Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366042/bmid_dedina-ls6-366042.jpg
4
2479
2479
Lehce humorný příběh jedné současné vesnice. Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky… a sám život. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Nemoderní výchovné metody a rozšlápnuté kuře. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život, tady ještě stále spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, tragikomický příběh vyprávěný očima jejích obyvatel. Sedlák Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je tolik co napravovat na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni a přitom řeší, jak uživit rodinu. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí. Na pozadí lehce humorného vyprávění se před čtenářem odkrývá venkovské hemžení v nepřikrášlené nahotě. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění formanovského střihu, které však není cynické; nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.... celý text
Přidat komentář
Dobrá kniha. Nářečí mě bavilo a k příběhům se šiklo (vulgarismy už se mi líbily méně). Ano, tak to na vesnici chodí, ale lidé tam nejsou o nic lepší nebo horší než ve městě. Jsou jen trochu jiní. Já jsem prožila první čtvrtinu života na vesnici, druhou ve městě, třetí jsem opět na vesnici a tu poslední kdo ví.....
Vzhledem k tomu, že jsem měla knížku půjčenou z knihovny, tak jsem se k mapě nedostala (prozkoumám dodatečně v nějakém knihkupectví).
Kniha Dědina vypráví čtyři příběhy různých lidí. Opět se asi ukazuje, že na povídky nejsem. Příběhy mě příliš neoslovili a celé čtení mi kazil neskutečný počet vulgarismů. Ačkoliv jsem ze začátku měla pocit, že jsem opět malá holčička nebo že jsou Vánoce a já se dívám na klasické české filmy, potom se můj čtecí zážitek zhoršil a já se do čtení musela nutit. Už už bych knihu nedočetla, bylo mi jedno co bude s hlavními hrdiny. Upřímně se zamýšlím, pro koho tato kniha je? Nářečí a nespisovná slova mi nevadily, ale těch vulgarismů.. myslím, že lidé z města nemohou pochopit některé starosti těchto lidí, ale naopak si myslím, že vesnické lidi toto akorát urazí. Velká škoda.
Tato kniha mě velmi potěšila! Upřímně, po varování jsem měla trovhu obavy z jazyka, ale nakonec jsem se rychle začetla a příběh sedláků a chalupniků mě pohltil. Kniha dokázala dokonale navodit atmosféru bežné dědiny, úplně, jako bych sama byla svědkem událostí, či ještě lépe - slyšela vsěchno od zdejší drbny! I po přečtení mám pocit vesnické atmosféry.
Po Sítích, kterými mě autorka naprosto uchvátila a probudila ve mně touhu číst (častěji) české autory, jsem se neskutečně těšila. Velkou radost mi udělala slovníčkem, oceňuji i upozornění na jazyk, ale ani přes opakovanou snahu jsem nedočetla. Nemohla jsem se začíst.
Věřím ale, že jiné čtenáře nadchne. Třeba jednou i mě, když se k ní znovu vrátím.
Tak tato kniha mne opravdu neoslovila, neuchvátila. Avizovaný humor jsem v knize nenašla, pesimistického vyprávění bylo na můj vkus moc.
První příběh jsem horko těžko dočetla (takovou bábu bych fakt potkat nechtěla), u druhého mi vadila sprostá slova.
Nářečí mi nevadilo. Připadá mi, že je to nářečí zplácané z více nářečí, což beru, že se tak na Vysočině mluví a četlo se mi to v pohodě.
Třetí příběh jsem jen začala, ale nedočetla.
Tohle není čtení pro mne, ač jsem se na knihu hodně těšila. Nedokážu číst jen samé negativní zprávy a tady byly pouze tyto. Pesimismus, závist, omezenost... Tohle opravdu není jen na vesnicích, ač se to takhle po čtení knihy musí jevit.
Jednu * za docela hezkou obálku, ale jinak...
V knize Dědina si přečteme čtyři příběhy z reálného života, které jsou dokonale vykreslené tak jak to v životě chodí i to že je kniha psána nářečím má své kouzlo.
Velké zklamání. Kniha bez děje, z vesničanů naprostí neschopní vidláci v depresi. Žádný děj. Od knihy jsem čekala mnohem víc.
Úžasné. Tak veľmi čtivú knižku som už dlho nečítala.
