L. Oulton

Nové komentáře u autorových knih

Watsonovi

„Překladatel v doslovu píše, že "Oultonová dokázala plynule navázat a dodržet dobové reálie. Nezměnila se slovní zásoba ani používané výrazy, jediným viditelným rozdílem je výrazné zkrácení dialogů i popisů postav a událostí." S tím bohužel absolutně nemůžu souhlasit. Zkrácení dialogů a vůbec velká popisnost byla do očí bijící, ale pokulhávaly i zmíněné použité výrazy a slovní zásoba. Ostatně při čtení jsem odhadovala, kde asi bude onen předěl, kde končí Austenová a začíná Oultonová a jak jsem si po dočtení knihy ověřila, trefila jsem ho v rozmezí +- jedné kapitoly. Například ona slovní zásoba... Oultonová ráda používá označení "milenec", což jsem u Austenové v životě neviděla. Ta by mnohem spíš použila třeba slovo "nápadník". Nepřesvědčivě na mě působila také scéna s růží na plese. Opět absolutně "neaustenovský" styl vyznání lásky. Hrdinové Austenové nebývají ani takto patetičtí a ani tolik explicitní. U Oultonové se dále třeba pořád někdo někomu uklání, a to i v místech, kde to nemá valnou logiku. Z těchto a podobných míst je, byť v náznacích, patrné, že druhá autorka danou dobu nezažila, a patrně proto nedokáže nejrůznější společenské situace popisovat s takovou samozřejmou lehkostí, přirozeností a uvěřitelností, jako autorka, která se opírá o vlastní zkušenosti. A v neposlední řadě je třeba zmínit, že v pár místech druhá autorka Austenové mírně protiřečí. Např. dle Austen na začátku knihy "někteří Emmu měli za ztělesnění krásy, jiní ji nepovažovali za pohlednou". O pár kapitol dál, které již píše Oultonová, je ale Emma všemi obdivovaná jako ta nejkrásnější žena, za kterou se otočí všechny oči, když vejde do sálu. Našlo by se toho ještě víc, toto je to hlavní, co mě praštilo do očí. Do budoucna dám ještě šanci verzi dopsané neteří Austenové, která má lepší recenze a věřím, že by mohla působit přirozeněji i díky tomu, že zde bude menší věkový rozdíl mezi oběma autorkami.“... celý text
— rusalka123

Watsonovi

„Knihu jsem přečetla téměř jedním dechem, koneckonců se jedná o útlý svazek, přesto k ním mám pár výhrad. Lehký a ironizující styl Jane Austenové jasně patrný v první části knihy mě docela navnadil. Bohužel si nemyslím, že by L. Oultonová tak úplně navázala ve stejném duchu, a ačkoliv věcně možná ctila autorský záměr Austenové, styl byl úplně jiný. Navíc zakončení příběhu mi připadalo nepropracované až uspěchané. Pokud by dílo dokončila sama Jane Austenová, pravděpodobně bych ho zařadila mezi její nejpovedenější díla (za mě určitě Pýcha a předsudek, Rozum a cit a možná Anna Elliotová). Hlavní hrdinka Emma mi byla sympatická, ačkoliv se mi zpočátku nezdála jako osobnost příliš výrazná. Rozhodně si mě získala, když šla tančit s desetiletým Charlesem, když ho jeho původní taneční partnerka odmítla. Musela jsem obdivovat s jak silnou vůlí a hrdostí odmítla výhodnou nabídku k sňatku, protože byla zamilovaná do někoho jiného. A navíc tak učinila i přesto, že ji rodina (nejstarší bratr a švagrová) do takového svazku tlačila. Celkově se novela četla dobře, ale nemyslím, že se k ní budu chtít někdy v budoucnosti vrátit.“... celý text
— Hypatia1010

Watsonovi

„Lehká anekdota, autorkou nedokončená a dopsaná L. Oultonovou, která údajně ctila autorský záměr. Je snesitelná právě pro tu věcnost až lapidárnost, přitom témata a motivy zůstaly čistě austenovské... Pobavilo v doslovu Tomáše Tulingera: "Ve Watsonových se objevují poměrně dlouhé dialogy mezi muži, jimž se jinak Austenová vyhýbala. Většinu života totiž strávila mezi ženami a nebyla příliš obeznámena s tím, jak mezi sebou muži hovoří." Nicméně soudě dle typologie (Sam, Robert, Howard, lord Osborne, Tom Musgrave...) muže alespoň v rámci možností pozorně sledovala...“... celý text
— petrarka72