Amerikána
Chimamanda Ngozi Adichie
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/327315/bmid_amerikana-gMI-327315.png
4
610
142
Silný příběh o lásce, rasových otázkách a identitě. Ifemelu a Obinze, dva mladí lidé z Lagosu, se do sebe zamilují. Jejich vlast Nigérie trpí pod nadvládou vojenské diktatury a každý, kdo může, se snaží uprchnout. Sebejistá Ifemelu se vydává do Ameriky, kde zakouší porážky i vítězství, nachází a ztrácí další lásky, to vše pod tlakem něčeho, nad čím doma nikdy nepřemýšlela — rasové otázky. Obinze, kterého Amerika, ovlivněná útoky jedenáctého září, nepřijme, se pouští do nebezpečného, ilegálního života v Londýně. O třináct let později je Obinze bohatý muž v čerstvě demokratické Nigérii a Ifemelu úspěšná blogerka. Najdou po tolika letech a změnách odvahu znovu se setkat tváří v tvář?... celý text
Přidat komentář
Jako běloch z Evropy se člověk hodně doví jak o africké, tak americké mentalitě. Rasismu nejen z venku ale i zevnitř černošské komunity. Tragédiích běžného života amerických i neamerických černochů.
Kniha mě hodně obohatila informacemi právě o černošské komunitě z pohledu černocha. Pobavilo mě, že tu některé komentáře zmiňují 'fňukání' a 'tahání barvy pleti úplně do všeho' protože právě o tom autorka píše. Možná to jako fňukání vypadat může, ale je to prostě černošská realita. A i kdyby to bylo zbytečné tahání barvy do všeho, tak po tom, co Ifemelu zažila hlavně ze začátku jejího pobytu v USA, tak si myslím, že by takhle smýšlel úplně kdokoliv. Když se vám věčně zavírají dveře jen kvůli vzhledu, tak už pak ani nemáte snahu přemýšlet nad jiným důvodem, proč se tak může stát. A tuhle realitu/nerealitu podle mě může posoudit jen další černoch, a ne bílý Evropan.
Černoši existují jen mimo Afriku. V Africe jsou to prostě lidé.
Amerikána rozhodně stojí za přečtení, už kvůli svému tématu - černoších z Afriky toužících po životě v Americe nebo Evropě. Na pozadí příběhu je vysvětleno mnoho rasových otázek a člověk se nad tímto tématem v průběhu knihy opravdu hodněkrát zamyslí. Pasáží s myšlenkami o rase tam bylo ale na můj vkus až moc, příběh díky nim zpomaloval. Nebavila mě většina blogových příspěvků a kdyby měla kniha o sto stránek méně, podle mě by jí to prospělo. Čtyři hvězdičky dávám hlavně proto, že jsem žádnou knihu s podobným tématem nikdy nečetla a tahle mě opravdu zaujala.
Kniha nebyla špatná ale asi jsem od ní očekávala více.. Obohatila mě hlavně o poznatky, že běžné věci, každý prožívá stejně i jinak zároveň..
Je to zvláštní, vždycky se mi komentář lépe píše, když mám (přes všechny klady) knize co vytknout. Tady mě ale opravdu nenapadá, co by mohlo být lépe. Je to prostě výborný román se vším, co k tomu patří. Shodou okolností jsem před ním četl Půl žlutého slunce a myslím, že za těch pár let, co je od sebe dělí, Adichieová opravdu autorsky vyzrála.
Zajímavé téma, prolínání prostředí, témat. Nedokázala jsem se začíst natolik, aby mě kniha pohltila. Ale beru:-D
Dvě hvězdy - jedna za námět na zajímavé téma, druhá za úžasný design. Jinak kniha absolutně neodpovídá anotaci na přebalu. Hlavní hrdinka neustále fňuká a nelíbí se jí její život, ať je na tom jakkoliv, protože je prostě černá. Chápu, že černoši to neměli ani tady ani v Americe v minulosti lehké, na druhou stranu řešit na 550 stranách jak je blbý být černý je prostě otravné. V podstatě jsem to dočetla jen proto, abych si mohla říct, jak moc hrozné to bylo. Jak říkám, nápad zajímavý, ale maximálně na novelu nebo pro jiného autora.
