braunerova komentáře u knih

Líčení tehdejších událostí od přímého účastníka bylo zajímavé, ale jeho úvahy o příčinách povstání byly zcela zcestné. Dle autora jsou Číňané mírumilovní, váží si života a k povstání je donutil jen útisk ze strany Evropanů a křesťanských misionářů. Pan Korsakov buď neznal nedávnou čínskou historii nebo to byl pořádný demagog. Po většinu 19.století zmítala Čínou proti mandžuská povstání, ve kterých se "mírumilovní" Číňané vraždili navzájem s takovou vehemencí a brutalitou, že jen v letech 1850 až 1870 ztratila Čína okolo 60 miliónů obyvatel. Zřejmě to přišlo přes čáru i překladateli, který připojil kapitolu o reformních snahách čínského císaře Kuang-hsu, jehož stoupenci skončili na popravišti, ve vězení nebo v emigraci. Vše ostatní už je v komentáři níže.

"Žádali 30 lidí k nočním pracem dne 8. července, přišli však pouze tři Číňané, z nichž jeden byl hoch patnáctiletý, druhý prostředních let a třetí šedesátiletý stařec. Tento, jakmile vylezl na hradbu, začal kašlati, posadil se na zem a zůstal takto seděti, prose pouze, aby ho nechali v klidu zemřít."

Přečetl jsem už plno knih pojednávajících o "rozhodujících bitvách" a tuhle řadím k nejlepším. Každé bitvě je věnováno 4-6 stránek, přičemž první část popisuje politickou situaci, která k bitvě vedla, následuje bitva samotná a v závěru autor shrnuje následky střetnutí, osudovost bitvy. Výborné jsou přehledné zeměpisné mapy, zasazující bitvu do válečného území. A perlička na závěr - tuhle čtivou publikaci s krásnými ilustracemi jsem koupil v antikvariátu za směšných 84,-Kč.

Moje první kniha tohoto autora a asi i poslední. Těžkopádné čtení, cestopis jsem četl několik měsíců a některé pasáže jsem jen prolistoval. Sven Hedin byl v roce 1917 pověřen Švédskou akademií, aby vylíčil život Bengta Bengtssona Oxenstierny. Ten začátkem 17.století procestoval Turecko, Mezopotámii, Persii a Egypt. Autorovo pátrání v knihovnách a archivech, ve snaze najít něco o cestách Bengta Cestovatele, nemělo valného výsledku. Autor si proto vypomohl zážitky ze svých cest a prameny jiných cestovatelů s tím, že tady určitě Bengt byl a tohle určitě viděl.
Pobavila mě kapitola "Svatba páně Bengtova". Jeho velkou láskou byla Ebba Brahe, která mu ale nakonec dala košem, a Bengt se oženil s její sestrou Margaretou. Ta nakonec přežila jak Bengta, tak svého druhého manžela hraběte Jana Oxenstierna, a jako zámožná vdova si vzala o 30 let mladšího jednonohého německého rytíře Bedřicha von Hessen-Homburg.

Tahle podivná kniha, která byla oceněná jako nejlepší dánský román 20. století, je stejně temná a ponurá jako její hrdina Michal. Krutý a tragický příběh prostého vojáka vypráví o hledání smyslu lidského života na konci středověku. Ani jedna postava není kladná, všichni se snaží jen žít a přežít a zpravidla končí pádem. Také život dánského, norského a švédského krále Kristiána II končí pádem a doživotním uvězněním na zámku Sonderburg. Děj plyne pomalu jako polární noc, štěstí střídá neštěstí, skutečnost střídá sen a smrt je všudypřítomná. Plnokrát jsem chtěl knihu zavřít a zahodit, ale pak přijdou silné kapitoly, jako je surová porážka koní vyprávěná poetickým jazykem, Stockholmská krvavá lázeň v roce 1520, upálení kacíře nebo povstání sedláků pod vedením korzára Skippera Clementa proti jutské šlechtě v roce 1534.

Stejně zvláštní jako celá kniha je i píseň německých lancknechtů. Slovo "svillevillevit", opakující se v refrénu, je magické zaříkávadlo proti kulkám.
"Pamatuješ si ještě, byla to noc v Čechách,
ach, Boží muka, ano, kamaráde, tak krásná noc!
On ztratil ruku, nohu, oko,
a mnoho chlapců muselo od té doby chodit na chůdách.
Sss... svillevillevit, otočit se kolem oka,
Sville ville vit, pum pum"

Šanghajský svět bohatých obchodníků, krásné popisy Havaje, tajní agenti, dobrodruhové, zločinci a láska. Dobrodružný příběh Wilsona Hitchingse jsem přečetl za jeden den. Autor do knihy promítl vlastní zážitky z pobytu v Asii.

