Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/450942/bmid_alzbeta-a-nina-D5k-450942.jpg
4
564
156
Tajemství mojí babičky. Nevyřčená slova kopou ty nejhlubší propasti. V pochmurných i krásných Sudetech se skrývají stíny minulosti, které Alžbětinu rodinu rozdělily na desítky let. Když ji vnučka Nina navštíví v léčebně, vymyslí způsob, jak babičce udělat radost: vyrazí s ní na výlet do míst, kde strávila dětství a mládí. Během cesty po zapomenutých krajích i zasutých vzpomínkách se Nina rozhodne – dost bylo mlčení. Jen pokud odhalí rodinné tajemství, může vykročit za splněním vlastních snů.... celý text
Přidat komentář
Kniha se moc pěkně čte. Prolínání období přidá na napětí a celkově příběhu dodá šmrnc.
Nemám nic, co by mi vadilo.
Zase se k autorce někdy vrátím.
Kniha je velice ctiva. Pribeh neni nic noveho, ale autorka umi skvele vykreslit situace, mista i pocity. Rozhodne si koupim dalsi jeji knihu.
Moc se mě to líbilo,,prolínání minulosti a současnosti mám v knihách ráda,,příběh babičky mě chytl za srdce víc ,poslouchala jsem jako audio a těším se na další knihy autorky...
Od paní spisovatelky jsem už nějaké knihy četla, ale tato byla nejslabší. Rozčilovala mě Anděla i Nina, celá kniha byla dost chaotická. Jak se mi v knihách líbí různé časové roviny, tak tato mi do knihy vůbec neseděla. Zdálo se mi, že v celé knize byly jen náznaky něčeho, co nebylo dokončeno, jako kdyby měla spisovatelka v záměru někdy napsat další díl. Z konce knížky už se mi pletlo, kdo je čí dítě, manžel, příbuzný. Za mě tuto knihu už ne.
Celkem svižný čtivý román..chvílemi napínavý chvílemi trochu zmatečný, ale líbil se mi. To, že jsou některé věci pravdivé dodává na síle.
Rodinná sága, čtivá. Prolínání časových rovin, současnosti a minulosti. Ke konci jsem se trochu ztrácela, kdo je čí potomek. Moc se mi líbí myšlenka návratu ke kořenům, do rodného kraje předků.
Moje první Poncarová, jsem teprve na začátku a už v rozpacích - nad ní i nad nakladatelem: Větu "Když přišli hitlerovci, ve škole jsme hajlovali. Pak mě zbyli Hitlerjugend." - tady podle slova "zbyli" jsem si říkala -Aha, tak rodinu asi zřejmě neměla a měla jenom tudle tu partiju. V dalším kontextu už to slovo bylo s měkkým i. Tak jsem se dovtípila podle tohoto posledního kontextu - že ji zmlátili.
Tak do prdele, knihy jsou tak drahý, autor má svůj osobitý styl a kolikrát se to fakt nedá ani číst a ještě jsou v nich takové chyby !!!!!!!!!!!!!!!!
Pode mnou je 120 komentářů - nečetla jsem všechny, tak jestli na to už někdo upozornil, tak se omlouvám, že to opakuji.
V knize se prolínají dvě dějové linky minulost, na kterou vzpomíná babička a současnost, kterou vypráví její vnučka. Kniha se mi líbila.
To, co se mi nelíbilo na Eugenii, nelíbí se mi ani tady. Neustálé a nadbytečné popisy věcí. Neživé předměty dokolečka něco nějak dělají nebo nechávají dělat. Mnozí to tu pojmenovávají jako lyrické popisy. Asi to bude ono. To je tedy zřejmě autorčin styl, který nezbývá než buď překousnout, nebo její knihy neotvírat. Ovšem zatímco u Eugenie tyto lyrické popisy byly nesnesitelnější tím, že hlavní hrdinka byla taková nemožná éterická víla, tak tady máme naštěstí hrdinky (nebo alespoň jednu z nich) velmi sympatickou a normální. Mám tím na mysli babičku Alžbětu.
