Dálkový výslech
Václav Havel , Karel Hvížďala
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/370197/bmid_dalkovy-vyslech-oKq-370197.jpg
4
144
144
Dálkový výslech Václava Havla je nejosobitější a také nejúspěšnější knihou našeho bývalého prezidenta. Je vyznáním jeho vztahu k lidem, umění, politice a je i jeho životopisem. 5. vydání, v nakl. Academia 1. vydání.
Přidat komentář
Psal se asi rok 1991. Maminka pro mne přišla do školní družiny dříve. Že musíme na náměstí, podívat se na pana prezidenta. Do naše menšího města totiž zavítal Václav Havel. Vyšel ze zámku, zamával davu, nasedl do auta a odjel. Tehdy jsem ho poprvé a naposledy viděl naživo. Konec prologu.
Nevím, kdy přesně, ale už před časem jsem si pouštěl staré záběry a rozhovory / projevy V. Havla na YouTube. Asi mi "ve světle" dnešní doby začal podvědomě chybět. Až jsem nakonec sáhl i po knize. Je myslím dobrým svědectvím doby. Hodně úvah, polemik, jmen, která často už moc neříkají. A právě ta schopnost hlubších úvah je na knize zajímavá. Hned na úvod mne překvapilo, jak Václav Havel nahlížel na svůj vlastní rodinný původ. Celé čtení je v duchu zamyšlení a pokory. Kvalitu samozřejmě zvyšuje i přítomnost Karla Hvížďaly "na druhé straně stolu".
Jo a omlouvám se, že jsem se zasmál, jak ve vězení pracovali s autogenem s Jiřím Dienstbierem. :-)
Dálkový výslech má z mého pohledu velkou výhodu v tom, že není veden s vítězem, ale právě naopak s někým, kdo má k vítězství - minimálně z pohledu doby, ve které vznikal - na míle daleko. A v tomto duchu se také nese. Formulačně jako vždy precizní Havel, ve věci skvěle orientovaný tazatel Hvížďala, jehož rozhovorové knihy mám moc rád.
Nezaujala mě pasáž rozhovoru věnující se divadlu a "aktuálnímu" dění na divadelní scéně, tady mi čas, který od vzniku rozhovoru uběhl, přišel už velmi dlouhý a nic jsem si z této části nevzal.
"Tohle věru nezavede žádný revolucionář nebo reformátor - to může být pouze přirozeným projevem nějakého obecnějšího stavu mysli. Totiž takového stavu, v němž člověk vidí dál než na špičku vlastního nosu a dokáže přebírat - vědom si pohledu věčnosti - odpovědnost i za to, co se ho bezprostředně netýká, a obětovat něco ze svého partikulárního zájmu zájmu obecnému. Bez této mentality bude i ten nejdůmyslnější systémový projekt k ničemu."
Od doby, kdy rozhovor vznikl, uplynulo hodně vody a doba se změnila. Já sama jsem dobu komunismu zažila jen jako dítě základní školy a tedy nemám vlastní "zkušenost" s režimem jako takovým. Proto jsou pro mě některé Havlovy názory hůře chápatelné, vztahují se hodně ke kontextu doby. A přiznávám, že některé jeho filosofické úvahy na mě byly příliš složité. Přečetla jsem, pár věcí mě zaujalo i pobavilo (hlavně úvahy o stáří v návaznosti na to, co Havla čekalo po roce1989).
Četla jsem, ale nic ve mě z tohoto rozhovoru nezůstalo. Svoje nezastupitelné místo v historii Václav měl, ale knihu pošlu s klidem do sběru až se v knihovně potkáme. Kdeže loňské sněhy jsou :o)
Bohužel ?! Bohudík!!?
Pohled do zákulisí dějin, pro mě přínosný. Osvětlení některých her (Zahradní slavnosti, Dopisy Olze). Líbil se mi popis uvolnění atmosféry, kdy mi došlo že lidé kteří s láskou vzpomínají na staré časy s nostalgií, nemuseli ani zažít nejkrušnější doby komunizmu...
Blížící se 30. výročí Sametové revoluce jsem se rozhodl využít jako vhodnou dobu k získání většího povědomí o Václavu Havlovi. Coby prezidenta republiky jsem ho s ohledem na svůj tehdejší věk pouze vnímal v televizi, aniž bych o něm věděl něco konkrétního.
