Oblíbené poslední věty v knihách
Dosť často posledné vety preletím, pretože som rada, že som knihu dočítala a vrhám sa po ďalšej. A myslím si, že to isté občas prežíva aj autor. Je rád, že dokončil knihu.
A teď už to bude jen věta: Daniel Keyes : Růže pro Algernon
PS prosim jesli to pude dejte ňákí rúže nahrop Algernon na dvorku.
Intelektuálka: Této knize pořád odolávám, pořád si říkám, že budu zklamaná, že tohle nečtu... odrazuje mě i ta obálka... Ale ta poslední věta je lákavá :)
Až díky tomuhle vláknu jsem si uvědomila, že se nikdy na konec předem nedívám, čtu pokud mě kniha zaujme na začátku, konec neřeším... buď dočtu, nebo ne... a buď tam tem skvělý závěr bude, nebo nebude ;) Ale znám pár lidí, kteří se podívají na konec a pak teprve začnou číst... to bych nemohla :)
Petass - už bylo v životě hodně knih, které jsem číst nechtěla... a pak jsem měla oči dokořán... určitě doporučím ...
bamba: Hm, tak to asi opravdu záleží na autorovi - pokud je rád, že knížku konečně dopsal, tak nevím nevím....doporučuji opravdu mrknout na toho Irvinga, a to je opravdu "pan spisovatel". A těch knih už stihnul napsat sedmnáct. Pořád si myslím, že konec knihy (poslední věta nebo věty, poslední odstavce nebo dokonce kapitola) je v mnoha případech opravdu zásadní...
k ddkk - ja si myslím, že je zásadná prvá veta a pokračovanie začiatku - pretože ak tam autor nezdrapí čitateľa za golier, srdce skôr neskôr, ku koncu sa nedopracuje.
bamba: Samozřejmě, nicméně tady ani tak nejde o to, jestli je zásadnější první nebo poslední věta. Už jsem četla řadu knih, které měly super začátek a pak to bylo těžké zklamání včetně odfláknutého konce. A také naopak....
Diskuse se vede o oblíbených (případně zajímavých, atd.) posledních větách - viz výše. Pro mne stále platí to, že nejen kniha (ale i jiný text) by měla mít pointu...
bamba 19.05.2018 17:05
Fakt.. k zamyšlení. Myslím tu poslední větu v knize.
..že už toho má spisovatel dost a je rád, že to nějak dopsal, dokončil, že to skončilo..
Zajímavé..
Právě jsem dočetla trochu podivnou knihu Sestry až za hrob. Poslední věty jsou ale - alespoň myslím - více než pravdivé:
"To, že s mrtvými už nemůžete mluvit, bolí až k zbláznění. Možná se mi Zelda snažila říct, že mluvit s živými je téměř stejně složité."
Celá kniha směřovala k tomuhle vyústění a autorka určitě věděla, co chce čtenářům sdělit. Poslední věty jsou vlastně pointou celé knihy.
Řekla bych, že poslední věta/odstavec/strana knihy je jednou z jejích nejdůležitějších částí, může knihu zachránit, ale i ji naprosto poslat do... kopru. K tomu mě napadá jen jeden příklad, když jsem četla Labyrint (https://www.databazeknih.cz/knihy/labyrint-labyrint-utek-180973), tak jsem celou dobu neuvěřitelně trpěla a vlastně ani nevím, proč jsem to neodložila... ale poslední dva odstavce.... mě to donutili celé přehodnotit... Nicméně další díly jsem pořád nečetla, takže je vidět, že závěr přece jen není všechno :D
Chtěla jsem napsat jiná poslední slova, ale tu knížku tu nemám, takže... nevím, jestli tohle vyzní tak dokonale pro ty, co knihu nečetli. Skoro určitě ne... Nakonec jsem se kvůli kontextu rozhodla opsat dva poslední odstavce, i když jeden by možná stačil... ale ublížilo by to atmosféře :D
A tak jsme portrét pověsili znovu nad krb. Zpátky tam, kam patřil. Zpočátku jsme na něj všichni koukali, kdykoli jsme prošli kolem něj, ale postupně splynul se zbytkem našeho domu. S našimi životy.
Ale i po tom všem restaurování a vymazávání ho umím stále přečíst. Jsem jediná, kdo ví, že když venku panuje temně oranžové podvečerní světlo a dopadne na plátno tím správným směrem a v určitém úhlu, a když víte, co na obraze hledáte, a znáte přesně to místo, kam se dívat, těch pět knoflíků můžete stále ještě zahlédnout. Nevypadají tak jako dřív, nejsou už vůbec neforemné a namalované silnou vrstvou barvy, ale připomínají spíše stíny. Malé zatmění měsíce, jež se vznášejí nad mým srdcem.
Carol Rifka Bruntová - Řekni vlkům, že jsem doma
https://www.databazeknih.cz/knihy/rekni-vlkum-ze-jsem-doma-202018
jass: ...úžasné! A se vším cos napsala, souhlasím. Teď mne napadá, že se musím doma kouknout, jak končí Na východ od ráje, moje NEJ kniha...nebo to má někdo při ruce dřív než já?
