Dům bez pána / Půlnoční pacient

06.11.2020

Měla jsem časovou kapacitu pouze na Půlnočního pacienta. Skvělý počin - špionážní román, schizofrenní opíjející se hlavní postava, svižný děj. Určitě se pak vrátím k Domu bez pána.

26.10.2020

Dům bez pána, to je gejzír slov a barvitých obratů, poskládaných tak, jak se dnes už nepíše. Přesto text nepůsobí nudně, čte se snadno a občas jím probleskne až nečekaná ironie nebo vtip.
Rodinná tajemství, jejichž postupné odhalování ovlivňuje životy čtyř sourozenců, vytvářejí precizně vystavěný příběh se šťastným koncem. Rodina je ovšem židovská a román se odehrává v polovině 30. let minulého století… Nálady většinové společnosti v tomto ohledu kniha neopomíjí, ale přesto zůstává především komorním vyprávěním o důležitosti vzájemného porozumění mezi nejbližšími.

Půlnoční pacient je svižnější, má rychlejší tempo, vršící se zápletku, svérázného hrdinu i břitké dialogy. Formou špionážního románu rozvíjí mnoho témat, která stojí za prvotní politickou linkou. Přes občasné myšlenkové skoky, anglicismy i uspěchaný konec je to podle mě nadčasové dílo, které má i po víc než 60 letech od svého vzniku co nabídnout.

Vzhledem k tomu, jak odbyté teď knížky bývají po stránce editační, musím pochválit výpravu společného vydání těchto dvou románů. Jazyku je zde věnována velká pozornost. S ohledem na autora je to logické, ale přesto v dnešní době už ojedinělé.

09.06.2019

Čekala jsem něco víc; umění, povznesení do vyšší literatury. Jenže se nekonalo. Oba protagonisté byli nemužní a nemožní. Jako pod vlivem omamných látek, každý příběh se nesl ve znamení jakéhosi omámení, halucinací, jednání v horečce. Dům bez pána, to byla pro mě fakt nuda, v podstatě jen pocity, trápení, beznaděj, nesmyslné jednání, navíc - nemůžu si pomoci - prostě sebestřednost každým pórem. Židovská otázka v třicátých letech. Říkala jsem si, oni tu řeší, jak prodat dům a co by tomu řekl zemřelý tatínek, přitom netuší, že za pár let zemřou v koncentráku... Přes tuhle myšlenku jsem se nemohla dostat.
Druhý příběh Půlnoční pacient, ten měl aspoň děj, jenže tak ukrutně neuvěřitelný, padesátá léta v Americe, studená válka, špioni východu i západu v jedné ordinaci a všichni jednoho nepotřebného a podivínského lékaře bez skrupulí zasvěcovali do svých akcí. Vlastně to bylo celé absolutně nesmyslné. Utěšuji si tím, že autor měl jistě vyšší myšlenku, třeba nezničme svět, věřme v sebe, neztraťme sebe sami, ale opět se ztratila v neustávajícím horečnatém a prapodivném jednání hlavního hrdiny i všech dalších vedlejších postav.
Co bylo úžasné, to byl jazyk, stavba vět, vyprávění příběhu. To ano. Ale děj mě zklamal, zjevně nejsem tak intelektuálně na výši, abych dala dalšího Hostovského...