vandalka komentáře u knih

No – co k tomu dodat.. Obrův stín pokračuje ve stejném duchu jako Hegemonův stín a Stínové loutky, takže jedinou výjimkou v téhle sérii je Enderův stín, místy paralelní s dějem Enderovy hry. Snad proto jej mám nejraději – že je o něčem JINÉM než ostatní díly Stínové série. V Obrově stínu zabírají valnou většinu děje mezinárodní události, popisy válečné či mírové strategie, politikaření a jen okrajově se dozvídáme něco o tom, co si myslí naši hlavní hrdinové. V knize se setkáváme se všemi postavami z předchozích dílů, které zůstaly na Zemi, a sledujeme Petrovu snahu vrátit úřadu hegemona nějakou váhu a Fazolkovo pátrání po ztraceném potomstvu a možnostech léčby. Card má neoddiskutovatelně skvělou představivost, takže na jeho straně problém nebude, jen mě osobně rozbory mezinárodní situace prostě zas už tolik nebaví a mnohem raději bych si přečetla něco ne o vývoji válečného úsilí ale o vývoji jednotlivců. Komu se ale líbí tyhle představy “coby kdyby” a jak by svět mohl vypadat, ten si užije. Jinak bych Cardovi vytkla snad jen to, že se na můj vkus až moc nakazil všeobecnou nevraživostí k islámu a místy se snaží do děje propašovat i Spojené státy coby ty “hodné strážce míru”. Souhrnně – kniha je jako obvykle napsaná skvěle a komu je její téma blízké, ať neváhá. Jo, a skutečně se mi nezdá, že by tohle měl být úplný konec ;) A navíc doufám, že případné pokračování nabude už trochu jiné dimenze a bude se podobat víc třeba Xenocidě či Mluvčímu za mrtvé, potenciál by na to byl :)

1 06.08.2016

Málem mě to rozbrečelo..

Ne fakt – u Carda jsem si zvykla už na ledacos, i na to, že dokáže občas zahřát u srdce stejně tak jako znudit (Stínová série), že dokáže bravurně zakomponovat do literatury své náboženské náhledy. Ale že dokáže takhle bolestivě a přitom ve zkratce navrtat sondu do pokrytectví trapičů hájících se bohulibou ideologií (zde právě puritánským křesťanstvím budoucnosti) – to jsem od něj tak nějak nečekala.

Pokaždé, když čtu nějaký příběh z Bitevní školy, nechám se převálcovat moudrostí některých postav, jen aby mě pak zase jednou zarazilo uvědomění, že v Cardově podání je jeho hrdinům nějakých šest až devět let. To je pro mě v snad největší kámen úrazu – jakákoliv genialita, jakékoliv nadání, výcvik, vzdálená budoucnost či ojedinělá životní zkušenost Cardových dětských hrdinů mi prostě nepřijde jako dostatečně silný argument pro takovou vyzrálost dětí mladších než můj šílený synovec.

Nejinak je tomu i v této novelce, ale i tak mi udělala díru do srce a budu jí číst zas a zas. Například Dinkovy úvahy večer 5. prosince – když odhalil „pravou“ příčinu svého smutku – no to by dostalo každého, kdo o něco podobného někdy jen zavadil (ač určitě až tak o deset let později než Dink ;-) Rozhodně mě tohle dílko překvapilo. Čekala jsem spíš humornou povídku o tom, kterak se Ender s kamarády snažili oblafnout vedení Bitevní školy a užít si vánoce – a ono jde při tom o něco úplně jiného. O hluboké zranění, o dětskou duši, o rodiče a děti, o to, co bolí tak, že se to snažíme za každou cenu skrýt i sami před sebou. Bravo.

