Deň dlhší ako ľudský vek
Čingiz Ajtmatov
https://www.databazeknih.cz/img/books/67_/6705/den-dlhsi-ako-ludsky-6705.jpg
4
116
19
Tvrdú životnú realitu spojenú s vedeckou fantáziou a mýtmi predstavuje román Deň dlhší ako ľudský vek. Dej sa odohráva počas jedného dňa. Do toto rámca vložil autor mýtické legendy, tragické osudy jednotlivcov v časoch kultu osobnosti i problémy výskumu nových planét. Keď chce hlavná postava, železničiar EDRGEJ, splniť poslednú vôľu svojho priateľa a pochovať ho na starobylom, mýtmi opradenom cintoríne, stretne sa s prekážkami, pretože cintorín je v zakázanom pásme kozmodrómu. Paralelne s touto realistickou líniou rozvíja sa vedeckofantastická. Posádka kozmickej lode Parita nadviaže spojenie s mimozemskou civilizáciou. No pozemšťania sa boja kontaktu s touto omnoho vyspelejšou planétou, preto s kozmonautami prerušia spojenie. Prelínaním časových rovín chce autor poukázať na svet plný protirečení, kde vládne nespravodlivosť, egoizmus a ľahostajnosť. Využitím starej povesti o zajatcoch mankurtoch, ktorí po krutom mučení stratia pamäť (mankurt zbavený vlastného ja mal z praktického hľadiska celý rad predností. Bol rovnocenný s nemým hoviadkom, čiže úplne pokorný a neškodný). Apeluje na ľudstvo, aby nezabúdalo na tyraniu, útlak. Zdôrazňuje, že každý človek je zodpovedný za osud naššej planéty.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1988 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Буранный полустанок (Burannyj polustanok) , 1977
více info...
Přidat komentář
Stanice Bouřná mě příliš neoslovila, autorovo Popraviště je mnohem lepší. V románě se prolínají tři roviny děje, vzájemně by měly tvořit určité podobenství. Hodnotím je rozdílně.
Nejrozsáhlejší je linie označovaná jako současnost, zahrnující osudy hrdinů zhruba od čtyřicátých do sedmdesátých let 20. století. Tu oceňuji nejvíce, je pro českého čtenáře atraktivní vynikajícím popisem tehdejší reality v Kyrgyzstánu, pro nás v řadě faktorů velmi exotické. Líčení přírody je vynikající. Některé motivy mi přišly velmi zajímavé a překvapivé, například podání Stalinovy smrti nebo podání začínající zkázy Aralského jezera (Edygej od Aralu pocházel). Bohužel z pohledu politických názorů a postojů mi přišlo, že příběh leží v období chruščovovského tání, nikoliv v době, kdy se odehrává.
Druhou dějovou linií jsou mýty kyrgyzského národa. Ty myslím celkem vhodně doplňovaly hlavní příběh. Paralely mezi současností a mýty mi ale přišly nevýznamné.
Třetí linií je sci-fi příběh o poznání nové planety Náruč lesa. Ten v knize myslím vůbec být nemusel, protože působí velmi tezovitě a nepřináší nic podstatného.
Nejlepší Ajtmatovova kniha. Druh filozofující sci-fi, který ale bude pro fanoušky sci-fi asi jen těžko stravitelný, protože se doslova drží moc při zemi. Díky bohu za to.
Chápu docela všechny pozitivní komentáře zde, ale z mého čistě subjektivního pohledu - i když chápu, co autor chtěl vyjádřit - mi nejen přišla kniha utahaná, ale to prolínání roviny stepi, sci-fi a legend mi přišlo neústrojné. Chvíle, kdy román skočí do sci-fi, mne poněkud vykolejila, protože do té doby plastický, až skoro filmový popis prostředí a lidí a jejich vztahů dostává najednou nádech neuvěřitelnosti, určité ideje, a opouští realistickou rovinu. Podobně zapracování oněch dvou legend, či spíše balad, které samy o sobě jsou zajímavé, bych čekal v nějakém souboru kirgizských pověstí a pohádek. Ano, beru že šlo o symboliku, podobenství a určitou kritiku často nesmyslného a hloupého chování lidí, často ve vedoucích pozicích, a oslavu "malého" života. Ale to přeskakování rovin, neustále jiná nálada a ona rozvleklost (některé myšlenky se opakují na můj vkus zbytečně často) mi další čtení jen a jen ztěžovaly.
