1. Domů
2. Autoři
3. Jules Amédée Barbey d'Aurevilly
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 23
• Bazar 7
• Životopis
• Citáty 3
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 23 knih

Nové komentáře u knih Jules Amédée Barbey d'Aurevilly

Očarovaná

„Jules Amédée Barbey d'Aurevilly je stylistický génius. Není třeba příliš se začítat do jeho díla, už první věty románu ukazují, že tady má čtenář čest s někým, kdo ale uměl opravdu parádně psát. Očarovaná je ve výsledku velmi zajímavým příběhem, kde jazykově malebný způsob vypravování na sebe soustřeďuje značnou pozornost, i když samotná fabule zasluhuje též čítatelův čas. Atmosférické vyprávění, do něhož je dobré vstupovat v říjnovém mlhavém období, což se mi nakonec náhodou povedlo. „Bylo to v říjnu, té zralé roční době, jež padá do koše času jako zlatolistý hrozen, potlučený pádem, a ačkoli nejsem právě snivé povahy, kochal jsem se plně těmi posledními a jímavými krásnými dny roku, kdy zádumčivost až opájí.“ (s. 17) „Jenže, bylo-li v příběhu dobytkářově cosi, čemu říkáme obyčejně zázračné (jako by rub všech lidských věcí nebyl rovněž čímsi zázračným, právě tak nevysvětlitelným, jež popíráme, nedovedouce je vysvětliti!), byly v něm také příhody, pochodící se srážky vášní nebo z náruživostí citů, které vzbuzují žhavý a nesmrtelný zájem onoho fénixe povídalů, který stále přemílá totéž, totiž lidského srdce.“ (s. 46)“... celý text
— Knišíl

---

Ďábelské novely

„Tuhle knížku jsem původně ani nechtěl číst, jenže pak jsem ležel a tahle věc byla nejblíž. Nechal jsem rozhodnout lenost, a to se vyplácí snad jenom v hospodě. Celý je to postavený na těch novelách, kde vždycky nějakej důstojník, nebo vikomt, nebo obojí najednou, vypráví historku o tom, co zažili s nějakou ďábelskou běhnou. A hned je na světě ďábelská novela, protože podle toho pána co to napsal, jsou asi všechny ženský ďábel. Je to celý jejich vina, že chlapy odtahujou od karet, chlastu, lezou s nima do postele a odtahujou je od všech bohulibejch činností. Podobnej ďábel uháněl i otce školastika. Je tam teda jedna výjimka, kdy to vypráví ďábelská běhna. Tam jsem byl do poslední napjatej, jakou uštrikovala pomstu. Co se týče toho jak mě to bavilo, tak si něco pamatuju akorát z tý první, poslední a něco z večeře ateistů. Ostatní mi hned zmizelo z hlavy jako pára nad hrncem. Není to však úplně na škodu, protože si to kdykoli můžu přečíst znovu a bude to téměř, jako bych to četl poprvé a budu překvapenej co tam bude. Na druhou stranu, kdyby mě to dokázalo zaujmout, tak u toho za střízliva neusnu. Asi to bude takovej průměr, jako v kdejakým podobným, úplně náhodně vybraným paklíku povídek.“... celý text
— žlučníkář

---

Stará milenka 1,2,3

„Jsou knihy, kde kolik je čtenářů, tolik může být výkladů. Já si například vůbec nemyslím, že by příběh byl o tom, že "co pan de Marigny upřímně považoval za pouhou vášeň a zábavu, byla láska. A to co měl za lásku, byla jen vášeň..." Marignyho příběh je složitější - ukazuje sílu společné minulosti, od které je těžké se odstřihnout a začít nový příběh s někým úplně jiným. Důležitou roli také hrají okolnosti tehdy jasně daných rolí. Hermangarda je typ tehdejší zjemnělé, naivní, čisté a nábožné dívky, uzavřená pouze v šlechtickém světě - je jako květina, o kterou je třeba pečovat, zatímco Vellini je zkušená žena, která prošla různými rolemi a různými společenskými vrstvami, je schopná se ledasčemu přizpůsobit a dokáže se stát Marignymu krom milenky zároveň i nejlepším přítelem, být mu blízká i v typicky mužských zálibách. A i když láska mezi nimi možná opravdu po letech vyvanula, přátelství a společná minulost zůstávají živé a nic netušící Hermangarda nemá mnoho času na to, aby získala více než Marignyho lásku...“... celý text
— PollyJean