2 06.08.2016

Pěkná, vyvážená sbírka pohádek z Čech, různých koutů Evropy a Asie. Některé neznámé, další jsou ozvláštněné místní varianty známějších pohádek, ostatní pak již notoricky proslavené (Andersen, Němcová, Erben, Grimmové). Celkově není kniha ničím výjimečná, četla se ale pěkně a dětem se líbila. Jen poslední pohádku - Princeznu se zlatou hvězdou na čele - jsme nakonec museli vynechat, protože ji autoři ponechali v původním znění Boženy Němcové a pro předškolní děti je ta čeština bohužel příliš obtížná. Snad si ji b udou moct vychutnat za pár let

4 06.08.2016

Třebaže jsem dřív mívala humornou literaturu docela ráda (Townsendovou, Rostena, Jirotku, Lewise a další), v posledních letech mi nějak leze na nervy. Vylámala jsem si zuby i na onačejších kalibrech, takže do Poslední aristokratky jsem příliš nadějí nevkládala a dobře jsem udělala. I když byla knížka zpočátku docela zajímavá a místy i vtipná, postupem času jsem se k ní vracela se stále většími obtížemi, prokládala ji řadou jiných knih a nakonec jsem se po heroickém vypětí dočetla až na poslední stránku, jen abych zjistila, že celý román prostě končí takřka v polovině věty. Tím se završil můj dojem zbytečnosti – nejen že je to tak nějak o ničem, ale i odněkud nikam. Ale třeba mě prostě jen přešel humor :)

Naprosto báječný a svým způsobem strhující (jakkoli to slovo nemám ráda) román, který jsem si skutečně užila, ba vžívala se do něj někdy tak, že bylo obtížné nepodléhat návalům zmaru, které hlavního hrdinu občas postihovaly. Philip Carey, stejně jako Maugham sám, v dětství osiří a vyrůstá u na děti nepřipravených věřících příbuzných. Nejedná se ale o žádnou Janu Eyrovou, Philip má solidní zázemí a možnost studovat, co hrdlo ráčí. Jen nebýt té koňské nohy, která ze zamlklého chlapce dělá ještě většího ostýchavce a která ho do jisté míry vyčleňuje z kruhu spolužáků. S Philipovou postavou je snadné se ztotožnit – řada z nás má nějakou tu svou “koňskou nohu”, v mládí se hledala, upínala se celé roky k určité vizi o svém osudu, jen aby po letech zjistila, že tudy cesta nevede, zamilovala se do někoho naprosto nevhodného či se snažila udělat správnou věc a skončila v naprostém nepochopení. Philip je v jádru dobrý člověk, ale s bezohledností svého mládí jde často tvrdě za svým, jen aby se rozložil, když narazí na někoho, jehož tvrdost je naprosto jiného kalibru. Je to vlastně román o zrání mladého muže, zachycuje nejbouřlivějších dvacet let jeho dospívání a Maugham v něm skutečně skvěle vystihl všechna ta vnitřní hnutí, absurditu některých popudů, nejistotu, snahu udržet si tvář, jen aby nás pak provázel Philipovými proměnami a pochopením, že důležité věci jsou někde jinde. Samotný závěr románu mě trochu zklamal, ale to je jen taková kapka v moři jinak vynikající četby.

Ještě mě překvapilo, jak otravně na mě někdy působil tehdejší způsob vyjadřování – všechna ta “I had a ripping time” a “You are a perfect brick” mě nějak zvláštně popouzely, docela by mě zajímalo, jak to kdo přeložil do češtiny. Kniha je jinak fantastická a všem vřele doporučuji :)

2 06.08.2016

Starý Dastgír mluví sám k sobě. Útlá novela Atíka Rahmína je vlastně samomluvou zdrceného afghánského starce, který se chystá svému synovi, dělníku v uhelných dolech, oznámit, že sovětská armáda vyvraždila celou rodnou vesnici, jeho těhotnou ženu, matku, bratra i s rodinou, že přežil jen on a Murádův malý synek Jasín, kterého výbuchy připravily o sluch. Psáno du-formou, prolínají se zde vidiny zabíjení i halucinace, v nichž se mrtví vyčítavě vracejí, a představy, jak se asi syn zachová. Zvláštní text, z mého úhlu pohledu tak nějak disociovaný, jako by autor, postavy a v konečném důsledku i čtenář prožívali otřes a nedokázali ho nijak pojmout.

