mistrikova diskuze

Přidávám se k diskuzi. Jako vášnivá čtenářka i zahradnice dělím svůj čas mezi tyto dva hlavní koníčky. A v jarním, letním období i na začátku podzimu trávím nejvíc času na zahradě. A když už si chci sednout pod pergolu s knihou v ruce, je těžké se soustředit...buď pozoruji okolí (jak mi to roste, kvete, odkvétá nebo jak kos tahá žížalu), anebo zpozoruji, co je třeba ještě udělat, co jsem přehlédla. Protože nejvíc je vidět kdejaký zapomenutý plevel, zrovna ve chvíli, kdy si sednu s knihou...Tedy čtu na podzim a v zimě, kdy je více času, a když musím trávit čas doma s nějakým moribundem pod peřinou.

To Eicherik: ten seriál se mi jako malé holce také líbil, když běžel v TV v 90. letech.

Navážu na Terrora asi jednou větou: jsem také hrdá na to, že se nenechávám strhnout silnoproudem a nečtu knihy, na které je nevíc propagace a reklamy.

Již dlouho se mi nestalo, že bych nedočetla knihu. Minulý rok se mi to přihodilo u knihy J.Škvoreckého Hlas Ameriky. Knihu jsem pak ani nehodnotila. Je to o výběru knih. Někdy se čtenář nemusí strefit ani po pečlivém výběru. Pokud mě kniha moc nenadchne, dám ji šanci tím, že jí dočtu do konce a ohodnotím. Ale jak všichni víme: hodnocení knih je ryze individuální zatížené velkou mírou subjektivity. Někdy si vyberu knihu z jiného žánru, než obvykle čtu a napínavě čekám, jestli mě kniha osloví. Ale souhlasím s předchozími komentáři, že člověk má dost málo volného času, aby jím plýtval na čtení knih, které ho nebaví. Obzvláště, když nakladatelství chrlí jednu knihu za druhou každý měsíc.

Čtu první díl série s komisařem Georgem Dupinem Bretaňské poměry a hlavní postava pije jedno kafe za druhým...ale vidím, že to již někdo výše zmínil.

Romain Puertolas -Podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve skříni z Ikey.

V poslední době opakovaně narážím na zmínky o Leonardovi da Vincim. Musel to být génius...

Čtu a snad dnes dočtu: Triumf Viscontiů. Pěkný historický román.

Přidám svoji trošku do mlýna na toto téma. Od gymnázia, kdy jsme měli ke každé maturitní otázce z literatury přečíst nějakou knihu včetně ruských klasiků, čtu ráda ruské autory. Asi nejvíc na mě udělal dojem Puškin se svojí Pikovou dámou a jinými povídkami a samozřejmě Evženem Oněginem. Nejsem sice rusofil, i když jsem se asi dva roky na gymnáziu učila rusky ( podání učiva naší učitelky na mě, bohužel, neměl valný efekt), ale ruské spisovatele beru jako představitele ruského myšlení snažící se zprostředkovat svoje názory a postoje k událostem odehrávajícím se v jejich společnosti v dané době. Ačkoliv patříme mezi Slovany, myšlení Rusů je v některých ohledech jiné. Anna Karenina nebo Zločin a trest jsou díla, která ukazují na určitou typickou mentalitu, někdy zdánlivou bevýchodnost z určité situace zahnanou až do extrému. Jindy syrovost přinášející těžký život v Rusku. Někdy odlišné filozofické postoje.