V knihe sa nachádzajú 4 príbehy 4 rodín, kde každá sa potýka s inými problémami. Či už riešia neposlušné vnúčatá, zahýbajúceho manžela, generačnú priepasť medzi staršími a mladými ľuďmi, ľudskú nevraživosť či nepodarené deti, každý jeden príbeh bol naprosto jedinečný a mal svoje vlastné čaro. S postavami som sa tak zžila, až mi bolo vždy ľúto že daný dej už skončil a začína iný. Vôbec sa od toho nedalo odtrhnúť. A ten jazyk bol čerešničkou na torte. Atmosféra ktorú autorka vytvorila je naozaj nezabudnuteľná.
Autorka se již dopředu čtenářům omlouvá za použitý jazyk. Myslím, že bez toho nářečí by to nebylo ono. Při čtení se mi vybavovali různí lidé z rodiny i z mé rodné vesnice, kteří mluvili velmi podobně.
Do ruky příjemně drsný přebal s talířem, jen usednout ke stolu.
S pusou dokořán jsem sledovala jak snadno mě Petra ponořila do prázdninového dětství mého i mých synů. Právě na Vysočině.
Soucítila jsem s malou Petrunou, měla vztek na babičku. Moc se mi líbilo propojení jednotlivých příběhů skrz postavy z předchozích částí.
Po schůzce s řezníkem jsem si musela dát pauzu. Odskočit si do města. Vydýchat vesnický stereotyp, se kterým se tak často setkávám!!
Klíčem k celé knize je pro mne myšlenka maminky Josefa.
"Když rozvoráš mez nebo remízek, rozvoráš tým hranicu mezi lidmi. Strháš starý pořádky, který to tady držely pohromadě."
To by se dalo tesat do kamene.
Petra Dvořáková ve svých knihách zraje jako víno. V Dědině se jí mistrně povedlo vykreslit naše horší vnitřní JÁ.
Myšlenky pokroucené totalitou a s ní spojenou násilnou devastací našich zdravých křesťanských kořenů.
Kdo trochu, či trochu víc zná vesnický život z této stránky a dokáže v knize najít i sám sebe, má šanci použít Petry nabízenou ruku k zamyšlení a třeba i k přesměrování vlastních podobných myšlenek laskavějším, vstřícnějším a radostnějším směrem. . . .
Stejně tak mezi řádky vystupují důvody proč jsou změny ve společnosti tak pomalé a jak dlouho funguje síla zvyku. Třeba i sedlácká poctivost, tvrdost a neústupnost, jak píše marca_m.
Opravdu skvostná kniha, byť jen s jemnými jiskřičkami humoru a naděje.
Tohle není příjemné čtení - autorka umí být nemilosrdná v líčení společenství, které spojuje minulost a "pole, závist, chtíč a otčina", tvrdost, pokrytectví a předsudky. Přitom většině postav nemůže člověk nerozumět - a nejlépe z toho vlastně vychází řezník, který je schopný empatie, i když je to chlap na zabití...
Původně jsem s knihou chtěla už po první povídce seknout, protože jsem se po ní cítila strašně unavená, (POZOR SPOILER) jakobych toho spratka sama honila po dvoře. (konec spoileru) Takových buranů, o jakých se v knize píše, mám kolem sebe spoustu, nepotřebuju o nich ještě číst. Kromě toho jsem čekala drama, ne učebnici nářečí. Ale nakonec jsem zatnula zuby a úspěšně se probojovala k poslední stránce. A světe div se, nelituju. Není to romantická Němcová, drsně krásná Legátová, magická Tučková ani poetický Hájíček. A vo tom to nejspíš je. Proto má Dědina své nezastupitelné místo v mozaice obrazu českého venkova - přináší další, neokoukaný úhel pohledu. Díky za to, že vznikla.
Za mne skvělá kniha. Nářečí mě bavilo a i když příběhy nejsou příliš veselé, jsou prostě ze života, hlavně ta poslední povídka. Pochvala i za obálku, jen jsem musela knížku "vysvléct" z obalu knihovny, abych se dostala k mapce dědiny :-)
Prosté vyprávění prostým jazykem o prostých lidech, kteří na mě byli možná... no... až příliš prostí. Snad proto, že jsem na dědině nevyrostla, snad proto, že mám pár přátel, kteří ano, nějak se mi nechtělo uvěřit, že by všichni obyvatelé vesnic byli takoví chudí a omezení lidé, jen zem a závist, hrabivost a pomlouvání.
Jasně, nedělám si iluze, že to nejsou hnací síly většiny z nás bez ohledu na PSČ, ale přeci jen toho na mě bylo asi moc.