1 06.08.2016

Tak nevím. Kniha se mi četla sama, poutavý, smutný a dojímavý příběh, ale nějak mi na ní celou dobu něco nesedlo. Deus ex machina v podobě Parvaneh a její rodiny, sousedé, kteří se tak nějak z ničeho nic začínají chovat jinak, celé to sespolčení vrcholící v jednom velikém opojném pocitu dobra. Je fajn si přečíst příběh s rozuzlením tak pohodovým, jak jen to jde, líbilo se mi i vyprávění o Oveho dospívání a proměnách, nicméně jeho postavě jako takové (a jeho přítele a rivala Runeho) jsem nějak nebyla s to uvěřit. Což nic nemění na tom, že celkově jsem si ten román užila a její feel-good aura na mě příjemně zapůsobila. Stojí za to přečíst, když máte chuť na neskotačivou leč milou knihu.

4 06.08.2016

Román zajímavý nejvíc tím, že se odehrává v Nepálu, respektive v jeho hlavním městě. Zde se ke konci 20. století spolu bijí tradice a modernita – přijíždějí hippies ze Západu, mladí lidé poslouchají Led Zeppelin a Rolling Stones, sledují hollywoodské i bollywoodské filmy a samozřejmě se zamilovávají a prožívají běžná životní dramata. A právě ta bohužel nezněla v autorově podání příliš poutavě, na celých 450 se mu nepodařilo mě přimět, aby mi na jeho postavách záleželo, a to i když prožívaly hluboké osobní krize. Nejzajímavější byl začátek celé knihy, kdy se seznamujeme s osiřelým Rádžem, o kterého se stará cizí z ruky do úst živořící žena, a dočteme se, jak to v Káthmándú tehdy vypadalo a jak se tam žilo. Dospívající Rádž a jeho další osudy pro mě ale byly čím dál tím míň zajímavé a nepříjemně mě zaskočilo, jak malý prostor byl věnovaný celkovému vývoji tehdy hodně bouřlivé země. Různé revoluce a protesty se tu vyskytnou spíš jako kolemjdoucí deus ex machina, která v zápětí bez zájmu mizí za obzorem a už o ní téměř neuslyšíme. Není to špatně napsané, kniha se čte lehce a skutečně je tu mnoho zajímavých reálií, ale nebýt toho exotična, bylo by to celé poněkud banální.

1 06.08.2016

Báječná kniha, pro mě mnouhem poutavější než leckterá severská detektivka. Oba autoři se snažili o objektivitu do té míry, do jaké jsou toho západní liberálové schopni, často potírali své vlastní předsudky a popisovali i jevy, které zcela nesedly k obrazu "zlé čínské vlády", jakkoliv byl, obzvlášť po 4.6. 1989, nasnadě. Fascinující vhled do čínské společnosti první poloviny 90. let 20. století, do země, která si prošla obdobími nad pomyšlení krušnými, která je prolezlá korupcí tak, že si to ani nedovedeme představit, kde se pozvedly tisíce milionářů a zároveň stamiliony žily v nejhlubší chudobě, země ekonomického boomu a politické zakonzervovanosti, prostě země těžko uchopitelné, fascinující, děsivé i okouzlující. Je veliká škoda, že překlad je natolik nepovedený, že ruší při četbě, a některé odhady čínské budoucnosti se s odstupem dvaceti let mohou jevit mírně úsměvnými, ale celkově knihu hodnotím plným počtem hvězd.

3 06.08.2016

Tohle mohla být výborná dobrodružná kniha, které bych s radostí dala čtyři hvězdy, kdyby..

