Bratři Karamazovi

Moje první kniha od Dostojevského.
Úžasné dílo. Jak vykreslil jednotlivé postavy i okolnosti. Dostojevskij měl cit pro člověka, dokázal vystihnout lidskou duši. Dnes už nám přijde samozřejmé nahlížet skrz knihu do nitra člověka, ale Dostojevskij byl první, kdo se odvážil odkrývat ona niterná tajemství.
Tato kniha mě pohltila a já jsem opravdu ráda, že jsem po ní kdysi sáhla a poprvé se tak setkala s jedním z mých nejoblíbenějších autorů.

06.07.2020

Zpočátku mě kniha nebavila, podobně jako u Zločinu a trestu mě rušilo to neustálé omílání , kdo co komu řekl ....v druhé polovině už jsem se začetla a zajímal mě děj, ale dovolím si nesouhlasit s textem na obalu knihy, že Dostojevský si získává stále oblibu v generaci dalších čtenářů ... :)))

29.06.2020

Bratia Karamazovovci sú kolosálnou literárnou kataklizmou, ktorá sa valí na čitateľa zo všetkých strán, pohlcuje ho, uchvacuje a míňa všetky jeho očakávania a predsudky. V udalostiach jediného týždňa a jediného súdneho procesu Dostojevskij zachytáva bezmedznú a integrálnu ľudskú skúsenosť, nesmiernosť a večnú tragédiu ľudského ducha. Na piedestál kladie človeka ako ľudstvo a ľudstvo ako človeka, človeka par excellence. Stavia sa proti všetkým pravidlám literárnej logiky a v tom najintenzívnejšom a najneutíšiteľnejšom ruskom pátose zobrazuje najobyčajnejšiu ľudskú prirodzenosť a prostoduchosť. Vnáša symetriu do nezlučiteľného, skĺbil v sebe vášeň, biedu, zúfalstvo, čistú lásku, zmysel v nezmyselnosti, nehoráznosť a nevyhnutnosť, večitosť a smrť. V postavách bratoch Karamazovovcov sa simuntálme zračí celá šírka bytostného boja človeka. Najhlbšia ľudská úbohosť plynúca z neschopnosti premôcť vlastný pud, neskonalá bolesť duše, ktorá odmieta svojho Stvoriteľa a opravdivý altruizmus vydaný napospas svetu. Napriek všetkému však Dostojevskij verí vo víťazstvo oného altruizmu, keď vraví - milujte človeka aj v jeho hriešnosti...

Necháva nás na pochybách? Iste. Rozorváva nás? Nepochybne. Ponúka jasné odpovede? Pre toho, kto uhádne otázky.

Zopár poznámok z osobnej čitateľskej skúsenosti na záver. Napriek odstrašujúcemu rozsahu sa mi Bratia K. čítali prekvapivo veľmi príjemne, ľahšie ako o cca 300 strán tenší Idiot. Nenechajte sa preto, prosím, odstrašiť. Osobne ich považujem za autorov vrchol, prevýšili u mňa Idiota aj Zločin a trest, hoci tieto diela ďaleko nezaostávajú. Kapitoly zo života starca Zosimu sú pre mňa novým reflexívnym a literárnym klenotom, neskutočne nádherná pasáž knihy, ktorá by pre mňa sama osebe stačila ako zhrnutie Dostojevského filozofie. Naopak, najťažším sústom bol Veľký inkvizítor, úprimne sa priznávam, že toto bol moment, kedy som zvažovala knihu odložiť (ako dobre, že som odolala).

