Eduard Mörike

německá, 1804 - 1875

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 6 knih

Nové komentáře u autorových knih

Proč bolíš, radosti?

„Vynikající výbor z básnického díla německého romantika Eduarda Mörikeho, skvěle převedený naším významným básníkem a leckdy bez nadsázky objevitelským popularizátorem poezie Ivanem Slavíkem, který knížku opatřil skvostným, vynalézavě koncipovaným doslovem. Jaká je Mörikeho poezie? Povětšinou ryzí reflexivní lyrika, s řadou prvků nostalgické tesknoty, romantické lásky, sentimentálně-biedermeierové idyly, ale nechybí ani kusy dramatičtější: dialogické, baladické, pohádkové, satirické, ba i nesměle humorné. Tak nějak jak bychom to od básníka té doby, místa a literatury i očekávali. Samozřejmě s veškerým rizikem, že dnešnímu čtenáři se tato lyrika bude jevit po všech stránkách zastaralá. Nicméně je zajímavé pokusit se v tomto kontextu začíst do některých básní jaksi z dnešní perspektivy, hledat v nich (arciť zcela svobodně, citově a nenuceně) druhé, ba třetí významové dno. Pro tento typ poezie totiž ještě zčásti platí, že klást si onu školomety zprofanovanou otázku „Co tím chtěl básník říci?“ nemusí být zcela mimo. V aktuální téměř až módě všemožné drásavé autofikce, dušezpytné a sebezpytné, empatizující a empatické literatury i kritiky (a teď to myslím bez ironie: díky za ně), jež je formulačně zpravidla dosti přímá a otevřená, leckdy blízká nestylizovanému záznamu, je totiž podnětné vracet se do dob, kdy poezie o těchto jizvách a neklidech hovořila spletí jinotajů. Což bylo pochopitelně dáno silou konvence, čtenářské módy a jednoznačnějších, užších mantinelů obecného vkusu, ale právě proto je podobné hledání, čtení mezi řádky, mnohem větší výzva (a snad i zábava, přijmeme-li daného tvůrce 19. věku jaksi za svého, jako se o to pokouším v případě Mörikeho a všech podobných romantiků a idyliků). Pak totiž básně jako Ústraní, Nová láska či Kde najdu útěchu? mohou svědčit (dosti zastřeně a kondenzovaně, ale možná občas o to půvabněji) o podobných vnitřních dramatech jedince jako nejedna současná prozaická zpověď o úzkosti a pádu na dno. A jiné básně – třeba Útěcha či Na čerstvém vzduchu – zas mohou nést určitý terapeutický, sebeharmonizační potenciál, což je v dnešní době nezastíranou funkcí různých próz i „příruček“. Myslím, že se nejen Mörikeho, ale jakoukoli serióznější a původnější básnickou tvorbu předminulého století vyplatí zkoušet vnímat tímto prizmatem. Půjde-li o tvorbu překladovou, narážíme na jedno úskalí. Třebaže je převod Ivana Slavíka dosti přesný (pár básní jsem si srovnal s originálem), jazykově obratný a pestrý (dokázal se výtečně vcítit do tehdejšího myšlenkového, citového i jazykového světa), nikdy nebude mít půvab a moc originálu. Mörike, u nás téměř neznámý, je v Německu klasikem a řada básní je vysloveně kultovních. Existuje několik různých edičních zpracování, výbory i souborná vydání jsou na trhu nepřetržitě dostupná (sám jsem si koupil za vstřícnou cenu necelých 20 eur jeho Sämtliche Gedichte v noblesní plátěné vazbě), mnoho básní má na Wikipedii samostatný zevrubný článek zahrnující historii vzniku textu, okolnosti, inspirace, vysvětlivky a interpretaci. O něčem podobném se nám v našem miniaturním a značně pasivním českém rybníčku může jen zdát. Podobně hlubokého zájmu a kvalitního zpracování se nedočkal ani Mácha, o Erbenovi, Nerudovi, Sládkovi a dalších ani nemluvě. A většinu originálů Mörikeho básní samozřejmě dohledáme i na internetu. Díky tomu lze snadno posoudit, že jakkoli je Slavíkův překlad nadmíru zdařilý, Mörikeho lyrika prostě patří k typu básnické tvorby (tj. rýmovaná a zvukomalebná poezie 19. a 20. století), jež je v podstatě nepřeložitelná: O půlnoci Noc klidně stoupla na svah hor, v snu opírá se o obzor vidí ty zlaté váhy, na kterých čas v stejných miskách k odpočinku ztich; a prameny šplounají směleji, zvěst matce své, noci, teď sdílejí o dnešku, o právě minulém dnešku. Prastarý zpěv, jenž uspává, je znavena, oň málo dbá, ještě jí modro nebes zesládlo, chvil stejně rozhoupané kyvadlo. Však stále je slyšet to bublání to vody si zpívají ve spaní o dnešku, o právě minulém dnešku. *** Um Mitternacht Gelassen stieg die Nacht ans Land, Lehnt träumend an der Berge Wand, Ihr Auge sieht die goldne Waage nun Der Zeit in gleichen Schalen stille ruhn; Und kecker rauschen die Quellen hervor, Sie singen der Mutter, der Nacht, ins Ohr Vom Tage, Vom heute gewesenen Tage. Das uralt alte Schlummerlied, Sie achtets nicht, sie ist es müd; Ihr klingt des Himmels Bläue süßer noch, Der flüchtgen Stunden gleichgeschwungnes Joch. Doch immer behalten die Quellen das Wort, Es singen die Wasser im Schlafe noch fort Vom Tage, Vom heute gewesenen Tage.“... celý text
— V_M

