Prokletí zlaté lebky

Jak už se tady píše, jediné co má cenu z knihy číst, je Prokletí zlaté lebky. Kresba ji posouvá úplně někam jinam a z ostatních příběhů vyčuhuje jako vzedmuté poprsí dívky v nesnazích.

Conana mám moc rád velmi dobře se čte a ta grafika se taky povedla

Tešil som sa na Johna Buscemu a dostal som ho mierou barbarsky vrchovatou. Tu ťažko niečo vytknúť. Horšie je to po stránke scenáristickej. Roy Thomas píše síce fajné príbehy, ale keď sú takto pekne na hromádke, začne sa ukazovať, že sa podobajú ako by ich jedna mater mala. Conan niekam príde, spoza rohu vyskočí nejaká príšera, démon alebo nezdarený mág, Conan im nahádže kres papuľu, popri tom si nájde milenku na jednu dve noci a ide sa ďalej. Iste, Conan toho veľa nepotrebuje, ale predsa len by to chcelo o kúsek vác ;)).

„Conan na okamžik uvažuje, zda peklo vskutku existuje. Napadne jej, že pokud ano, pak je vyhrazeno těm, kteří umírají s nářkem, utápějíce se ve vlastní zbabělosti. A tak se rozhodne, že až nadejde jeho čas, odejde se rty hrdě semknutými.“
Přijde mi, že Roy Thomas je výrazně lepší v delších příbězích, jež mají rozpětí i přes několik sešitů. Jasně to dokázal v předchozím albu, kdy se bojovalo o město Makalet. V kratších příbězích, kdy se do jednoho sešitu pokouší nacpat všechno, mu buď chybí smysluplnější zápletka, nebo se naopak snaží na malém rozsahu uhrát velké divadlo a je kvůli tomu až příliš zkratkovitý. Nejvíc je to znát na první třetině alba, kdy příběhy sem tam postrádají vnitřní logiku, jsou chaotické, nenápadité (zlý čaroděj, magický předmět, dívka v nesnázích) nebo je zápletka natahována nesmyslnými potyčkami. Jakmile však dojde na příběh Smrtící stíny, jako by se autor opět dostal do formy a následující dobrodružství Kitaje už má ten správně dobrodružný říz Meče a magie.

Ďalšia masívna, fajnová nálož retro conanoviek od Marvelu z rokov 1973 - 1974, tentokrát čísla 27 - 42. Menej bonusov, ale nevadí. Mám slabosť pre horor a HPL a zdá sa mi, že tretí retro omnibus od Comics Centra je asi najviac spomedzi všetkých ladený práve do hororu, mystériá a sveta pripomínajúceho práve svety divného pána z Providence. Do bronzova opálený kulturista sa stýka s príšerami od výmyslu sveta, ako i s vnadnými ženami, ktoré mu síce dlho odolávajú, ale napokon budú chcieť byť oplodnené. Za redakciu a celkový kus dobre odvedenej vydavateľskej makačky 4*, ale príbehy ma (paradoxne napriek lovecraftovskému ladeniu) nudili a nejak extra ma nebavili čítať, preto som dlho zvažoval možnosť, že dám „len“ 3*. Potom som si ale povedal, čo blbneš, v deväťdesiatkach by si za takéto omnibusy plné čarodejníkov, démonov, bezmenných bohov, oblúd z hlbín oceánov, zabudnutých, mrazivo opustených miest uprostred púští, čerkokňažníkov a súbojov dal palec na ľavej ruke a navyše pozri aká je to fakt krásna zbierka, ak to teda CC dorazia do úspešného konca (verím, že dorazia). Takže 4*. ale od štvorky už možno začnem byť predsa len v hodnotení trošku prísnejší.

Pecka. Moja úplne najobľúbenejšia komiksová postava Conan v starých, ale dobrých príbehoch. Skvelá kresba, či už Johna Buscema alebo Neala Adamsa sa veľmi hodí k tomuto rozzúrenému barbarovi a jeho dobrodružstvám, ktoré ma úplne dostali a moje obľúbené fantasy žánru meč a mágia má tu skvelé zastúpenie.

Na třetí díl této archivní kolekce jsem se těšil. Kdysi jsem se četl Conana, který vyšel u Barlow Comics, a přestože to bylo příšerně vytištěné, tak bylo evidentní, že John Buscema Conana umí. V předchozí knize jsme dostali ochutnávku a tady jsme dostali Johna Buscemy pořádný nášup. Chvilku jsem přemýšlel, jestli mi přece jenom nechybí kresba Barryho Smitha. Říkal jsem si, jestli těch prázdných pozadí není nějak moc. Ale ne, nechybí a není. Buscema zkrátka umí a na jeho Conana se dobře dívá. Přesto si myslím, že byl v této knize překonaný, a to Nealem Adamsem v povídce Prokletí zlaté lebky, která dala jméno celému tomuto svazku. Adamsova kresba a práce s panely posunula tu povídku na úplně jinou úroveň. Ale k tomu se ještě vrátím.

I přes veškerou mou chválu výtvarné stránky musím zůstat s hodnocením této knihy poměrně nízko. Důvod je jednoduchý - příliš krátké a generické povídky. V předchozí knize jsem si chválil, jak na sebe téměř všechny povídky navazují a působí dojmem souvislého děje. Tak to mám rád. Tady je jenom jeden příběh delší, a to příběh z Kitaje tvořený povídkami Ohnivý vítr tajuplné Kitaje, Zkouška sedmi mečů a Svůdkyně z ohnivé věže. Ale to je všechno. Všechno ostatní jsou zcela izolované krátké povídky. Občas se v některé z nich objeví zajímavý moment, ale to nestačí. Většinou jsou tak krátké, že než začnou bavit, tak skončí, a jsou děsně generické. Jednou z mála povedených izolovaných povídek je již zmíněné Prokletí zlaté lebky. To mi připadalo poměrně dobře napsané a ve spojení se skvělou kresbou Neala Adamse to byla zábava.