Dům v Matoušově ulici

Čekala jsem něco jiného. Pro mě to byl chaos, ale dočetla jsem ji. Tedy správně - doposlouchala jsem audioknihu. Nakonec se mi dostala pod kůži a musím se k ní časem vrátit.

Na knížku jsem náhodou narazila v knihovně, a protože mám ráda české autorky, tak jsem po ní hned sáhla. Určitě nelituji, je neskutečné, jaké tajemství a životní osud v sobě nese jeden dům. A jací lidé se v něm potkali, ať už přímo nebo takhle v knize. Bylo to velmi zajímavé čtení, ale musím říct, že místy i hodně smutné. Česká historie 20. století v sobě nese opravdu hodně temné stránky a občas sem knihu musela i odložit, protože na mě byla až moc smutná.
Nutno ale dodat, že pasáže ze současnosti ohledně války na Ukrajině nebo v Izraeli jsem nepochopila a tyto části mi tam přišly až zbytečné a rušivé. Kdyby to bylo bez nich, měla by pět hvězdiček, takhle dávám jednu dolů.

Dům v Matoušově ulici je jednou z těch knih, které dokazují, že i obyčejný činžovní dům může ukrývat mimořádné lidské osudy. Tereza Boučková se vydává po stopách svých někdejších sousedů a skládá z archivních dokumentů, vzpomínek i vlastního pátrání mozaiku téměř celého jednoho století. Nejde jen o příběhy židovských rodin zničených holokaustem, ale také o osudy lidí poznamenaných komunismem, okupací i současnými konflikty.
Nejvíce mě zaujalo propojení minulosti se současností. Autorka připomíná, že dějiny nejsou uzavřenou kapitolou – jejich ozvěny slyšíme i dnes. Kniha působí velmi autenticky právě tím, že Boučková čtenáře nechává nahlédnout přímo do svého pátrání, včetně pochybností, slepých uliček i silných emocí. Přestože román pracuje s množstvím postav a historických faktů, nikdy neztrácí lidský rozměr.
Je to působivé svědectví o paměti, odvaze i křehkosti lidských osudů. Kniha mě přiměla přemýšlet o tom, jak snadno mohou velké dějiny zasáhnout životy obyčejných lidí – a jak důležité je jejich příběhy nezapomenout.

Mně se to líbilo. Mám chuť si přečíst další knihy od autorky. Po dočtení jsem ještě googlila dál... Děkuji autorce!

Zajímavé příběhy, škoda že je nevyprávěl někdo méně upovídaný a sebestředný.

Na knihu jsem narazila tak nějak náhodou.
Paní Boučkovou čtu, takže jsem moc nepřemýšlela a pustila se do ní.
Byla na mě místy trošku zmatená, taková "rozeskákaná". Občas jsem se musela k pasážím vracet, abych všechno seskládala a pochopila.
Ale jinak určitě velmi zajímavé čtení. Místy až neuvěřitelné, místy krásné a naivní, místy hodně smutné.
Pro mě zvláštní, ale pěkné........

Matoušovou ulicí běžně chodím, ale k tomu domu jsem asi nikdy nezvedla oči. Knížku jsem nicméně zaznamenala hned, jak vyšla, protože téma dohledávání historie rodin nebo míst mě moc zajímá. A taky mám vztah ke Smíchovu.
Knížka mě nadchla a překonala i moje předem vysoká očekávání. Že bude osud rodiny židovských majitelů ve 20. století temný se dalo čekat. Že má k domu vazby i např. rodina Havlových, prvorepubliková herečka Zita Kabátová nebo Miloš Forman, mě překvapilo a je to hodně zajímavé.
A to, že autorka do příběhu zapracovala i svoje pocity a zážitky z průběhu psaní, mě bavilo. Zkoumání minulosti nám má pomáhat lépe interpretovat a vnímat přítomnost. Takže mi přišlo, že všechny ty šílenosti, které se odehrávají teď (válka v Evropě, útoky na Židy, útoky na demokracii) dotvářejí minulost a ukazují, jak se točíme v kruhu.

