Atlasova vzpoura

29.10.2015

Stylisticky místy dobré, místy to sklouzává do dikce budovatelských románů, Červené knihovny a dokonce i Foglarovek :-) Postavy totálně černobílé bez vývoje. Filozofickou rovinu těžko hodnotit, protože obhajuje přirozenou vlastnost jakéhokoliv živočišného druhu a člověk není nic jiného, než jeden z nich.
Místy nechtěně k popukání, např.:

-A víš ty co? Když ty koleje tak nutně potřebuješ, já ti zvýším cenu o 20%.
-Jinak bych to ani nechtěla.

Každopádně po přečtení knihy napadají čtenáře různé otázky. Například "K čemu je u dieselové lokomotivy topič?"

24.07.2015

Kurňa, to byla jízda... Ne se vším bych bezvýhradně souhlasila, nicméně... Proč mi po celém těle naskakovala husí kůže, když jsem četla, jak se společnost hroutí, a nechápe proč, jak zoufale hledá viníka? Proč jsem nevěřícně kroutila hlavou nad nespočtem výmluv, které jsme schopni ze sebe vykřesat, abychom si zachránili (opravdu???) vlastní zadek? Proč mi to sakra přišlo tak aktuální?
Ale jinak - já vím, kdo je John Galt. Přišel si pro mě. Stěhuju se do údolí. Zdar...

28.10.15:
Kniha mi od podzimního veletrhu v HB říká mami a už ji mám zase přečtenou. A chci na ni zapomenout, jen abych ji hned mohla číst znovu. Udělejte to nějak, dejte mi mentální dávidlo, nebo co já vím! Není fér, že už jsem ji přečetla. Já za to nemůžu, to Ayn Rand! Neměla to tak napsat!
No vida, jde to skoro samo... Jenže A je A, takže se musím smířit s tím, že jen tak nezapomenu.

07.07.2015

K obsahu toho již bylo řečeno hodně, přidám tedy několik postřehů.
Neříkám, že se mi toto obří dílo četlo vyloženě špatně, ale rozhodně bych to neřadil mezi knihy, které se čtou jedním dechem (a teď nenaražím na gigantický rozsah). Hlavně neustále se opakující části sálodlouze popisující rozpadající se morálku všech "banditů" a především šedesátistránkový monolog Johna Galta ke konci knihy jsem louskal s potížemi a chvílemi i trochu nechutí, protože to je mletí stejné písničky stále dokola. Naopak nefilozofické pasáže se mi četly dobře.
Jinak souhlas se zde vyrčenými názory, že vyjadřování kladných hrdinů jsou příliš vyšperkované, dokonalé až poměrně nelidské. Stejně tak psychologie postav mi přijde příliš podrobná... A nevím, zda jsem divnej jenom já, ale takovou plejádou pocitů a schopností porozumění beze slov, jakou disponují hlavní kladné postavy... No nevím, některé věci působí opravdu nerealisticky.
Přes to všechno je to ale velké dílo, kterému stojí za to věnovat ty hodiny a hodiny času.

10.05.2015

Tato mamutí kniha je vlastně filosofickým a politickým manifestem, podaným literární (románovou) formou. K té lze mít oprávněné výhrady (text je rozvleklý a monology až neúnosně dlouhé), ale jako celek to funguje. Příběh o tom, že hybatelé, kteří drží svět na svých bedrech, toto břemeno shodí a vstoupí do stávky, je nesmírně čtivý, napínavý a strhující. Žánrově je to vlastně antiutopie, na rozdíl od klasiků žánru nepopisuje jen cílový stav, jako spíše zhoubný proces, kterým se relativně zdravá společnost dostane na scestí. Kniha je prodchnuta nenávistí k levičáctví a rovnostářství všeho druhu, tedy ideologií, kterou ztělesňuje prohlášení: „Já na to mám právo.“ Dobro a zlo je jasně rozlišeno, což ze všech postav činí v menší či větší míře karikatury. Asi nejvíce se mi líbila spousta výborně formulovaných postřehů, aktuálních i v dnešní společnosti. Třeba příběh společnosti Twentieth Century Motor je nezapomenutelnou konfrontací s „čirým zlem“. Nedivím se, že je Atlasova vzpoura tak slavnou knihou – rozhodně stojí za přečtení!

27.01.2015

Fenomenální více než 1000stránkový epos o životě ve světě, v němž rozum prohrál. Jaké to je, když vám na cestě za cílem někdo neustále háže klacky pod nohy, jsa neochvějně přesvědčen, že tak činí pro vaše dobro?

Kniha vyšla v 50. letech, přitom na mě i dnes působila tak nesmírně naléhavě. Marný boj s větrnými mlýny ve světě, kde nikoho nezajímají argumenty, čísla, peníze, ale jen potřebnost.