Tvorbu Mirko Paška jsem jako dítě milovala, ale existence Muže pro Oklahomu mi zůstala dlouho utajena a k jeho přečtení jsem se dostala až teď. Přestože mi Quanahův příběh dřív nijak nechyběl, teď jsem teprve docenila ten úvod do celé oklahomské trilogie – kdybych jej četla jako první, rozhodně bych na řadu postav nahlížela už od začátku dost jinak. Pašek navíc skvěle psal, nejvíc se mi líbila ta část knihy věnovaná životu Komančů a jejich způsobu nahlížení na svět a proč a jak evropským dobrodruhům a farmářům stále znovu uvolňovali životní prostor. Pak mě ale zarazilo, když se v textu objevila Cynthia Parkerová, která jako děvčátko jediná přežila přepadení rodného srubu a Indiáni ji ušetřili a přijali mezi sebe. Paškova verze se od skutečnosti v mnoha podrobnostech odlišuje, ale i to bych pořád skousla, nicméně fakt, že významného komančského náčelníka Quanaha, Cynthiina syna, autor zamordoval o minimálně třicet let dřív, to už na mě bylo moc. To je jako číst román o Robinovi Hoodovi, přičemž šerif Robina dostane ještě předtím, než vůbec stihne vkročit do Sherwoodu. Absolutně jsem nepochopila, proč měl autor potřebu vzít reálné historické postavy a pak jim úplně změnit život. Kdyby místo Cynthie a Quanaha vymyslel třeba Lydii a Washona, bylo by všechno o dost jednodušší. Nedokážu tu knihu hodnotit, protože na jednu stranu je fakt dobře napsaná a jsem ráda, že jsem si jí konečně přečetla, ale na druhou stranu tohle mršení dějin skutečně nesnáším a marně si lámu hlavu, proč se do toho Pašek vůbec pouštěl.

Na tuhle knihu jsem byla hodně zvědavá, protože Connie Willis napsala jednu z mých nejoblíbenějších povídek (“Všechny moje milované dcerušky” z obskurní antologie “Alien Sex”), přesto jsem nad koupí takové bichle váhala – hlavně z toho důvodu, že jsem si nebyla jistá, jestli mi její téma bude blízké. Pročetla jsem na netu všechny recenze a komentáře, co se mi podařilo najít a z některých jsem byla čím dál tím rozpačitější. Nakonec mi Triton vytrhl trn z paty předvánočními 50% slevami a já se k nim radostně vydala. K mému velikému zklamání mi bylo oznámeno, že kniha už není, ale když už jsem s těžkým srdcem odcházela, místní dobrý víl vyhrabal jeden ztracený výtisk kdoví odkud a tím mi skutečně udělal “vánoce” :) Tímto mu ze srdce děkuji – kdyby to náhodou četl :)

Musím říct, že jsem od románu čekala – díky anotaci a výše zmíněným recenzím a komentářům – něco trochu jiného, než čeho se mi dostalo - a jsem tomu ráda. Psycholožka Joannu Landerová skutečně zkoumá prožitky NDE (stavu blízkého smrti – tj. v podstatě zážitky z klinické smrti), ale rozhodně se nesnaží dokazovat existenci posmrtného života ani do toho netahá víru a náboženství – naprosto chladnokrevně se snaží zjistit, co se v mozku za takové situace odehrává a do jakých obrazů to mozek zpracovává. Přes nábožné vytržení je v románu úžasně nesympatická postava Maurice Mandrakea, autora bestseleru plného mnoha rádobyútěšných bludů o tom, kterak se po smrti setkáme nejen s kohortou andělů a je nám odhaleno moudro všehomíra, ale čekají tam na nás i drazí zesnulí. Tomuto individuu se Joanna snaží vyhýbat jako moru. Spolupracovat naopak začne s mladým neurologem Richardem Wrightem, kterému se daří NDE chemicky simulovat – a tak se rozjíždí zatím tajný výzkum tohoto jevu. Četla jsem v jednom komentáři, že Joanna buď neustále bloudí po labyrintu nemocnice (což zdaleka není pravda) nebo upadá do klinické smrti a zděšena se budí (což vůbec není pravda). O tom bloudění vůbec psalo hodně lidí – možná jsem vůči němu tedy byla předem psychicky natolik obrněna, že mi realita přišla směšně nedomrlá – podle mě tam nebloudí téměř nikdo. No ale to je jedno – jen se těmi řečmi o bloudění nenechte odradit. Kniha mi rozvleklá nepřišla vůbec, vše v ní mělo své místo a dokreslovalo atmosféru či charakter hlavních hrdinů.