- A vôbec, načo rátať dni, keď človeku stačí aj jediný na to, aby spoznal všetko šťastie. -

13.06.2020

Dielom Bratia Karamazovci nám tento velikán ruskej literatúry odkrýva práve tie odporné vlastnosti ľudského vnútra pred ktorými možno mnohí radšej zatvárame oči. Obsiahle opisy, dialógy, či hlboké filozofické úvahy možno niekedy stoja úsilie udržať sústredenie na text, no pri hlbšom zamyslení v nich čitateľ nájde mnoho nadčasových právd. Keď si uvedomím čím Dostojevskij počas svojho života prešie, takmer bol popravený po tom ako ho odsúdili na smrť za účasť v diskusiach proti cárskemu despotizmu a trest mu na poslednú chvíľu zmenili na nútené práce a vyhnanstvo na Sibír, zbavený občianskych práv i šľachtictva trpel dlhmi a rovnako ako u jednej z jeho postáv v knižke i on sám trpel epilepsiou, tak si dokážem odpovedať odkiaľ sa v Bratoch Karamazovcoch vzalo toľko úvah nad najtemnejšími stránkami ľudskej povahy. Okrem psychologickej sondy do týchto negatívnych vlastností nám však Dostojevskij ponúka i zaujímavý detektívny príbeh, úvahy o náboženstve a ateizme, no nechýba ani milostná zápletka. Pre niekoho môže byť dĺžka diela a spôsob akým je napísané odradzujúce, no kto sa odhodlá ten dostane pre svoju dušu skutočne chutnú potravu.

30.05.2020

Neviem, či to je pravda, no zdá sa mi, že T.G.Masaryk označil tento román za vôbec najlepší, ktorý bol kedy napísaný. Podľa mňa záleží aj od nastavenia čitateľa. Niekto má rád psychologické romány, druhý akčnejšie knihy, iný zase divadelné hry. Napísať však niečo o tomto diele, ktoré je tak silné a strhujúce svojou vnútornou dynamikou a búrlivým stvárnením, aj tak považujem za nedostačujúce. Jednoducho sa to nedá celé uchopiť. Pretože čokoľvek na toto dielo napíšeme, nik nedokáže ozrejmiť celú jeho hĺbku, vety a myšlienky napísané medzi riadkami aj posolstvo, ktoré kniha hovorí. Áno, kniha na prvý pohľad môže aj nudiť, môže byť rozťahaná, môže tam byť príliš detailov, veľa návštev, veľa rečí a rozhovorov... No to je všetko na povrchu. Dej románu je však podľa mňa oveľa viac vnútorný, viac introvertný, než extrovertný. Na každej stránke tejto knihy by sa našli slová, ktoré by mohli zmeniť život každého z nás. Ide len o to či si ich všimneme a čo s nimi urobíme. Nebudem tu rozoberať postavy a dej, pretože sa na to necítim už z úcty k Dostojevskému. Môžem len napísať svoj dojem. Áno, kniha občas nudila, občas sa mi zdala natiahnutá, no keď som ju dočítal- pochopil som, že presne tak to malo byť. A viete čo? Pochopil som, že ani jedno slovo nebolo naviac... Táto kniha obsahuje možno v kocke všetky knihy, ktoré kedy boli vydané. Obsahuje ich odkaz a pointu. Román v sebe skrýva mnoho hlbiny, ktorú objaví len ten potápač, ktorý má na to patričný výcvik. Kto sa dokáže potápať len do 2 metrov, objaví tam veci do 2 metrov. Kto do 8, objaví veci do 8 metrov. Kto do 100, objaví do 100 metrov. Aspoň tak to chápem. Ono to tam JE a je na každom z nás, či to tam nájde, alebo nie. Každý z nás môže vnímať tento román inak. Môže sa páčiť úplne, menej, alebo aj nepáčiť- no nik nenapíše, že to je odpad. Prečo? Pretože všetci cítime, ten hlboký odkaz, ktorý sa nás cez túto knihu dotýka zvnútra... A na to potápačmi byť ani nemusíme.