Nádherný epos propojující mýtické příběhy s realitou stalinského SSSR a s tématem setkání s mimozemskou civilizací. Mytologie promlouvá k současným lidem, ať už v případě pozdní lásky Bouřného Edygeje nebo příběhu o mankurtech - otrocích, které jejich páni připravili o paměť - ale promítá se i do budoucnosti ve sci-fi příběhu. Vytváření ochranného pásu raket ve vesmíru, aby se zabránilo kontaktu s mimozemskou civilizací, vlastně není nic jiného, než byl pásek z velbloudí kůže, který mankurty připravil o paměť, city, vlastní myšlení. Egydej je sepjatý se svou zemí, s minulostí a se svými předky. To mu dává sílu čelit nespravedlnosti. Bojme se mankurtů, kteří se bezmyšlenkovitě podřizují příkazům, nemají vlastní vůli, žijí jen přítomností a vlastním pohodlím.
"Oč snadnější je srazit zajatci hlavu nebo ho jakýmkoli jiným způsobem zastrašit než zbavit někoho paměti, zničit jeho rozum, vyrvat kořeny toho, co s člověkem zůstává do posledního dechu a je jeho jediným bohatstvím, které odejde ze světa spolu s ním a nikdo jiný ho nesebere."
"Neumí-li být člověk vskrytu bohem, ochraňujícím všechny, jak bys pak ty mohl lidi chránit, pak bys ani ty, bože, nebyl..."
Tato kniha se mi moc líbila. Sice nejsem příznivec sci-fi, ale toto bych řekla není typickou ukázkou žánru. Hvězdičku dolů dávám za to, že mi dost dlouho trvalo, než jsem pochopila děj. Ale je to jedna z knih, které si pamatuji i po delší době od přečtení, takže byla buď dost dobrá, nebo dost špatná.
Den delší než století... Tak zní podtitul knihy, jejíž děj se odehrává v široké širé kirgizské stepi, kde vlaky jezdí z východu na západ a ze západu na východ, a kde všechny vzdálenosti se měří od železnice, jako od Greenwichského poledníku. Osudy „bouřných“ lidí, žijících v těchto krajích jsou prodchnuty jak starými bájemi, tak zábleskem budoucnosti skrze tajný vesmírný projekt v podobě setkání s mimozemskou civilizací. To vše dohromady vytváří zvláštní obraz člověka, spjatého s rodnou zemí, se svými předky a svou minulostí, ze které vychází a do které se opět vrací.
Na první pohled nesourodná směsice, ale ve výsledku neuvěřitelně magické čtení, které se před vámi bude rozprostírat stejně, jako ta širá daleká step.
Ajtmatov je mýtotvorný i tam, kde mýty neparafrázuje. Přes dobová omezení mluví o síle tradic, o lásce, o síle života a vznešenosti smrti. A proč ten motiv sci-fi? Lidstvo může jít dopředu jen tehdy, pokud nezapomene na svou minulost, na své kořeny, na tradice. To je Ajtmatov, kterého čtu rád.
Nádherná kniha,kterou jsem přečetla jedním dechem přivedla mě k vzteku i k slzám a snad proto ji už nikdy nikdy nechci číst. Nerada bych aby to někdo pochopil tak,že od ní odrazuju. Naopak. To jen já jsem taková slabá nátura.
Na daleké odlehlé asijské stepi - při cestě na hřbitov, se odehrává série vzpomínek na život v odlehlé železniční vesničce. Příběh plný pravdivosti a syrovosti je doplněn epizodami o dobývaní vesmíru. Někdy možná příliš pomalu plynoucí děj je o to působivější. Ať už svojí plíživou atmosférou plnou slunce, větru a sněhu, stejně jako smýšlením lidí. Celkově kritikou a poukázáním na některé lidské hodnoty. Popraviště se mi líbilo více, ačkoliv najdeme mnoho společných prvků.
Shrnutí: Ze stanice Bouřná se pohřební průvod vydává na starý hřbitov, ležící v sary-ozecké stepi. Výpravu vede nádražák Edygej, jedoucí na velbloudu Karanarovi. Za ním jede asi pět dalších lidí na traktoru a bagru. Po cestě Edygej vzpomíná na poválečné časy, především na Abutalipa, jeho ženu Zaripu a jejich dvě děti. Také se Edygejovi vrací do mysli staré kazašské mýty. V jiné rovině sledujeme dramatické setkání kosmonautů s mimozemšťany a následná opatření pozemských politických a armádních činitelů. I když se to zdá téměř nemožné, oba děje se v knize protínají. V kazašské stepi totiž leží kosmodrom. Pocity: Dobrá kniha s pěknými příběhy. Politické pozadí. Milostný dramatický příběh. Člověk, utrpení, rodná půda, předci, vůle. To s těmi mimozemšťany mi tam nesedělo a zdála se mi ta rovina i zbytečná. Radši bych zůstal pěkně při Zemi. No ale tak píše můj oblíbený autor Ajtmatov.
