Chudí lidé
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/349580/bmid_chudi-lide-fR0-349580.jpeg
4
80
15
Prvotina F.M. Dostojevského byla uvítána jako dílo kritického realismu. Formou románu v dopisech podává obraz života ponížených a ukřivděných obyvatel Petrohradu v polovině minulého století.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1923 , Stanislav MinaříkOriginální název:
Бедные люди (Bědnyje ljudi) , 1846
více info...
Přidat komentář
Uf... Toto dílo je složité jakkoliv hodnotit. Je poznat, že se jedná o prvotinu.
Dostojevskij skvěle vykresluje psychologii postav, jedná se o lidi z masa a kostí, žádný romantický hrdina. Zhruba polovina knihy mě velmi bavila, přišlo mi to zajímavé. Bohužel, fráze v textech se neustále opakují, postavy často pro svůj osud nic neudělají, je únavné to číst stále dokola bez jakéhokoliv výsledku. Konec knihy byl opět zajímavý - především ale díky osudům vedlejších postav.
Kdyby byl text kratší, hodnotila bych lépe. Myšlenky skvělé, provedení trošku pokulhávalo...
(SPOILER)
Celá kniha by se nejspíš dala brát jako reakce na Gogola a jeho Plášť, který je zde dokonce zmiňován a pan Děvuškin ho kritizuje (z pochopitelnáých důvodů, když je vlastně jeho dvojníkem) a už z názvu jde poznat, že jde o popis obyčejných bezvýznamných lidí, úředníků zadlužených až po kolena, opilců bez zájmů a nadějí, kteří nemůžou vystát šlechtu proto, že mají víc peněz, ale zároveň nedej bože, aby je napadla nějaká liberální myšlenka, chodí pravidelně do kostela a cara uctívají jako modlu.
Tedy, Makar Děvuškin má (1) zájem, a to zájem o jakousi jeho vzdálenou příbuznou a sousedku, jejichž rodinný vztah nejde naprosto pochopit, ale v některých případech je možná lepší nevědět... Je to naprostý zoufalec, co utrácí všechny své peníze za zbytečné dárky pro "svou" Varju, odstěhuje se do prachbídného pokojíčku za kuchyní, prodá vlastní uniformu a dá se na chlastání, protože má depky z toho, že je chudý a zadlužený a nemá ani na byt, za což si může jedině sám. Kdyby místo půl kila cukroví nechal sobě vyspravit uniformu, nemusel by si žít tak mizerně. Je to nesnesitelný člověk, možná lehce pedofil, ale hlavně hloupý až na půdu, ne proto, že by snad neměl rád Gogola a spisky jeho souseda považoval za vrchol umění, ale proto, že se sám přivedl na mizinu a nebýt toho, že Varja (která má díky bohu narozdíl od něj rozum) odjela na venkov se svým bohatým ženichem, nejspíš by rozdal poslední kopějku na její blaho a umřel někde ve škarpě u silnice.
Makar Děvuškin žije na hranici epoch (což bych si asi neuvědomil, nebýt komentáře, který napsala Pink Martini, děkuji), přijde mi zajímavé nahlížet na něj jako na člověka, který svým chováním ještě zastává tradiční polohu nezpochybňované podřízenosti směrem k vrchnosti, zatímco ve své hlavě už se neubrání myšlenkám o nespravedlivém rozdělení životních příležitostí. Makar je ovšem ještě příliš uvězněn v myšlení starého Ruska, proto ho vyděsí i velmi váhavé krůčky směrem k uvažování o tom, že na světě by to vlastně mělo být zařízeno jinak – o generaci mladší (věkem postavy i dobou vydání knihy) Raskolnikov už se cítí oprávněn si pro svůj podíl na štěstí dojít se sekerou v ruce...