Další výraznou postavou je malá pacientka Maisie – v podstatě smrtelně nemocná holčička s morbidní zálibou v různých katastrofách – a ty v ději rovněž hrají výraznou roli. K mé smůle zrovna ta “hlavní” a nejpropíranější katastrofa spadá do kategorie mých nočních můr, a narůstající četnost popisů jejích různých detailů mi vůbec nedělala dobře, ale to můžu přičíst na vrub pouze své osobní fobii :) Jedním z hnacích motorů celého výzkumu je i snaha pomoci právě Maisii.

Z vyvrcholení románu jsem byla zpočátku dost rozpačitá, ale nakonec jsem se usnesla na tom, že se mi líbil. Celá kniha je dost zvláštní, ale má svoje nepopiratelné kouzlo a byly okamžiky, kdy by mi ji z rukou nevyrvali ani násilím. Rozhodně nečekejte snahu o popis klasických představ posmrtného života – autorka celou věc pojala čistě vědecky, ba neurologicky, a to k dobru věci, takže se nemusíte bát :) A překladatelé provedli na knize skvělou práci, klobouk dolů. Navíc se mi líbila jejich volba názvu románu, který je v jejich provedení mnohem barvitější a výstižnější než originální prosté “Passage”.

“I když půjdu roklí šeré smrti” je skutečně povedené dílo, téměř hard sci-fi a zároveň metafora smrti – a svým způsobem i života.

1 06.08.2016

Jako dítě jsem tuhle knížku měla snad ze všech nejraději, četla jsem ji mnohokrát a vlastně jsem ji nikdy úplně neodklidila do zapomnění. I tak mě ale překvapilo, s jakým nadšením na tyto příběhy ze života bullerbynských dětí reagovalo moje vlastní (předškolní) potomstvo. Žádné princezny, draci a trpaslíci, ale zážitky normálních, trochu divočejších a rozhodně šikovných a podnikavých dětí v idylickém koutě švédského venkova, to je něco! :) Užili jsme si to úplně všichni, je to skutečně nesmrtelné dílo.

15 06.08.2016

Tak to bylo tak strašně blbý, že jsem to nezvládla přečíst ani v chorobném oblouznění. Na 40% jsem to vzdala a šla se podívat do Wikipedie, jak se té kupole vlastně zbavili. A po zjištěn "jak to vlastně bylo" jsem si mohla jedině poblahopřát, že jsem se nenutila se tím celým prokousat. Fakt nedoporučuju. A to se mi řada jiných Kingových knih velmi líbila.

Imae si pohádky vymýšlí. V tomto výběru z jeho tvorby se najdou skutečně velmi pěkné pohádky, stejně jako několik trochu zarážejících a jedna vyloženě smutná (Žlutý krokodýl). Nicméně cokoliv si o knize můžu myslet já je irelevantní, anžto nejsem cílová skupina - zatímco čtyřletý syn byl velice spokojen se všemi příběhy. Vyprávění se dělí na příběhy o zvířátkách z džungle a na zážitky malých dětí. Leckdy ani nedojdou k nějaké pointě a je to čistě jen vyprávění, záchvěv, obraz, ale sám o sobě dostatečně uspokojující. To se mně osobně na knížce líbilo nejvíc - že se velká část pohádek o nic nesnažila, prostě jen okouzlovala.