Naprosto fascinující jsou pasáže vysvětlující podstatu soudního systému a Galtův rozhlasový projev, v němž se poprvé (a naposledy) pokusí otevřít oči všem, kteří zapomněli, jako té je myslet a řídit svůj vlastní život.

"Pane Reardene," řekl Francisco vážným, klidným hlasem, "kdybyste viděl Atlase, obra, který nese na ramenou svět, kdybyste viděl, že stojí shrbený, po hrudi mu teče krev, klesají pod ním kolena, chvějí se mu ruce, a přesto se z posledních sil drží na nohou, ale čím víc se namáhá, tím víc ho svět drtí k zemi - co byste mu řekl?"
"Já... nevím. Co by mohl dělat? Co byste mu řekl vy?"
"Aby to břímě shodil."

13.12.2014

Musím částečně souhlasit s pozitivní, ale také negativní kritikou níže. Hodnotit Atlasovu vzpouru jako "obyčejný" román by nebylo příliš vhodné, přesto mám pár připomínek, které si nemůžu odpustit. Hnací síla knihy: monology. Nerealisticky dlouhé a vyšperkované, všechny postavy bez výjimky jsou až příliš dobrými řečníky; na druhou stranu ovšem po knihách nepožaduju, aby v přímé řeči byly odrazem reality, takže jsem si je přesto ve většině případů užívala. Jak tedy monology, tak i samotné popisy jsou místy trochu patetické, především co se slovníku týče (na výrazy jako "morálka" a "hodnoty" jsem docela alergická). A konečně to nejzávažnější: Galtův proslov v éteru. Co lze říci jednou větou, ale my to považujeme za nutné vyjádřit celou stranou, to by mělo být jako báseň. Nemluvě o situacích, kdy chceme tuto záležitost roztáhnout na desítky stran. Když jsem začala číst Galtův proslov, pořád jsem očekávala příchod gradace a nové myšlenky. Postupem času mi došlo, že se nejspíš nedočkám. Po dočtení té rozsáhlé promluvy, kde je jedno a totéž opakováno stále dokola, jsem si připadala jak po posledním tažení. Dále už se mi nepodařilo číst s takovou chutí, s níž jsem četla předcházející část knihy.
Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že negativa převládají, ale jelikož mám ráda schéma "to nejlepší na konec", musím komentář zakončit chvalozpěvem. Atlasovu vzpouru vidím nepochybně jako veledílo, a to jak rozsahem, tak posláním. U mnoha pasáží jsem četla slova, která jsem celý život chtěla - ne, TOUŽILA - slyšet. Možná mi je řekla Ayn Randová, možná jakýsi "John Galt", ale podstatné je, že jsou pravdivá. Mimochodem na rozdíl od Galtova proslovu byla Hankova řeč u soudu opravdu výborná. Čtení jednoznačně nelituju, jen bych z přízemního a praktického hlediska asi uvítala, abych mohla při čtení posilovat více mysl a méně svaly.
A stylově trochu patosu na konec: Člověk by měl jít za svým štěstím. Po přečtení Atlasovy vzpoury tím více vím, že jsem na správné cestě.

26.11.2014

Kdo je John Galt?

Kdo...je...John...Galt? Nová mantra. Může jím být Váš soused, můj soused, rodič či bratr. Může jím být vlastně i sám člověk, jako jeden jediný jedinec, ale i jako společnost. A i potom se v dnešní světě budeme pořád ptát: "Kdo je John Galt?" Jméno, slovní spojení, které spojuje takových věcí, které se dají v dnešní době tímto spojením obsáhnout. Už jen ta představa, že originál knihy byl vydaný v roce 57 a až v dnešní dnech se ocitl na pultech knihkupectví u nás, ta představa je až skoro neskutečná. Jistě, existuje mnohem a mnohem více knih, které nejsou přeloženy a ani nebudou přeloženy, ale...Kniha nemá pádnost a rychlo Orwella a jeho 1984, ale má své osobní, nepostradatelné kouzlo, které by tuto knihu mělo řadit mezi jedny ty lepší. Ale dnes? Kdo má chuť číst takovou bibli, když předem ví, že tam nepůjde o erotiku, sex či detektivku ze severských zemí?
Kdo je John Galt? Možná už taková doba nastala. Možná nastane a možná nikdy nenastane. Stačí se jen podívat kolem sebe a skutečně pohlédnout na lidi kolem sebe, lidé kteří nám "vládnou", možná spíše bez těch uvozovek, lidé, které nás využívají a kteří toho mnoho neumí. Nebo toho umí tak moc, že to nechtějí použít, protože přišli na to, že je lepší nést se s proudem než trochu vykročit. Nejspíše každý má kolem sebe několik lidí, kteří prostě jen jdou a nemyslí nad prací, jako takovou, ale jen automaticky, bez otázek, bez možnosti zlepší se prostě opakují naučenou matrnu dnešního života a světa. A vždy se v takové společnosti objeví někdo, kdo začne závidět těm nahoře jejich moc, jejich peníze bez toho, aby se i jen snažil něco pro to sám udělat. Něco udělat pro dosažení peněz či moci. A pak se jde ještě níže a opět se najde někdo, kdo ty peníze a moc chce a musí je mít, ne z pozice silnějšího či schopnějšího, ale z ublíženosti.
Kdo je John Galt? John Galt je celá tato knížka, celý tento svět...John Galt, je John Galt.