---

Mozartova cesta do Prahy

„Fenomén Mozart (jeho život, kult a hudba) mi byl vždycky celkem cizí, ale naopak německý romantismus mám rád odjakživa, a tak jsem uvítal, že si tuto Mörikeho knížečku (poslední, co jsem od něj neměl) můžu pořídit za dvě koruny na burze u nás v knihovně. Jakkoli ani „tržní“ cena by nemohla být o moc vyšší, a to nikoli proto, že by šlo o nějaký škvár, nýbrž pro dnes zcela neuvěřitelný náklad 180 000 výtisků, v němž tato biedermeierová novelka coby klubová prémie kdysi vyšla (a bylo to už několikáté vydání!). Český název je poněkud zavádějící, vhodnější by bylo držet se doslovnějšího Mozart na cestě do Prahy (tak knížka vyšla poprvé v roce 1906), protože jejím předmětem je v podstatě pouhá jedna epizodka, zastávka v nejmenované vsi a zámku kdesi těsně za hranicemi Českého království směrem od Vídně. Kdo tedy čeká vylíčení celé – dozajista dobrodružné a kodrcavé – cesty nebo dokonce mistrova pobytu v Praze, bude nejspíš zklamán. Aby bylo jasno: od Mörikeho druhorokového spíše asi obrazu nežli novely nelze čekat žádné velké líčení dějových zvratů, je to spíše taková poeticko-konverzačně-nostalgická idyla. A právě to je na ní nejlepší a skvělé. Bez ohledu na to, že se historických skutečností a reálného předobrazu hlavního hrdiny drží jen velmi volně. Přijmete-li její text a svět takový, jaký je, vrchovatě se vám odmění – básnivými dojmy z přírody, grandiózními popisy hudby (až mám pocit, že kdybych si ji poslechl v reálu, byl bych z toho zklamaný), mistrně vybroušenými hovory, všeprostupující půvabnou selankou, zvláštně přívětivými vypravěčskými vstupy (působí to na mě, jako by mi to celé vykládal nějaký shovívavý dědeček), téměř až pohádkovými digresemi, které se týkají vzpomínek bližších i vzdálenějších, harmonizujícím světem antiky/klasicismu, jenž se tenkrát v příslušných vrstvách zpřítomňoval na každém kroku (a my na něj dnes – až na hrstku nadšenců – prakticky docela zapomněli). Próza zároveň není prosta tragických tónů, či spíše podtónů: vědomí neúprosnosti Mozartova konce, křehkosti jeho osudu, který jako by byl jen jakýmsi pevně a přísně limitovaným darem shůry (Bůh či bohové svěřili lidstvu vzácného génia, ale jen na kratinkou dobu), prostupuje zvláště její druhou polovinou dosti výrazně. Avšak i to je podáno zmírněně, lahodně. Celý tento literární balzám na duši podtrhuje vysoce kvalitní překlad a redakce. Marie Kornelová (Hrubešová) odvedla mistrnou práci a Hanuš Karlach skvělou jazykovou redakci (v mém výtisku se sice na s. 65 a 67 vloudil nesmyslně „Apollón“, správně je v úplně stejné textové pozici až na s. 68 [pro jistotu jsem to srovnal i s originálem], ale to je chyba technická, nikoli redakční). A to tato dnes zcela zapomenutá chrudimská učitelka a příležitostná spisovatelka překládala hned z pěti jazyků, mj. i Melvillovu Bílou velrybu! Člověk si až posteskne, kdeže ti překladatelé s bohatým a vytříbeným jazykem jsou Dnes, kdy redakce v pravém slova smyslu téměř vymizely a překladatelé pod tlakem nedostatečného času a finančního ohodnocení nemají příležitost text patřičně vycizelovat, ostatně většina z nich by na to asi ani nestačila, protože společně s úpadkem prestiže a lukrativnosti profese literárního překladatele se nutně snížil i zájem o ni ze strany těch nejtalentovanějších. Ale dosti o tom. Zkrátka – čtěte Mörikeho a užívejte si tento krásný únik z dnešní zběsilé doby i jazykové kvality překladu!“... celý text
— V_M

