Karel Fleissig

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1912 - 1976

Populární knihy

/ všech 13 knih
Hříšné časy
Hříšné časy
Stromy
Stromy
Píseň o Martínkovi
Píseň o Martínkovi
Návrat
Návrat

Nové komentáře u autorových knih

Za hvězdou mořeplavce Behaima Za hvězdou mořeplavce Behaima

„Těšil jsem se na jednu z mnoha dobrodružných knížek, ale ouha. Literárně je spisovatel skutečně umělec, ale mě tedy dějem nestrhnul. Než vůbec hlavní hrdina vyrazil na první plavbu do Afriky, tak uběhl čas až někam na stránku 100. Na straně 160 už je zpět z druhé výpravy. A tak dobrodružství končí a začíná politikaření Portugalské monarchie. Jak jsem psal sloh je přímo básnický a je určitě dobře, že byl zmapován život velkého člověka s českými geny, ale čekal jsem trošku něco jiného.“... celý text
— Romcajs

Žoldnéřské intermezzo Žoldnéřské intermezzo

„Výborné vyprávění z třicetileté války, nepoznamenané marxistickou ideologií. Příběhy na sebe volně navazují a popisují bouřlivé události v Plzni v letech 1618 a 1619, především Mansfeldovo obléhání města a bitvu u Záblatí. Autor, jak píše v doslovu, strávil šest let pátráním v knihovnách a archivech, aby mohl oživit osudy skutečných lidí. "23.května z oken Pražského hradu vyletí tři ptáci bez křídel. Dva z nich, Jaroslav Martinic a písař Vilém Fabricius Platter, lapají roztaženýma rukama po vzduchu .. Třetímu, Vilému Slavatovi, se z kanceláře nechce. V posledním okamžiku se ještě chytí za okno, chvilku tak visí, podoben kusu velkého hadru, ale rány do ruky ho zbaví sil, pustí se a jak letí, rozbije si hlavu o římsu a nakonec tváří narazí na kámen."“... celý text
— braunerova

Píseň o Martínkovi Píseň o Martínkovi

„Syrové vyprávění z doby 2. světové války, sepsané na základě skutečných událostí. Nacisté se dovedli "postarat" o každého, kdo se jim jakkoli protivil, i o jeho rodinu včetně dětí. Malý školák Martínek přijde jednoho předjarního dne roku 1942 o oba rodiče – v noci, zatímco chlapec spí, jsou odvlečeni do vězení a brzy poté popraveni. Chlapce se ujme babička, od ní je ale odebrán a umístěn v dětském domově pro děti vězněných a popravených v Praze na Jenerálce. Snaha cizích dobrodinců odvést chlapce do bezpečí se nezdaří a pro zachránce má tragické následky. Děti z Jenerálky končí v koncentračním táboře ve Svatobořicích na Kyjovsku, trpí hlady, bitím a hrozí jim smrt. Z osudů malého Martina mrazí. Autor skvěle vylíčil dětskou nevinnost (Proč mě tu rodiče nechali? Pojedeme za maminkou a tatínkem do nemocnice? Proč je ta paní tak zlá?) jako protiklad nezměrné krutosti nacistického režimu, který svoji surovost nezastaví ani před dětmi. Chlapec i jeho kamarádi z Jenerálky jsou nuceni předčasně dospět. Je to zřetené v závěru knihy, ve Svatobořicích, kde jsou děti nuceny nejen k těžké fyzické práci, ale zároveň se ukazují jako životem protřelé (dovedou zorganizovat krádež potravin či útěk z tábora. Kniha je smutná, ale přináší i naději. Každá hrůza jednoho dne skončí... Určitě doporučuji k přečtení... ne, opravdu to nebylo tak, že za Protektorátu se nikomu nic zlého nedělo. Co by asi říkali takoví, kteří si dnes stěžují na omezování svobody? Kniha má otevřený konec, a tak se nedozvíme, zda po Martinově útěku z koncentráku nebyli zabiti jeho kamarádi. Také je škoda, že se v knize nedozvíme, zda inspirací byl osud konkrétního chlapce. Vodítkem by snad mohla být některá z knih, které o tzv. Svatobořických dětech vyšly, např. "Děti nepřátel Říše" od J. Čvančary.“... celý text
— BabaJaga11

Za hvězdou mořeplavce Behaima Za hvězdou mořeplavce Behaima

„Opět jeden neuvěřitelný úlovek z českobudějovické nádražní knihovny. O mořích a mořeplavcích jsem s oblibou čítala už v dětství. Ale Martin Behaim? Kdo to je? Že by si ho autor vymyslel? To vše se mi honilo hlavou, když jsem knihou listovala. Ne, Martin Behaim není smyšlená postava. Dle některých názorů se dokonce narodil v Čechách, dle jiných, jichž se přidržel i autor knihy, byl jeho rodištěm Norimberk, avšak rod Behaimů pocházel z Čech. V mládí bystrý a nadaný mladík, výborný matematik, prvorozený syn obchodníka suknem, který měl převzít rodinný podnik. Ale po několika letech, které strávil na zkušené v různých koutech Evropy, se chopil příležitosti, která neměla nic společného se suknem. Měl vstoupit do služeb portugalského krále a pracovat na technických vylepšením pro jeho námořní flotilu. I tehdy, v době, kdy neexistoval internet, ale ani telefon či telegraf, pouze osobní či poštovní spojení, se totiž o Behaimových schopnostech dozvěděli vlivní muži v různých koutech Evropy. Musel být tedy skutečně geniální, jestli ho dal k sobě povolat samotný král. Zanedlouho se Martin zúčastnil i první, velmi náročné plavby do střední a jižní Afriky. A láska k životu na moři a volnosti u něj přetrvala po celý život – byla silnější než láska k matce a sourozencům, láska k manželce a dítěti či k pohodlnému životu bez zbytečných útrap. Martin se nedal nikým a ničím zastavit. Ani novým králem, který jej z portugalského královského dvora vyhostil. Behaim si opatřil vlastní loď a pokračoval v plavbách. Tak dlouho, dokud mu nedošly peníze a neselhalo už tak podlomené zdraví. Umírá daleko od rodiny, v chudobě, obklopen jen svým přítelem, někdejším lékařem Jana II., a mnichem z útulku pro chudé. Dobrodružství, exotiku, historická fakta – ale i otázky lidské rovnosti a smyslu lidského konání, vášně a touhy jednotlivých postav, silná přátelství, to vše najdete v této knize, která se zdá být stejně zapomenutá, jako její hlavní hrdina. Je to škoda, protože Martin Behaim učinil řadu významných objevů, sestrojil na svou dobu výjimečný a až dosud zachovalý globus a zapsal se i do dějin dalších oborů.“... celý text
— BabaJaga11

