Vladimíra Sůvová

česká, 1939

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

Ave Maria
Ave Maria
Čím jsou lidé živi: Podkrkonošská románová kronika
Čím jsou lidé živi: Podkrkonošská románová kronika

Nové komentáře u autorových knih

Ave Maria Ave Maria

„Musím přiznat, nejvíce mě pobavily vnitřní monology učitelek. Kapitoly ze školního prostředí čtu znovu. U té postižené holčiny jsem si i poplakala. Ale v které době je to s postiženým dítětem lehké?“... celý text
— Lili2

Čím jsou lidé živi: Podkrkonošská románová kronika Čím jsou lidé živi: Podkrkonošská románová kronika

„Ach, ty osudy. Čteno jako e-kniha, v jiné forme jsem to nesahnala. No, snad takových "příležitostí" nebude víc, kniha je kniha. Jestli se mne dostane do rukou v knižní podobě, s pokorou a úctou si ji přečtu znovu.“... celý text
— Lili2

Čím jsou lidé živi: Podkrkonošská románová kronika Čím jsou lidé živi: Podkrkonošská románová kronika

„Krásná kniha o těžkém osudu žen v Podkrkonoší během téměř celého minulého století. Zdenka, a částečně její dcera Vlasta, nám vypráví svůj příběh o těžké každodenní dřině na vsi, závislosti člověka na půdě, přírodě a zvířatech. I o nutnosti žít s jejich souladem. Kniha nemá až tolik stran, ale každá z nich je naplněná slovy, které se dotknou každého, kdo si dokáže uvědomit, jak dobře si teď žijeme.“... celý text
— PetraBery

Ave Maria Ave Maria

„Tak tohle mě zase dostalo....Tu dobu pamatuji,akorát jsem netušila, že to měly ženy, tedy maminky postižených dětí tak moc těžké. Moc děkuji za tento příběh. Obě dvě knížky autorky jsou na čestném místě v mé knihovně.“... celý text
— mira399

Čím jsou lidé živi: Podkrkonošská románová kronika Čím jsou lidé živi: Podkrkonošská románová kronika

„Úvodem děkuji paní Libě za doporučení! Čím jsem starší, tím víc tenduji k těmto rodinným kronikám a příběhům (např. Mornštajnová). Co se mi narodily děti, mnohem víc se zamýšlím nad rodovou a rodinnou kontinuitou, zajímají mne věci, které mne dřív vůbec nezajímaly (jaké měla moje maminka dětství, co si pamatuje o životě své maminky, mojí babičky, jak babička vychovávala svoje děti a byla sama vychovávána, ...). Bohužel, prarodiče z obou stran už nemám, takže jich se už zeptat nemůžu. Škoda, že člověk k tomuhle většinou doroste, když už je pozdě. To hlavní, co jsem si ze čtení odnesla, byla obrovská POKORA. Můj muž často mluví o tom, že nevíme, co máme, a že by chtěl žít tak, jako před sto lety (aniž by ovšem měl něco víc než jen nějakou idealizovanou představu). Když jsem si četla, jak se žilo, opravdu i před těmi sto lety, tak jsem si říkala, že vážně nevíme, co máme. Už jen vymoženosti jako elektřina či vodovod, splachovací záchod (jak já nenáviděla ten s jímkou u dědy na horách!), plná lednička, kdy stačí jen zajít do krámu a člověk klidně může vstávat v 10 jako Toník a vést pak chytré intelektuální řeči, kterými dělá dojem. Hlavní hrdinka byla pro mne hrdinkou, nejen pro svůj osobní život, ale i pro to vše, co zvládala, bez řečí, "samozřejmě", čistě proto, že to bylo třeba dělat. Což mne přivedlo i ke mně samotné a jsem si jistá, že já bych to všechno co ona neustála. Uvědomila jsem si, jak moc pohodlná jsem, jak moc beru za samozřejmé všechno to, co mám, a ještě jsem někdy schopná nadávat, jak je toho na mne hodně... Zdenka pro mne byla neuvěřitelně silnou postavou - já bych na jejím místě předně sbalila dítě a odešla hned na začátku, natož abych s tichostí snášela všechna ta bezpráví, co na ní její manžel páchal. V tomhle ohledu jsem ráda aspoň za tu trochu katarze, která na konci přišla, ale i tak, dokážu si představit, že jiná čtenářka postavu Zdeňky odsoudí jako "blbou, co si to udělala sama, vždyť od něj mohla odejít". Jenže tehdy se neodcházelo tak snadno jako dnes... Popis vztahu k půdě, zvířatům, rostlinám... v kontextu politických dějin, kterých jsem se při četbě dost bála, protože je ze školy znám, mi bylo úzko, jak se hrdinů dotknou. Kniha mi dost pomohla přiblížit pojmy, které i při studiu na univerzitě znějí dost prázdně a člověk si toho pod nimi moc konkrétního nepředstaví: kolektivizace, rozorávání mezí, dodávky mléka, plnění norem, kulaci... Člověk ze studia „velkých“ politických dějin získá nějakou povrchní představu, ale až tyhle osobní „malé“ příběhy mu dokážou přiblížit, jak vše prožívali ti, kterých se to týkalo, v době, kdy se vše dělo. S každou další knihou, byť třeba beletrií, je ten obrázek celistvější a silnější, protože historie, to jsou i dějiny obyčejných lidí, kteří se do ní nijak nezapsali, prostě jen žili svůj život tak, jak nejlépe dovedli, a jak jim to třeba bylo umožněno. A na rozdíl od nás, co jsme se narodili po nich, neměli výhodu toho, že by znali, jak to všechno dopadlo. Když jsem si přečetla název knihy, přišel mi neuvěřitelně banální. Čím jsou lidé živi. No podle obsahu asi prací, půdou, ... čím asi jiným?! Než jsem došla k pasáži, jak děti vyprávějí Tolstého příběh. (Do té doby jsem moc nevěnovala pozornost členění do částí a úvodním citátům, zprvu mi nedávaly smysl, ten dostaly až poté, co jsem odhalila souvislost.)Rázem mi název už vůbec banální nepřišel. Připadá mi, že dneska kolikrát nad vším hrozně přemýšlíme, všechno analyzujeme a prožíváme, namísto, abychom si užívali přítomný okamžik, zpomalili a uvědomili si, že jsme součástí něčeho většího.“... celý text
— tatjana1737

Přejít na knížky autora