Mr. Moto, jakýsi japonský James Bond, má vlastní stránku na wikipedii. Podle Marquandovi knižní série natočil Hollywood osm filmů a vyšla celá řada rozhlasových pořadů, ve kterých je spojující postavou Mr.Moto.

Pan Vondruška je výborný populizátor českých dějin, ale s tímto románem jsem měl poněkud problém. Naše 11.století je na informace skoupé. V.V. tak musel vytvořit fiktivní dějiny s událostmi a vojenskými střetnutími, o kterých je známé nějaké to jméno nebo vůbec nic. Těch několik málo dokumentovaných událostí vyjmenovává autor ve výborném doslovu. Dále šlechta tehdy ještě neexistovala a jména rodových náčelníků a velmožů neznáme. Autor proto zalidnil knihu spoustou fiktivních postav, jako je například Zdeněk ze Šternberka. Čtenáři pak nezbývá než průběžně nahlížet do seznamu Historických osobností. Když ale toto všechno pominu, kniha se četla dobře.

Dlouho jsem si chtěl přečíst něco o malajských pirátech, v naší literatuře opomíjené téma. Nakonec se mi podařilo sehnat knihu Owena Ruttera. Ten na Borneu pět let pracoval a své dějiny malajského pirátství sepsal na základě písemných zpráv a záznamů z různých archivů. V knize popisuje kmeny a knížectví provozující pirátství, případy přepadených lodí a trestné expedice britské vlády. Důležitou roli při potírání pirátství měl také James Brooke, bílý rádža ze Sarawaku, známý z knih o Sandokanovi.

"Jeho Veličenstvo bylo po celou návštěvu v jakýchsi rozpacích a teprve po jeho odchodu jsem se dozvěděl, že dostal od někoho radu, aby v mé kabině neplival na podlahu. Opouštěje pak loď, zapomněl snad pod vlivem našeho vína na tuto radu a z plna srdce se vyplivl na vydrhnutou podlahu právě v okamžiku, kdy podával ruku prvnímu důstojníku. Tento, vida co se stalo, poštědřil ho nekrálovským jménem "pitomé hovado". Rádža, neznaje anglicky, považoval tento výraz za zvláštní anglický pozdrav."

Fascinující cestopis o prvním Američanovi, který obeplul svět. Při čtení jsem používal 3 záložky, neboť jsem neustále listoval mezi příběhem, mapovou přílohou a rozsáhlým poznámkovým aparátem. Výborná je i první část knihy, vysoce erudovaný úvod překladatelky Jaroslavi Marešové, ve kterém popisuje okolnosti spojené s napsáním knihy a cituje různé prameny, které doplňují, potvrzují či vyvrací Alonsovo vyprávění. To vše je doplněno odkazy na zdroje a poznámkami pod čarou.
Příběh se odehrává pouhých 150 let od prvního obeplutí Země, ale svět Alonsa Ramíreze je už zcela jiný. V Útrapách brázdí koráby světové oceány, obchod je globalizován a země jsou kolonizovány. Přečetl jsem za dva dny.

O velkých faraonech, pyramidách a posmrtném životu už bylo napsáno mnoho literatury faktu, ale o každodenním životě obyčejných Egypťanů toho mnoho nevyšlo. Samozřejmě je to dáno tím, že dochované texty vypráví hlavně o činech vládců a bohů. Autor proto využívá fiktivní postavy k vylíčení toho, co je známo o tehdejších lidech s různými povoláními. V některých kapitolách přímo srší vtipem, opilá tanečnice nebo syrský dozorce mě opravdu pobavili. V knize je také plno zajímavostí, například že staří Egypťané znali železo, i když ho neuměli vyrobit. Vše ostatní už je napsáno v komentářích níže.

Příběh Kleopatry jsem už četl mnohokrát, z tohoto pohledu jsem se nic nového nedozvěděl. Kniha ale zdaleka není jen o poslední egyptské královně; je to obraz celé jedné epochy. Autor vyprávění oživil dalšími krátkými příběhy, třeba o memfidském veleknězi Pšerínptahovi, králi Flétnistovi nebo proroctvích Sibyly. Zajímavé byly i kapitoly o životě v Egyptě - posvátný býk Búchis, lékařství a magie nebo posvátné kočky.