(Uwaga spoilery!) "Aby někdo vydržel na sary-ozeckých železničních výhybnách, musí na to mít náturu, jinak tu zajde. Step je obrovská a člověk maličký. Step je lhostejná, té je všechno jedno, ať je ti zle nebo dobře, musíš ji brát takovou jaká je, ale člověku není jedno, co a jak se ve světě děje, trápí se, souží, myslí si, že někde jinde, mezi jinými lidmi by mu bylo líp a tady je jen z vůle osudu."
Těmito slovy vám Čingiz Ajtmatov otvírá oči a představuje prostředí, do něhož umístil děj románu Den delší než století. Za výstižnější považuji název, pod kterým vyšlo vydání z roku 1982: Stanice Bouřná. Na malou osadu se v každém ročním období valí pohromy. V zimě sníh a metelice, v létě písek z pouští. Proto se jmenuje Boranly-Bouřná. Boranly kazašsky, Bouřná rusky.
Podobně jako slavné Popraviště má Bouřná tři hlavní roviny, které se prolínají. Příběh o budoucnosti zprostředkují kosmické pokusy CCCP a komunikace posádky rakety s civilizací na jiné planetě. Nejspíš díky tomu, že jsem měla v době čtení ještě trochu bordel v hlavě kvůli Zamjatinovým My, nijak zvlášť mě tato část příběhu neoslnila. Což se nedá říct o druhých dvou.
Na začátku knihy přichází Ukubala říct manželovi, Bouřnému Edygejovi, že zemřel Kazangap – stařík, který s Edygejem pracoval na železnici a v Bouřné dřel přes čtyřicet let. Edygej začne připravovat jeho pohřeb a cestou na pohřebiště Ana-Bejit, kam míří na svém velbloudu Bouřném Karanarovi, začíná vzpomínat na svůj život.
Vrací se k rodině Kuttybajevových, učitelům Abutalipovi a Zaripě a jejich dvěma synům. Kvůli boji mezi jugoslávskými partyzány v druhé světové je Abutalip popotahován sovětskými politruky, později je odvezen do vězení, kde i zemře. Edygej věnuje veškerou péči Zaripě a dětem, které má snad raději než vlastní. Časem zjistí, že se Zaripou nedokáže vycházet jenom jako přítel. Zároveň nechce opustit věrnou ženu, která s ním za ta léta zažila svoje. Situaci nakonec řeší radikálně sama Zaripa, když se během Edygejovy nepřítomnosti sebere a odjede se syny pryč. Navždycky.
Edygejova reakce na rozhovor s komisařem o 'nepřátelských vzpomínkách' na Jugoslávii v deníku Abutalipa:
"Z toho, co řekl, jedna myšlenka udivila Edygeje svou nelogičností, jakousi neslýchanou rozporností: jak je možné někoho obviňovat z nepřátelských vzpomínek? Copak vzpomínky člověka můžou být nepřátelské nebo přátelské, vždyť vzpomínky – to je to, co se stalo kdysi v minulosti, co už je dávno pryč, o čem se dá mluvit v minulém čase."
Co je skutečně mimořádné, jsou legendy, které sesbíral Abutalip pro své děti. Slyšeli jste tu o mankurtech? Zajatci po strašné proceduře, kdy byli ponecháni ve stepi se smrskávající se čerstvou velbloudí kůží kolem hlavy, zcela ztratili paměť a začali slepě následovat rozkazy pána.
"Je možné vzít půdu, je možné vzít bohatství, možné je vzít i život, ale kdo si vymyslel, kdo si dovolil vztáhnout ruku na paměť člověka?" pláče Najman-Ana pro svého syna Žolamana, z něhož se stal mankurt. Šla ho hledat, našla jej, ale on ji nepoznal a podle rozkazu zabil.
Drásavý je příběh starého zpěváka Rajmaly-agy, který když zpíval, málem zastavil svět. Všichni stáli a poslouchali, jak zpívá. Jako starý muž se zamiluje do mladé dívky Begimaj, ale rodina a především bratr mu ji nepřejí. Rajmaly-aga je zabit a dívka se ho už nedočká.
