fleurmilk komentáře u knih

Až na překladatelův podivně zkomolený doslov, v němž se nám při sumarizaci děje Pasažéra dostává nepravdivých informací ohledně kompozice a postavy Kluka, jako by synopse jen byla přeložena z anglické wiki, avšak neúplně, bez několika posledních, ale zásadních vět:

jsem celkově s českou verzí spokojen ze všech stran u obou částí diptichu. Našel jsem jen minimum errat, vazba konečně nemusí být tvrdá, zrcadlo sazby fajn na oči atd. A lapsus v doslovu ostatně rád pominu, protože tuším, že není zcela zvykem, aby překladatel ještě sám psal doslov, nota bene doslov u obou částí diptichu: na tak složitý překlad to působí, jako by redakce chtěla šetřit a na nebohém překladateli jako by nechala nakonec i oba doslovy, a ten chudák už snad vyflusával poslední zbytky sil, přesto je výsledek práce nad míru dobrý, jen ten doslov ve SM, to mě zkrátka bilo do očí, v tomto případě tedy i malé matení čtenářů v doslovu ovšem rád nechám koňovi: ostatně, kdo by taky vážně četl doslovy bez samotné četby románů, že...
Až na tento detail jsem si diptich užil tak, jak jsem zhruba očekával. Jen jsem nečekal, že Stella Maris bude přečnívat Pasažéra alespoň myšlenkově o tolik pater: pokud vás téma matematiky, podvědomí a jazyka také tolik zaujalo, doporučuji až skandálně málo připomínaný (a jediný) McCarthyho esej "The Kekulé Problem" z roku 2017 (kdo chce, ten si cestu snadno najde, jedná se o volně přístupný zdroj, nápověda: anglická wiki, pro ty, kdo vládnou angličtinou), esej jednak shrnuje myšlenkovou podstatu Stella Maris v oboru většiny vědních a filozofických disciplín jaksi v kostce, občas takřka doslovně se zněním SM v některých partiích, jednak SM v lecčems zajímavém doplňuje. Jedná se o jediný známý McCarthyho esej, tedy aspoň dle oficiální bibliografie, kterou jsem nalezl pod autorovým jménem na anglické wiki—esej představuje zkrátka výtečné a naprosto zásadní myšlenky pro lidstvo i pro jedince jako takového a k tomu je svým způsobem i dovětkem ke SM.

Teorii toposů v natematice asi nikdy rozumět nezačnu, s tím jsem dopředu smířen, rozhodně však zejm. díky SM alespoň hodlám nahlédnout pod pokličku základů, ehm, přiznám, že za velkého přispění a pomoci rad kamaráda, který Gödela ad. a kvantové mechanismy zná jak svoje ponožky. Dále jistě internet něco pro začátečníky rovněž asi bude moci nabídnout.

2 29.02.2024

Paráda. Pro fajnšmekry. Pokud však neznáte francouzský originál Slovníku přejatých myšlenek či aspoň český překlad nebo nedej Bože nemilujete Flauberta, moc si to neužijete.