2 06.08.2016

Úžasná jednohubka, první dvě třetiny za 5*, zbytek za 3*. V zásadě autobiografické momentky z dětství tří irsko-portorikánských chlapců, s poetickými popisy nefunkčních vztahů a dětské magie. Dospívání už autor zachycuje méně snově a kouzlo nějak uniklo.

2 06.08.2016

Sbírka tří novel, z nichž první, “Manželky a konkubíny”, byla předlohou slavného Čangova filmu Vyvěste červené lampiony. Nebýt různých náznaků modernosti, mohl by se tento příběh odehrávat prakticky kdykoliv v předrevolučním čínském bezčasí – vnitřní život dvora jedné bohaté rodiny, boj žen o přízeň pána domu a pozvolné odhalování strašlivého tajemství, které se uvnitř dvorce skrývá Su Tchung vykreslil stejně mistrně, jako je Čang překopal, a přesto obě verze téhož příběhu působí nesmírně silně a poutavě. Druhé dvě novely již Čínu zachycují v počátečních letech komunistické revoluce. “Něžné pohlaví” je příběhem dvou kurtizán, které se s nástupem nových pořádků musí vzdát svého bývalého řemesla a nějak přežít i v podmínkách všeobecné “rovnosti”, zatímco poslední novela, “Rod makových polí”, poněkud roztříštěným způsobem popisuje zkázu velkostatkářského rodu Liou, který se zabýval převážně pěstováním máku na výrobu opia. Celé vyprávění je jakoby prodchnuté vůní máku a některé výjevy téměř asociují opiové halucinace a předkládají nám obraz rozpolcených a leckdy nepěkných vztahů nejen v rodině, ale na celém statku i vesnici. Nejsem si ani jistá, která z novel na mě zapůsobila nejvíc, u každé jsem si našla svoje, někde tesklivost a nostalgii, někde takovou tu klasickou čínskou ošklivost a hrubost, která ke čtenáři zvláštně atavisticky hovoří, prostě všechny stojí rozhodně za to :)

5 06.08.2016

Od lyrických povídek opěvujících arktickou přírodu a schopnost lidí žít s ní v souladu, přes neuvěřitelné příběhy, jako ztroskotání inuitského lovce na Vnějších Hebridách či ústní tradicí uchovávané vzpomínky na setkání s vikingskými mořeplavci nebo příběhy prodchnuté animistickou vírou Inuitů, po palčivé problémy soužití moderních bělochů s původními obyvateli arktických oblastí, přičemž se bílí obchodníci na Inuitech často dopouštěli tak podlého bezpráví, až srdce usedá, autor nám svým dílem umožňuje nahlédnout do fascinujícího a mnohdy krutého života na nejzazším severu amerického kontinentu.

Farley Mowat (1921-2014), kanadský zoolog, dobrodruh a spisovatel, zasvětil větší část svého dospělého života studiu severokanadské přírody, vlivu nově sem pronikající civilizace na místní ekologii a následné dopady těchto změn na způsob života domorodých obyvatel arktických oblastí. K jeho tvorbě jsem se dostala vlastně prostřednictví filmu The Snow Walker, jenž, jak jsem pozdějí zjistila, vznikl na motivy jedné z jeho krátkých povídek, a který podle mého názoru velice dobře zachycuje ducha Mowatových děl. Nejedná se rozhodně o nějaké dobrodružné příběhy pro mládež, jsou to spíše střípky z mozaiky, které nám dovolují si alespoň vzdáleně představit, jak dokáže být život na dalekém severu drsný a zároveň i radostný a naplňující. Celá sbírka se mi moc líbila a pokud ve vás občas dříme touha se alespoň literárně toulat divokou tundrou, neváhejte a sáhněte po Mowatových povídkách.

