ivave komentáře u knih

Knížku čteme často, syn si o ní sám říká. Moc krásné ilustrace. Je to jedna z výjimečně povedených knih.

06.01.2018

První nejoblíbenější knížka mého syna, miluje "kožu Jóžu". Maminko pívat "vlčím bašem". Tolikrát jsem mu ji četla, že ji umím nazpaměť. Nejkrásnější na ní je, že kůzlátka jsou tak chytrá, že se nenechají sežrat, a dokonce ani vlk nedojde horších konců, než že se namočí v rybníce. "Kůzlátka, má děťátka, otevřete maličko, vrrr vrrrr vrátka nevrátka, nesu sladké zelíčko....."

5 02.12.2017

http://www.literarky.cz/blogy/miroslav-vejlupek/19688-pod-klenbou-strom-karla-fleissiga

Jsou to právě Stromy, s kterými naposledy vyrostla autorova filozofická moudrost a v té nadobyčej zamilovaná křehkost nazření diskrétně obejmutého světa, který zbyl umírajícímu. Jenže spisovatel a básník Karel Fleissig měl i ten velký široširý svět v sobě – jedině proto chtěl a musil psát takřka do posledních dnů, kdy je život už zkřehlý zimou. Prozřetelnost chtěla tomu, aby také začátek (*4. ledna 1912 v Sulkově u Plzně) a konec (+7. února 1976 v Plzni) Fleissigova vzdoru uzurpátorské pomíjivosti lemoval zimní čas.

Svým Stromům neřekl jinak než lyrický triptych a jeho části pokřtil na Stromy radosti, Stromy smutku, Stromy života. Každou z dvanácti básní prózou opentlil Douškou. A přidal epilog, jímavý.

Knížečka je to nevšední, jen s trochou představivosti amfora, v amfoře nijaké cetky: „Z jara je každý strom utkán z tikotu malých chvil,“ vepsal těžce nemocný básník do Malé jarní chvíle a o pouhé dva listy dál už pospíšil od podobenství k autoportrétu: „Vítr občas zaduje stromům do jejich holé zkroušenosti. Jako lidem, když zestárnou. Ale i stáří mívá svou krásu. S jarem mládne drobnými krůpějemi radosti.“ (Zimní sny) Prostě odraz vlastního churavějícího stáří - právě takovým člověkem Stromy napsány.

Jen výjimečně vydá amfora přiznání, že básníkovy emoce přetekly a že též umělecký jazyk je organismus stárnoucí: „Měkká celistvost koruny stromu se svou tichou a odevzdanou líbezností překročí práh tvého srdce, aby se s ním polaskala v neviditelném dešti ptačího zpěvu, když nad ní jitra začnou rozpřahovat svou široširou náruč a večery se k ní schoulí a stulí do křehkých nášeptů, pod jejichž vlahý dech nosívá muž a žena společně všechnu svou lásku.“ (Letní intermezzo)

Vzděláním i praxí byl Karel Fleissig právník, ale také rozhlasový redaktor, odborný archivář, ředitel velké městské knihovny a samozřejmě prozaik a básník, samozřejmě překladatel (z, do vietnamštiny a perštiny). Básníkův Život důkladně prošel Plzeň a Plzeňsko a stejně tak i umělcova Tvorba – Fleissigovy knihy vyšly v Plzni (B. Vidimský, Krajské nakladatelství, Západočeské nakladatelství), v Blatné (Bratři Řimsové) a na Kladně (Nakladatelství Mladých). Střelka kompasu vedla Karla Fleissiga po směru sociálního a socialistického. Jakkoli ho táhla próza a látka historická, niterně byl básníkem. Prózu o útrapách dětí v době světové války označil za píseň – Píseň o Martínkovi (Krajské nakladatelství v Plzni, 1963). V prologu pak předeslal: „Věčný kruh zrození a zániku naplňuje melancholií jen toho, kdo utonul v pošetilém přecenění – zbožnění sama sebe. Jediná jest úzkost v těchto úvahách, aby dílo, které leží za námi, nezměnitelně, nenapravitelně, a nezrušitelně, bylo dobré. Ale tím dílem nejsou jen knihy, stavby a stroje. Dílem tím jsou stopy, které zanecháváme v srdcích lidí. Jimi hromadíme zásluhu nebo odsouzení. A tento výsledek nás doprovází na neznámé a nedozírné pouti všehomírem.“

Tím spíš je nám třeba dojít s Karlem Fleissigem pod klenbou korun Stromů až na konec aleje: „Viděli jste strom s rouškou? Viděli jste pařát rakoviny, jak se zaklesává hluboko do jeho boků i slabin, z nichž košatí krása i plodnost? // Souladně vrchovaté jsou měřice bolesti stromu i člověka, když se v nich zabydlí tumor, ten zhoubný novotvar sobeckosti, který chce žít jenom na úkor druhého. // A jak se tu najednou zužuje objem životního jmění, uzavřeného do operačního pole a ohraničeného rouškami, přichystanými andělským pohybem rukou i prstů zdravotních sester. Jak tu pod bělostným jíním prostěradel a plášťů přenocují za bílého dne v narkóze těla nešťastníků, pro něž není milodaru kromě zapomnění.“ (Strom s rouškou)