Četl jsem Chudé lidi jako příběh o snaze uchránit si v sobě čisté místo, vědomí vlastní důstojnosti. Jak pro Makara, tak pro Varvaru je jejich vztah pomyslnou kotvou, která je poutá k lidskosti, která jim nedovolí vzdát se sebeúcty. Jejich vzájemná péče je jejich povzbuzením – chtějí se uchovat ctnostní jeden pro druhého. A daří se jim to! Jejich lásku nezkalí ani posměch okolí, ani úmornost bídy, která tak často rozleptá mezilidskou soudržnost. A tak je v jejich podání (přes občasné zakolísání) láska tím, čím má být – ochotou být zde pro druhého a snahou být druhému darem a dobrem. Krása!
Zvláště Makar je zvláštní případ vzbuzující mnoho protichůdných emocí: jeho urputná snaha se zalíbit je směšná, jeho služebná uctivost a sebekritika může vyvolat až odpor („neponižuj se tak, člověče!“ říkal jsem si při čtení každou chvíli), ale na druhou stranu je schopen velké obětavosti a nezištné lásky, to bylo obdivuhodné. Měl jsem o něj strach, aby jeho dobrota nebyla zneužita a taky aby svůj tak velký cit dokázal udržet v mezích role, kterou vůči Varvaře měl – tam jsem si pořád říkal, že to nemůže skončit dobře, že tak obrovská láska si nevystačí s pouhým dohlížením z odstupu. Tedy, ne že bych pochyboval, že je možné milovat dívku, a přitom jí přát to nejlepší s jiným mužem – jen jsem si nebyl jistý, jestli je to známo i mistru Dostojevskému ;-)
Svým formátem ideální kniha na trávení krátkých volných chvil během týdne - v mhd, při čekání na doktora atp.; vejde se do kapsy a kapitoly (dopisy) jsou tak krátké, jedna tak akorát na pár stanic metrem. Pár dní ve společnosti raného Dostojevského tak bylo celkem příjemných, po zkušenosti s jeho těžkopádnými "velkými romány" s milionem postav šlo vlastně o dost jiný, v něčem svěžejší zážitek. Kdybych ale ony dopisy nepoužíval jako únik od každodenních povinností a měl je číst v kuse, brzy mě, obávám se, přestanou bavit. Některé pasáže za to přesto stály.
"Vím, jak jsem Vám, moje milovaná, zavázán. Když jsem Vás poznal, začal jsem především poznávat sám sebe, protože jsem Vás začal milovat. Do té doby, než jsem se s Vámi seznámil, moje děťátko, byl jsem opuštěný a jako bych spal a nežil. Všichni moji nepřátelé říkali, že mám i figuru k ničemu, ošklivili si mne, a já jsem si pak začal ošklivit sám sebe. Říkali, že jsem tupec, a já si pak doopravdy myslel, že jsem tupec, a když jsem poznal Vás, tu jste prosvětlila celý můj černý život, takže se prosvětlilo i moje srdce a duše a já jsem našel klid a poznal, že nejsem horší než ostatní, že nejsem sice nic zvláštního, nejsem vynikající, neumím se dobře chovat, ale přece jen jsem člověk, celým svým srdcem a rozumem jsem člověk."
Bytostně optimistická kniha prozarena slunecnim svitem a virou ve stastnou budoucnost. Dostojevskeho hold bohate a stastne ruske spolecnosti, ktery cloveka naplni pocitem klidu a stesti az po okraj.
Jeho prvotina. Když známi zjistili, že čtu knihu, která se jmenuje Chudí lidé, tak se posmívali, proč radši nečtu Bohatí lidé, že si přivolávám neštěstí. Já na to, že je dobrý znát všechny stránky života, ale když se nad tím teď tak zamýšlím, jak si žil chudý úředník v Petrohradu před 150 léty, pro současného evropana je trochu zbytečný. Román není čtivý. Četl jsem v originále. Mnoha slova a skutečnosti jsem nepochopil. Do čteni jsem se musel nutit.
