40 dní pěšky do Jeruzaléma
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/262550/bmid_40-dni-pesky-do-jeruzalema-BvC-262550.png
4
2914
646
Dvaadvacetiletý Ladislav Zibura v létě sbalil svůj život do 12 kilogramů, hodil batoh na záda a vypravil se po vlastních do Jeruzaléma. Bez mapy a orientačního smyslu pěšky ušel 1 400 kilometrů napříč rozpálenou krajinou Turecka a Izraele, stanul pod Zdí nářků a prožil největší dobrodružství svého života. Jeho cesta je příběhem omylů, pozoruhodných setkání, puchýřů a opruzenin. Těšte se na vyprávění cynického kavárenského povaleče, který vám svým laskavě nekorektním humorem dokáže, že poutník rozhodně nemusí být katolík, asketa ani nudný člověk.... celý text
Přidat komentář
Tak toto mi opravdu sedlo. Autorův humor je mi velice blízký a takhle nějak si představuji oddychovou a vtipnou knihu, ze které se člověk i něco dozví. Líbí se mi s jakou lehkostí a nenuceností vypráví autor své zážitky a moc ráda si přečtu i další knihy od pana Zibury.
Ziburove knihy majú na mňa rovnaký účinok ako čokoláda - zlepšujú mi náladu. Oddychové, vtipné (niekedy na hrane) a obzory rozširujúce čítanie. Dúfam, že Ladík toho ešte veľa precestuje.
Jednoduše skvělé! Nejenom, že je kniha velmi vtipná, ale je i edukativní a člověk se toho spoustu dozví. Celkový zážitek ještě zesilují nádherné ilustrace!
Má druhá přečtená knížka Ládika, opět dávám plný počet, protože mě strašně baví jeho humor a styl psaní. Po jeho tour de alkohol v Gruzii a Arménii mi přišla tour de čaj v této knize o mnoho lepší (myslím, že jeho játrům určitě taky). I když na začátku upozorňuje na svůj "žurnalistický" styl psaní, mně právě tento vyhovuje - žádná omáčka kolem, a přestože je to cestopis, popisu krajiny je tu tak akorát, aby si člověk zvládl představit prostředí, ve kterém se nachází, ale zároveň žádné nudné rádoby romantické pasáže. Málokterá kniha mě dokáže nahlas se rozesmát, obě jeho knihy to zatím dokázaly. Jediné, z čeho jsem smutná, že jsem knihu měla opět za dva dny přečtenou, naštěstí mi zbývají ještě další dvě k přečtení:)
Jo, tak tahle kniha za přečtení stojí! Zajímavé postřehy, osobitý styl autora. Jen tak dále!
Zajímavé psané zážitky z cest, ale nečekejte klasicky cestopis, kde se dozvíte něco v širších souvislostech.
Knížka splnila má neočekávání a podmanila si mě svou čtivostí, sarkastickým humorem a absurdními situacemi, které Zibi na pouti zažíval. (Kdo četl, tak se doufám směje!) Oproti vyprávění o cestě po Gruzii s nekonečným množstvím stakanů vodky mi příběhy tentokrát přirostly k srdci tak nějak víc.
Ideální kniha do dob, kdy cestování je ohroženo. Děkuji za chvíle plné smíchu, kniho!
Knihu jsem začala číst na jaře, když začala karanténa a já měla před maturitou. Říkala jsem si, že to bude super, že když zrovna nemůžeme vycestovat, že si přečtu Ziburu a budu se cítit, jako kdybych cestovala s ním. Zpočátku jsem byla z knihy nadšená. To jak popisoval ochotu lidí, co dělal, na jakých různých místech spal, jaké potkal lidi atd.
Postupně mě to ale začalo nudit, to jak se dny neustále opakovaly - pořád šel, spal tam a tam, nezajímavé rozhovory s lidmi atd.
Začala jsem přeskakovat tyto nezajímavé úseky, hlavně abych to dočetla, protože i když mě to přestávalo bavit, měla jsem takové nutkání to prostě dočíst. Ke konci knihy se to tak nějak zlepšilo a já na chvíli se zaujetím začala číst dál. Pak ale přišel den D, kdy došel do svého cíle a já najednou byla docela zklamaná.
Závěrem chci říct, že jsem ráda, že jsem se k Ziburovi dostala, že jsem měla možnost si přečíst jednu z jeho knih, ale myslím, že to asi stačilo. Tyto knihy budou důležité hlavně pro Ziburu, který si tímto bude připomínat chvíle na cestách, na které už nezapomene. Nám to možná tak přiblíží kulturu, lidi, přírodu atd. daného prostředí.
Asi bych se ke knize nedostala, nebýt audio verze, kterou skvěle načetl Miloň Čepelka, ale nelituji, naopak, příjemné, nadsázkové, sebeshazující vyprávění mladého muže s bonusem poznání a obohacení.
