A nyní sbohem

1 23.10.2019

Jedna ze tří nejsmutnějších knih, které jsem v životě četla. Ještě mi nezaschly slzy. Možná ani nezaschnou, protože osud obou hrdinů je drtivě tragický, v případě Howeta v tom nejhlubším smyslu. Neštěstí ubíjející všednosti, v níž umírá umění a duch, a to všechno poté, co konečně poznal štěstí, je jistě horší než smrt.

Obě hlavní postavy, pastora Howata i Elišku (ostatně děvče v mém věku), jsem milovala od první zmínky o nich. Znala jsem děj dopředu z předmluvy k Hiltonovu Ztracenému obzoru, a proto jsem v duchu stále odsouvala okamžik tragédie. Štěstí obou hrdinů je dopřáno tak málo času. A je to štěstí tak ušlechtilé, že připomíná cosi z ovzduší Šangri-La. Naplněné vroucí, a přece klidnou láskou ke všemu krásnému i duchovnímu, k hudbě a k těm, kdo ji dovedou ocenit. Porozumivé přátelství dvou lidí, jež jenom doplňuje zamilovanost (jemná, decentní a čistá jako Brahms), jako by chtěla doložit rčení, že „krása je podobou lásky".

„Představovala jsem si, že jsme spolu ve Vídni. V nějakém velkém, pěkně zařízeném pokoji s klavírem, kde byste mohl komponovat, kdykoli by se vám zachtělo, a kde já bych mohla hrát na housle. … A navštěvovali by nás různí zajímaví lidé, v kteroukoli dobu, a potom, když by odešli, zůstali bychom spolu – pili bychom kávu a hovořili – mnoho hovořili, vždycky bychom si měli tolik co říci, není-li pravda?“
Děkuji, Eliško, děkuji, Howate. Nezapomenu na Vaši podobu krásy.