Charles Baudelaire

vyborný proklety básník

Baudelair se ve svých básních zaměřuje především na svou duši, na nevšední pocity, na protiklady víry a skepse, něhy a vzdoru, radosti a zoufalství. Hledá krásu v ošklivosti, tvrdí že člověk nemůže dosáhnout štěstí, vyjadřuje odpor k přetvářce. Tvrdí, že jediná cesta, jak uniknout nudě, je pokusít se vydobýt krásu ze zla, satana, z bolesti, neřesti, prodejné lásky, ze vzpoury proti Bohu. Jeho estetickým ideálem je monumentalita zla, nicoty a smrti. Tvoří estetiku hnusného - sugestivní poezii, ve které autor pro vyvolání estetického zážitku používá i surová a expresivní slova. Nakonec byl proto také stíhán za urážku náboženské etiky, morálky a dobrých mravů. Baudelaire zřejmě po ztrátě všech svých ideálů upouštěl od přehnaných citů a vášní a začal psát zatrpkle, puntičkářsky si dával pozor na skladbu veršů, básně skládal rafinovaně a hranice poezie posouval výrazně jiným směrem.

Kouzelník se slovy. Mistr magie se slovy... Tahle slovní spojení mne napadají když slyším jméno Baudelaire. Velice si jej cením hlavně díky tomu, že začal hledat krásu tam, kde ji ostatní neviděli. Baudelaire je jeden z mých velkých vzorů a básník s velkým B. Jeho Květy zla jsou dokonalou ukázkou krásy estetické ošklivosti a hledání vnitřního významu., Nikdy nezapomenu, když jsme poprvé ve škole četli "Zdechlinu" ...

Charles, můj miláček, nejprokletější ze všech prokletých. Jeho verše mi při prvním přečtení sebraly dech a doteď mi ho nevrátily. Mezi ostatními básníky vždy vyniká, má v sobě totiž nějaké ohavně krásné (či krásně ohavné?) kouzlo, kterým dokáže rozdmýchat lidskou fantazii do zrůdných obrátek a něžnou symbolikou ovládnout čtenářovu duši.

Nepřítel

Má mladost nebyla než samý déšť a sníh,
že slunce pro mraky jsem sotva uviděl.
Mám sady - bouřky však, jen bouřky žaly
v nich
a ovoce, ach, to jsem nikdy nesklízel.

Tak znenadání jsem se setkal s podzimem
a bylo třeba vstát a zanechat a jít,
jít znovu dobývat tu zaplavenou zem,
kde díry veliké jak hroby bylo zřít.

Ale kdo řekne mi, že květy, o nichž sním,
z té mokré hlíny kvést já ještě uvidím
a že v ní naleznou svou starou sílu zas?

Z života ujídá nám bolest, hlodá čas,
a nepřítel, jenž spí, ó srdce, u tvých bran,
z té krve vyrostl, jež ubíhá mi z ran.

„Něžný pohled na rostlinstvo bude pro oduševnělou duši vždy poněkud SHOCKING", praví Ch. B. a já hlasem Françoise Merlina z Muže z Acapulca ukazuju prstem: „Chachá! To je vůl!"

Ach, ten velký Baudelaire!

Milý Charlesi,
já v stálých výpadech se budu plazit za Tebou, jak červi k mrtvole se derou tmou...popil bych absinth a znásilnil nějakou měšťanskou prostitutku ... jak jinak než za peníze.