Ricardo Eliezer Neftalí Reyes y Basoalto

Pablo Neruda · pseudonym

chilská, 1904 - 1973

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 24 knih
Dvacet básní o lásce a jedna píseň ze zoufalství
Dvacet básní o lásce a jedna píseň ze zoufalství
Sto sonetů o lásce
Sto sonetů o lásce
Veliký zpěv
Veliký zpěv
Z pamätí
Z pamätí

Nové komentáře u autorových knih

Ještě Ještě

„Předně – nejde o sbírku básní, ale o 28 zpěvů – napsaných během dvou intenzivně lyrických dnů na sklonku života. Básník si více než kdy jindy uvědomuje svoji blížící se smrt, a tak se pouští na osobní výpravu za hledáním jeho nejhlubších kořenů. Je to vzletná pocta chilskému lidu, jeho historii a přežití, která se dovolává araucanských indiánů, dobyvatelů, kteří se je snažili zotročit, pocta folklóru, lidem a místům jeho dětství a také památkám a koneckonců i velrybám a jeho dědečkovi, kavalíru se starodávným knirem. Pablo Neruda měl vždy velice hutný projev a monumentální styl. Pokud ho máte právě proto rádi, je to váš člověk. Snaží se přežít svou smrt v působivých inkarnacích a žít vedle vás, dokud budete žít vy sami: Pokud se potkáš na cestě s dítětem, které krade jablka, a s hluchým starcem s tahací harmonikou, pamatuj, že já jsem tím dítětem, těmi jablky, tím starcem. Neubližuj mi pronásledováním dítěte, nebij toulavého starce, nevyhazuj jablka do řeky.“... celý text
— Pablo70

Sto sonetů o lásce Sto sonetů o lásce

„Neruda napsal tyto sonety ve zralém věku 55 let. Jsou opravdu neotřelé a je radost je číst. To už se v italském exilu neplatně oženil potřetí stal se vlastně bigamistou i když se později přece jen rozvedl. V Chile byl tenkrát rozvod nezákonný, proto ten neplatný sňatek. Urrutia, pro kterou verše psal a roku 1966 se konečně stala jeho ženou, nebyla jeho poslední láskou zamiloval se ještě do její neteře Alice, ale tento románek netrval dlouho, byť vnesl zmatek do jejich vztahů Onemocněl a všechny tři domy, které sdílel s Matyldou, jsou dnes přístupné jako muzea. Je to kompaktní dílo. Předně musím ocenit sílu jeho poetiky, je vidět, že svou milou opravdu miloval, já se taky v tomto věku šíleně zabouch. Miloval ji, aniž by ještě znal její tvář, zdávalo se mu o ní. Já ale dopředu věděl, jaký bude /její obraz . Podoba./ Přirovnává ji ke chlebu, kterým se živí. Ten pocit znám. Opěvuje její každodennost: Mé srdce, královno díží a celerů: ty malá levhartko cibule, zeleniny. Vyznává dobře známý pocit zamilovaných nemiluji tě a miluji. Chce potkat "nenadále nekonečno", aby ji už nikdy nepřestal milovat. Dva životy se v mojí lásce křižují. Proto tě miluji, když tě nemiluji, a proto tě miluji, když tě miluji. V Odpoledni se věnuje apologetice své lásky před nevlídným světem. Vzývá splynutí: teprve když jsi ty, začínám být i já, teprve když jsi ty, jsme tady oba dva Věští, že jejich láska přežije i smrt smrt znamená totiž neomezenou volnost: Nepřítomnost je dům tak prostorně vystavěný, že můžeš volně projít skrz jeho stěny a pověsit si obrazy do vzduchu pod nebem. To je velmi dobrá představa. Je to tak. Dobro, láska, se nevytratí ani po smrti: Nastanou jiné dny a bude pochopeno mlčení rostlin a planet a nový věk, tolik čistých věcí bude poztráceno... Bude ti podoben chléb, pečený v peci, a bude mít tvůj hlas, tvou vlastnost obilí I když se láska vytratí, je věčná, veliká /jak praví Osho/ a vlastně nesmrtelná. Je to dlouhé navždy Zralá láska je jiná než ta mladá, divoká. Neruda měl už jistě svůj život, který byl náročný sám o sobě. Dalo by se dlouze psát i o dalších básních. Sám autor píše v předmluvě, že při jejich tvorbě mnoho vytrpěl a že nejsou elegantní-veršované, nýbrž tesané ze dřeva. To odpovídá jeho stylu. K překladu: Pilař vše přebásnil, zveršoval, snad se držel předlohy. Jazyk je bohatý a neotřelý. Sbírka vyšla roku 1959. Neruda byl známý komouš, ale svého horování pro Stalina později litoval. Právem dostal Nobelovku. Politický aspekt básník naštěstí vynechal kromě jednoho sonetu.“... celý text
— Pablo70

