Člověk jako osoba - Filosofická antropologie

Člověk jako osoba - Filosofická antropologie https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/284688/clovek-jako-osoba-filosoficka-antro-eL1-284688.jpg 4 35 2

Předkládaná kniha je souhrnem úvah k tématu filosofické antropologie, jež autor původně přednesl v rámci přednáškových kurzů pro budoucí učitele a vychovatele na Karlově univerzitě v Praze. Sestává ze tří částí, které se liší hlediskem i metodou. První část shrnuje to nejdůležitější, co o člověku a jeho vývoji říkají různé dílčí vědy o člověku, počínaje fyzickou antropologií přes etologii, embryologii, etnologii, psychologii, sociologii až po jazykovědu a kulturní antropologii. Zahrnuje tedy to, co lze o člověku a jeho vývoji konstatovat a doložit vědeckou, tj. objektivující metodou. Usiluje přitom hlavně o to, uvést výsledky a názory různých věd o člověku do souvislostí, které snad umožní porozumět povaze člověka hlouběji. Druhá část je naproti tomu věnována soustavnému výkladu naší lidské zkušenosti, tedy mé vlastní zkušenosti se sebou samým. Všímá si věcí, které „všichni víme“, věcí, které není možné nijak dokázat – leda právě odvoláním na naši společnou zkušenost. Výklad je tu tedy převážně filosofický a fenomenologický. Také třetí část je převážně filosofická: všímá si toho, jak se setkáváme s druhými lidmi. Je totiž pro člověka charakteristické, že se stává osobou právě jen v jakési oklice, že se k sobě dostává oklikou přes druhého. Jako se člověk rodí jen přičiněním jiných, stává se sám sebou zprvu pouze tak, že „napodobuje“ rodiče a sourozence, učí se přebírat, vstupovat do jejich rolí. Pokud se výchova podaří, přijde okamžik, kdy dosavadní dítě zjistí, že už to nepotřebuje – a stane se tak dospělým člověkem.... celý text

Komentáře (2)

Komentáře 2 Recenze 1

mirektrubak
mirektrubak
10.11.2021 5 z 5

„Vědecký ani filosofický výklad nemůže nikdy nahradit zkušenost s jednotlivou lidskou osobou. Protože musí zůstat všeobecný, nemůže ani naznačit úžasné bohatství možností a variant lidských povah a osudů. Proto se při přednáškách ukázalo jako velmi užitečné doplnit teoretický výklad četbou krásné literatury, zejména klasického románu, jak to ostatně ‚pragmatickým antropologům‘ doporučuje už Immanuel Kant. Studenti měli za úkol přečíst něco z Balzaca, Bunina, Dostojevského, Faulknera, Flauberta, Manna, Mauriaca, Shakespeara, Singera, Stendhala, Tolstého nebo Turgeněva a referovat o románových postavách jako o osobách. Podobný postup vřele doporučuji i každému čtenáři. Právě klasický román (nebo divadlo) dává možnost nahlédnout ‚dovnitř‘ úplně jiné, cizí osoby, což je pro každého vychovatele zkušenost nad jiné cenná.“

Moje první knižní zkušenost s profesorem Sokolem mi přinášela velmi hluboké pocity radosti. Pocity radosti téměř fyzické. Roli v tom nejspíš hrál i fakt, že jsem mnohé z nejkrásnějších pasáží knihy (o vztazích, o lásce a o tvářích druhých lidí) četl pod hřejivým pyrenejským sluncem v areálu poutního místa v Lurdech. :-) Ale nepochybuji o tom, že bych byl z pana Sokola nadšen i v méně příjemných podmínkách, protože jeho pojetí výkladu mi vyloženě káplo do noty. Že je výborný popularizátor složitých témat jsem věděl už z dříve poslouchaných přednášek na Proglasu, ale v knižní podobě (kdy jsem mohl snáze od napsaných myšlenek odbíhat a zase se k nim vracet) to bylo ještě o pořádný kus intenzivnější.

