Sirotci oblohy
Robert A. Heinlein
Sirotci oblohy, novela, která se poprvé objevila na stránkách ASF v roce 1941, se stala jednou z nemnoha stálic a ovlivnila řadu dalších autorů, věnujících se tomuto žánru. Sirotci totiž přinesli do žánru téma generační lodě jako prostředí, v němž posádka za střídajících se generací zapomene, že je na lodi a její poslání i ona sama degeneruje. Je zde však někdo, kdo potvrdí výjimku…... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1993 , NávratOriginální název:
Orphans of the Sky , 1941
více info...
Přidat komentář
Velká klasika, první z knih o generačních lodích, předchůdce další legendy knihy Nonstop. Starší čtení, ale kdož jste čtenáři klasických sci-fi, jako jsem já, tak povinnost.
Na těchto starých příbězích hlavně oceňuji to, že knihy nemají 300+ stran, autor je schopen odvyprávět plnohodnotný děj v tenké knize, ano některé postavy mohly být více rozepsány, ale proč vlastně
Já jsem byl nadmíru spokojený a dávám 5/6.
Velmi solidní scifi s ohledem na svou dobu, ve které se téma osídlovacích lodí teprve rozjížděla, psáno velmi zdařile a nadčasově, takže se dá slupnout i v dnešní době. Když zapnete zprávy v TV tak zlatý Heinlein. Slušné 4starsíky.
Dřív jsem romány o generačních lodí četl co to jen šlo, ale až teď jsem vytáhnul z knihovny Sirotky. V anotaci jsme si přečetl, že se jedná o první románové zachycení tohoto tématu, ale i tak mi to přišlo lepší než některá z modernějších děl, možno proto, že technika má v tomto díle spíše menší roli.
Sice první kniha o generační lodi, ale raději mám "zdokonalenou verzi" od Aldisse.
Před lety bych asi byla nadšená, teď už jsem spíše zmlsaná. Četlo se to dobře, ale očekávala jsem víc. Moje chyba.
V době, kdy jsem četl hlavně SF, byl pro mě Aldissův Nonstop vzácným objevem s úžasným ústředním nápadem. Nápady je třeba využívat a jejich účinek zdokonalovat. To přesně udělal Aldiss s Heinleinovými Sirotky. V nich jsem našel svižný děj, heinleinovskou krutost, odpudivé politikaření, hlavně však myšlenku o postupném úpadku izolované lidské komunity a s tím úzce související přechod na primitivní formy žití (možná přesněji přežívání) v dalších generacích.
A vznik nové víry, nového náboženství...
80 % (aktuálně 70 hodnocení s průměrem 79 %).
…
Učedník si zvlhčil jazykem rty a začal:
„Na počátku byl jen Jordan, jen on sám se svými myšlenkami, na Počátku bylo temno a tvor jako člověk byl neznámý. Ze samoty vzešla touha, z touhy vzešla vize až k zalknutí, ze snění pak vzešel Plán a z Plánu poté vzešlo rozhodnutí... Jordanova pozvedla se ruka - a Loď zrozena byla v chvíli, míle k míli kabin malých, zásobníků řada na obilí, chodba, dveře a vše pro ty, co dosud se nezrodili. Pohlédl na svoje dílo, svět pro rasu novou k obývání. Myšlenkou svou vzniknout nechal člověka - a strnul v zahloubání. Člověk divý hanbou byl by, člověk volný Plán by zmařil jeho, proto Jordan zákon stvořil, směrnic, řádů soubor pro každého.
Heinleinovy Sirotci oblohy otevřeli žánru sci-fi v roce 1941 zcela nové obzory. Jejich generační loď plující vesmírem za posláním, na které už všichni, kdo jsou na palubě, dávno zapomněli, se od té doby objevila v literatuře (a samozřejmě nejen tam) v mnoha dalších provedeních a modifikacích. Jenže tenhle Vanguard byl mezi hvězdami dost možná jako úplně první, a to z něho dělá legendu. Už proto, že se tahle Heinleinova novela dodnes vydává a čte se. Samozřejmě se od ní nedají očekávat žádné vyšlechtěné technické zázraky, také naivita zápletky a rozuzlení jsou už dnes více než úsměvné, nicméně pořád je to ten typ literatury, která má co říct i po všech těch letech. Heinlein je v Sirotcích stručný a úsporný, žádné filozofování, žádná psychologie, světonázor či podobné libůstky se tu neobjevují. Jen loď a hrdina, který chce překonat své předurčení. A samozřejmě také hvězdy a nekonečný vesmír…
Rád jsem si po letech připomněl tuto Heinleinovu novelu. Je na ní dost poznat, že patří k autorovým prvním dílům a ještě postradá některé typické atributy jeho pozdějších děl. To ovšem nijak nesnižuje její hodnotu, která je především v tom, že ukázala směr a inspirovala některá další díla v tomto "segmentu" sci-fi literatury. Je to zkrátka originál a Heinlein zůstává mým oblíbeným autorem.