(Uwaga spoilery!) Svým prvním románem, který FMD začal psát ještě před tím, než ho málem zastřelili za členství v revolučním hnutí Petraševců, položil první kámen na cestě k velkému převratu v ruské realistické literatuře. Do roku 1846, kdy Chudí lidé vyšli, ruští spisovatelé nábožně dodržovali nepsanou Gogolovu doktrínu o ubohém malém človíčku, který se den co den pachtí nad spisy a nakonec anonymně vypouští duši poté, co ho okradou i o jeho jediný plášť. Gogolovský trend nemyslícího, zoufalého chudáka, kterého vykořisťují i krysy v jeho nuzným bytečku, FMD razantně mění. Makaru Děvuškinovi, svému prvnímu úředníčkovi a příbuznému Akakije Botičkina, dává sílu sebereflexe. Děvuškin je schopen o sobě přemýšlet, dokáže realisticky uvažovat o svém životě a uvědomuje si svoji nicotu. Na rozdíl od Botičkina z Pláště má i jisté zájmy, rád čte a fantazíruje o dramatických osudech knižních hrdinů, které jsou tak vzdálený jeho stereotypní nudě v tuberáckým Pitěru. FMD dokonce dává svému hrdinovi i jisté rodinné zázemí, v podobě sousedky přes ulici – Váreňky Dobroselovové, s níž si Děvuškin pravidelně dopisuje.
S rostoucím číslem přečetených knih FMD si člověk uvědomí, že Chudí lidé jsou opravdu jen začátek něčeho velkého, ale mají svoji sílu sdělení a umí strhnout pozornost, nejenom stále řešenou otázkou o tom, jaký je vztah mezi Děvuškinem, jehož jméno bychom mohli přeložit jako Holkař, a mladou Váreňkou, která by mohla být jeho dcerou. Jejich vztah je sice hlavně v linii otec-dcera, ale nebyl by to FMD, aby nepřidal kapku pedofilní creepy atmosféry. Kniha v mnohém ještě žije z doby Gogola, ale přejímá už jisté psychologicko-dušeřezající rysy, pro něž je FMD tak milován svými vyšinutými čtenáři.
Děvuškin stál na počátku antropogeneze Ivana Karamazova nebo Ivana Šatova. Jeho hlava je pečorinská, hrdinná a odvážná, ale tělo stále zůstalo zaseklé v nevýznamném úředníkovi z Pláště. Jeho schopnost racionálně ohodnotit život je naplno vidět v okamžiku, kdy dostane od Váreňky na přečtení Puškina a Gogola. Romantický Puškin je pro Děvuškina hrdina, ale čtení příběhu Akakije Botičkina je pro našeho úředníka jako pohled do zrcadla na vlastní bídu a nemožnost zažít velké osudy lidí, kteří určovali chod dějin. Osudem lidí Děvuškinova typu bylo navždycky hnít v některém úřadě a modlit se v zázračné povýšení do hodnosti slibující šlechtický titul. Za mě 4/5, možná časem 5/5. Dostojevského literární entrée se uchytilo a začalo žít vlastním životem.
NÁD-HE-RA. Ta forma... Čistě dopisní román, v němž prakticky neproběhne vůbec žadná akce, žádný pohyb, jen dvě postavy si navzájem vyměňují dopisy. Snad jen tehdy a jen z pera Dostojevského mohl vzejít román, který je prakticky o ničem a přesto o všem, přesto strhující, poutavý, zajímavý a hrozně moc naplňující a to i (další a zřejmě ne poslední) přesto, že mi obě hlavní postavy začaly být postupem času nesympatické. Prostě nádhera. Rád bych si přečetl podobně hozený, laděný a napsaný román ze současnosti. Možná jen zbožný sen. Smekám pane Fjodore. Opravdu nádherná náplast na tu tendenční předmluvu. Má nejoblíbenější edice opět nezklamala.
Vážení (budoucí) čtenáři této knihy,
píši vám tento dopis a je mi úzko, neboť jsem dočetl knihu se sociální tématikou a vůbec mě nezasáhla. Varvara Alexejevna je sice chudá a bezbranná, ale její povrchní problémy mě rozčilovaly po celou dobu četby. Za to její přítel Makar je postavou, přinejmenším úsměvnou (měl být?), on sám má problém zajistit si živobytí pro sebe, ale podporuje svojí přítelkyni na které lpí víc než na čemkoliv jiném. Stavba tohoto díla jako celku se mi líbila a dost možná nabízela možnosti kvalitnějšího obsahu. Nebýt to Dostojevskij dám o hvězdu míň. Makarovo líčení jeho chudých sousedů bylo jistě dojemné to je tak, ale vše.
