislosti a narážky, objevovat to klubko nenápadně se motající celým příběhem. Někdy mě trochu mrzelo, že se pustilo jiným směrem, než bych čekala a asi i chtěla, ale ono mělo i přes tu klubíčkovitou neposednost svůj smysl.
Závěrečná část pak pro mě bylo jedno z nejvíce skličujících čtení posledních let. Četla jsem dost postapo vizí, ale tahle mě sejmula a bylo mi z ní dost úzko. Snad i pro to, že mi připadala až neskutečně reálná.

06.11.2017

Po Atlasu mraků a Hybatelích už na lep Mitchellovi neskočím. U první knihy jsem ještě byla oslněna jazykem, neobvyklou stavbou knihy a propletencem příběhů, z Hybatelů jsem měla pocit prázdnoty.
Ačkoliv se Hodiny z kostí tváří jako román, jedná se o povídky, ve kterých Mitchell střída postavy, prostředí, století, žánr i styl psaní a kterými nás provází nejprve Holly a potom lidé, kteří se s ní setkali. Celé je to pak propojeno válkou mezi Anchority a Horology, což mi ale přišlo jen jako lepidlo, které pomáhalo držet pohromadě jednotlivé části. Bohužel se autor zase nechal unést rozmáchlostí napříč časem a prostorem a nabubřelostí vlastního jazyka, místo aby se držel nosné linky a dodal knize hloubku.
První část o patnáctileté Holly mě zaujala svým způsobem vyprávění i vypravěčkou, příběh se začal slibně rozvíjet, ale Mitchell děj usekl, a přenesl nás o několik let dopředu, do jiného prostředí, do popředí strčil postavu namyšleného studenta, a začal na nás mluvit ne úplně jednoduchým stylem cambrigské pseudointelektuální smetánky. Linka Huga Lamba byla fajn, protože hrdina nebyl zrovna klaďas, ale proto taky nebyl šablonovitý.
Mitchell se ale nezastaví, příběh utne a žezlo přejímá další vypravěč v pozdější časové rovině. Bohužel válečný reportér je výživný asi jako rohlík z Tesca.
Další linka zneuznalého a cynického autora je tady zřejmě jen pro vybití Mitchellova temného frustrovaného já, protože jinak nic nepřináší, naopak vystřeluje motivy, které nikdy nevysvětlí.
Následná část s Anchority napětí zvyšuje a baví mně. Po téhle mohl klidně Mitchell skončit, protože posledních asi osmdesát stran je už opakovaná postapokalyptická agitka upozoňující, jaké jsou dnes lidé zhýčkané hyeny, které brzy o všechno přijdou (že bych to už četla v Atlasu mraků?). Dělalo mi velký problém tuto část dočíst.
Kdyby Mitchell vyhodil polovinu knihy a třeba se více věnoval Anchoritům, vztahům mezi nimi nebo lince s mladou Holly a Hugem Lambem, udělal by líp. Takhle jsem zase dostala sice brilantním jazykem napsanou knihu, ale s postavami, které byly tuctovité a nudné nebo je Mitchell opustil, aby začal zase někde jinde.
Na seznámení se s Mitchellem je tato kniha skvělá a prvočtenáři budou asi ohromeni, protože autor si umí s jazykem krásně pohrát. Pro mě jsou Hodiny z kostí rozmáchlý román, který je rozkročeny do široka na úkor hloubky.