Kdybych dnes nenavštívila stránky naší městské knihovny, nepadlo by mě dnes psát příspěvek do této diskuze, která se zdá být "uspaná". Asi jako každý, kdo do této diskuze kdy přispěl, i já mám ve dvou pokojích knihovnu. Celkově něco přes 500 knih. Jako každý snad řeším místo na "nové" knihy a také to, zda každou jednotlivou knihu, kterou jsem přečetla, si ponechám v domácím knihovně nebo pošlu dál. Řekněme si to na rovinu, žádná knihovna nebude nafukovací a ačkoliv většina čtenářů jsou "střádalové" stejně jako já, někdy nastane bod, kdy začnete třídit knihy a vyřazovat. Celkově jsem za poslední půlrok poslala dál asi 9 knih. Svoji knihovnu považuji za takový miniarchiv knih, které mne po přečtení oslovily a předpokládám, že si je někdy ještě jednou přečtu, anebo někdo z mé rodiny. Taková pokladnice "moudrosti". Čítá spoustu svazků klasických románů a děl tzv. klasiků, historických románů, pár detektivek i dost odborné literatury. Několikrát se mi stalo, že jsem si koupila knihu z nějaké série a ještě jsem ji nezačala číst. A nakonec jsem si řekla, že zbytek knih z té série si vypůjčím z knihovny. Tak jsem zavítala na stránky naší městské knihovny. A ze zvědavosti jsem se i podívala, jestli mají k vypůjčení i některé svazky starých známých klasiků, např. Dumase staršího, které jsem ještě nečetla. Docela mě nemile překvapilo, že za tu dobu, co jsem nebyla v knihovně, dost knih od známých autorů, tzv. klasiků, již v knihovně není. Pamatuji si, že jsem třeba četla Královnu Margot od Dumase z knihovny a teď už jí v katalogu nemají. Nebo od Grahama Greena mají k zapůjčení jen jednu knihu atd. Vím, že ani městské knihovny nejsou nafukovací a musí každý rok vyřadit nějaké knihy. Ale stále si myslím, že většina z těch klasiků jsou pořád čtiví a mají, co předat i dnešním čtenářům. A tak se tímto oslím můstkem vracím k tématu, proč mám svoji domácí knihovnu. Jednoduše, mám v ní knihy, které již ani v některých knihovnách nejsou k zapůjčení, a přitom jde o literaturu leckdy hodnotnější, než to, co v dnešní době vychází. Proto bychom si všichni měli hýčkat naše domácí knihovny a nepodléhat trendům zbavování se všeho.

Arthur Hailey je můj oblíbený spisovatel, sháněla jsem pár knih, které už nevychází, v antikvariátu. Vím, že existuje knihovna, ale zrovna tohoto autora chci mít kompletního ve své domácí knihovničce. A tak mi přijde líto, že zrovna jeho se někdo zbaví odsunutím do knihobudky, i když v dobré víře, že si počte další čtenář.

Jsem ráda, že je více lidí, kteří mají podobný názor.

Dobrý večer, souhlasím s encyklopedií. Je mi 38. Nikdy jsem nehledala smysl života, návod jak žít nebo, jak být šťastný, v knihách. I když jsem přečetla spoustu knih i odborné literatury. Nelze totiž vymyslet, napsat, ani někoho naučit, jak žít. Život je krásný, jedinečný, někdy komplikovaný, přináší radost, někdy starosti. Jako lékařka jsem za svoji dosavadní kariéru viděla lidské utrpení, doprovázela lidi na konci života, sdělovala špatné diagnózy, oznamovala úmrtí i zachraňovala životy. A co si z toho všeho odnáším, je to, že život se má žít. Nejdůležitější je zdraví jako nejvyšší hodnota, víra v dobro, lásku, mezilidské vztahy a rodina. Jak říká jeden neznámý autor citátu: špetka praxe vydá za tunu teorie.

Ano, pane předsedo :-) Přesně to je můj záměr a důvod, proč mám doma docela velkou knihovnu a několik plastových kontejnerů s dětskými knihami. Třeba O Budulínkovi, Pohádky B.Němcové, Krása nesmírná, Diamantová sekera, O letadélku Káněti, Pohádky z lesa, Luisa a Lotka, Bořík, Bohoušek a spol., Mahulena, krásná panna jsou nesmrtelné knihy. Jako dítě jsem je četla pořád dokola. Až budou v budoucnu moje děti umět číst a budou chtít číst, budu je v tom podporovat. Pro začátek budou mít aspoň něco v naší domácí knihovně. Pamatuji se, že vždy o prázdninách jsme u babičky kramařily s ostatními vnoučaty v knihovně. Nebyl internet, v TV jen 3 programy, takže se hrály hry a četlo se. Na vnitřní straně dvířek od knihovny byla kresba princezny (mamčin výtvor, když jí bylo cca 10 let). A vždycky dole jsme našly staré knihy po pradědečkovi ze začátku 20.století vázané ještě v kůži. Myslím, že tam byl Verne, pak nějaké knihy o historii, názvy obcí atd. (kdoví, kde nakonec ty knihy skončily). Náš děda četl pořad dokola 1000 dobrých rad zahrádkáře. Na beletrii moc nebyl. Ale praděda byl velký čtenář a z vyprávění vím, že chodil do knihovny do Náměště nad Oslavou a později i jezdil do Třebíče, protože už měl všechno přečtené. Byl zvyklý předčítat prababičce. A jak jsem tu už jednou psala, moje maminka si v mládí nakoupila docela dost klasiky, a i když jsou ty knihy nyní staré už skoro 50 let, pořád jsou ve výborném stavu. Sáhla jsem po nich mezi prvními, když jsem potřebovala četbu k maturitě. Proto si říkám, že by bylo moc hezké pokračovat ve čtenářské tradici.