19.09.2023

Dodatek k Chimérám: Přestože už je čerstvě za skly knihkupectví konečně onen nový a dosud jistě nejspolehlivější Pelánův překlad Chimér v kompletu Dcery ohně, cítím jistý dluh ve formě dovětku ke svému předchozímu žblebtu: totiž, když už jsem se vyjádřil k tomuto separátnímu vydání Chimér, dovolte mi jen takovou technickou noticku co do obou vydaných edic a jejich překladů: naprosto rozumím těm, kteří nový špalek Nervala s Chimérami nebudou mít potřebu hromadit, pakliže již vlastní jednu ze zde zmíněných dvou edic Chimér nebo těm, kteří nepotřebují s Nervalem překračovat poněkud míru rozsahem atd. s Dcerami ohně a vystačí si pouze s Chimerámi: rád bych se s vámi, potenciálními čtenáři, podělil o výsledek vlastních různočtení. Zapomněl jsem snad i upřesnit jednu věc: je optimální znát to vydání z roku 1999 z Trigonu, přestože to vydání z 60. let má zase jiné přednosti zejm. co do citu překladatele, nejlépe bych doporučil obě vydání, ale pakliže se potřebujete rozhodnout, radil bych to novější od Trigonu, v něm je totiž každý sonet tištěn vedle fr. originálu (a narozdíl od vydání z 60. let nechybí ani o jeden sonet navíc). PROČ SE V TOM TOLIK VRTAT?
Nervala takřka nelze číst (min. Chiméry) bez minimální znalosti originálu vedle překladu protože se jedná o vysokou a skutečnou magii slov či jakýchsi prozódických tajů: např. Nerval často již u pojmenování titulu každého sonetu rozehravá divy v rozestavení možných permutací významů při prostém přeskupení třeba jen jedné jediné hlásky, ale závažnější pro uchopení poetiky Chimér je zejm. pak sémantika na úrovni mezislovních předělů, takřka doslova u každého půlverší lze nalézt pokladnice víceznačných skrytých kouzel slov ve verši, celková interpretace toho a toho významu slov nejen mezi slovními předěly, ale dokonce i (a zejm. pak u čtyř- a víceslabičných slov či předělů) v rámci přízvukových taktů ne verše, i půlverše! Požitek
nabídne čtenáři mnoho pokladů při opakované četbě. Chiméry vskutku takové jsou, to není pár sonetů na dvě přečtení, to je dílo k opakovanému čtení. (Ani již raději nemluvě o důležité roli kurzívy atd.) A to hlavní: Také doporučuji číst si ty originály nahlas, pak ty ZÁMĚRNĚ na prvý pohled skryté nuance např. u mezislovních předělů lépe vyniknou, vyloupnou se jak ty perly. Dnes v době těch internetů i nefrancouzštinář snadno nalezne recitace Chimér. Pokladnice jsou vskutku ukryty v každém ne verši, stačí pozorněji pročíst i půlverší. V opačném přístupu člověk jistě může snadno přehlédnout tuto Nervalovu vynalézavost, snad se to děje až příliš snadno! Ale pozornosti není rozhodně třeba nikterak přehnané, aby ty perly z pokladnic vešového a prozódického génia Nervalových Chimér začaly čarovat! A to jsem de facto nyní ponechal zcela stranou stejně magicky kouzelnou přitažlivost obsahu, námětů Nervala. Ostatně ona kouzelná moc i obsahová se po Chimérách pěkně páruje a násobí ne-li Aurélií, tož rozhodně pro člověka se srdcem aspoň v dobré 3/4 próz z Cest z Orientu. Ty jsou nejlépe čtivé v druhém svazku Nervala z edice Škeříkovy. Zejm. pak vrchol z orientalismu Nervalova, aspoň pro mne: v kousku o Královně jitra... To je jiné kafé, než žel u nás asi známější pouhé črtičky typu Sylvie. I ta má své kouzlo, ale vyjeví se právě až při chronologickém čtení Nervala, tedy tak jistě a nejlépe. Snad i logicky.

Bez tohoto momumentálního cyklu 12 sonetů, vrcholu Nervalovy (nejen veršované) tvorby, nelze proniknout do Nervala celkově, jak se to často ke škodě stává u Aurélie, kde čtenář zkoušející proniknout do Nervala hned narazí atd. Chiméry jsou dílem nejdůležitějším tohoto básníka z rodu knížecích, ale v rámci Nervala v čestině jsou asi po ruce spíše ty prózy, ostatně i já na to zprvu doplatil s Aurélií. Doporučuji tedy silně a všem nejdříve Chiméry, když vás okouzlí, není už cesta zpět: a doporučuji buď překlad Závadův/Zaorálkův z 1. sv. Nervala ve Škeříkově edici Prokletí básníci, nebo ještě lépe nejnovější bilimgvně připravený překlad Jiřího Pelána, ten brzy vyjde knižně, prozatím je jeho komplet s bohatým poznámkovým aparátem přetišten v ppsledmím, 129. čísle Revolver revue!

NB: Je třeba podtrhnout jednu zásadní věc, totiž že bez znalosti Chimér vůbec nelze pochopit a proniknout (jednak a hlavně) celou tvorbu dalšího knížete basníků S. Mallarméa. A jednak bez Nervala také nelze vůbec proniknoit do celého Jehana Rictuse, u nás několikrát kvalitně přeloženého.

Myslím, že tento jasný fakt návsznistí není obecně příliš znám ani mezi znalci Nervala či Mallarméa. U Rictuse jsem v kontextu českých překladů na zjevnou spojitost s Nervalem dosud celkově nenarazil. Mallarmé je případ na první pohled očividnější, ale rovněž se ta mohutná inspirace Nervalem — nebo/a možná parnasistně ironická hra — jako vědomá persifláž celých strof (takřka doslovně i formálně převzatých z Chimér, byť pochopitelně svébytně rozvíjených) skoro vůbec neobjevuje v rámci reflexe poetiky S. M.