---

---

Ďábelské novely

„Vynikající povídky současníka a zároveň i následovníka Poea či Baudelairea, zajímavý muž s hlubokou zkušeností toho, o čem sám psal. Stylista, kritik, katolík d'Aurevilly ukazuje, co byla Francie 19. století, ale zároveň, co je člověk ve všech svých dějinných etapách tvor hřešící, kdy se tu a tam zaleskne diamant jeho potenciálu k rovnému srdci. V těchto povídkách je však o to méně tohoto lesku, a možná o to více morálního poučení, když se v líhni hříchu zjeví úctyhodný čin. Pár zajímavých pasáží: Lékař je zpovědníkem moderní doby, prohlásil Torty tónem slavnostně výsměšným. Zaujal, pane, místo po knězi a je povinen zachovat stejně jako on zpovědní tajemství... (s. 113) Je to, milý příteli, příběh, pro který nutno sáhnout hodně hluboko asi jako po náboji zarostlém ve svalstvu; neboť zapomenutí je jako maso žijících tvorů, jež narůstá nad událostmi, takže po čase z nich nic neuvidíme, vymizí nám zvolna z paměti a nakonec se zapomene i na místo. (s. 113) A mluvit o románu je totéž, jako kdyby se hovořilo o vlastním životě. Není snad třeba podotýkat, že se tato společnost mužů a žen velkého světa nevyznačovala puntičkářstvím, přetřásajícím literární hodnotu. Je zajímala především podstata věci, a nikoli forma. Každý z těchto povýšených moralistů, z těchto praktiků, protřelých různými stupni životních vášní, kteří utajovali závažné zkušenosti pod nedbalými výroky a nenuceným chováním, spatřoval v románu toliko otázku lidské povahy, mravů a dějin. Víc však nic! Ale není to vlastně vše?... (s. 161-162) Co neznáme, zestonásobuje účinek toho, co známe. (s. 163) Každá převaha, ať už jakákoliv, je neodolatelným svodem, jenž vás unese, uchvátí a zavleče do své sféry. (s. 175) Co jste řekl, je velmi pravdivé. Zpola napověděné zapůsobí hlubším dojmem, [...] (s. 238) Naštěstí bývají prostředí úplným osudem toliko všedním duchům a povahám. V lidech opravdu silných je cosi, byť to byl jen pouhý atom, co se vymyká prostředí a vzdoruje jeho všemohoucímu vlivu. (s. 238) [...] neboť Román je vlastně historií mravů, převedenou v povídku nebo v drama, jako bývá velmi často sám Dějepis. A mezi nimi je pouze ten rozdíl, že jeden z nich (tj. Román) líčí mravy pod rouškou smyšlených osob, kdežto druhý (Dějepis) uvádí pravá jména i s přesnou adresou. Jenže Román zabírá mnohem hlouběji než Dějepis. Má ideál, který Dějiny nemají; jsou ohraničeny skutečností. Román ovládá také mnohem déle jeviště. (s. 273)“... celý text
— Knišíl

---

Stará milenka 1,2,3

„Velice pozoruhodný román. Francouzský dekandent (ne nadarmo psal studii o dandysmu a Brummelovi) a představitel vypjatého neoromantismu napsal dílo, které je protikladem jakékoli zhýralosti, ač o ní s lehkostí pojednává. Za mimořádně bohatým jazykem, ornamentálním stylem, zálibným stínováním detailů a přesných psychologických postřehů je velice přesně vypointovaný příběh, který lze shrnout vlastně velmi prostě: to, co pan de Marigny upřímně považoval za pouhou vášeň a zábavu, byla láska. A to co měl za lásku, byla jen vášeň...“... celý text
— PeterRainhard