A nyní sbohem
James Hilton
https://www.databazeknih.cz/img/books/92_/92239/bmid_a-nyni-sbohem-Kkm-92239.jpg
5
2
2
„Jak krátký je život a jak rychle míjejí okamžiky, na kterých záleží! A nelze tyto kouzelné chvíle zasaditi do rámce let; stojí mimo čas, jsou to tóny nikdy nedokončené symfonie o životě na tomto světě. Pouze na intensitě života záleží; čtyřicet let, celý lidský věk není ničím u srovnání s jistou chvílí, v které byl před námi zdvižen závoj zahalující krásu.“ Retrospektivně psaný román zachycuje osudy dvou lidí ve spojení s velkým železničním neštěstím nedaleko Londýna. Jde v něm o nonkonformistického duchovního Howeta Freemantla a dívku z puritánské rodiny Elišku, jež nečekaně sblíží osudová láska k hudbě.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1947 , Rudolf KmochOriginální název:
And Now Good-bye
více info...
Přidat komentář
Jedna ze tří nejsmutnějších knih, které jsem v životě četla. Ještě mi nezaschly slzy. Možná ani nezaschnou, protože osud obou hrdinů je drtivě tragický, v případě Howeta v tom nejhlubším smyslu. Neštěstí ubíjející všednosti, v níž umírá umění a duch, a to všechno poté, co konečně poznal štěstí, je jistě horší než smrt.
Obě hlavní postavy, pastora Howata i Elišku (ostatně děvče v mém věku), jsem milovala od první zmínky o nich. Znala jsem děj dopředu z předmluvy k Hiltonovu Ztracenému obzoru, a proto jsem v duchu stále odsouvala okamžik tragédie. Štěstí obou hrdinů je dopřáno tak málo času. A je to štěstí tak ušlechtilé, že připomíná cosi z ovzduší Šangri-La. Naplněné vroucí, a přece klidnou láskou ke všemu krásnému i duchovnímu, k hudbě a k těm, kdo ji dovedou ocenit. Porozumivé přátelství dvou lidí, jež jenom doplňuje zamilovanost (jemná, decentní a čistá jako Brahms), jako by chtěla doložit rčení, že „krása je podobou lásky".
„Představovala jsem si, že jsme spolu ve Vídni. V nějakém velkém, pěkně zařízeném pokoji s klavírem, kde byste mohl komponovat, kdykoli by se vám zachtělo, a kde já bych mohla hrát na housle. … A navštěvovali by nás různí zajímaví lidé, v kteroukoli dobu, a potom, když by odešli, zůstali bychom spolu – pili bychom kávu a hovořili – mnoho hovořili, vždycky bychom si měli tolik co říci, není-li pravda?“
Děkuji, Eliško, děkuji, Howate. Nezapomenu na Vaši podobu krásy.
Štítky knihy
přátelství láska anglická literatura hudba faráři kněží tragédie protestantismus smutek železniční nehody
Autorovy další knížky
| 2004 |  Ztracený obzor |
| 1992 | Sbohem, pane profesore |
| 1992 |  Byla to vražda? |
| 1947 | V zajetí minulosti |
| 1948 | Díky, pane profesore |
Kniha A nyní sbohem je v
| Přečtených | 2x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 4x |
| Chystám se číst | 6x |
| dalších seznamech | 1x |
Ruce do dlaní, zavřít oči a snažit se zapomenout. To byl můj první pocit po přečtení.
Opravdu silný zásah do mého ubohého nitra. Všechno bylo tak skutečné a já se ještě stále nemohu zbavit toho zničujícího pocitu bezvýchodnosti a marnosti. Jak má potom všem člověk dál žít?
"I kdybych vás už neměla nikdy spatřit, zapamatovala bych si včerejší noc lépe než cokoli jiného v životě."
P.S. Přesně,jak říká moje maminka, osvěžit překlad a bylo by to za 5 hvězd. ;-)