Struktura knihy směřuje od popisu člověka zvnějšku, jak je viděn okolím, přes obraz člověka, jak vnímá sám sebe, až po popis člověka, který se stává osobou tím, že vstupuje do vztahu s druhým Ty. (slovy Talmudu: „Neodpovím-li sám za sebe, kdo za mne odpoví? Ale odpovídám-li sám za sebe, jsem to ještě já?“) V každém z těchto kroků šel pan Sokol do větší hloubky, až dokráčel k samotné podstatě lidské osoby, která vstupuje jako nehotová do nehotového světa s úkolem teprve se – svým kontaktem s bližními, uvědomělou reflexí a pěstováním svých rolí – opravdovou osobou stát. Cesta k osobní zralosti (tedy zralosti sebe jako osoby) není snadná a vydat se na ni vyžaduje vnitřní odvahu. Člověk se na ní navyvádí různých psích kusů, mnohokrát nezaslouženě ublíží a mnohokrát je mu nezaslouženě ublíženo, jistě, vždyť každá hloubka vyvolává závrať a každá blízkost může přinést kromě životadárných povznášení i nesnesitelné peklo. Ale je to cesta, kterou stojí za to podniknout, protože pouze vztahy zralých osob, které budou kultivovat mezilidskou komunikaci a společný životní prostor, povedou k vytvoření trvale obyvatelného světa, který se nebudeme muset stydět předat dalším generacím.

Myslím, že kouzlo výkladu profesora Sokola spočívá v tom, že dokáže na zdánlivě jasná fakta nahlédnout nově, někdy jejich pochopení změnit, jindy prohloubit a vycizelovat, jindy „pouze“ přesněji definovat. Někdy mi to přišlo téměř banální, až jsem si říkal, že je ten či onen výrok přece naprosto jasný – jenže on byl naprosto jasný právě až poté, co ho pan Sokol svým vysvětlením jasným udělal.

„Lidská svoboda není omezena jen tím, co fyzicky zmůže a dokáže, ale že jí zatím chybělo jakékoli oprávnění. Že lidská svoboda není jen výkonem a stupňováním moci a že jí cosi podstatného chybí: že není legitimní, dokud si vedle otázky ‚mohu?‘ nezačne klást také otázku ‚smím?‘ Teprve příkaz tváře, nahé a bezbranné, může člověku otevřít oči a poskytnout příležitost, aby nahlédl tento podstatný rys lidského poslání, kterému Lévinas říká ‚etická existence‘.“

Misericordia
Misericordia
25.10.2016 5 z 5

Autor čerpá z výsledkov bádania rozmanitých antropologických disciplín, no "nemixuje" človeka z týchto poznatkov. Tie nám pomáhajú lepšie porozumieť človeku v jeho komplexnosti a zložitosti. Človek je jedinečná osoba. Nehotovou bytosťou, ktorá sa musí učiť a celý jej život je príbehom vývoja.

Aby sa ľudská bytosť stala samostatnou a slobodnou, potrebuje prejsť náročnú cestu od úplnej závislosti na druhých v jej rannom vývine, až k viac-menej samostatnej sebarealizácii v dospelosti. Osobou sa stáva vo vzťahu s druhými. Človek nie je od sveta nezávislé bytie, ale jeho vlastná skúsenosť je vždy spoluvytváraná vo svete, v ktorom žije. A predsa, na rozdiel od iných živočíchov sa vyznačuje odstupom od svojho sveta a slobodným konaním, za ktoré preberá zodpovednosť.

V knihe sú odhaľované zdanlivo triviálne súvislosti týkajúce sa nášho života. Sú tak samozrejmé, že si ich bežne ani neuvedomujeme a aj filozofi ich začali reflektovať pomerne nedávno. Filosofická antropológia je "objavom" začiatku 20. storočia.