"Když jsi přišla z dálky velké, aby ses napila z pramene vody čisté, jak vítr vanoucí vstříc tě doběhnu a k tvým nohám padnu, Begimaj. I kdyby mi osud určil dnešní den jako poslední, neumřu dnes, Begimaj, a neumřu nikdy, Begimaj. Ožiju a budu znovu žít, Begimaj.."
Z Bouřné se stala tutová srdcovka, kterou chci mít doma a jen obtížně se mi bude vracet zpátky do filďácké knihovny. Dotkla se mě víc než známější Popraviště. 5/5 větších než sary-ozecká step, vyšších než cesta do nebe a delších než vzdálenost z Bouřné kamkoliv jinam.
Z temných hor až bude sestupovat národ kočovný,
já nebudu na tržišti, Begimaj.
Z modrých hor až bude sestupovat národ kočovný,
nečekej mě na tržišti, Begimaj.
Nebudeme spolu zpívat na tržišti,
kůň můj nepřikluše a já nepřijedu.
Z temných hor až bude sestupovat národ kočovný,
z modrých hor až bude sestupovat národ kočovný,
nečekej mě na tržišti, Begimaj..
kniha sa mi páčila. Opisuje ťažký život ľudí, žijúcich v stepiach......Okrem hlavného deja, prebieha aj iný - vedeckofantastický opis- ktorý opisuje stretnutie kozmickej posádky s inou civilizáciou.....
"Vlaky v tých končinách šli z východu na západ a zo západu na východ ".. ale iba máloktorý zastavil na zastávke, kde žil hlavný hrdina.
Tento román je o tom, že snívať a dúfať je možné v každej životnej situácii, ale je potrebné byť nohami pevne na zemi a prijať realitu takú, aká je.
Krásna kniha, svojím morálnym apelom dnes rovnako aktuálna, ako v čase vzniku a prvého vydania (na začiatku "perestrojky"). Paralela príbehu uzavretého života na zabudnutej železničnej zastávke, mimo hlavných trás ciest a záujmov, a príbehu kozmického rozmeru, v ktorom je planéta Zem možno tiež iba nevýznamnou stanicou, ktorej obyvatelia sa boja vonkajšieho sveta.
V knihe se opakovane objavuje refrén: "Vlaky v tých končinách šli z východu na západ a zo západu na východ ...", čiže i zabudnutá železničná zastávka sa môže stať stredom sveta, z ktorého sa rozbiehajú cesty dvomi smermi. Čítanie tejto knihy odporúčam kombinovať so zhliadnutím filmu Chladné leto roku päťdesiateho tretieho - až potom môže byť zážitok úplny.
Nádherná kniha... Nejen o lidech (Edygejovi a jeho ženě Ukubale, o Kazangapovi, učiteli Kuttybajevovi a mnoha dalších) a jejich životě na železniční zastávce ztracené kdesi ve stepi. Je i o mýtech a tradicích a jejich konfliktu se "socialistickou současností"..
Ta rovina budoucnosti mě nějak nezaujala... byla pro mě jaksi "na pozadí". Zato jednotlivé postavy, jejich osudy a charaktery jsou vykresleny nádherně. Ráda se k té knize vracím. I ona patří do mého "zlatého fondu"... tedy mezi knihy, kterých bych se nikdy dobrovolně nevzdala. Četla jsem ji česky (ve výborném překladu Vl.Michny) i v originále...a budu ji číšt ještě mnohoktát.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1988 |  Popraviště |
| 1979 |  Džamila |
| 1983 | A věku delší bývá den |
| 1978 | Strakatý pes na břehu moře |
| 1972 | Bílá loď |
Kniha Deň dlhší ako ľudský vek je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 163x |
| Čtenářské výzvě | 4x |
| Doporučených | 21x |
| Knihotéce | 52x |
| Chystám se číst | 66x |
| Chci si koupit | 14x |
| dalších seznamech | 4x |
Keď z dokonale rovnej, suchej a na zbláznenie jednotvárnej stepi zrazu vyletí raketa, je to pre mňa jeden dokonalý obraz, obraz človeka-ľudstva, ktoré sa zo štyroch nôh stavia na dve...aby bolo bližšie ku hviezdam a k nebu (bohu)! Príbeh kozmonautov je tak podľa mojej mienky akoby kolmý na príbeh Edigejov, v zmysle horizontálny vs. vertikálny.