Od Mapy a území sleduju v Houellebecqových románech stále vetší přitažlivost v jakési příjemnější formální dikci a vytrénované, plynulejší formy: navzdory všem reklamám o dalším literárním skandálu (či naopak v tomto případě o utahaném tempu a nedostatku skandálu atp.) – což bývají narychlo sebrané blbosti určené pro čtenáře soudobé poloseriózní rychlé literatury‐konzumu. Pro takové to asi už nikdy ten pseudoskandální Houellebecq raných románů nebude. V tomto díle se mi to vše zase pěkně potvrdilo. Zklamaný rozhodně nejsem, naopak. A asi není náhodou, že Houellebecqovy poslední čtyři romány s výrazně plynulejší autorskou poetikou takřka vždy zmiňují citace z Claudela či Péguyho, ba Podvolení je dokonce plné katolického buldoka Bloye atp.

4 06.12.2022

Mně dosud posledně známou práci paní profesorky Mocné mohu doporučit všem a obsah hodnotím plným počtem hvězdiček, což si již dovoluji považovat za obvyklý kvalitativní standard všeho, s čím paní profesorka přijde. Navíc jsem knihu obdržel zcela nečekaně darem od samotné autorky i s věnováním během jedné nezapomenutelné chvíle. Jen mě o to víc za ostatní mrzí takřka bibliofilsky nízký náklad a relativně nesnadná dostupnost publikace. Na druhou stranu si knihu patrně většinou přečte spíše odborník či student bohemistiky, který si cestu ke knize snad bude umět najít. Bonus je pak skryt ve velmi vkusně graficky ošetřeném svazku.

1 04.11.2022

Jedna z nejkrásnějších a nejoblíbenějších scén z celého Durychova Bloudění. V Portmanově vydání je příběh Andělčiny cesty v Americe omezen a zvýrazněn ještě tím, že Durych pro Portmana osobně příběh vybral z prvého vydání Bloudění tak, aby absolutně vynechal vypravěčské pásmo a aby příběh byl omezen výhradně na Andělčinu promluvy v přímé řeči. Pěkný nápad, který se krásně a svrchovaně vydařil jako knihomilský unikát. Potěšení z četby jen poněkud ztěžuje fakt, že existuje 12 výtisků, pokud zrovna tedy vaše místní knihovna jeden výtisk má, doporučuji si těch pár stran přečíst a opatrně prostudovat grafiku Schamoniho.

2 31.10.2022

Škoda rozdílů mezi sympaticky rozpracovaným plánem řídit se prvním knižním zněním každé části cyklu Jarmark života. Ale mezi teoretickými východisky z ediční poznámky a skutečným zněním textu je to bohužel jinak.
Učinil jsem různočtení Jarmarku života, Cikánčiny smrti a Laně a panny dle původních prvních vydání, která vlastním. [Tlustospis Na horách jsem však zatím nekontroloval, a po zkušenostech se zbytkem ediční přípravy cyklu asi ani kontrolovat nebudu, přednost pro mě bude mít vždy čtení prvního znění z originálu.]
Tak například v Jarmarku života je skoro v každé kapitole nějaká textová změna, neodpovídající prvnímu vydání, někdy zmizí i slovní spojení, někdy bohužel i celé větné fráze, jako by text skutečně podle prvého vydání nebyl zpracován, jak nám uvádí ediční zpráva, ale jako by se spíše jednalo o to druhé, proškrtané znění Jarmarku, Durychem přichystané pro druhé upravené vydání v edici Delfín, 1931.

Cikánčinu smrt jsem shledal v pořádku, ale Laň a panna se opět neshoduje s prvním vydáním (Balady, 1925) a je až příliš okatě přepsána dle druhého, revidovaného znění, které lze nalézt ve svazku Básně (1930) v rámci desetidílných Durychových Spisů, vydávaných Ladislavem Kuncířem. Jedná se o přehození několika slok, které přesně odpovídají znění z Básní, 1930, a nikoliv prvnímu vydání z Balad, 1925.

Je to velká škoda co do ediční přípravy, nevím, kde se stala chyba, jako by přepisovačka opisovala přesný opak toho, co bylo panem Kudrnáčem připraveno, protože obecně jsou edice připravované panem Kudrnáčem výborné. A že Durycha nedělal rozhodně poprvé!