Beletrizovaný životopis krále Heroda vyfutrovaný velkou dávkou literární fantazie. Po faktografické stránce se autor připravil dobře. Každá kapitola začíná úryvkem z díla nějakého starověkého autora, jakási předmluva k dalšímu vyprávění. Vadily mi maličkosti, například rozčílený Herodes pořád skřípe zubama (že by trpěl bruxismem?), jeho starší bratr Fazael zase pro změnu ve vypjatých situacích pláče. Na nějaké hlubší myšlenky jsem nenarazil, za mě slušná oddechovka.

První část pamětí je strhující vyprávění britského agenta MI6 o jeho působení v bolševickém Rusku v letech 1918 až 1919. Nedávno uplynulo 100 let od prvního vydání, ale to knize nic neubralo na čtivosti. Fascinující popis života obyčejných lidí za revoluce a rudého teroru.
Druhá část knihy je sice zajímavá, ale o poznání nudnější. Autor vysvětluje, proč bolševici získali moc a proč je bělogvardějci nemohli porazit. Podrobně je popsáno působení komunistů v Rudé armádě, činnost komunistické strany a fungování sovětů. Hybateli revoluce byli podle autora Trockij a Zinověv, oba Židé. Stalin není v knize vůbec zmíněn.
Paul Dukes byl idealista a jeho přesvědčení, že "žádná moc na světě nevezme rolníkovi půdu, kterou si nyní vymohl na statkářích a i bolševicích" se nakonec ukázalo jako mylné.

Název knihy je matoucí, v originále se jmenuje výstižněji Keltští náčelníci. Cuchulainn a Fion Mac Cumhail jsou postavy z mytologie. O králi Macbethovi jako vojevůdci v knize nic není, autor popisuje jeho vzestup k moci a období vlády a porovnává historickou osobnost s literární postavou Shakespearovi hry. Vyprávění o Boadice bylo zajímavé, ale jedná se notoricky známá fakta z jiných publikací. Pro zájemce o irskou mytologii je to dobré čtení, mě ale kniha moc nebavila.

Knihu jsem koupil omylem, domnívaje se, že jde o cestopis. Ve skutečnosti je to dobrodružný román podprůměrné kvality, ostatně co se dalo jiného čekat od slavného autora brakové literatury, dělníka-spisovatele Leopolda Urbance z Bartovic. Hlavními hrdiny jsou syn zkrachovalého továrníka Oršič Meško a tajemný kapitán Rimero. Nechybí šílená láska, zákeřné intriky, ďábelské podvody, hledání pokladu, vraždy a krvavé bitky s Turky. Nějakou myšlenku byste ovšem hledali v knize marně.

Další zapomenutý poklad. Životopis Michala Ambrože Mahonyho (1878-1951) se čte jako jedno velké lidské dobrodružství. Ale je to také vyprávění o obyčejných mužích a ženách, díky jejichž dřině je dnes Amerika veliká. Kniha vznikla na základě rozhovorů autora s Mikem Klondykem v roce 1930 a kromě mapy obsahuje i řadu fotografií. Jacka Londona inspiroval Mikův život při psaní jeho nejslavnějších románů Volání divočiny a Bílého tesáka.

"Copak to máte? ptal se zvědavě. Pianino, řekl Mike. Takovou hrací almaru. Strážmistr nedal najevo překvapení ani nejmenším pohybem. Hm, to je velmi zajímavé, poznamenal. A kam s tím máte tak asi namířeno?
Do Dawsonu, odvětil Mike."
rozhovor Mika Klondyka s celníkem po výstupu na vrchol Chilkootského průsmyku

Richard Bermann je na wikipedii trefně označován jako Reiseschriftsteller, tedy spisovatel, kterému nestačí nastudovat literární prameny, ale procestuje také kraje, o kterých píše. Z návštěvy Amazonie si R.B. odnesl lásku k deštnému pralesu a svoje pocity promítl do svého románu. Kniha je rozdělena do tří částí. Předmluva je modlitbou cestovatele ke Curupirovi, Duchu velkého pralesa, bytosti s jednou nohou lidskou a druhou nohou jaguára. Druhá část o cestě českého učitele Schwarze uhelným parníkem do města Pará mě příliš nebavila. Výborná je ale poslední část o výpravě Gonzala Pizarra, stavbě Pralesní lodi a plavbě Francisca de Orellana po Amazonce. Ve vyprávění ožívají skuteční lidé z cestovního deníku mnicha Gaspara de Carvajal - mladý umělec Diego Mexia, indiánský tlumočník Miguelito, zajatá amazonka Coniapuyara nebo divoch z horského lesa Delicola. Čtenář s nimi prožívá brutalitu conquistadorů, plavbu po Velké Matce Vod, Rio das Amazonas, a horečné sny kapitána Orellany o posledním Inkovi jménem El Dorado a bájné Zlaté zemi Paytiti.