Kniha se jako celek četla dobře, až moc dobře na to, jak jsem se ji z počátku bál. Ale po zkušenosti ze Zdroje jsem po pár stránkách zjistil, že se nemám čeho bát. Když porovnám Zdroj a Atlasovu vzpouru(tyto knihy se nedají srovnávat z hlediska literárního) z hlediska toho, jak se která kniha četla a která ve mě toho nechala více, tak vyhrává Zdroj. Stejně jako u Zdroje jsem byl překvapen novými nápady a myšlenkami. Atlasova vzpoura si zaslouží místo v povinné četbě a krásné výstavní místo v osobní knihovně.
Mohu jen doporučit.
A...

Kdo je John Galt? Našel někdo po přečtení knihy odpověď?

10.11.2014

Náboženství je opium lidstva a objektivismus Ayn Randové je opium ekonomických libertariánů. Nebo ještě jinak: marxisticko-leninská doktrína má svůj lidově propagační surogát v románech, jako je Šolochovova Rozrušená země, pro libertariány plní analogickou funkci Atlasova vzpoura. Randová zde v podstatě popisuje svět „pošlosti“, jak výstižně ruským slovem malost lidského myšlení označil Vladimir Nabokov. Bohužel jí chybí schopnost vidět svět ve svém nezjednodušeném a tudíž jaksi problematičtějším a plastičtějším obraze. Její román neříká nic o skutečných vztazích, příčinách a důsledcích, jelikož je zaslepený svým omezeným prizmatem jako jakákoli jiná fanatická ideologie (ať již náboženská či sekulárně-politická) — propadá se do temné jámy rozumu skrze přitakávání vlastním argumentům pomocí jejich omílání ad nauseam. Zavírá oči před čímkoli, co se nehodí do krámu. O světě „pošlosti“ mnohem lépe vypovídá Nabokovův román Pozvání na popravu; podstatu vlastnictví zase např. mnohem hlouběji vyjadřuje Cosmopolis Dona DeLilla. Pokud vás však zajímají propagandistické texty, které významně hýbou moderním myšlením, pak lze Atlasovu vzpouru vřele doporučit.

Opus magnum autorky je ve svém megalomanském rozletu zábavně pitomým čtením – taková kombinace Jamese Bonda a zbojnických románů situovaná do křesťanského eschatologického konceptu. Ačkoli si zaslouží rozsáhlejší analýzu, omezím se jen na několik rysů. Autorka používá v charakteristice stejné postupy, jako revolučně zapálení „umělci“ z opačné strany barikády: její herojové jsou všichni krásní, vysoce inteligentní, čestní, morálně čistí, cílevědomí, spravedliví a vitální; záporáci jsou naopak oškliví, zákeřní, podlí a hloupí nihilisté, kteří v podstatě touží po vlastním zániku i zničení celého světa (až na morálně upadlého fyzika, který se jaksi zahodil se špatnou stranou – asi aby bylo vidět, že je to možné). Jiní hrdinové zde nevystupují. Bylo by to ovšem zábavné, pakliže by to Randová nemyslela zcela vážně coby sice alegorický, leč pravdivý obraz podmínek světového dění. V Peinkoffově doslovu je citován autorčin deník, který částečně osvětluje tvůrčí východiska: na rozdíl od Zdroje neklade důraz na charaktery hrdinů a jejich osobní vztahy, nýbrž na svět, jak je utvářen skrze vztahy mezi tzv. tvůrci a pasažéry. Budiž. Autorka se rovněž zamýšlí nad tím, zda je spíše spisovatelkou či filozofkou. Dochází k závěru, že je filozofkou, jež své učení vetknula do živoucího románového těla, do nějž se může též unikat a o jehož ideálních hrdinech může snít. Je tedy nabíledni, že se v zásadě jedná o eskapistický román — odpovídá tomu jak forma (neustálé obsesivní opakování týchž myšlenek a idealistických konstrukcí, které připomíná sebeukájení), tak poněkud plochý obsah. Travestie křesťanského eschatologického konceptu posmrtného vykoupení (pro společností týrané kapitalisty jsou v Nebi/Atlantidě uchystány trezory plné zlatých cihliček coby zasloužená „posmrtná“ odměna) nemusí být ani tak záměrným výsměchem autorky, jako spíš jejím vyjádřením touhy po boží odplatě. Zdá se, že „smrt Boha“ je pro autorčino podvědomí přeci jen příliš silná káva.