Jako bílé Evropance mi kniha přišla rozhodně zajímavá a v mnoha ohledech i poučná. Víc lidí by mělo poslouchat hlasy těch, které rasismus opravdu postihuje. To řečeno, Amerikána není sebelítostivá tragédie, ale příběh silných osobností, které se rvou o místo na slunci bez přehnaných ambicí. Pouze konečná část, v níž se rozjede nemanželská aféra, a poněkud náhlý a vlažný konec, celkový dojem poněkud snižuje.
Tak a je dočteno. Kniha Amerikána nezklamala. Oceňuji velmi živé dialogy a styl, jakým je napsána, protože se díky tomu báječně čte (i přes množství stran, které by mohlo odradit). Dokonce je Vám někdy až líto, že ji musíte nechat doma na stole a nemůžete ji přibalit do kabelky... a číst po cestě kamkoli. Je to kniha o rasismu, o odvaze začít život v úplně novém a neznámém prostředí, ale i o Africe a mentalitě lidí žijících (nebo spíše vyrůstajících) v rozvojovém světě. O čem je to však, dle mých pocitů, hlavně, je o lásce. Ano, je to tak, nečekejte však žádnou červenou knihovnu. O vztazích, které řešíme všichni, bez ohledu na barvu pleti. O hledání, a to jak sebe sama, tak toho druhého, který bude náš život doplňovat. A není vůbec překvapivé, že model osudové lásky je ve všech komunitách stejný. Rozhodně doporučuji k přečtení, kniha Vás nezklame, a každý si v ní určitě najde rovinu, která ho osloví nejvíce.
Od téhle knihy jsem čekala hodně. Musím říct, že až na pár momentů mě nezklamala. Příběh Ifemelu mi připadal opravdu krásně napsaný, a i když ne vždy zažívala radostné chvíle, chovala se jako silná žena. Jejímu americkému snu jistě dodával šťávu i styl vypravování a za sebe mohu říci, že jsem hltala každou větu. Vedle toho mi Obinzeho život připadal trošku chudý. A vlastně mě jeho život příliš nezaujal.
Nechci prozrazovat, jak to s hlavním hrdiny dopadlo, ale já osobně bych si přála, aby vše dopadlo jinak.
"Já ti něvím Karle..." Na jednu stranu príbeh dobrý, životné osudy tiež, na druhú stranu sa mi zdalo, že autorka až absurdne do všetkého ťahá farbu pleti. Myslím, že sama autorka v sebe vedia vnútorný boj o tejto tematike, a preto sa k nemu opakovana vracala v deji.
Inak si myslím, že skvelo popísala mentalitu afričanov- hlavne v zmysle, viď: muži v domácnosti, ktorí sú radšej nezamestnaní, závisť, ohováranie a podobne...
Kniha vyvolávající ve mně mnoho silných pocitů, ať už osudové lásky, která v sobě skrývá absolutni porozumění, chuť se svým životem něco dělat a že cesta je vlastně cíl. Našla jsem si v ní to své a chvílemi jsem byla naprosto unešená. Je pravda, že rasových otázek bylo v jedné pasáži přespříliš a tak i když dávám 5*(jsem měkkota měkká a všem knihu doporučím), vidím to tak na 90-95%. Asi potřebuji číst další autorčinu knihu, brzy!
Amerikána je bravurním společenským románem zaměřeným především na rasové otázky a s nimi spojené lidské předsudky - představuje pohled na rasismus z druhé strany (tedy z pohledu černošky), ze kterého vyplývá, že ani černoši si mezi samými bělochy nemusí zrovna připadat jako ryby ve vodě. Patří mezi díla, která nepohltí kohokoli. Doporučuji všem, kdo máte rádi společenské romány, zajímáte se o rasové otázky a chcete se více dozvědět o životě černochů jako imigrantů v Americe.
Knížku jsem nakonec přečetla i když jsem snad 4krát začínala,prostě mě to nedalo,když je kolem ní zas takový boom.Takovým knihám se vyhýbám,čtu je až později,ale měla jsem na ni v knihovně štěští,tak jsem šla do ní,ale těšila jsem se až ji dočtu nu což....
Tento strhující román mě poutavým způsobem zasvětil do problematiky rasy, která je v USA stále přítomná a aktuální, ať už si to chceme, či nechceme přiznat. Adicheová píše jednoduchým jazykem bravurního vypravěče, čili jsem dílo hltala doslova "jedním dechem". Jediné, co mě poněkud vyvedlo z míry, byl konec - poměrrně rychlý spád, otevřený konec ponechávající prostor pro čtenářovu fantazii, ale co si budeme nalhávat, přesto více nežli jasně napovídá, jak to mezi hlavními postavami vlastně dopadne... :D Doporučuji!