Já zadám další skvost: Henryk Sienkiewicz: Quo vadis
A tak skončil Nero. Stejně jako končívá vichřice, bouře, požár, válka nebo mor.
Ale Petrova bazilika vládne dosud z vatikánských výšin městu i světu.
A u někdejší Capenské brány stojí dnes malá kaplička a na ní je už poněkud setřelý nápis :
Quo vadis, Domine ?
Intelektualka; Tak to je presne ono! Kvůli takovým krásným koncum ma cenu knihy cist,
ddkk - ano - závěr by měl obsáhnout poselství knihy....
A Steinbecka mám také v nejoblíbenějších ...
ddkk: Díky :D Na východ od ráje si asi vážně budu muset přečíst, mám pocit, že poslední dobou to snad všichni kolem mě vychvalují :D.
A teď jedna věta, kterou jsem měla na mysli předtím, ale neměla jsem jí po ruce. Přijde mi zajímavé, že je od zbytku textu úplně oddělená a výborně završuje celou povídku. I když takhle samostatně samozřejmě nevyznívá v plné síle.
Ze všech chytrých a krutých lží, které ti namluví, je nejukrutnější ta, které se říká láska.
Chlap z masovny - George R. R. Martin (https://www.databazeknih.cz/knihy/pisne-mrtvych-22061)
Díky za toto vlákno, kvůli některým zde uvedeným závěrům si přečtu knihy, které jsem zatím odkládala. Nikdy jsem o knize nepřemýšlela na základě jejího začátku a už vůbec ne konce. Listovala jsem svými oblíbenými a poslední věty nebo spíš odstavce jsem si připomněla, a opravdu, konec často vystihne podstatu.
Přidávám také jeden ,, ... vyšel jsem ven. Vítr mezitím rozehnal poslední zbytky mraků. Všechny hvězdy už vyšly, třpytily se a jiskřily v triádách jako drahokamy, v nedbalých trsech, v nekonečně proměnlivé mlhovině. Hvězdy umírají bez přestání - takhle jsem to někde četl - rozzáří se a pak vyhoří na prach. Jenže tomu já asi nikdy doopravdy neuvěřím. Ale prosím: Hvězdy. Hvězdný prach... " (Poslední kabriolet)
Text příspěvku byl upraven 28.05.18 v 21:08
Michael se vrátil k místu, kde nechal Noema. Chlapec už nedýchal. Tiše ležel uprostřed květin. Michael se na něho chvíli díval. Oči měl suché.
Potom Noema zvedl, naložil si ho na ramena a šel, nikde se nezastavoval, houstnoucím šerem se vracel do tábora.
A nikomu z roty nedovolil, aby mu pomohl nést mrtvé tělo, protože věděl, že Noema Ackermana musí osobně odevzdat kapitánu Greenovi.
Irwin SHAW : Mladí lvi
Poslední odstavec z mé oblíbené knihy Jih proti Severu:
Budu na to myslet zítra, až v Taře. Potom to už snesu. Zítra si už vymyslím něco, čím ho dostanu zpátky. Vždyť zítra je přece taky den.
Tenhle přístup k životu už bych se už konečně mohla naučit, po tolika letech snažení.... a nejde mi to a nejde!
Znovu jsem se vrátila ke Steinbeckově knize Na východ od ráje. Vůbec jsem si nepamatovala, jak vlastně končí a přitom je to jeden z nejznámějších a nejvíce analyzovaných románových závěrů:
"Lee měl ztrhanou tvář. Přistoupil k hlavám postele a utřel nemocnému zvlhlý obličej cípem prostěradla. Podíval se na jeho zavřené oči. A zašeptal: 'Děkuju ti, Adame - děkuju ti, příteli. Můžeš pohybovat rty? Vyslov jeho jméno.'
Adam unaveně vzhlédl. Rty se mu pootevřely naprázdno a zkusily to znovu. Pak se z plných plic nadechl. Vydechl a rty zachytily unikající vzdech. Šeptem vyslovené slovo jakoby utkvělo ve vzduchu: 'Timšel!'
Adam zavřel oči a usnul."
Díky Steinbeckovu konci se už desítky let diskutuje o významu hebrejského slova "timšel" v různém kontextu, i když tady je jednoznačné, že autor měl na mysli odpouštění...
Text příspěvku byl upraven 04.06.18 v 09:39
Dnes jsem přečetla Volání Netvora
https://www.databazeknih.cz/knihy/volani-netvora-127534¨
Hned jsem si říkala, že poslední dvě věty sem vložím, jsou krásné a děsivé zároveň. Ale neudělám to, prozradila bych tím pointu knihy a to by byla pro ty, kdo ji nečetli, škoda... Přečtěte si to, i když jste dospěláci, je to moc milý a dojemný příběh.
Vložit příspěvek