6 06.08.2016

Na poslední díl Mayovy Lewiské trilogie jsem se hodně těšila a teď mám radost – že už to mám za sebou ;) Pro mě jednoznačně nejslabší díl a když k tomu ještě přičtu svůj zážitek s Entry Island, myslím, že si od Petera Maye na hodně dlouho odpočinu.

Bývalý detektiv Fin Macleod se opět připletl k vyšetřování vraždy a zase jednou se vrací ve vzpomínkách do svého mládí, ale nějak už to postrádá sílu zážitků ze Skály. Jeden by z Lewiské trilogie nabyl dojmu, že se na Vnějších Hebridách vraždí jak na jezdícím pásu a že i v tak relativně uzavřené komunitě se vždycky naskytne několikero závažných tajemství, které hýbají lidskými osudy, aniž si jich kdo všiml. Nemůžu ale Mayovi upřít dobře vykreslené postavy, kterým jejich hnutí mysli a činy věřím a většinou si je dokážu oblíbit a cítit s nimi. Mohlo to být lepší, nebylo to špatné, Mayovy knihy jsem četla ráda, takže dík!

3 06.08.2016

Pro mě osobně hodně divná záležitost. Tak nějak jsem si představovala, že to bude úplně jiné a ejhle.. Asi jsem si představovala zase jednou nějakou klasickou hrdinskou fantasy, tentokrát lesní, či co, možná sem tam nějaký elf či lesní bytost, ale rozhodně ne totální pecku mezi oči mytologickým kladivem, navíc odehrávající se v Británii dvacátého století ;) Během četby mi pořád vrtalo hlavou, jak je možné, že se něco TAK divného líbilo tolika lidem a dosáhlo to tak vysokého hodnocení.

Naprosto originální, syrový, sofistikovaný a děsivý příběh, v němž Jungovy archetypy aj. individua z podvědomí lidstva jako takového (a že se nejedná o žádné beránky) ožívají v tajuplném lese. Někdy už člověk ani neví, co je přehráním jakéhosi starého mýtu, kdy se mýtus teprve vytváří a kdy je příběh současných hrdinů lesem se pohybujících vlastně mýtus předem daný.. Kniha je navíc psaná nádherným jazykem s výborným překladem Petra Kotrleho, za což má on i nakladatel můj nehynoucí vděk.

V ještě osobnější rovině mě Les mytág oslovil svým dějištěm - mám velmi ráda Britské ostrovy a všudypřítomné narážky na pastviny a lesy a potoky, které si dovedu tak živě vybavit, činily pro mě příběh ještě reálnějším.

12 06.08.2016

V dnešní době by kniha Victora Heisera vůbec nemohla vyjít. Jakkoli byl totiž osvícený, byl zároveň přirozeně synem své doby a tudíž absolutně politicky nekorektní. Knihu čtěte pouze v případě, že s tím nemáte problém, je tím prošpikovaná.

Pokud se do ní ale začtete, čeká vás kouzelná cesta po různých zemích jihovýchodní Asie, dozvíte se mnohé o objevování mechanismu přenášení moru, poučíte se o tyfu, choleře, moru i lepře a to vše v terénu, v místech, kde koloniální zdravotníci podnikali zoufalé kroky, aby nemocem přišli na kloub. Je to fascinující čtení, Heiser je vynikající vypravěč a pokud vás neodradí archaičtější čeština překladu, skutečně si to užijete. Mám tuhle knihu velmi ráda, je chytrá, zajímavá, vtipná a celkově tak nějak vzpružující. Heiser působil nejen jako zdravotník, ale i jako diplomat, a poskytuje nám řadu neotřelých vhledů do kultur, jimž se v rámci své práce snažil porozumět, popisuje setkání s proslulými státníky ale i lékařské prohlídky davů přistěhovalců. Heiserovo zachycení jeho prvního setkání s údajně lahodným nicméně nesnesitelně zapáchajícím ovocem durianem, je nezapomenutelné. Doporučuji pro oddech s poučením ;)

3 06.08.2016