Velice empatická a velice osobitá kniha, která formou připomíná ty syté anglické romány, popisné a uzavřené v dobrých a trefných dialozích, co osvětlují situaci neuvěřitelně svěžím způsobem. A obsahem vypichuje velice důležité téma, které otevírá řadu dalších a dalších otázek. Přitom všem do sebe uzavírá lásku jako věčné a velké poselství člověka.
Výborné, to jsem ani nečekala. Myslela jsem, že to nebude pro mě to pravé ořechové, ale líbilo se.
Zajímavý sociální román, dozvěděla jsem se něco nového z jiné kultury, než znám. Pro mě velmi naučné a zároveň poutavé :)
Imigrace je těžká zkouška. Není lehké opustit domov, sociální vazby a najednou se ocitnout sám v cizí zemi odlišné kultury a navíc s jinou barvou kůže. Copak jinou - ale černou. „Neuvažovala jsem o sobě jako o černošce a černoška se ze mě stala, teprve když jsem přijela do Ameriky.“ Hodně problémů si každý dovede představit sám a těch, co nedomyslí, je ve skutečnosti mnohem víc. Někde za polovinou knihy to ale začínalo být tak nějak pořád stejné a rasové otázky už trochu příliš. Naštěstí v tu chvíli se vrací Ifemelu domů a děj se zase rozeběhne. Konec prozrazovat nebudu, i když by si možná zasloužil o pár stránek víc. Hodnotím 4* a doporučuji.
Štítky knihy
Amerika přistěhovalci, imigranti západní Afrika Nigérie zfilmováno – TV seriál nigerijská literatura Lagos
Autorovy další knížky
| 2017 |  Amerikána |
| 2008 | Půl žlutého slunce |
| 2020 | Purpurový ibišek |
| 2018 | Feminismus je pro každého |
| 2018 | Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních |
Kniha Amerikána je v
| Právě čtených | 23x |
| Přečtených | 827x |
| Čtenářské výzvě | 324x |
| Doporučených | 52x |
| Knihotéce | 270x |
| Chystám se číst | 658x |
| Chci si koupit | 119x |
| dalších seznamech | 11x |
Romeo a Julie z Afriky. Proč ne? Jenže Julii Ifemelu je docela těžké si zamilovat, protože ta holka se moc sympaticky nechová. Často vystupuje nadřazeně, pozérsky, pomlouvá, neváží si vztahů, které má. Vztahů nejen mileneckých, ale i rodinných a kamarádských.
A píše blog. Přiznám se, že právě kvůli němu jsem chtěla knihu v půlce odložit. A dělala si výpisky. Jenže by nemělo smysl ji s čímkoliv konfrontovat, protože já jsem "privilegovaná bílá" (i když tedy jen východoevropská lůza) a pro takové existuje jediný recept: poslouchat a mlčet, nediskutovat. Není možné připustit, že by to někdo mohl mít těžší, než černoši, na to rovnou zapomeňte.
Takže si dovolím jedinou poznámku - nemám ráda, když návštěva přijde, sní a vypije na co přijde a následně reptá, že to bylo málo, nebo to bylo málo slané. Není většinou nezbytné zůstávat tam, kde se nám nelíbí. Pokud tam ale jít chceme, nepočítejme s tím, že nám hostitel hned dá dceru a půl království. Proč by to dělal?
Zajímavé je, že jsem knihu vyhledala z osobních důvodů, ale většinu otázek jsem v sobě otevřela až při jejím čtení. A musím s lítostí přiznat, že mě to od afričanů začalo vzdalovat, což jsem skutečně nezamýšlela. Pokud by mělo být na tomto kontinentě vše tak, jak líčila Ife, včetně jakési normalizace trestné činnosti (kdo něco spáchal, toho neodsuzujeme, zasmějeme se tomu společně), pak si nejsem jistá, že najdeme společnou řeč. Jediný recept, který mě napadá je, že k bílým přestanou vzhlížet, vyřeší si ten interní rasismus (kdo je světlejší, je krásnější? WTF?) a zapomenou na minulost, když jsou tedy ten rozvojový světadíl, který má to nejlepší před sebou.
No a že jsem Ifemelu moc nefandila a konec mi přišel nesprávný, to už dodávám jen tak, okrajově.