Aldissův Nonstop jsem četla v 90. letech a neznala u něho pointu; líbil se mi maximálně. U Sirotků oblohy jsem věděla, do čeho jdu - a přečetla si je s velkou chutí a zaujetím. (Zároveň ale musím zmínit, že Heinlein je můj opravdu velký oblíbenec, také proto plný počet hvězdiček.) Snad jen v případě přeživších postav bych přivítala... Nechci prozradit moc; prostě bych jen ráda viděla mezi zachráněnými i někoho jiného. Nepíšu to pouze z lítosti, ale soužití zachráněných by pak bylo v budoucnu podle mě lepší.
Tahle knížka je taková moc příjemná jednohubka. Je napsaná poměrně poutavě, jak je u Heinleina zvykem, ale během čtení jsem se nemohla ubránit pocitu, že celý příběh je zbytečně zkratkovitý a moc by si zasloužil být více rozveden do detailu (zejména některé části vývoje příběhu byly z mého pohledu úplně přeskočeny a/nebo docela odbyty, což je podle mě prostě škoda). Čistě z tohoto důvodu dávám jen průměrné hodnocení, jinak je to opravdu velice fajn počteníčko.
Zajímavá a napínavá kniha jak se sluší na velmistra sci-fi. Oproti jeho nejlepším románům je děj trochu zkratkovitý, ale síle příběhu to nic neubírá. Rozhodně stojí za přečtení, i když toto téma bylo později několikrát zpracováno ještě o něco zajímavěji.
Heinlein v tomto krátkom románe odpaľuje príbeh z prostredia viacgeneračnej lode, ktorá nedosiahla svoj pôvodný cieľ a smeruje nevedno kam. Obyvatelia lode už neveria, že niečo okrem nej existuje. Niektorí mutujú a niektorí degenerujú. Autor tu na veľmi malom priestore vystihol sociálny úpadok uzavretej komunity a fakt, že človek je sám sebe vlkom.
Knižka je určená mladým čitateľom, žiadne morálne kázania však v nej nie sú, naopak. Heinlein tu dosť brutálne a natvrdo popisuje vzájomné vyvražďovanie obyvateľov ľode. Príbeh teda spád má, niekedy až závratný, autor mohol miestami spomaliť a hádam aj prejsť trochu viac do hĺbky. Takto ako je, zostáva príbeh až priveľmi povrchný a jeho uveriteľnosť aj v rámci science-fiction je dosť pochybná.
No čo už, ako zvyčajne Heinlein niečo nakúsol a ostatní autori túto tému prepracovali. Svojho času ma napr. zaujal román Zajatý vesmír od Harry Harrisona, čo bolo presne na túto tému. Nonstop od Aldissa zostáva ešte na konte mnou neprečítaných kníh, dúfam že už nie dlho.
Pokud člověk pomine pro mě ne moc uvěřitelný fakt rychlé degenerace posádky za několik lidských generací, jedná se u knihu dobře napsanou, zajímavou. Naopak málo pravděpodobný závěr mi nevadí, vyvrcholení knížky je pěkné. 75%, 20.1.13.
Příběh knížky není nijak extra originální, ale vzpomněl jsem si na ni po shlédnutí celkem dobrého sci-fi Pandorum.
http://www.csfd.cz/film/242106-symptom-pandorum/
Řekl bych, že tvůrci filmu se touhle knížkou víc, než inspirovali.
Ovšem Sirotci jsou malinko lepším dílkem, než film.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2002 |  Hvězdná pěchota |
| 1984 | Dveře do léta |
| 1994 | Měsíc je drsná milenka |
| 2011 | Vládci loutek |
| 1995 |  Kočka, která prochází zdí |
Kniha Sirotci oblohy je v
| Přečtených | 159x |
| Čtenářské výzvě | 4x |
| Doporučených | 11x |
| Knihotéce | 93x |
| Chystám se číst | 21x |
| Chci si koupit | 3x |
Kdo by čekal, že bude mít první příběh o generačních lodích tak zajímavou myšlenku. Posádka lodi po generacích zapomněla, že jsou nějakou posádkou a loď vnímají jako jediný svět, který je středem vesmíru, za jehož hranicemi nic není. Veškeré gravitační zákony apod. si interpretují úplně jinak a teprve postupem času někteří členové posádky zjišťují, jaká je realita. Sirotci oblohy jsou skvělým příběhem o úpadku společnosti a vzniku dezinformačních a fanatických skupin... jestli to tak tedy autor myslel. Konec je poměrně plytký, ale hlavní myšlenka díla to zachraňuje.