Cudzinec diskuze
Albert Camus
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/313522/bmid_cudzinec-1ey-313522.jpg
4
2296
2296
Prvý a zároveň najznámejší román Alberta Camusa Cudzinec je súčasťou tetralógie, ktorú Camus pomenoval „cyklus absurdity”. Cudzinca možno definovať ako filozofický román. Hlavný hrdina Meursault je prvým stelesnením absurdného človeka či skôr človeka stojaceho v celej svojej nahote zoči-voči absurdite sveta. Meursault je citlivý len na vnemy, ktoré zachytáva svojimi piatimi zmyslami, ľudí a okolitý svet iba pasívne pozoruje, nezúčastňuje sa na ňom. Meursault nikdy nepredstiera pocity, ktoré od človeka požadujú spoločnosť, morálka či náboženstvo, odmieta hrať hru, ktorú ľuďom vnucuje spoločnosť. Ani smrť jeho matky, ani smrť, ktorú sám úplne nezmyselne spôsobí, ho nezmenia a neuvedú do súladu s požiadavkami spoločnosti, uprostred ktorej je a ostáva cudzincom. Až keď je odsúdený na smrť a vo väzení žije v stave úplnej beznádeje, vžíva sa sám do seba a zvádza so sebou boj plný úzkosti a strachu zo smrti, ktorý ho napokon dovedie k ataraxii, k ľahostajnosti k svetu i k vlastnej smrti, v istom zmysle k úplnej slobode. Cudzinec je hlbokou reflexiou o živote v konfrontácii so smrťou – prirodzenou, násilnou aj s popravou – a s jej skutočnými i podvedomými dôsledkami. Napriek svojej zdanlivej jednoduchosti je Cudzinec natoľko ambivalentný, že jeho protagonista Meursault, odsúdený na smrť za iný zločin, než ktorý spáchal, je v podstate nevinným vrahom. Camusov román je majstrovskou kreáciou prestúpenou toľkým tajomstvom a toľkou záhadou ako sám človek, ako sám život a ako sama smrť. Nesmierna sila Camusovho textu spočíva okrem iného i v nepretržitej zámene Meursaultovho Ja za autora a za postavu, hoci formálne je celý príbeh len súvislým vnútorným monológom, akýmsi denníkom odsúdeného na smrť.... celý text
Diskuze o knize (2)
Přidat komentář
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura morálka trest smrti Alžírsko spravedlnost existencialismus rozhlasové zpracování
Zajímavou zmínku o Cizinci jsem našel v Robertu Merlovi "Za sklem". Dejte si:
Kvůli tomu jsem se právě poprvé dostal do sporu s Annou-Marií, když jsme se trochu líp znali. Vystudovala literaturu na Sorbonně a třikrát týdně mi v ulici Simoneau dávala diktáty; když viděla, že dělám velké pokroky a taky že už dobře čtu, tak mi chtěla půjčovat knihy. Gidova Imoralistu. Abych jí udělal radost, tak jsem si tu knížku přečetl. A potom Camusova Cizince, ale to jsem se už vzepřel. V úterý večer jsem se tam přihnal, pozdravil, a ona se na mne usmála. Anny-Marie by si člověk na ulici třeba ani nevšiml; vůbec se nemalovala, nebyla nalíčená, vlasy měla utažené a tvářila se moc vážně, ale když se jí člověk podíval líp na obličej, tak byla opravdu moc hezká, a když se usmála, tak měla oči jako dvě kvítka. Usmála se na mne a řekla:
- Tak co, Abdelazizi, líbil se ti Cizinec?
- Ne, odpověděl jsem jí. Vůbec ne. Ten tvůj Camus je ubohý lhář.
Užasle se na mne podívala. Ta měla ale oči! Jako obloha nad zídkou u nás doma na vsi, a když se zlobila, tak ještě víc zmodraly. Ale nedávala to najevo a zlobila se málokdy. I tehdy na mne byla hodná jako sestra, sladká jako mandle.
- Cože? řekla a velice ji to zarazilo. Lhář? Abdelazizi, uvědomuješ si, co říkáš? Albert Camus že je lhář?
- A velký, povídá spoustu pitomostí.
- Pitomostí? řekla (ty oči, ty její oči!). Abdelazizi, uvědomuješ si, co říkáš?
- Já ano, ale ty ne, Anno-Marie. Nevíš, co to bylo Alžírsko. Že by byl bílý Alžířan odsouzený k smrti za to, že zabil Araba? Araba s nožem? Na pláži? Beze svědků? A že by se ten šílenec jen tak povaloval na slunku? A hrál si s nožem? Čekal na Evropanky, aby je znásilnil? Poslyš, Anno-Marie, ten Camusův běloch by byl v tu ránu osvobozený, že jednal v sebeobraně, a porota by mu blahopřála. Ten tvůj Camus napovídal Francouzům spoustu nesmyslů.
Anna-Marie se moc pokoušela vysvětlit mi, že to není to nejdůležitější. S intelektuálem si člověk nepopovídá o moc líp než s Moktarem. Moktar člověka neposlouchá vůbec. Intelektuál poslouchá, ale to, cos řekl, nikdy není to nejdůležitější.
- Popravený bílý Alžířan, řekla Anna-Marie, může být něco nepravděpodobného, ale ne tak docela, a na každý pád v tom není podstata knihy.
Nepravděpodobné, ale ne tak docela! A tohle mi řekla tím svým něžným hlasem a dívala se na mne přitom těma svýma modrýma očima! Všechno, co se v Alžírsku odehrálo mezi Araby a Francouzi, zamaskoval kolonialismus, ale to není důležité. Důležitá je filozofie absurdity. Prosím. Poslouchám. Natahuju uši. Vyložila mi to velice důkladně, za prvé, za druhé, za třetí, mluvit uměla velice dobře. Francouzština je pěkný jazyk, zvlášť v ženské puse. Poslouchal jsem ji a viděl jsem jí na očích, že mne lituje, a tak jsem už mlčel. Ale pro mě je jasné, že v tom příběhu je nejabsurdnější právě příběh.