Samozřejmě že jsem základní informace postupem času získal, něco mi pomohl osvěžit a osvětlit dokumentární film Občan Havel, ale některé mezery přetrvávají a zejména Havlovo životní období před rokem 1989 pro mě zůstávalo spíše velkou neznámou. Právě proto jsem se rozhodl začít s Dálkovým výslechem, který právě toto období pokrývá a ve kterém Václav Havel hovoří o svém životě vlastními slovy.
Ačkoliv mě od začátku pozitivně fascinovalo Havlovo hluboké až filozofické myšlení, musím přiznat, že první čtvrtina knihy, ve které se hovoří primárně o divadle, pro mě byla celkem nezáživná a já jsem začal propadat pocitu zklamání. Jakmile ale začal Václav Havel hovořit o roce 1968 a letech následujících, o Plasticích, o Chartě 77, o pobytu ve vězení a o naději, začal jsem knihu číst s velkým zájmem a zaujetím. Závěrečná Havlova sebereflexe na posledních stranách mě pak utvrdila v tom, jak moc tu člověka s takovýmito postoji a smýšlením postrádám.
Z Dálkového výslechu mám tedy ve výsledku velmi dobrý pocit a těším se na Prosím stručně.
Kniha mě zaujala spojením Havel + Hvížďala...
V rok kdy byla napsána se stala téměř politicko-povstaleckou biblí českého národa.
Ale jak již to u tohoto typu literatury bývá, čas smývá její krásu.
A nyní o téměř 30 let později se můžeme jen smát naivitě a jistému pozitivismu, který marně hledá svoje základy.
O Havlovi se smýšlí především pozitivně, ale moudrý člověk ví své.
Pan Hvížďala byl profesionál a dobře věděl co mu přinese pozitivní ohlasy. Navíc oba měli spojitost s tzv. odbojem.
Jen mám takový pocit, že pan Hvížďala, ač nebyl prezidentem, nenosil zednářské kalhoty, udělal ve finále pro Československo víc, než pan Havel...
Kniha, která je pro mne, z mého pohledu, zdrojem naděje, že stejně jako kdysi i dnes věci, které se kolem nás v posledních dnech a měsících dějí, ač se mohou někomu zdát směšné, či nesmyslné, přeci mají smysl a je třeba v nich vytrvat, abychom zamezili tomu, že se bude ona neslavná historie opakovat.
"Mírou naděje v tomto hlubokém a silném smyslu není míra
našeho rozveselení z dobrého běhu věcí a naší vůle se investovat do podniků viditelně
mířících k brzkému úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je
dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěn úspěch. Čím nepříznivější je situace, v níž
svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naděje je. Naděje prostě není optimismus. Není
to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to,
jak to dopadne.Myslím si zkrátka, že tu nejhlubší a nejdůležitější naději, tu jedinou,
která nás dokáže navzdory všemu udržet nad hladinou, přimět k dobrým činům a která
je jediným pravým zdrojem závratnosti lidského ducha a jeho snažení, bereme tak
říkajíc „odjinud“. A tato naděje to také především je, co nám dává sílu žít a pořád znovu
něco zkoušet i v podmínkách navenek tak beznadějných, jako jsou například ty zdejší."
Čím hlouběji jsem se do knihy ponořoval, tím víc jsem si uvědomil, jak moc se nám v dnešní době lidí, jako byl třebas právě Havel, nedostává. Lidí, pro které je důležitejší střízlivá vytrvalost než nadšenecká emoce, díky níž se bez těžkostí dokáží každý den, požitkářsky, upínat k něčemu jinému.
Zní to , jak velká sázka o malé pivo a spousta lidí se teď obrátím proti mě zády - začalo to otázkou.... "To tam přeci nenapíšeš? To si nedovolíš, před český národ s jediným slůvkem proti Havlovi..., vždyť tě vypískaj...."
Určitě? Všichni? Na názor má právo každý , přesto si myslím, že až historie nám ukáže, že ne všechno bylo v tom listopadu, (když jsme všichni - i já byli plni euforie a nadšení...) až tak čistě křišťálově čisté, že ....a že to aktéři věděli.... že to tak křišťálově čisté není....
Ale proti panu Hvížďalovi nemám ani jednu námitku. Toho fakt beru....
a teď do mě....ikona české demokracie se obrací? Ne neobrací, nebojte, ona určitě ví...
Pohled do života i nitra velké osobnosti ještě před určitou deformací světem velké politiky ...
Kroniku geneze Havlova životního příběhu, reflexi klimatu i fungování za minulého režimu, samozřejmě "prkna, která znamenala pro Václava velký kus jeho světa", spoustu zajímavých myšlenek, dotýkajících se společnosti či filosofie - to vše Dálkový výslech předkládá svému čtenáři.