Dvacet básní o lásce a jedna píseň ze zoufalství Dvacet básní o lásce a jedna píseň ze zoufalství

„Klasické básne o láske. Táto zbierka bola spomenutá v knihe Tvoja neprítomnosť je tma, tak som si ju vypožičala z knižnice. Pre mňa však naďalej na 1. mieste zostáva zbierka Chvenie od Ľudovíta Fuchsa.“... celý text
— lusila

Dvacet básní o lásce a jedna píseň ze zoufalství Dvacet básní o lásce a jedna píseň ze zoufalství

„Romantika“
— ophellia

Plavby a návraty Plavby a návraty

„Som strašne šťastná, že nejaký nositeľ Nobelovej ceny splodil báseň s názvom Veľký štiač. A áno, je to o moči. O močovej záplave… Hneď mám pocit, že nie sú všetci kdesi na piedestáloch vo výšinách nebeských. Plavby a návraty sú úctyhodná zmes. Od pre mňa nezáživných erotických básní o láske a žene (teda o X ženách, ten cap bol das tri razy ženatý), cez v dnešnej dobe politicky nekorektné vyjadrenia („… nie sú to Spojené štáty, ale Krvou opojené štáty.“), až po nádherné osobné básne: Je nás veľa Z toľkých ľudí, čo som, čo sme, ani jedného nenachádzam: stratili sa mi pod odevom, odišli do iného mesta. Keď všetko mám už pripravené, aby som predviedol, aký som múdry, hlupák, ktorého nosím v sebe, sa v mojich ústach ujme slova. Neraz sa stane, že zaspím uprostred vznešenej spoločnosti, a len čo v sebe začnem hľadať statočného, náhli sa zbabelec, ktorého nepoznám, urobiť s mojou kostrou tisíce rozkošných bezpečnostných opatrení. Keď oheň zachváti vzácny dom, namiesto požiarnika, ktorého volám, sa do plameňov vrhne podpaľač, a tým som ja. Nemám v tom poriadok. Čo robiť, ako si v sebe vybrať? Ako sa ospravedlniť? Vo všetkých knihách, ktoré čítam, sa oslavujú skvelí hrdinovia, vždy presvedčení sami o sebe: kvôli nim idem od závisti zomrieť a vo filmoch, kde svištia guľky, víchry, jednostaj závidím jazdcovi, jednostaj obdivujem koňa. No vždy, keď budím usilovného, zjaví sa vo mne starý lenivec, a tak už neviem, ktože som, neviem už, koľko som či koľko je nás. Veľmi rád by som zazvonil a vytiahol zo seba to svoje pravé ja, pretože ak sa ešte potrebujem, nesmiem sám seba skrývať pred sebou. Zatiaľ čo píšem, nie som tu, a keď a vrátim, som už preč: musím sa pozrieť, či aj iným ľuďom sa vodí rovnako tak ako mne, či sú tiež mnohí, tak ako som ja, a či sa ponášajú sami na sebe. Až tomu jedného dňa prídem na kĺb, pochopím súvislosti natoľko, že v snahe vysvetliť im svoje problémy, budem rozprávať o celom svete. Prišlo mi to ako fazuľky každej chuti z Harryho Pottera. Človek nevedel, aká bude ďalšia báseň. Odporúčam, bola to zábavná jazda. Ale trochu sa pred začiatkom obrňte, Neruda si nedáva servítky na ústa, tak aby vás ešte nakoniec nejak neurazil.“... celý text
— kurama45

Přejít na knížky autora