To je moc hezké téma na diskuzi. Jako teenager jsem chodila pouze do knihovny a asi 5 až 10 knih ročně jsem dostala k narozeninám a na Vánoce. Nejvíc jsem milovala encyklopedii Živý svět. Tato kniha na mě udělala dojem. Tu mám ještě schovanou. V těch 90. letech byly encyklopedie dost drahé, a celkově knihy. Aspoň mi to jako dítěti tak připadalo a vážila jsem si jich. V dnešní době mi přijde, že díky e-shopům si můžeme vybrat, za kolik jsme ochotni si knihu koupít a nejsme závislí jen na kamenném knihkupectví. Beletrii si kupuji více až v posledních cca 10 letech. Většinou klasiku nebo historické romány anebo romány o mafiánech. Na jednu stranu čtu ráda, na druhou stranu jsem asi staromódní a doufám, že se třeba moje záliba v četbě přenese na mé potomky. Základ v naší domácí knihovně jsou francouzští a angličtí klasici, které si zamlada (cca v 70.letech) koupila moje mamka. Nyní kromě mé 94 -leté babičky jsem jediná čtenářka beletrie. A pak ještě odborná literatura, to je prostě literatura, kterou musím mít v domácí knihovničce nebo na poličce v práci, abych mohla do ní nahlédnout. Prostě i v době doktora googla je třeba hledat v papírových zdrojích, které aktuálně vyšly.
Na závěr bych podotkla, že ať si čtenář kupuje nebo půjčuje knihy, na tom úplně nezáleží. Důležité je, že se tímto způsobem vzdělává, rozšiřuje obzory, jazyk, názory i udržuje pozornost. Je to příjemný druh relaxace. A mě těší, že je nás knihomolů pořád dost. Hezký večer.

Noah Gordon Lékařka, Ranhojič

Například Serena Giulianová Ciao Bella, dále knihy z edice Odeon: Černý tulipán, Tereza Raquinová, Pes Baskervillský, Velký Gatsby...

Marta Bednářová: Nemocnice, aneb bolnica.
Tess Gerritsenová: Obchod s orgány.
Arthur Hailey: Konečná diagnóza.
Noah Gordon: Lékařka, Ranhojič.
Eric Lax: Plíseň v kabátě Dr.Floreyho
Guido Dieckmann: Sklepení doktora Hahnemanna.

Z těch současných autorů rozhodně John Grisham ( většina knih z právního prostředí, chytře napsané a vcelku napínavé). Arthur Hailey, Frederick Forsyth. Z klasiky Victor Hugo, Dumas, Stendhal, Zola...Anebo Hlava XXII.?
A co třeba detektivky? Agatha Christie?

Přidám se k dalším čtenářkám, které mají nasyslené nepřečtené knihy v knihovně v řádu několik desítek, potom něco jsem si stáhla do mobilu tady z Databáze, takže do městské knihovny chodím jen sporadicky. Takže spíše si najít čas na čtení, protože jako lékařka pracující v covidáriu a se vzrůstajícím počtem nakažených kolegů/ kolegyň, mi přibývají služby a příslužby. Navíc ještě každý týden mám online výuku italštiny na skypu, protože člověk by měl mít možnost přijít na jiné myšlenky... A doufám, že se třeba příští rok zase podívám do své milované Itálie. A tak tíhnu k tomuto jazyku i k literatuře. V neposlední řadě ještě domácí práce a péče o papouška, který také potřebuje pozornost. Ale čtení je jedna z činností, ke které se uchyluji v dnešní době nejvíce. Nyní dočítám knihu Mramor a plátno a velmi doporučuji.