"Aspoň se podaří pokřtít kazika, když byl - spoután na rukou a nohou - přinesen do tábora. Ve svatém křtu dostává jméno Luiz a umírá hodinu na to - se zuhelnatělýma nohama, neboť buď nerozumí otázkám tlumočníka nebo je jeho pohanská zatvrzelost nepřemožitelná; jsa totiž naléhavě tázán, kde se nalézá velká Zlatá země, nedává odpovědi, nýbrž toliko chroptí."

Nemohu si pomoct, ale je znát, že to psala žena a že je to určené pro ženy. Úvodní seznam hlavních osob obsahuje přes 60 jmen a autorka v románu podrobně popisuje, kdo se zúčastnil které schůzky, co kdo řekl a jaké byly mezi nimi vztahy. Dokonce i popis bitev sestává z velké části z rozhovorů účastníků střetnutí. Příběh vypráví každou chvíli někdo jiný, Richard, hrabě Henri, manželka Berengaria, jeho sestra Joanna a další osoby ze seznamu. Mátly mě také zkráceniny jmen, třeba Geoff nebo Jeník. Takže když to shrnu, faktograficky se autorka připravila výborně, přesto mě kniha zoufale nebavila.

Takhle důkladně zpracovanou historii jsem ještě neviděl, četl jsem několik měsíců. Autor prokládá historická fakta podrobným popisem exotické krajiny Tuniska, stavem archeologických památek a filosofickými úvahami o smyslu lidského konání, to vše květnatým a mnohomluvným jazykem. Zatímco po Kartágu zbyly jen hroby, sto kilometrů dlouhý římský akvadukt ze Zaghuanu nebo amfiteátr v El Džemu vzbuzují obdiv dodnes. Smutné bylo vyprávění o krajině, kde v dobách římské kolonizace stála výstavná města napájená akvadukty, kde zurčela voda ve fontánách a kde se rozprostírala obilná pole a olivové háje. Po příchodu vandalských a arabských nájezdníků se vše proměnilo ve vysušenou pustinu, kde horký vítr s pískem hvízdá nad opuštěnými pláněmi.

"Kartágo bylo kruté, sveřepé, obávané a nenáviděné. Zachovalo si vždycky svůj kupecký, obchodnický charakter, zvažující politiku v penězích a zboží, operující loďmi, koňmi, slony, mrtvou surovinou i psychickými vlastnostmi člověka jako položkami na tabuli účtů."

"Dioklecián miloval samotu a také jeho triumfální oblouk se obráží od perleťového nebe jako tmavý, začernalý a chmurný samotář. Je vystavěn na písku, ale stojí a přetrvává věky."

Pocta básníka básníkovi. Není to lehké čtení, ale krásné a dojemné. Slavný epos Lusovci je ve verších. Beletrizovaný životopis Luíse de Camoes z pera Františka Kožíka sice ve verších není, přesto svým lyrickým jazykem a vášnivým vyznáním mi připomínal báseň o 350 stranách. V životě slavného portugalského básníka je mnoho slepých míst, které autor musel vyplnit literární invencí. Za mě se mu to povedlo skvěle. Vše ostatní už je napsáno v komentářích níže.

"Zaslechls náhlé rány, obrátil ses a zachmuřil obočí. Proč? Že vidíš poprvé v životě běžet otroky pod bičem? Nermuť se nad utrpením těch černých zvířat, zde se nad tím nikdo nermoutí. Jejich život má daleko menší cenu než černý náklad, který snášejí s lodi do přístaviště - eben."

Jaroslav Vávra cestoval z Alžíru k jižním svahům Atlasu přes Ghardáju do oázy El Golee a pak nahoru přes Uarghlu a Tuggurt do Tunisu. Osobní zážitky autora jsou doplněné výkladem historie. Některé kapitoly byly zajímavé, třeba o cizinecké legii nebo svatém městě Mzabu, některé jsem ale prošel jen rychločtením. S objektivitou je autor také na štíru; zatímco Araby nazývá bratry a oslavuje arabskou invazi, ostatní národy jsou pro něj kolonizátoři.

"Od dnů, kdy severní Afrika přešla z otroctví egyptských pode jho fénických žoldnéřů, a pak rozkvetla pod bronzovým koturnem Augustovy legie, aby byla rozkotána a spálena Vandaly, stala se předmětem kupčení byzantinské správy východořímské říše a čekala na mesiáše ... Ten sen miliónů kočovníků rozetnul dvojhlavým svým mečem mekkánský kupec Muhammad s pomocí Alláhovou."