Což ale vůbec - a to myslím v plném rozsahu - neznamená, že kniha není velice dobrá, že postavy nejsou živé a že jejich jednání není naprosto srozumitelné, pochopitelné a - ve vší té mnou kritizované prostotě - vrcholně lidské.
Nářečí se navíc stará o autenticitu nejtěžšího kalibru.
Dědina stojí nad mainstreamovým čtení, je to obraz jedné části naší země i nás samých. Je to obraz doby. Je moc dobře, že vznikla.
(A trochu mě děsí, že si tolik lidí stěžuje, že jí nerozumí - to jsme vážně pro všechny rofl, omg a lol zapomněli vlastní jazyk?)
Česká tvorba mě baví!
Sice nepocházím z takové malé dědiny, jako je v knize popsána, ale mám v takové ještě velkou část rodiny (plus přistěhovalci do města si tu vesnici v sobě stejně pořád ještě nesou), tudíž mi to místo v knize popsané nepřipadalo až tak vzdálené, jak jsem očekávala a jak jsem se obávala. Naopak, úplně jsem viděla to prostředí, ty ženské, jak řeší všechny kolem sebe, viděla jsem ten obchůdek...Byl to skvělý, ale vlastně TAK nervydrásající vhled! Ti lidé mě tak rozčilovali svým chováním, že mi to připomnělo, proč vlastně na dědině žít nechci a netoužím po tom.
A ač povídkovou formu většinou moc nepreferuji, tady se to hodilo. Umožnilo to více pohledů, které tu byly velice vítané. Na druhou stranu už jsem se pak občas v těch vztazích a v tom, kdo je kdo, trošku ztrácela. Což ale taky sedí - asi jako poslouchat, když se na rodinných oslavách nebo setkáních mluví o všech, kdo se zrovna nenachází v nejbližším okruhu.
Původně jsem to cítila spíš na tři hvězdičky, každopádně jsem právě samu sebe přesvědčila, že tohle si zaslouží víc. Bavilo mě to, hrdinové mě štvali, vcítila jsem se do toho. Bavilo mě i nářečí, které tomu dodalo tu správnou atmosféru. A jo, tohle byl fakt zážitek.
Nebylo to jednoduché čtení, nešlo to zvolna. Ryzí, tak tvrdé a hluboké a tolik pravdivé. Tak to opravdu chodí i když by to asi málokdo přiznal. Postavy takové jako bych je dávno znala. Nářečí a dialogy v něm mě doslova nadchlo, stejně jako graficky styl obálky s mapou. Líbilo se mě střídání vypravěčů.
Na závěr nemohu opomenout jako již někdo níže zmínil, připomenutí stylu mého oblíbeného Jiřího Hájička.❤
Z téhle knížky jsem celkem v rozpacích. Chtěla jsem dát šanci další české novodobé spisovatelce, ale tohle mě opravdu zklamalo, musela jsem se do čtení nutit a dokonce jsem uvažovala o jejím odložení.
Nicméně knihu jsem dočetla a nemohu jí dát víc než dvě hvězdy.
Dílo krásně popisuje život na vsi, dalo by se to aplikovat i na tu mou, kde jsem vyrůstala, chválím detailní popis a práci se slovy.
Vadil mi jazyk, přišlo mi to už moc strojené. Nerovnoměrnost kapitol pro mě byla demotivující, jedna kapitola měla asi 20 stran, další byla přes půl knihy.
Ve mně kniha vyvolala málo emocí ať už těch pozitivních, či negativních.
Zhodnotila bych to jako suché čtení o životě obyčejných lidí na vsi, který zná asi každý, kdo na vesnici vyrůstal, nijak obohacující. Bohužel.
Štítky knihy
česká literatura venkov rodina pokrytectví morálka venkovské romány vztahy sousedské vztahy český venkov sedláci
Dědina
Petra Dvořáková umí napsat příběhy, které mohou být na jedné straně pro čtenáře důvěrně známé a posléze něčím i hodně vzdálené. Nářečí ke knize rozhodně patří, vulgarismy mě nepohoršovaly. Jen Maruně, Josefovi a jejich potomkům dala autorka zbytečně moc prostoru. V závěrečné příběhu jsem jen zalapala po dechu a v úvodním u epizody s kuřátkem jsem při čtení ve vlaku vykřikla: No, to ne. Momentálně mi totiž odrůstají vlastní kuřátka... Za přečtení kniha rozhodně stojí, bavilo mě střídání jednotlivých vypravěčů.