vandalka diskuze u knih

Cit slečny Smilly pro sníh jsem si chtěla přečíst už hodně dlouho a třetí pokus konečně vyšel. Příběh začíná smrtí grónského chlapce Izajáše, syna Smilliny sousedky a do jisté míry i přítelkyně (pokud se o Smille vůbec dá říct, že má nějaké přátele) Juliány. Třebaže Izajáš evidentně dobrovolně skočil ze střechy a na zasněžené dánské budově nejsou k vidění jiné stopy než jeho, Smilla, která si dítě postupně zamilovala a pečovala o něj, když byla Juliána v opileckém bezvědomí, se odmítá smířit se závěrem, že se jedná o sebevraždu a začíná pátrat po tom, co chlapce k zoufalému činu vlastně dohnalo. Postava hlavní hrdinky je fantastická. Smilla Qaaviqaaq Jaspersen se narodila v Grónsku eskymácké lovkyni a dánskému lékaři, rané dětství strávila na ostrově a naučila se cítit sníh a mráz téměř jako živou bytost. Dospívání strávila už v Dánsku a její vykořeněnost, podivnost a odtažitá citlivost je na celé knize vůbec nejzajímavější. Milovala jsem historky ze Smillina dětství, její názory a způsob, jak se vyrovnávat s existencí. Vždy pečlivě upravená, vysoce inteligentní a schopná a přesto systému stále odporující žena, která jde svou vlastní cestou jako buldozer, je prostě fascinující. Čím dál se ale dostávala ve svém pátrání, tím víc mě zápletka nudila a pokračovala jsem v četbě převážně v naději, že na světlo vypluje další krásný drahokam Smilliných vzpomínek. Můj celkový pocit je poněkud schizofrenní – napůl nádherná kniha a napůl nudný thriller, myslím ale, že k některým pasážím se budu velmi ráda vracet a hýčkat si je v mysli.

06.08.2016