Deníky Jiřího Ortena

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Obsahují všecky tři deníky, které si psal od 10. ledna 1939 až do své smrti - v předvečer svých 22 narozenin, kdy jej náhodou zachytila na ulici německá sanitka a vlekla jej několik desítek metrů po dlažbě. Za dva dny na to, 1. září 1941, Jiří Orten zemřel.
Jeho deníky vyšly - jako většina jeho díla - po druhé světové válce.

https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/57481/deniky-jiriho-ortena-57481.jpg 4.712
Nahrávám...

Komentáře (3)

Kniha Deníky Jiřího Ortena

Pablo70
08.02.2021

ČTENÁŘ DENÍKU J.O. PÍŠE MLADÉMU BÁSNÍKOVI:
Ortene, odpusť! Promiň, že dlouho nevydržím číst tvé verše, i když tvé deníky mám vystaveny hned před očima v knihovně. Smutek údělu židovství v bídě III.říše na tebe padl jako můra. Já jsem před několika dny začal sepisovat vybrané stránky z deníku A DAY IN THE LIFE a asi jsme na tom stejně: mým koanem je její smrt. Koneckonců, nic nového pod sluncem. Musím se vrátit k té útlé zelené knížce KVĚTY SKOŘICOVNÍKU, z které jsem miloval úvodní báseň. Ale co ty vzadu? (Odešel flétny hráč/ pusté jsou pokoje/ žalem a úzkostí srdce se svírá./ Jen jednu lámu jarní ratolest./ Na celém světě/ nikoho nemám/ komu ji dát.)
Toulám se po lesích, poslouchám hudbu a občas píšu pár veršíků. Když jsem si přečetl své zápisky, poznal jsem, že stále píšu o ní. A tak dávám to, co sám odmítám. (Ale odpolední Tarleton Chillie & Lemon je úžasný!) Nebe totiž není tam, kam jdete.
Nebe je něco, co si nosíte s sebou. (Lubavčický rebe)
Ortene, jsem jako ty. Svou báseň pro tebe jsem už napsal.*

*/ Báseň pro Ortena

FREAKS*

Motto:
*/Americká fotogragie má silnou zálibu v lidech, kterým se nekorektně říkávalo „freaks“, tedy zrůdy, podivíni, abnormality. RESPEKT 41 /2010 – Neberu každou mrtvolu; s Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy

Sedím s Ortenem v májové Praze 1941
Krabice od lepenky plná veršů o smrti
15 let po válce Lentini ukazuje
Své tři nohy a dvoje pohlavní orgány
V cirku na Conney Islandu
Witkin spojí v polibku rozťatou hlavu
Vzpomíná na slavného trpaslíka
Zvaného Kuřecí Lady z kabinetu zrůd
A na hlavu holčičky
Kutálející se k jeho k nohám
Prý můza na konci hledáčku –
Ortenovo pero je bledé jako kosti:
„Zachce-li se snad tobě jednou stravy
Která by byla trochu trvalejší
Sněz život svůj.“

ziriant
22.06.2016

Dlouho jsem čekala na tuto knihu, tak jako již dlouho nosím Ortena po kapsách, batůžcích a kabelkách. Tak jako ho již roky nosím v hlavě a budu nosit nejspíš vždycky. Co se dá říci k jeho deníkům? K tomu tísnivému pocitu, který vyvolávají ve čtenáři... K myšlenkám někoho, kdo ještě mohl napsat a především zažít krásné věci. Byla ho škoda, jako básníka, jako člověka? Těžko soudit a také těžko říci, zda k němu konec přišel v tu správnou dobu. Každopádně v tu nejvhodnější dobu přišel Orten ke mně a za to mu budu vždycky vděčná, i když to zařídila spíše Náhoda a tušení, že by mi mohlo být v jeho světě dobře. A je. Za to velké díky.


17.06.2015

Deníky Jiřího Ortena jsem se potkala na střední škole. Bylo mi 16 a vyměnila jsem knihu karate právě za tuto sbírku. I když jsem o Jiřím ještě nic nevěděla, intuitivně jsem cítila, že to bude jedna z těch známostí, která vám vydrží celý život. Mé Deníky Jiřího Ortena mají potrhaný obal. Když si čtu informace o ceně - 28,50 Kčs - tak se jen z nostalgie pousměju. Je to opravdu tlustá kniha. Na básnickou sbírku až nezvykle. Má úctyhodných 493 stran. Je to první vydání z r. 1958. Sbírku tvoří tři deníky - Modrá kniha, Žíhaná kniha a Červená kniha. Jedná se o tvorbu z roku 1938 až 1941. Poslední zápis je ze dne 29.8.1941, kdy Jiří Orten utrpěl smrtelné zranění při tragickém střetu s německou sanitkou. Všechny básně jsou řazeny chronologicky a tak máme možnost si číst v básních tak, jak přicházely na svět. Kromě básní jsou součástí Deníku také autobiografické zápisky, poznámky, záznamy snů a jeho vlastní komentáře. Je to pozoruhodné dílo a kdo jiný než právě Jiří by měl do puntíku naplnit krásný citát Jiřího Žáčka: "Pouze nesmrtelní básníci si mohou dovolit umírat mladí."
--------------------------------------
Vstaňte, prosím.
Jednomyslným určením Soudu odsuzuje se obžalovaný k životu. Tak zní výrok. Protože však je snad pro přítomné třeba komentáře, uvádíme jej.
Půjde od člověka k člověku a o každého se poraní. Bude nalézat ženy, aby je ztratil. Za kratičké okamžiky štěstí bude platit vlastní krví. Bude milován teprve tehdy, až přestane v lásku věřit. Pozná zradu v každém srdci, v každém slově a v každé myšlence, ale nedojde smíření, nedojde moudrosti. Pochybovat a pochybovat bude o zemi Bohem opuštěné, o kruté zvídavosti žen, o bolesti hloubkou zrazené, o všem bude pochybovat a o sobě samém nejvíce.
Pokolení bez lásky, jakým písmem se zapíšeš do dějin trýzně? Pokolení bez lásky, jaký vítr fičí ve tvé duši? Pokolení bez lásky, kam půjdeš, kam se poděješ? Kde jsou dveře, které nenalezneš zamčeny? Kde jsou ústa, která k tobě blízce promluví? Kde je matka, k níž by ses mohlo navrátit? Kde je tvá milenka, kde je tvůj přítel, kde je tvé dítě, kde je tvá krajina, tvůj bratr, tvůj dům, tvůj sad, tvé dílo, tvůj strom, tvá zvířata, kde je tvoje hudba? Pokolení bez lásky!
Tak zní výrok.
Exode, proveďte rozsudek.

Závěrečný monolog čtvrtého dějství, Jiří Orten