06.05.2020

Dalo by se říct detektivka, ovšem "uvařená" Dostojevským, takže v knize lze najít vlastně všechno. Ačkoli nepostrádá napínavost a gradaci případu vraždy a jejího vyšetřování, tato linie je trochu na periferii... Je tu milostný příběh, vášnivě spalující emoce, pochyby a útrapy nábožensko-filozofického hledání ... ale především psychologie postav, jimž je často společná hrdost, expresivní emocionalita a dramatická gesta, v čele s mužskými zástupci rodu Karamazových, jako ukázky jak podobný genetický základ může krystalizovat různými cestičkami.
Nakolik na mne působil román jako trochu chaotická změť všeho možného, plná nejrůznějších odboček a poloh, jako celek to vytváří mnohovrstevnatou, barevnou knihu o radosti i bídě lidského bytí, ať už s Bohem či bez něj.

03.05.2020

Položil jsem si otázku. Jak je možné, že toho Fjodor Michajlovič tolik věděl o člověku? Po přečtení jeho životopisu se mi to zdá být jasnější. Nejen, že byli člověk a společnost hlavním předmětem jeho zájmu, ale sám si dost vytrpěl a čerpal tedy i z vlastních zkušeností. Dostojevskij se stal brilantním pozorovatelem a dílo Bratři Karamazovi knihou, která má pro mě zatím ze všech přečtených knih největší hodnotu.
Román plný vášní a úvah. Plný života. Popisy se týkají především člověka a detailů jeho uvažování, které promítá do dialogů. Každý člověk má svoji filosofii a Dostojevskij to ví a chce to čtenáři předat. Otevírá mnoho, do dnešních dob, zajímavých otázek, o kterých stojí za to přemýšlet i diskutovat.
Všechny postavy jsou trochu směšné, ale zároveň velmi vážné. V dialozích je afekt, který vnímám jako záměrný - s cílem odhalit původní, nijak filtrované myšlenky, výkřiky samotného lidského nitra.
Bratři Karamazovi jsou románem mnoha tváří, do kterých je radost pohledět, ač se mísí slzy s úsměvem a možná přijde i horečka. Čtenář musí být připraven.

03.05.2020

Musím přiznat, že Bratři Karamazovi pro mě byla fakt výzva a nebýt zavřených knihoven, tak bych je snad ani nedočetla. Vůbec mi nesedl Dostojevského styl, postavy mi šly dost na nervy a nějak se neumím srovnat s ruskou povahou (vykreslenou dokonale, to se musí autorovi nechat). Vadily mi i neustálé narážky typu - " o tom až později", "k tomu se snad ještě dostaneme", kterých byly snad desítky.
Navíc Dostojevskij zpochybňuje svou knihu hned v úvodu - buď to myslel vážně (pak jí neměl čtenářům vůbec předkládat) nebo to udělal se záměrem "pohlazení ega", což dost nesnáším...
Ale abych jen nekritizovala, oceňuji pasáž o zpochybňování smyslu víry a úlohy církve a také vykreslení postav.

27.04.2020

Pro mne to asi není Dostojevského vrchol, ale přesto úžasné dílo. Tolik vášně, víry, pochyb a lásky. Místy snad poněkud grafomanské, i tak je to dílo génia.

15.03.2020

Kupodivu ne tak náročné čtivo, jak by se mohlo očekávat, přesto velmi propracované - jak jsem se kdysi kdesi dočetl, Dostojevskij si tvořil na papír propojené struktury vztahů svých románů, aby se v nich sám orientoval. Není divu!
Menší zklamání z překladu, resp. editorské činnosti (Odeon, 2018), spousta chyb a překlepů.
U mě však stále leží na piedestalu Zločin a trest spolu s Idiotem.

01.03.2020

Čtyři hvězdičky za uhrančivost psaní. Stále totiž nerozumím tomu, co bylo důvodem, že jsem román dočetla do konce. O Dostojevském se říká, že je vynikající psycholog, jenže psychologii postav u něj nepoznáte z popisu nejvnitřnějších pochodů, ale z toho, že všechny neustále žvaní. A žvaní a žvaní. Všichni na všechny všechno vědí, neustále se omílají peníze, navštěvují se jak na běžícím páse a sem tam někdo chytne nějaký hysterický záchvat. Jelikož se jedná o román z prostředí ruské šlechty, mají samozřejmě dost času řešit zbytečnosti. Povahy mnoha hrdinů a jejich chování mi přišly málo pravděpodobné a nepochopitelné.
Velice se mi líbila postava Aljoši, coby ztělesněné lidské moudrosti, a starce Zosimy. Jinak to byla převážně spousta patetických řečí. Zločin a trest obsahoval psychologii daleko hlubší, Bratři Karamazovovi jsou považováni za vrcholné dílo možná jen díky šířce záběru.