... mé čtení navíc průběžně prokládáno debatami s mým tátou, který Václava Havla - i mnohé jiné - v oněch dobách osobně potkával ;-)
O Václavu Havlovi toho víme hodně z doby jeho prezidentování. To byl takříkajíc řečeno slovy divadelníka téměř neustále v záři reflektorů a pozornosti nemohl nijak uniknout. Jak ale žil předtím? Viděla jsem některé z jeho her alespoň v televizním záznamu, některé jsem četla. Ano, divadlo pro něho znamenalo hodně. Byla to jeho láska, byl to jeho život. A tak jako někteří další uživatelé nechám i já místo mých slov o knize, promluvit Havla o divadle prostřednictvím úryvku z této knihy:
"... pochopil jsem a mohl jsem "zevnitř" denně pozorovat, že divadlo nemusí být jen podnikem k předvádění her, respektive mechanickým součtem her, režisérů, herců, biletářek, sálu a publika, ale že může být něčím víc: živoucím duchovním ohniskem, místem společenského sebeuvědomování, průsečíkem silokřivek doby a jejich seismografem, prostorem svobody a nástrojem lidského osvobozování, že každé představení může být živou a neopakovatelnou sociální událostí, přesahující dalekosáhle svým významem to, čím se na první pohled zdá být."
Ten člověk a jeho hlas tady tak strašně chybí!
„Jde například o to, aby člověk na této zemi neměl jen bydliště, ale i domov; aby měl jeho svět řád, kulturu, styl; aby byl respektován a citlivě kultivován profil krajiny (byť na úkor růstu produkce); aby byla ctěna tajemná vynalézavost přírody, její pestrobarevnost a nevyzpytatelná složitost všech vazeb, kterými je jako celek protkána; aby města a ulice mely svůj osobitý ráz, svou jedinečnou atmosféru, svůj styl; aby lidský život nebyl zredukován na stereotyp výroby a konzumu, ale aby mu byly otevřeny všechny diferencované možnosti; aby lidé nebyli stádem, manipulovaným a uniformovaným sortimentem spotřebního zboží a spotřební televizní kultury, ať už mu ho nabízejí tři konkurenční kapitalistické giganty nebo jediný bezkonkurenční gigant socialistický; aby se prostě za vnější pestrostí jednoho systému a za odpudivou šedivostí druhého neskrývala táž hlubinná pustota života, který ztratil smysl.“
Je přímo zahuštěno fakty, úvahami, k zamyšlení a připomenutí dob minulého režimu. Baví mě číst jen po menších celcích, pomalu vstřebávám.
Po letech přečteno znovu. Přijde mi, že kniha neztratila nic ze své aktuálnosti.
Z této knihy se můžeme dozvědět něco o našem prezidentovi - zejména o jeho politickém smýšlení a jeho vizích, ale i o jeho zážitcích z vojny, či ze spisovatelských kruhů ale i o jiném. Okruh otázek je velmi pestrý a pan prezident odpovídá poutavě a některé své zážitky podává opravdu vtipně. Velmi zajímavé čtení.
Velmi inspirativní Hvížďala, který jako dulezita složka rozhovoru (interviewer) klade skvěle otazky, ale přitom na sebe nestrhává pozornost, je v ústraní a nechává Havla nerušeně mluvit. Havel velmi věcný, na základní otazky vždy nahlíží po svém. Skvěle dostupná kniha. Konec tohoto příspěvku za mě vlastně řekl leenai.
Štítky knihy
rozhovory Československo disidenti Václav Havel, 1936–2011 společnost a politika čeští/českoslovenští prezidenti názory a postoje
Podle mne je to zásadní kniha, která přesahuje ostatní rozhovorové knihy hned v několika parametrech.
První je samozřejmě samotný tázaný, Václav Havel. Je to rozhovor s člověkem, který v tu chvíli platí za morální autoritu v neoficiální kultuře, má jasné postoje. Člověk, který má svým pronikavým myšlením podepřené názory, zároveň je neprosazuje, je až ostýchavý, nicméně sám naplňuje hlavní rámec svého promýšlení světa - že to, co říká, i žije. To, co jinde definuje jako "život v pravdě", je něco, co zůstane jako klíčové poselství i v další etapě jeho života, po této knize, a pro někoho, kterému se nelíbilo jeho pozdější prezidentování, právě tento "život v pravdě" v době normalizace musí nutně (ať chce nebo ne) tvořit pilíř Havlova morálního odkazu. Autor i tázaný dobře vědí, že mluví mimo oficiální rámce, že takový rozhovor tady nikdy veřejně nevyjde, jsou oba tedy velmi otevření, pojmenovávají věci tak, jak si je myslí. Je to rozmluva bez jakýchkoliv frází - i když nemusí člověk se vším souhlasit.