---

Mozartova cesta do Prahy

„Kladem je přesvědčivé vystižení dobových reálií, což je ale dáno především tím že autor je ve svém dětství ještě do jisté míry sám zažil. Sympatické je místy i vystižení Mozartovy povahy. Mnohde jinde jde ale jen o čirou anachronickou fabulaci, a to navíc fabulaci v zásadě nezajímavou a nudnou. Představit si jaké to bylo při vznikání "opery oper" by samozřejmě bylo velmi zajímavé a lákavé, výsledkem je ovšem jen nudný barvotiskový obrázek, v němž akorát před skladatelovým géniem všichni padají do mdlob či jen tak tiše žasnou, ale jinak se tam vlastně vůbec nic neděje. Kdyby se Wolfgang alespoň pokusil svést budoucí nevěstu nebo se s hrabětem pohádal o vídeňské politice... Celkový dojem: 65%“... celý text
— Sandik

---

---

Mozartova cesta do Prahy

„Tuto knihu omlouvá jedině to, že byla napsána uprostřed 19. století a autor je typický představitel biedermayeru. Žánrově to je jakési romantické zátiší, jedna kolorovaná ilustrace (v knize jich je 15, tak kdyby se jedna z nich vzala, tak je to ztělesnění té knihy), jak se velký Mozart se ženou zastavil na nějakém neznámém sídle při cestě do Prahy, a jak ho pěkně přijali. Nestačilo se nic rozehrát, je to zatraceně málo. Naopak postavy si tam vyprávějí sáhodlouhé příhody, které od podstaty odbíhají. O to víc mě překvapuje, jak pan Pavel Eisner, kterého si velmi vážím, se v doslovu o této novelce vyjadřuje pochvalně a o autorovi taky. Podle mne nevýrazný, zapomenutý německý autor, který vytvořil barvotiskové drobné zátiší. Nesu do knihobudky.“... celý text
— Apo73

---

Mozartova cesta do Prahy

„Milá malá kniha, opatřena ilustracemi a s poslechem hudby je to intenzivní zážitek. Příběh je o Mozartově cestě do Prahy, při které si na chvíli s paní Mozartovou odpočnou a on si utrhne v cizí zahradě pomeranč. Tím se spustí komický kolotoč služebnictva s pánem, kteří si myslí, že se jedná o nějakého blázna. "A život zatím uplývá, ubíhá, letí - Panebože! když si to člověk doopravdy uvědomí, div na něm nevyrazí studený pot, jak je mu úzko!" Jedlička zelená kdo ví, kde v lese, a růže košatá zas na zahrádce, obě už čekají - pomni, má duše - že porostou dál spolu na tvém hrobě. Vraníci dva se pasou na lučině, bývá jim do skoku, když klušou domů. Tvé tělo na hřbitov povezou krokem snad ještě dřív, ach dřív, než někde ztratí tu podkovu svou, co mi v oči blýská.“... celý text
— crazyslunicko

Žánry autora

Literatura světová Novely Povídky Poezie Pohádky

Štítky z knih

německá literatura dvojjazyčná vydání výbor z díla němčina Wolfgang Amadeus Mozart, 1756-1791 hudební skladatelé

Mörike je 0x v oblíbených.