Stromy Stromy

„http://www.literarky.cz/blogy/miroslav-vejlupek/19688-pod-klenbou-strom-karla-fleissiga Jsou to právě Stromy, s kterými naposledy vyrostla autorova filozofická moudrost a v té nadobyčej zamilovaná křehkost nazření diskrétně obejmutého světa, který zbyl umírajícímu. Jenže spisovatel a básník Karel Fleissig měl i ten velký široširý svět v sobě – jedině proto chtěl a musil psát takřka do posledních dnů, kdy je život už zkřehlý zimou. Prozřetelnost chtěla tomu, aby také začátek (*4. ledna 1912 v Sulkově u Plzně) a konec (+7. února 1976 v Plzni) Fleissigova vzdoru uzurpátorské pomíjivosti lemoval zimní čas. Svým Stromům neřekl jinak než lyrický triptych a jeho části pokřtil na Stromy radosti, Stromy smutku, Stromy života. Každou z dvanácti básní prózou opentlil Douškou. A přidal epilog, jímavý. Knížečka je to nevšední, jen s trochou představivosti amfora, v amfoře nijaké cetky: „Z jara je každý strom utkán z tikotu malých chvil,“ vepsal těžce nemocný básník do Malé jarní chvíle a o pouhé dva listy dál už pospíšil od podobenství k autoportrétu: „Vítr občas zaduje stromům do jejich holé zkroušenosti. Jako lidem, když zestárnou. Ale i stáří mívá svou krásu. S jarem mládne drobnými krůpějemi radosti.“ (Zimní sny) Prostě odraz vlastního churavějícího stáří - právě takovým člověkem Stromy napsány. Jen výjimečně vydá amfora přiznání, že básníkovy emoce přetekly a že též umělecký jazyk je organismus stárnoucí: „Měkká celistvost koruny stromu se svou tichou a odevzdanou líbezností překročí práh tvého srdce, aby se s ním polaskala v neviditelném dešti ptačího zpěvu, když nad ní jitra začnou rozpřahovat svou široširou náruč a večery se k ní schoulí a stulí do křehkých nášeptů, pod jejichž vlahý dech nosívá muž a žena společně všechnu svou lásku.“ (Letní intermezzo) Vzděláním i praxí byl Karel Fleissig právník, ale také rozhlasový redaktor, odborný archivář, ředitel velké městské knihovny a samozřejmě prozaik a básník, samozřejmě překladatel (z, do vietnamštiny a perštiny). Básníkův Život důkladně prošel Plzeň a Plzeňsko a stejně tak i umělcova Tvorba – Fleissigovy knihy vyšly v Plzni (B. Vidimský, Krajské nakladatelství, Západočeské nakladatelství), v Blatné (Bratři Řimsové) a na Kladně (Nakladatelství Mladých). Střelka kompasu vedla Karla Fleissiga po směru sociálního a socialistického. Jakkoli ho táhla próza a látka historická, niterně byl básníkem. Prózu o útrapách dětí v době světové války označil za píseň – Píseň o Martínkovi (Krajské nakladatelství v Plzni, 1963). V prologu pak předeslal: „Věčný kruh zrození a zániku naplňuje melancholií jen toho, kdo utonul v pošetilém přecenění – zbožnění sama sebe. Jediná jest úzkost v těchto úvahách, aby dílo, které leží za námi, nezměnitelně, nenapravitelně, a nezrušitelně, bylo dobré. Ale tím dílem nejsou jen knihy, stavby a stroje. Dílem tím jsou stopy, které zanecháváme v srdcích lidí. Jimi hromadíme zásluhu nebo odsouzení. A tento výsledek nás doprovází na neznámé a nedozírné pouti všehomírem.“ Tím spíš je nám třeba dojít s Karlem Fleissigem pod klenbou korun Stromů až na konec aleje: „Viděli jste strom s rouškou? Viděli jste pařát rakoviny, jak se zaklesává hluboko do jeho boků i slabin, z nichž košatí krása i plodnost? // Souladně vrchovaté jsou měřice bolesti stromu i člověka, když se v nich zabydlí tumor, ten zhoubný novotvar sobeckosti, který chce žít jenom na úkor druhého. // A jak se tu najednou zužuje objem životního jmění, uzavřeného do operačního pole a ohraničeného rouškami, přichystanými andělským pohybem rukou i prstů zdravotních sester. Jak tu pod bělostným jíním prostěradel a plášťů přenocují za bílého dne v narkóze těla nešťastníků, pro něž není milodaru kromě zapomnění.“ (Strom s rouškou)“... celý text
— ivave

Přejít na knížky autora