Druhou rovinou je tázající, teda Karel Hvíždala, který rozdělil text do pěti oddílů, a jde více méně chronologicky v čase. Ale nenechává Havla jen vyprávět a vzpomínat, někde přitlačí, někde pronikne detailnějším dotazem víc do hloubky. A někdy, a to si právě myslím je unikum tohoto rozhovoru dané tím, že Hvížďala ví, jak komplexně inteligentní osobu má před sebou - se naopak zeptá nesmírně povšechně. Chce po Havlovi například charakterizovat roli malých divadel, celou situaci normalizace, princip absurdního divadla, definici jeho vlastní divadelní poetiky a takové podobně neuchopitelné jevy. A Havel vystřihne charakteristiky, plné kontextů a zcela přesných formulací, že je lze vzít a dát rovnou do slovníku. Havlova schopnost formulovat je obdivuhodná, neboť přestože pochybovačně chodí okolo, mluví úplně přesně a jasně. Takže Hvížďala se ptá také jasně, posouvá rozhovor tak elegantně a jemně, až je člověku pak líto, že to končí.
Kdyby někdo chtěl proniknout do kulturně-politické situace Československa 20. století a zvláště normalizace, může nalézt strhující autenticitu v deníkových záznamech (Juráček, Zábrana, Vaculík, Mertl...), v esejích (např. Šimečka), autobiografických románech (Kohout) a nebo v tomto pronikavě jiskřivém rozhovoru. Havel se tu jeví jako mnohovrstevnatá osobnost, která umí nahlížet věci z různých stránek, umí je zřetelně pojmenovat a mne u toho několikrát poskočilo srdce radostí, jak přesně a krásným jazykem lze věci vyjádřit. Obdivoval jsem i to, jak Havel dokázal vidět sám sebe v kontextu české kultury, divadla i jednotlivých politických událostí, v nichž hrál nějakou roli nebo jichž se zúčastnil. Ku podivu to nebylo fanfarónské vychloubání, ale pokus o co nejvěcnější vzpomínku s kontexty.
Nesmírně mě tato kniha rozradostnila a měl jsem zažíval jsem u při její upřímnosti nelíčené štěstí. To je Havel člověk, občan, dramatik, a politický ne-politik, který má svoji největší sílu v oné opravdovosti. Jak tu píše někdo v komentářích, není to rozhovor s vítězem, což je přesné a je to jedna z důležitých dimenzí tohoto rozhovoru. Ale pozor - myslím, že má úplně jinou sílu pro toho, kdo si ji přečetl tehdy (1986 a 1989 v exilových Rozmluvách), po roce 1990, kdy byl Havel prezidentem, a nyní, kdy už mezi námi není a napsal do historie ještě jednu podstatnou kapitolu. V této situaci jsem se ocitl já, který jsem se zastyděl a zjistil, že jsem tuto knihu tehdy nečetl (!), a snažil jsem se "dohnat" rest. A vlastně jsem za to rád, že jsem si to přečetl až teď, kdy je Havlova éra uzavřenou kapitolou, a kdy jsem viděl i skvělý dokument Tady Havel, slyšíte mě? (2024). Je mi strašně smutno a teskno, protože naléhavě na mě doráží fakt, jak nám takováhle osobnost chybí. Není tu nikdo, kdo by měl vizi (ne populistickou), skutečně vizi jak žít, jak pracovat s hodnotami a na sobě, kdo by dával naději a ponoukal nás k tomu, že každý má svůj díl odpovědnosti. To dělal naposledy Masaryk. Pak Havel. Takže musíme dalších 50 let počkat, než se zase objeví takhle komplexní osobnost. Všechno ostatní je politický marketing a nebo práce s charismatem, někdy opravdovější, někdy méně, někdy vyloženě lež, ale u Havla je to všechno jakoby podloženo autenticitou jeho života. (Který jistě nebyl bez chyb, prohřešků, hříchů atd., k čemuž se i přiznává.) Rozhodně ho nekriticky neadoruji, ale po přečtení tohoto rozhovoru vidím, že chybí pevný bod, kterého by se společnost mohla chytnout. Všechno ostatní jsou jen křiky na tekutých píscích. Václav Havel tu prostě chybí. Díky za tuto knihu!