Váš nejvěrnější přítel, Andrej Děvuškin.
Po prvním přečtení mě tahle kniha moc neoslnila, ale když jsem ji četla podruhé v rámci semináře, a při diskusi jsme narazili na to, jestli je Děvuškin úchyl nebo není, musím říct, že jsem ji asi nedocenila. Je otázka, jak "svého" Makara Děvuškina viděl sám autor...
Upřímně: tenhle Dostojevskij mě minul. Na pohled zajímavá forma vycházející ze vzájemné korespondence dvou lidí postupně působí čím dál tím otravněji a zdlouhavěji. O samotném charakteru postav příliš nevypráví a tak jsem si k nikomu nedokázal najít cestu. Škoda, zvolený formát nabízel zajímavější vývoj a snad i dobrou příležitost proniknout pisatelům opravdu pod kůži. Takhle je to příliš plytké a povrchní. Možná bych měl dát jen jednu *, ale z úcty k autorovi jeho vysvědčení zdvojnásobím. Souhlas s Christem.
Přes obdiv k mistru žánru mě takhle krátká korespondenční próza velmi zklamala.
"Vždyť teď přeci ani nevím, co píši, vůbec nevím, nevím a nečtu po sobě, nic neopravuji a píšu, jen abych psal, jen abych Vám toho hodně napsal... Milovaná moje, má dráhá, má nejdražší...".
Ačkoliv úryvek je z dopisu Děvuškina k jeho můze, myslím a já tento úryvek spíš vnímám jako autorův unavený vzkaz čtenáři.
Štítky knihy
prvotina ruská literatura realismus (literatura)
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2004 | Uražení a ponížení |
Vo co gou Fjodore? Možná jsi byl mladej a rozhodoval ses teprv, jestli budeš svírat v ruce brk, nebo třeba krumpáč. Nějak jsem nepochytil, proč si spolu čmárali zrovna tihle dva ztroskotanci, ale nevadí. Vodítko by teda mohlo bejt, že žádnej z nich není pracháč. Ta mladá by mohla bejt dobrá, ale místo toho, aby se hodila do kupy a občas po někom hodila okem, tak si radši kazí oči při šití a pak si čmárá s tímhle páprdou. Ten sedí v úřadě, vypadá jak bezďák a aby si vyčistil hlavu a líp snesl tíhu života, tak udělá to samý co já, a kterejkoli jinej normální člověk. Takže se vyleje jak váza a nechá se dovézt domů na vozíku, jako zvíře.
Pak zpytuje svědomí při čmárání dopisu týhletý mladý, sype si na hlavu popel a doufá, že ho včera nikdo nepotkal. Schopnost vybavit si večer je však nulová, a tak čekaj tři dni v nejistotě. Přesně tak to je a opakuje se to nejspíš každej měsíc, takže klasika vždycky po vejplatě. Ona mu píše formálně, on na ní cukruje, jako kdyby jí chtěl minimálně zbouchnout, ale prej nechce. Celý je to o ničem a jediná světlá chvíle byla, když tahleta samička začne vyprávět, jakej měla život, jenže to pak skončí a starej paprika zase píše, že všechno prolil a zaneřádil si hadry, když si lebedil v bahýnku na ulici. A takhle to jde pořád dál, oba smrděj kopějkou a najednou TADÁÁÁÁÁÁ.
Na mladou zaklepe nějakej vobejda a řekne jí: Tak poslouchej ty jedna, teď si tě vezmu a basta! Ona se z toho bůhví co, načmárá to starýmu a pak to celý vyšumí. Vyšuměla moje hlava akorát. Takže přestali si psát, protože se za tamtoho klepače fakt vdala a on nechtěl aby provozovala to čmárání? Místo toho by brku by mohla svírat jinčí věci. Třeba vařečku...
Nic moc mě to nebavilo, ale naštěstí to uteklo, jako když se čte třeba čtyřlístek.