15.01.2020

Jedna z těch několika naprosto výjimečných knih, na jaké jsou běžné hodnotící stupnice krátké a o kterých těžko něco napsat. Čtení na prázdniny to není a pokud vás nebaví dlouhé filozofické rozpravy, které tu mezi sebou protagonisté vedou prakticky neustále, a četné odbočky (například padesátistránková pasáž o životě starce Zosimy), pokud očekáváte akčnější děj než něco ve stylu: postava A a postava C spolu vedou dlouhý rozhovor, pak se objeví postava B, která vede podobný rozhovor s postavou A, pokud nedokážete překousnout, že Dostojevskij byl očividně placen podle počtu slov, pak to pro vás nebude to pravé ořechové. Pokud vám ale nic z výše uvedeného nevadí či to naopak vítáte, Bratři Karamazovi se vám odmění hlubokým zážitkem, který dokáže poskytnout jen několik málo dalších románů.

14.01.2020

Tiež si myslím, že Dostojevskij napísal aj lepšie knihy (určite Zločin a trest). Tento román je v prvej polovici rozvláčny a uťahaný, až miestami nudí, aj keď prináša silné myšlienky. Záver je naopak skratkovitý a román je akoby nedokončený. Napriek všetkému ale jedno z vrcholných diel svetovej literatúry!

05.09.2019

„Milovat život víc než jeho smysl?“ „Jistěže ano. Milovat dřív, než přijde logika, jak ty říkáš, rozhodně ještě před logikou, a pak pochopím smysl.“

„Neboť tajemství lidského bytí je nejen žít, ale i mít proč žít. Bez pevné představy, proč má žít, člověk život odmítne a raději se zničí, i kdyby kolem něho byly samé chleby.“

„Ale běda těm, kdo se na zemi sami zničili, běda sebevrahům! Soudím, že nešťastnější než oni už nikdo být nemůže být.“

Dostojevského opus magnum, vrcholný román u kterého superlativy nestačí. Záměrně jsem vybral citace podobného charakteru, neboť v tomto osobně spatřuji hlavní téma knihy, existencialismus a smysl života. Dílo je rozsáhlé, příběh propletený se značným množstvím odboček, přesto v zásadě jednoduchý. Jak bývá u Dostojevského obvyklé, postavy jsou detailně vykresleny, jejich motivace a psychologické pozadí popsány s děsivou pečlivostí. Typický je smysl pro detail, nic není opomenuto, vše je rozvedeno. Autor neváhá vyhradit desítky stran zdánlivě nepodstatnému detailu příběhu, nebo filosofické odbočce. Psychologie a vnitřní monology postav hrají opět nesmírně důležitou roli, v díle jsou geniálně zakomponovány archetypální psychické poruchy, řada protagonistů vykazuje ukázkové psychopatické a sociopatické poruchy osobnosti. Postavy bojují s trýznivou depresí, nenávidí sebe sama, nenávidí jiné, jsou extrémně zahořklé, šikanují a jsou šikanovány, zkrátka takový normální život. Čtenář popisované emoce doslova prožívá. Přesto se text čte skvěle a osudy protagonistů čtenáře nutí otáčet stránky pravidelností metronomu. Kniha mi dala hodně, jednoznačně doporučuji.

25.07.2019

Po přečtení komentáře níže od zlovlka nemám víc co dodat. Šampaňské a okurčičky!