Velmi zajímavá a čtivá knížka. Jenom se mi zdálo, že je příliš rozkročená mezi historickým románem, reportáží o autorčině bádání po osudech obyvatel domu a popisem událostí roku 2023.

Autorka měla zajímavý nápad napsat knihu o jednom domě a lidech, kteří zde v průběhu let žili. Je až neuvěřitelné, kolik zajímavých osob s pohnutým osudem v domě v Matoušově ulici bydlelo. První půlka knihy se mi líbila moc, pak mi ale příběh narušovalo vyprávění o válce na Ukrajině a napadení Izraele. Upřednostnila bych, kdyby se tyto vsuvky vynechaly, i tak byly příběhy postav dost dramatické a depresivní. Dávám čtyři hvězdičky.

02.04.2026

Knihu jsem „četla ušima“ s velkým očekáváním a její začátek mě zaujal – atmosféra i samotný námět působily slibně a lákaly k dalšímu poslechu. Velkým plusem je bezpochyby interpretace Jitkou Ježkovou, která byla skvělá a dokázala textu dodat emoce i potřebnou hloubku. Naopak hudební předěly mě osobně příliš neoslovily, ale to je čistě otázka individuálního vkusu. Postupem času ale moje nadšení mírně opadalo. Měla jsem pocit, že autorka se snažila do knihy obsáhnout velké množství témat a událostí, což sice chápu, ale výsledkem pro mě bylo, že text místy působil spíše jako soubor deníkových zápisků než jako ucelená próza. Samotný námět knihy se mi však líbil, o to víc mě mrzí, že jeho potenciál podle mého názoru nebyl naplno využit. K poslechu ale doporučit určitě můžu.

Zamyslet se nad tím, co vše si dům pamatuje a co vše zažili lidé, kteří v něm trávili nějakou část svého života mi přišlo jako moc zajímavý námět pro knížku. Dům v Matoušově ulici jsem navíc četla v rámci jedné výzvy, o které vám brzo řeknu víc.

Oceňuji neskutečné množství podrobností, které jsou při čtení patrné téměř na každé stránce. Autorka musela dopátrat velké množství informací a osudů, které tento příběh tvoří. My vlastně v průběhu čtení pátráme s ní.

Paní Boučková píše se zvláštní neodbytností a je vidět, co vše jí tíží, a co vše do knihy promítne. Jen na mě toho bylo až moc. Po přečtení mám pocit, že v knize nebylo nic veselého. Bohužel na mě působila strašně depresivním dojmem. O těžkých tématech je potřeba psát, jen bych je v tomto případě uvítala na trochu jiném pozadí, protože z anotace jsem měla o obsahu knihy trochu jiné mínění.

Zajímavé, poučné a čtivé vyprávění o historii jednoho domu a rodin, které ho obývaly. A u toho mohlo zůstat.

Velice zvláštní kniha. Stejně jako čtenářka 76 jsem si i já povzdechla: Škoda, že to není román. A mohl to být moc pěkný román, i když hrozně smutný. Tereza Boučková je výborná spisovatelka. Píše velmi čtivě. Styl této knihy mi ale moc nesedl. Je zde příliš mnoho příběhů, mnoho událostí z různých období. Je to takový mišmaš, který spojuje vedle domu v Matoušově ulici hlavně téma válka a zlo. Bylo mi hodně těžko ze smutných osudů tolika lidí.

Škoda, že to není román.

“ Píši román o domu v Matoušově ulici”

A kdy vyjde?
Toto je asi zatím jen chaotický koncept.

Působivé příběhy. Doporučuji!

Četlo se mně velmi těžko, a to co do tématu, tak i stylu psaní. Ale se zatajeným dechem.

Paní spisovatelka T. Boučková nás provádí domem v Matoušově ulici. Máme možnost navštívit během století jednotlivé obyvatele. Které poznáváme, ale i se s nimi loučíme a vítáme nové. Během naší návštěvy jako by hrálo rádio a hlásilo aktuální události ze světa...

Má to děj, má to spád. Osudy skutečných lidí. Historie i téměř žhavá současnost. Války, zrůdné ideologie, mocní šílenci, vláda mrzké lůzy...už je to tu zas. Držme se!