1. Domů
2. Autoři
3. Kenzaburó Óe
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 5
• Bazar 2
• Životopis
• Citáty
• Diskuze 2

Populární knihy

/ všech 5 knih

Nové komentáře u knih Kenzaburó Óe

Němý výkřik

„Když se člověk pustí do čtení knihy Němý výkřik od Kendži Nakagamiho, očekává silný příběh, který rezonuje skrze rodinná traumata a kulturní zvláštnosti. Bohužel, moje čtenářská zkušenost byla přesně opačná – od prvních stran jsem se nudila. A to natolik, že jsem se nudila i v polovině, i na konci. Téma by přitom mohlo být nosné – hlavní postava Micu a jeho žena, která se upíjí kvůli těžkému rozhodnutí dát svého postiženého syna do ústavu. Jenže tohle zajímavé jádro se brzy rozpouští v nepřehledném labyrintu myšlenek, zdlouhavých popisů a zvláštních retrospektivních scén. Patlání se v minulosti Micuova a Takašiho rodinného zázemí, včetně jejich dávno zemřelých sourozenců, mě nechávalo zcela chladnou. Jedním z hlavních problémů knihy pro mě bylo prostředí a mentalita, které jsou nám – středoevropským čtenářům – hodně vzdálené. Japonská kultura, tradice i chování postav pro mě byly těžko uchopitelné. Například sebevražda Micova přítele na začátku knihy mi připadala tak absurdní a nevysvětlitelná, že jsem vůbec nechápala, co to má být za postavu. Pokud bych měla na základě této knihy hodnotit japonskou společnost, nebyl by to lichotivý obrázek – a právě proto si říkám, že ji raději vezmu jako omyl, než abych si vytvářela předsudky. Postavy mě znechucovaly – většinou mi byly nesympatické, někdy až odporné. Některé jazykové volby ve mně vyvolávaly spíš nechuť než zájem – například neustále opakované sousloví „řitní otvor“ působilo rušivě, ba až komicky. A co je horší, každá nová kapitola sice slibovala, že by se děj mohl konečně někam pohnout, ale po pár odstavcích jsem byla znovu ztracená. Ano, pár světlých momentů kniha měla – třeba zmínky o japonských tradicích jako je tancování Nenbucu, snaha o obnovu dávných rituálů duchů mrtvých v údolí, nebo pasáž o sebevraždě sestry obou hlavních postav. Ta byla nejzáživnější a nejživější částí celého románu. Ale jinak jsem se často ptala: O čem to vlastně celé bylo? Dva bratři, jejichž sourozenci zemřeli, manželka jednoho z nich, která propadla alkoholu… Příběh, který by šel shrnout na tři strany, se tu rozprostřel na tři sta. A přiznávám, že většina těch stran pro mě byla bezobsažná. Celou knihu mi do jisté míry osvětlil až doslov Anny Cimy. Ten bych klidně doporučila přečíst si samostatně, protože bez něj by mi unikla většina symboliky a metafor, a popravdě – i s ním jsem měla dost co dělat. A pokud autor skutečně potřebuje, aby jeho dílo někdo čtenáři doslovně „přeložil“, pak možná nefunguje tak, jak by mělo. Němý výkřik pro mě nebyl výkřikem, ale spíš tichým šumem v pozadí, který jsem chtěla co nejdřív vypnout. Možná si v něm někdo jiný najde hloubku, ale pro mě to bylo jen nepochopitelné a únavné bloudění.“... celý text
— Happy8

---

Němý výkřik

„Nejslabší ze všech u nás přeložených autorových děl, alespoň z mého hlediska. Nedokázal jsem se začíst, vůbec mě to nebavilo. Děj je nezajímavý, často nudný, pouze občas čtivý. Na celé knize je tak nejzajímavější rozsáhlý doslov překladatelky. Román u mě propadl a nedám mu ani 2,5*, jak jsem zamýšlel. Je to pod 50%. 24. 9. 2025.“... celý text
— mgeisselreiter

---

Němý výkřik

„Při čtení mi soustavně naskakovalo Sto roků samoty. I tady se převážná část děje odehrává v izolované, těžko dostupné vesnici (v zimě úplně odříznuté), i tady sledujeme zhruba sto let. Na rozdíl od Marquéze, který svůj svět popisuje lineárně a zalidnil ho spoustou postav, Oé volí spíš mozaikovité vyprávění pomocí flashbacků, postupně se objevujících dopisů a deníků, citací z dobových novin. Také hlavních postav je podstatně méně. Nicméně i zde jasně vystupují rodové stereotypy chování, jejichž vysvětlení se sice s nově objevovanými skutečnostmi často podstatně mění, ale vždy odpovídají celému stoletému období. Jako drobné mínus vidím mojí neznalost japonských reálií, a ač se tady objevují pochvalné komentáře k překladu, já se nemohl místy zbavit dojmu, že je trochu kostrbatý. Ale to mohl být záměr, aby se zvýraznila určitá těžkopádnost vypravěče. Celkové tempo vyprávění je poněkud volné, odpovídá zřejmě japonské tradici, podobné volí i třeba Tanizaki, Išiguro nebo Murakami (soudě alespoň podle toho, co jsem od nich četl). Zajímavý zážitek, nicméně nevím, zda budu číst od autora něco dalšího. Zdá se totiž, podle doslovu překladatelky, že ve své tvorbě vlastně stále variuje stejné téma. Pokud mi přijde pod ruku, pak pro srovnání asi ještě druhý pokus dám, ale aktivně ho vyhledávat nebudu.“... celý text
— vlkcz

---

---

Němý výkřik

„Zásadní (čtenářovou tedy mojí) chybou je neznalost širšího japonského kontextu. Pak můžu vychutnat a pochopit jen zlomky textu,bez dobových metafor, atd. Přesto se zprvu rozvláčný text dostává postupně do neuvěřitelných obrátek. Tíseň, groteska, závažnost i směšnost ruku v ruce paralelně gradují, aby si to vsechno na posledních stránkách potichu odfouklo.“... celý text
— iz67

---

Němý výkřik

„velice jsem váhala nad hodnocením. Neustále jsem měla pocit, že se s knihou trochu míjím, že není můj šálek čaje a tudíž neumím proniknout do její podstaty a ocenit hloubku. Psaná velmi specificky, velmi expresivně. Místy až nechutně. Hned na úvod sebevražda Micuova přítele, sánka padá a říkám si, tohle jsi chtěla číst ? Pak jedna velká deprese, Micuovi se hroutí, co může. Sedí na dně jámy a propadá depresi. Propad se prolíná s propadem jeho ženy Nacu...hluboké asijské sebemrskačství. Nadějě na změnu ? přijíždí Tako, mladší bratr, ze studí v Americe. Svěží závan, energie. Všcihni společně odjíždějí hledat kořeny na rodný ostrov, do rodné vesničky v lesích. Neútulné, depresivní míso...vrací se staré vzpomínky na tragedie v rodině. Tako se bouří, Nacu opouští lihový opar, Micu si rochní ve své depresi a izolaci. Co je potřeba, aby se kořeny našly ? a jsou takové, jak si myslíme ? Staré vs. nové..a vlastně pořád stejné. děkuji za skvělý komentář Janina2609 .... tak nějak vystihla to, co jsem cítila. A správně zhrnula (nejen) moje pocity a dojmy z tohoto díla... Tento styl myšlení a románu asi nebude mým oblíbeným. Každopádně to byla zajímavá zkušenost...“... celý text
— haki34