24.07.2019

Kdo by řekl, že zrovna nejdelší a z knihovny nejhrozivě zahlížející Dostojevského dílo bude z jeho opusů na čtení dost možná nejsnazší? Přišlo mi, že zatímco Bratry Karamazovými jsem jako čtenář prošel snadněji než nůž máslem, zatímco jiná jeho velká díla, která jsem měl v ruce dřív, řekněme Idiot nebo Běsi, mi vzdorovala mnohem drsněji. Snad je to dáno věkem a zkušenostmi, kdoví. Raději si ovšem budu říkat, že to bylo způsobeno v první řadě tím, jak blízké mi tady všechny ty postavy byly: nepřekonatelně vtipný a krutý filosof Smerďakov, božsky rozkošná a krutá Grušeňka, moudrý a svou dobrotivostí také nakonec takřka krutý Aljoška... a všichny ostatní nezapomenutelné karyatidy držící tento gigantický román v uměleckých výšinách.

Jak je vlastně možné, že je to tak dlouhé? Na Dostojevském mě nikdy nepřestane udivovat, jak moc se vymyká zavedeným standardům pro vedení psaného vyprávění, především silným prvkem odbíhavosti a zdánlivé rozvláčnosti. Dokáže věnovat desítky stran soudnímu přelíčení, rozhovoru o náboženství nebo náhledu do minulosti některé z naprosto vedlejších postav – a celou tu dobu si udrží pozornost! Celou tu dobu si člověk uvědomuje, že čte Karamazovy a že se vše, co se dozvídá, skládá v jeho podvědomí do jakési velkolepé fresky zachycující bolest ruské duše. A šampaňské a okurčičky, samozřejmě.

V každém případě ovšem patří Bratři Karamazovi mezi ta ambiciózní díla, která zachycují úplně všechno, dočista celý svět. Charaktery zahrnují všechny lidské typy; také všechna důležitá prostředí, do nichž se člověk může v průběhu svého života dostat (to jest chudý dům, bohatý dům, klášter a hospoda) jsou přesně vykreslena. A bohatost žánrů, které se v románu snoubí a vesele kopulují, také udivuje. Je to ďábelský psychologický horor? Je to detektivní krimi-thriller? Je to filosoficko-psychologická lukulská hostina? Je to mýtus o pádu a znovuzrození hrdiny? Nebo je to nakonec teologický traktát? Ne – je to všechno!

03.04.2019

První kniha od Dostojevského a musím říct, ze mě velmi nadchla ! Sice je tam dost náboženství, ale autor je opravdu mistr psaného slova a zajimaveho dějství ????

08.03.2019

Nemůžu jinak - ta pátá hvězdička je částečně odměna pro mě za to, že jsem tu knížku dočetla. Nechápejte mě špatně, bylo to skvělé a vlastně i čtivé a hrozně obsáhlé. Úplně jsem zapomněla, jaký realismus umí být, už jsem ho zase dlouho nečetla. A myslím, že ruský realismus jsem ještě vůbec nečetla, takže Bratři Karamazovi od Dostojevského jsou má prvotina. Myslím, že jsem si vybrala dobře, i když místy mi z toho šla trochu hlava kolem a myslím, že ještě chvíli potrvá, než si uspořádám myšlenky a zjistím, jaké přesně je vlastně poselství téhle knihy. Jako by jich tam byla celá řada.

08.02.2019

Asi poslední kniha od mistra Dostojevského, která mi chyběla. Smozřejmě, dílo génia. Již rozumím proč je toliko dramatizována, zfilmována atp. Kombinace duchovních, dramaticko-romantických a detektivních prvků. Děj se střídá a skáče mezi těmito částmi a mnoho z nich skutečně silných. Zároveň graduje z pohledu kriminálního. Dyť je to vlastně předchůdce dnešních psychologických moderních detektivek. Skvělá práce. Více mě však svojí sílou a tíhou a Dostojevskou ponurostí a dekadencí zaujaly Běsi, případně nepřekonatelný Zločin a trest, ale možná i Idiot. Bratři jsou už hodně vytříbení a takoví "moderní".