U cyklu Jarmark života tak nezbývá, nežli se vrátit k prvním vydáním, dnes těžko dostupným, chce-li si čtenář vychutnat původní rozvržení cyklu:
1) Na horách (Přerov, vlastním nákladem 1919),
2) Jarmark života (Přerov, vlastním nákladem 1916),
3) Cikánčina smrt (Přerov, vlastním nákladem 1916),
4), Laň a panna (spolu s druhým vydáním Cikánčiny smrti a s doprovodnými texty o vzniku Cikánčiny smrti a Laně a panny: Praha, Kuncíř 1925).

Jinak je to samozřejmě chvályhodný počin a dá se to číst i přes uvedené textologické nepřesnosti, a dojem zůstane takřka stejný, jako by ediční příprava neselhala, protože raný Durych je dosud málo doceněná kapitola. Potěší i recenze Jarmarku života od Richarda Weinera a nedokončená studie M. Rutteho zde pojednávájicí hlavně o románu Na horách.

Dvě povídky z nejlepšího Durychova tvůrčího období dvacátých let. Sestává ze dvou kratičkých povídek:
Smích věrnosti a Legenda.

Bylo by nespravedlivé Legendu aspoň nepřiřadit po bok k oběma valdštejnským trilogiím, dále k Valdštejnovu kraji a k Plížení Německem a Pouti do Španěl, a také k bibliofilii zvané Táborská výjimka: tyto prózy tvoří jakýsi celek, tu a tam jinak kompozičně skládaný, jako mozaika vitráže kostela 17. věku však uceleně motivicko-tematicky nosný pilíř Durychova zájmu o velkou válku první poloviny 17. století (v zálibě tohoto věku dějin se vrátil v druhé polovině 30. let ve Služebnících neužitečných, dějově začínajících již 1572, a v Dětech, jejich předehrou, (Děti vyšly 1934, zatímco první verze kapitol Služebníků až koncem 30. let, souborně pak první díl až 1940: ale to už je trošku jiná kapitola, stejně jako experimentální román Masopust z doby 1611, tvořený spolu se Služebníky a do těchto pozdních tvůrčích dob, 1938, spadající).

2 01.11.2020

Přeložil starší bratr Jaroslava Durycha Václav (zemřel v 27 letech roku 1912 a tohoto svého posledního tištěného překladu se již nedožil).

25.10.2020

Na lehce žvanivou formu tohoto eseje o "vnitřní formě" básnického umu takřka všech knih Jaroslava Durycha (až po první díl Služebníků neužitečných) se dá jistě zvyknout. Ale právě třeba celá část věnovaná rozboru Služebníků neužitečných je přímo užvaněná až hanba. Za to strhávám jednu hvězdičku.
Druhou hvězdičku strhávám za minimálně jednu věcnou chybu. Autorka totiž očividně Durychovu raně vydanou knížku "Svatý Jiří" ani neotevřela a řídila se častou chybou, často dokola přepisovanou od jedné literární příručky ke druhé: Svatý Jiří opravdu není drama, ale typická Durychova báseň v próze. Tuto trapnost autorka alespoň trochu zakryla tím, že Svatého Jiří raději ani dále neanalyzuje. Stejně tak to žel vypadá i s Blouděním. Autorka si Bloudění snad i otevřela a jeden dva odstavečky pro úplnost si možná i přečtla, ale myslím si, že obejít Bloudění při zamyšlení nad vnitřní poetikou Jaroslava Durycha je celkem mrzutý nedostatek.

Na druhou stranu je třeba vyzdvihnout fakt, že je zde pěkně registrovaná funkce zámlk a nápovědí v Služebnících neužitečných a plno dalších chvalitebných postřehů. A samozřejmě úprava knihy A. Lískovcem je bezvadná jako vždy u knih vydaných Ladislavem Kuncířem.

1 09.01.2020

Durych a jeho cestopisy.
Jsou tak omamně působivé a zasloužily by si větší pozornost jakožto naprosté jedinečnosti v žánru cestopisu jako takovém, a to myslím v obecném slova smyslu a nikoliv jen ve smyslu Durychova díla.