Nina není moje krevní skupina. Mladá žena, které na první pohled nic nechybí, ale stejně je něco (všechno) špatně. Mohla to vyřešit tím, že na sebe navlékne korálky, na hlavu dá věnec, do ruky bubínek a bude tančit ženské kruhy kolem ohně v lese, což by už i na čtení bylo příliš nesnesitelné. Ona ale naštěstí svůj problém vyřeší tak, že vezme babičku na výlet do minulosti. Je to hezké, milé, na myšlení nenáročné, pomalu plynoucí a na konci se všechno samo krásně vyřeší. Jako když cvaknete vypínačem a ono se rozsvítí. Vlastně vůbec netuším, co Ninu přimělo všechno změnit. Řadu souvislostí jsem tam vůbec nepochopila, například proč od Ninina dětství až po dospělost nebyla s babičkou v kontaktu ... ale to je jedno. Já jsem si užila příběh Alžběty a ten se mi líbil.
Kniha byla pěkná, to nebudu lhát, ale - některé konverzace mi přišly hrozně bizarní, svým způsobem trapné. Alžbětin příběh se mi velice líbil, to byly asi nejoblíbenější pasáže z knihy. Co mě ale zaráželo, že spisovatelka se snažila říct co nejvíce věcí, které však nedotáhla do konce, a tím tak příběh ztrácel na dokonalosti.
Kniha se mi velmi líbila, mám ráda postupné odkrývání minulosti a tajemství s tím spojené. Nelehké osudy nás všech, vzpomínání babičky Alžběty na mladý život nelehký ve válce, v komunismu.
Oblíbila jsem si obě dvě. Ninu i Alžbětu. Kniha je krásně napsaná, kdo má rád historii určitě doporučuji. Také bych brala vyprávění babičky, já se ale žádné své babičky nedožila. Někdy mi to chybí víc, někdy míň, ale bolet to asi nikdy nepřestane. Obě moje babičky zemřely než jsem je mohla poznat.
Knihu jsem si moc užila, sedí mi autorčin styl psaní. Doporučuji.
Jana Poncarová je pro mě zatím objev roku. Její další knihy mám v ,,chci si přečíst " a rozhodně tak učiním.
Neříkám, že Alžběta a Nina bylo dokonalé čtení. Největší výhrady jsem měla k postavě Niny. Nejen k jejímu charakteru a k jejímu neustálému rozebírání sebe sama. Každý se prostě občas ocitne na milniku a musí si najít tu správnou cestu. Vadil mi celkový vývoj její postavy, zdálo se mi to až nepochopitelné. Dlouhou dobu nevěděla co se sebou a najednou během minuty cvak a byl z ní jiný člověk. Jen díky tomu, že ji babička prozradila něco z rodinné historie? Zase tak bombastické odhalení mi to nepřišlo. Natož aby tak zásadně ovlivňovalo život lidí o 60 let později.
Zato Alžběta byla vykreslená velmi uvěřitelně. Taky mě její životní osudy bavily víc.
Ale celkově hodnotím knihu jako milé a v pozitivním slova smyslu překvapivé čtení. Styl JP mě bavil. U románů mám ráda dlouhé a podrobné popisy, opisy a hraní si se slovíčky. Nadto mě těší, že se jedná o českou spisovatelku.
Palec nahoru!
Četlo se to dobře, ačkoli na můj vkus mohlo být lyrických popisů o něco méně. Tajemství Alžběty, Hany a Evy se nakonec v podstatě odhalilo, možná jsem čekala něco víc šokujícího, ale v životě často člověk pátrá po senzaci, ze které se nakonec vyklube něco docela jiného. A v které rodině není nějaké to tabu, o kterém se raději nemluví.
Až potud dobré. Jenže...