Velmi veselý popis putování mnohdy nehostinnou krajinou, setkávání s lidmi různých národností a kultur a zkušenosti často k nezaplacení...
ukázka: Jaká bude další cesta? To nevím. Ale jsem si jist, že nějaká bude. Nemít nic před sebou totiž znamená mít všechno za sebou.
Krásná kniha. Sama Jeruzalém, jako město, zbožňuju, takže tahle kniha nemůže v mé knihovně chybět. Ladislav v ní s lehkým humorem a sympatickým viděním světa shrnuje nejen svou cestu ale i setkání s nejrůznějšími lidmi a platí, že čm obyčejnější lidé jsou, tím jsou i zajímavější.
Perfetkní, zábavná, čtivá, poučná a inspirativní. Pro milovníky cestování ideál.
Cestopisy já moc nemusím, ale tento mi přišel jako hodně dobrý:)
Zážitky z cest světlovlasého muže jsou plné humoru, vtipů a trapasů.
Mohu jen doporučit
Na cestopisy Ládi Zibury často slýchávám nebo čítávám velmi dobrá doporučení. U mě se bohužel s úspěchem kniha nesetkala. Autorův humor nejspíš není mým šálkem kávy. Přesto musím vyzdvihnout komiksové doplnění knihy, které vyprávění příjemně osvěžilo. Přestože byla kniha místy vážně zajímavá, neseděl mi bohužel styl vyprávění, a proto si nejspíš jeho další dobrodružství nechám uniknout.
Kdo je připojený k internetu, snad ani nemůže neznat Ladislava Ziburu, prince Ládíka. Jeho příspěvky na sociálních sítích mě docela bavily, tak jsem se napoprvé pustila do vyprávění o putování po Arménii a Gruzii. A byla jsem zklamaná - jistě že jsem věděla, že nepůjde o čistokrevný cestopis, ale, asi že moc neholduju alkoholu, i ty vtípky o prochlastaných večerech mě brzy přestaly bavit. 40 dní pěšky do Jeruzaléma, to je úplně jiná liga, až se zdráhám napsat, že mě to místy i dojímalo. Nejsem žádná cestovatelka, ale Ziburova zpověď mi přiblížila duši cestovatele-poutníka více než cokoli jiného. S pravděpodobností hraničící s jistotou se nevydám na takhle dlouhou a náročnou pouť, ale můžu teď o ní - Ladíkovi i Bohu díky za to! - mnohem lépe snít.
Knížka vyprávěná tak, že máte pocit, že jdete s ním - nožky bolí, slunce pálí, ale hlavně vidíte jeho očima. Moje během čtení nejednou slzely smíchy. (Fakt. A smála jsem se nahlas. I na veřejnosti. Si na mě vzpomeňte u "stane se, no.")
I když se v knize přes den jenom chodí, po večerech se dějí věci a mezi místními se rozšiřují kulturní obzory.
V tom se princi Ladislavovi nedá upřít odvaha. Nebo je to mladická nerozvážnost? Prostě kde jiní by se klepali (třeba já), on jde a udělá si kamaráda.
Nakonec mi ani nevadí, že v knize nejsou fotky. Jsou tam obrázky, které (hurá!) nejsou takové maso jako obálka.
Zpočátku ano, čtivé, vtipné. Tak během první třetiny knihy začal ale převládat pocit, jakoby většina informací byla hlavně o tom, kde se Ladislav zadarmo najedl a přespal, to, co jsem napřed brala jako poukazování na pohostinnost, mi s postupem přečtených stránek postupně přecházelo do vyprávění hlavně o tom jak lze procestovat kus světa s minimálními výdaji a s maximálním spolehnutím, že se vždy najde někdo, kdo jej nakrmí a poskytne nocleh. Takže já už dalšího Ziburu rozhodně číst nebudu.
Překvapilo mě, jak moc mě to chytlo. Cestopis jsem četla poprvé. Deníkové záznamy byly super, ilustrace dokonalé a smysl pro humor nenahraditelný! :D Nasmála jsem se, dozvěděla jsem se naprosto nenásilnou formou o obyvatelích Turecka a Izraele a u čtení jsem si odpočinula. Co víc si přát? Za mě parádní záležitost na zlepšení nálady a k odpočinku. Další knihy od Zibury mám rozhodně v plánu. Všechny musím mít - i ty, co ještě nevyšly! :D
Štítky knihy
přátelství deníky humor Turecko Izrael cestopisy cestovatelé poutníci české cestopisy pěší turistika
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Na cestopisy příliš nejsem, ale toto jsem si fakt užil. Připadal jsem si, jako bych tu cestu šel já. Tak moc umí Zibura vtáhnout do vyprávění.