NB: Nejen cestopisy v užším slova smyslu, ale i Durychovy cestopisné prózy a črty jako třeba Skořice, Sen Albrechta Dürera či incipit Boží duhy, všechny tyto básnické prózy-procházky jsou pro mě vedle historických kusů asi to nejmilovanější a nejpůvabnější na celém Durychovi beletristickém. Ano, až nyní po vstrebaní všech tří hlavních evropských cestopisů (Plížení Německem, Pout do Španělska a Římská cesta), ale i "doplňkových" samostatných sbírek cestopisných próz (jako Z ráje Segantiniho, Valdštejnský kraj, Duše Podkarpatské Rusi, Toulky po domově nebo i Okamžiky z válečných let) si zřetelně uvědomuji, že tento aspekt nebo lépe řečeno tento um v zachycování jedincova putování mě vlastně přes notný kus začátku Boží duhy vlastně poprvé vážněji vtáhnul do magie Durychovy poetiky. Boží duha byl můj první Durych. Přes to, jak výslovně nerad autor cestoval a jak zvláštní vztah k cestování měl, to bezesporu ční jako součást kouzla těchto cestopisů-basní v próze. Ostatně i Římská cesta byla na mém seznamu literatury primárně jako doplňková četba ke Služebníkům neužitečným. Stejně tak Plížení a pouti jsem četl jako doplněk k Bloudění. Tím chci naznačit, že Durychovy cestopisy fungují nejlépe, když se nečtou primárně jako cestopisy; však také snad ve všech cestopisech Durychových bývá značná míra v bezděčnosti cestopisecké. Tak v Římské cestě se například z obecně vnějškově viditelných vjemů nedočkáme skoro ničeho a cíly cest jsou většinou nějakým způsobem narušeny, autor bývá zklamán apod. Durychův cestopis funguje spíše na modu vivendi "cesta je cílem". V tom bude ten pomyslný zakopaný pes, proč tyto prózy tak pevně drží pohromadě a s jakou suverénitou jsou vrhávány na papír. U Durycha celkově vnímám, že dokázal napsat krásný a hluboký text takřka vnitřní na jakékoliv téma, s nedostatkem témat se rozhodně nikdy trápit nemusel, protože prostě psát mu snad již bylo dáno převelikým a monumentálním darem. I prózy, které sám nesnášel jako nepodařené juvenilie, vyřadiv je ze svých Spisů, třeba Svatý Jiří: ten má kouzelnou moc tak mocnou, jako by příčina geniality díla tehdy mladičkého autora byla snad ukryta v tajné smlouvě s ďáblem. :)

Durych pro mě je a bude nepřekonatelná postava té nejkvalitnější umělecké prózy (dramata a verše stejně jako non-fiction díla nechávám teď stranou), jaká kdy byla v češtině stvořena. Snad jen generačně Jan Čep a Vančura Durychovi zejména ve třicátých letech 20. století šlapali povážlivě na paty, ale Čepovy prózy jsou podstatou a formou tak odlišné, že srovnání je naprosto podružné a spíše zbytečné, a stejně tak je to i s Vančurou. Jak pěkně vystihl rozdíl M. C. Putna v Dějinách katolické lit. II: Čep psal jako by introvertně, velice citlivě až přecitlivěle a diskrétně na nejniternější strunu pianissimo, zatímco Durych bušil neustále zvučně se rozléhající fortissimo v plném a obrovsky rozlehlém registru odlišných žánrů, ovšem že nestíhal čas od času laťku kvality držet přes šíři v takovém obrovském záběru jeho námětů a plánů, jak tematických, tak i žánrových při tolika odlišných podnětech k uměleckému zpracování při své obvyklé superhodnotě stejně vysoko.

I tak pracoval na tolika věcech a dopracoval tolik děl, že nechápu, jak se to dalo za jeden lidský život nastudovat a napsat. Je to neuvěřitelná postava česky psané literatury.

3 06.01.2020

Velice křehká básnická próza toho nejkvalitnějšího francouzsko-katolického jádra. Lebrau jako básník prózu takřka nepsal, ale když se do prózy dal jako v tomto případě, udivuje takovým zvláštním, zvláště precizním větným slovosledem, kladením určitých rytmizovaných slov do souvětí, které do básní prostě nenacpeš. Velice zvláštní talent.

Druhé plus je naprosto luxusní výprava edice Jana V. Pojera Atlantis, samozřejmě.