Něco na knize mi nesedí. Možná je to množství naznačených a nedotažených postav (Marta, Věra, Helena). Taky některé historické reálie mi připadaly zvláštní. A rozhodně mám problém s Ninou. Bohužel je přesně z toho rodu ukňouraných třicátnic, které mi poslední dobou lezou v knihách na nervy. Proč pořád řeší, jestli je nábytek po Němcích nebo Židech?
Nejvíc mi ale asi vadilo, že nechápu spojení mezi Alžbětiným tajemstvím a Nininým prozřením. To, co se o rodinné historii dozvěděla, totiž nevysvětlilo ani Ninino (zřejmě) traumatické dětství a dospívání, nepovedenou oslavu desátých narozenin, ani rozvod rodičů. Jako kdyby autorka měla zajímavý příběh z minulosti na severu, jen ho potřebovala naroubovat na současnost. Mně to do sebe nezapadlo. Nina pozná svou babičku a to jí změní život? Pardon, ale to je na mě příliš patetické. On možná celý ten závěr je zbytečně patetický.
Teď to možná vypadá, že jsem knihu strašně sepsula, ale ono to není vůbec špatné čtení (na dlouhé jarní podvečery). Jen mi tam ten Ninin příběh připadá nadbytečný.
Taký priemer. Príbeh Alžběty bol zaujímavý a pútavý, avšak Nine som nejak nemohla prísť na chuť. Čo to dievča vlastne chcelo?
Štýl písania mi tiež nesadol, na môj v kus to bolo až príliš lyrické. Uvidíme, či sa pustím do inej knihy autorky.
Kniha měla zajímavý příběh, ale nějak se pořád nedokázala pochopit rozervanost Nininyho života.. Pořád jsem uvažovala nad tím, že třeba měla problémy s manželem nebo s otěhotněním, ale konečný důvod mne naprosto ohromil... Dějová linka s Alžbětou se mi líbila, byla to v té době dáma, která šla proti konvencím i když některé události šli možná více rozvést. Nicméně je to první kniha od autorky, kterou jsem četla, nenechám se tedy zatím odradit a dám spisovatelce ještě šanci, třeba mi další kniha kápne více do noty mého momentálního rozpoložení.. :-)
Štítky knihy
Československo české ženy komunismus rodinné vztahy vesnice Sudety osudy žen rodinná tajemství prarodiče a vnoučata české romány
Autorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Kniha Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky je v
| Právě čtených | 11x |
| Přečtených | 809x |
| Čtenářské výzvě | 219x |
| Doporučených | 38x |
| Knihotéce | 232x |
| Chystám se číst | 335x |
| Chci si koupit | 51x |
| dalších seznamech | 7x |
Příběh je vyprávěn retrospektivně a střídá se v něm minulost, kterou vypráví babička Alžběta a přítomnost, která je čtenáři podána především z pohledu Niny. Autorky styl se velmi dobře čte a kapitoly jsou tak akorát krátké, aby vás zbytečně neutahaly.
Babička Alžběta zažila 2. světovou válku, kdy jako dítě vyrostla v Sudetech a následně se s rodiči přesunuli více do středozemí. V jejím příběhu je zmíněno hodně zajímavých osudů a témat. Bohužel mi vadilo, že vše bylo opravdu jen zmíněno a nešlo vůbec do hloubky.
V průběhu čtení se dozvíme také o rodinném tajemství, kterému chce Nina přijít na kloub. Celou dobu jsem čekala, že tady bude ten stěžejní příběh, že tam se půjde do hloubky. Bohužel babiččino tajemství je sice "odhaleno" a vysvětleno, ale nedočkala jsem se žádného pohledu či sdílení pocitů od Alžběty ani od jiných členů rodiny.
Celé mi to přišlo takové ploché, bez emocí a velmi stroze podané. Hodně mě to mrzelo a v podstatě to ve mně nic nezanechalo.