A nyní sbohem

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

„Jak krátký je život a jak rychle míjejí okamžiky, na kterých záleží! A nelze tyto kouzelné chvíle zasaditi do rámce let; stojí mimo čas, jsou to tóny nikdy nedokončené symfonie o životě na tomto světě. Pouze na intensitě života záleží; čtyřicet let, celý lidský věk není ničím u srovnání s jistou chvílí, v které byl před námi zdvižen závoj zahalující krásu.“ Retrospektivně psaný román zachycuje osudy dvou lidí ve spojení s velkým železničním neštěstím nedaleko Londýna. Jde v něm o nonkonformistického duchovního Howeta Freemantla a dívku z puritánské rodiny Elišku, jež nečekaně sblíží osudová láska k hudbě....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/92_/92239/a-nyni-sbohem-Kkm-92239.jpg 4.52
Žánr
Literatura světová, Romány
Vydáno, Rudolf Kmoch
Orig. název

And Now Good-bye

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (2)

Kniha A nyní sbohem

Přidat komentář
julika
24.09.2020

Ruce do dlaní, zavřít oči a snažit se zapomenout. To byl můj první pocit po přečtení.
Opravdu silný zásah do mého ubohého nitra. Všechno bylo tak skutečné a já se ještě stále nemohu zbavit toho zničujícího pocitu bezvýchodnosti a marnosti. Jak má potom všem člověk dál žít?
"I kdybych vás už neměla nikdy spatřit, zapamatovala bych si včerejší noc lépe než cokoli jiného v životě."
P.S. Přesně,jak říká moje maminka, osvěžit překlad a bylo by to za 5 hvězd. ;-)

JulianaH.
23.10.2019

Jedna ze tří nejsmutnějších knih, které jsem v životě četla. Ještě mi nezaschly slzy. Možná ani nezaschnou, protože osud obou hrdinů je tragický, v případě Howeta v tom nejhlubším smyslu. Neštěstí ubíjející všednosti, v níž umírá umění a duch, a to všechno poté, co konečně poznal štěstí, je jistě horší než smrt.

Obě hlavní postavy, pastora Howata i Elišku (ostatně děvče v mém věku), jsem milovala od první zmínky o nich. Znala jsem děj dopředu z předmluvy k Hiltonovu Ztracenému obzoru, a proto jsem v duchu stále odsouvala okamžik tragédie. Štěstí obou hrdinů je dopřáno tak málo času. A je to štěstí tak ušlechtilé, že připomíná cosi z ovzduší Šangri-La. Naplněné vroucí, a přece klidnou láskou ke všemu krásnému i duchovnímu, k hudbě a k těm, kdo ji dovedou ocenit. Porozumivé přátelství dvou lidí, jež jenom doplňuje zamilovanost (jemná, decentní a čistá jako Brahms), jako by chtěla doložit rčení, že „krása je podobou lásky".

„Představovala jsem si, že jsme spolu ve Vídni. V nějakém velkém, pěkně zařízeném pokoji s klavírem, kde byste mohl komponovat, kdykoli by se vám zachtělo, a kde já bych mohla hrát na housle. … A navštěvovali by nás různí zajímaví lidé, v kteroukoli dobu, a potom, když by odešli, zůstali bychom spolu – pili bychom kávu a hovořili – mnoho hovořili, vždycky bychom si měli tolik co říci, není-li pravda?“
Děkuji, Eliško, děkuji, Howate. Nezapomenu na Vaši podobu krásy.

100/100: ⭐⭐⭐⭐⭐ ⭐⭐⭐⭐⭐