1 22.11.2019

Maje výtisk č. 21 na holandském Van Gelderu, mohl jsem plně docenit tuto nádherně upravenou, vysázenou, ozdobenou knihu jakožto opravdový ne-li umělecký artefakt, tož alespoň bibliofilský, a to v plné síle, v plné m účinu. Holandské legendy a pověsti patnáctého věku jsou specifické, proto bych k objektivnějšímu náhledu měl uvést, že tato četba nebyla mým prvým seznámením s koloritem nizozemského patnáctého věku: kdyby Lancelot a Alexandrina byla z tohoto hlediska mou první četbou, možná by býval napoprvé obsah této staré legendy snad i celkově trochu nudil. No, je třeba znát i trochu reálie a překladatelské manýry O. Fischera k plnému docenění obsahu této útlé knížečky, klenotu každé knihovny, chloubou čtenářů-vlastníků, jako je tomu snad vždy v této pozoruhodné edici Atlantis J. V. Pojera, snad jedné z nejkrásnějších a obsahově nejvybranějších českých uměleckých edic prvé poloviny 20. století.

30.10.2019

Jeden z nejvyšších vrcholků francouzské katolické "moderny". Čirá františkanská báseň v próze. Jedno z nejkrásnějších děl, co jsem měl možnost vůbec číst.

29.10.2019

Nabokova jsem měl vždy rád, ale Lolitu jsem si tak nějak vždycky odkládal až "na potom".

Co bych lhal: Lolitu jsem dočítal & znovu pročítal některé pasáže poslední tři večery: Obrovský literární zážitek snad pro každého serioznějšího čtenáře těžších narativních textů, který Lolitu nikdy předtím ještě nečetl, ale třeba jenom viděl některé z těch dvou filmových zpracování: kniha je podle mě ve srovnání stále naprosto jiné umělecké dílo. Je to prostě originál. Ale to se snad rozumí samosebou. Zároveň také asi nejpřístupnější Nabokovův román i pro širší čtenářskou základnu (i když ruku do ohně bych za tento výrok jistě nevložil, kdybych býval nebyl Nabokova před Lolitou již neznal).

NB: Je to pravé blaho také a asi zejména pro naratology a literární vědce z oboru teorie vyprávění a teorie fikčních světů. Jisté metody vyprávění v Lolitě Nabokov tu a tam okořenil v takové míře sebe-autorského hlídání se, aby nepřesolil ve smyslu vypravěčského umění, že vyprávění samo se vklíní do celé kompozice tak rozvážně, že Lolita jako celek jednoho literární textu se blíží oné pomyslné hranici dokonalosti umění románu (umění románu ve smyslu, který byl prosloven v druhé polovině 20. století francouzskými naratology atd.).

3 24.10.2019

Můj první zážitek s Barbey d'Aurevillym, ohromný zážitek, který mi pootevřel dveře jak k ostatním knihám Barbeye, tak k celé řadě katolických francouzských mistrů, počínaje současníky (jako hrabě de L'Isle Adam) až ke špičkovým překladům do češtiny zejména z družiny kolem Dobrého díla Josefa Floriana a kolem nakladatele Ladislava Kuncíře, totiž zejména překlady Jana Čepa, Bohuslava Reynka, A. Heyduka, J. Zaorálka nebo Jana Zahradníčka (M. Baring, Georges Bernanos, Henri Pourrat ad.).

Les Diaboliques mohu doporučit každému, nejen čtenáři, který má nějakým způsobem profilovaný vkus, ale zkrátka každému čtenáři, který docení originální umělecké dílo.

3 20.10.2019

Výbor z veršů obsahuje především několik neuveřejněných básní s několika dokonce do té doby jen v pozůstalosti v rukopise.

19.10.2019

Patrně nejkrásnější a největší básnická skladba ze všech Durychových veršů, které jsou poněkud ve stínu mistrových děl psaných v próze.

19.10.2019

Pěkný tisk. Limitovaný na 750 kusů s nádhernými ilustracemi, nestránkováno. Jeden (dvoj)list je nechtíc vsazen a vytisknut dvakrát za sebou u povídky o poště. Všechny mini-prózy jsou vybrány z prvé Vančurovy knihy Amazonský proud (1923).

Doslov je příšerně dobově politizován, na druhou stranu se divím, že vůbec tak pěkně vypravenou knížečku Spolku českých bibliofilů Literární archiv v mrtvolně nečinném roce 1977 vydal. Papír je vybrán a celkově rozvržen s typem a velikostí písma optimálně dle nejlepších bibliofilských standardů. Každý list je ve skutečnosti nerozřezaný dvojlist (ale uprostřed netištěný). To z každé prózy dává vyniknout lyrizujícím prvkům. Graficky je to edice na výbornou (až na zmíněnou chybu, že se opakuje dvojstrana: ale lepší než kdyby nějaká strana chyběla.

Má-li kdokoliv o knihu zájem, rád přenechám za úplatu. Jan z Olomouce

1 09.09.2019