Co do stránky filozofické či světonázorové je Atlasova vzpoura plytkou tradiconalistickou pravicovou slátaninou, jež ve jménu zdravého selského rozumu (viz též Galtovo koincidenční motto „A je A“) potírá dekadentní postmoderní myšlenkový relativismus a zvrhlost moderního umění (za všechno úryvek ze str. 827.: „Chodila po výstavách moderního umění, kde na stěnách visely obrazy podobné čmáranicím na chodníku, jaké kdysi vídala v chudinské čtvrti svého rodného města. Četla romány, které prý názorně ukazovaly marnost a pošetilost vědy, průmyslu, civilizace a lásky – jazykem, kterým by nepromluvil ani její otec ve svém nejpodroušenějším stavu.”). „Filozofie“ je pak zvláště prezentována v rozsálhém cca 70tistránkovém monologu Johna Galta v poslední části — jedná se o jakési zmatené a ne zcela konzistentní logické výpary: jádrem argumentu je kruh vyjadřující, že základem všeho je racionální cílevědomé rozhodování, jehož cíle jsou určovány skrze správné citové obsahy, jejichž správnost je garantována skrze onu racionalitu, kterou podmiňují. To pak má být jaksi zcela jednoznačná a logická filozofie oproti onomu upadlému iracionalismu a relativismu. V románu ji hlásá údajně nejbrilantnější duch na celém světě. Zřejmě pro neschopnost vymanit se z popírané kruhovosti je tento argument v modifikacích nadmíru opakován, aby se v něm čtenář utopil a vzdal se veškeré kritičnosti. Vůbec je zde rádo a často máváno logikou — například je pranýřován známý Sokratův výrok: „Vím, že nic nevím,“ jako ve své podstatě nelogický a tudíž nutně chybný. Je však s podivem, že v logice kovaná autorka, jež svůj román napsala v roce 1957, bohužel zřejmě nikdy neslyšela o výrocích, které jsou dokazatelně pravdivé, přestože jsou v systému neodvoditelné. Pro zajímavost, Gödel svoje věty o neúplnosti formuloval v roce 1931 — aniž bych chtěl klást rovnítko mezi teorémy výrokové logiky a Sokratovou maximou (Sokratův výrok by byl nejspíše spřízněn s Russellovým paradoxem množin), je nabíledni, že skutečnost autorčin naivismus poněkud překonává.

Nuže: co říká Atlasova vzpoura o našem světě? Mnohem méně, než co vypovídá o své autorce a svých ideálních čtenářích.

07.11.2014

Bibli jsem dal 4 hvězdičky. A protože Atlasova vzpoura je svým způsobem (nejen tloušťkou) taky Bible - jenom pro jinou sortu lidí - hodnotím stejně. Ačkoliv mě kniha zajímala už od okamžiku, kdy jsem o ní poprvé četl na anglické Wikipedii, trochu jsem se bál, že bude kvůli své filozofii příliš složitá a málo čtivá. Není to pravda. Těch bezmála 1200 stránek jsem přečetl za 10 dnů, neboť jsem se do ní začetl raz dva. Autorka je v první řadě spisovatelka, svou filozofii bere jenom jako odrazový můstek.

Jenomže stejně jako v Bibli, i zde se některé motivy opakují příliš často. A proto v závěrečné části příběh trochu ztrácí dech (nebo jsem ztrácel dech já, protože už jsem knihu chtěl mít přečtenou?).

Ačkoliv s objektivistickou teorií Ayn Randové v 90 % souhlasím (daně, utlačování úspěšných, bohatých a kreativních, socialistické tendence ve společnosti), na můj vkus vidí svět příliš černobíle - ostatně sama několikrát píše, že svět je černobílý a že o všem lze říct, že je to dobré, či špatné. A s tím spojuje i popis postav tak, že místy působí ke své vlastní škodě pateticky (hrdě kráčející Hank, Dagny s přímým pohledem, nebojácný John Galt).

Navzdory tomu je ale Atlasova vzpoura úžasné dílo, které by si měl přečíst každý, neboť je pořád aktuální podobně jako Orwellovo 1984. A ústřední myšlenka je vážně zajímavá.