vandalka komentáře u knih

Je škoda, že Peter May nepíše prostě historické romány. Z Entry Island mám dojem, že chtěl jednoduše psát o vysidlování Skotů z Hebrid, a ve snaze to naroubovat na současný detektivní příběh zašel příliš daleko. Ona už i ta hebridská zápletka mi zpočátku ježila chlupy na zádech - syn chudého chalupníka zachrání dceru místního lorda, aby se do sebe po letech zamilovali, což se nelíbí ani jejímu otci, ani surovému bratrovi. Dál si to dovedete domyslet. Místy jsem si nebyla jistá, jaký druh literatury to vlastně čtu. Další část té vystěhovalecké linie pro mě ale byla nejzajímavější a hlavně za ni jsem byla schopna dát ty tři hvězdičky - každodenní život na ostrově Lewis, popis plavby do Kanady, karanténa na Entry Island, osudy vystěhovalců - často mi to evokovalo vynikající dílo Mobergovo a jeho švédské vysídlence. Ta současná linie s depresivním detektivem, potomkem původního Simona Mackanzieho, jehož osudy můžeme sledovat prostřednictvím dochovaných deníků a detektivových snů (!), byla pro mě spíše obtežující a irelevantní. Jak to všechno dopadne je zřejmé již od prvních stran, ale i tak se mi tu nechce rozebírat pordobnosti a kazit tím četbu ostatním, nicméně - detektivovo "napojení" na hlavní podezřelou považuji za krutě přitažené za vlasy. U některých částí románu jsem měla pocit, jakoby May psal na objednávku z Hollywoodu, ale nechci mu křivdit. Rozhodně jsem ráda, že jsem knihu četla, až na zmiňované nedostatky se mi líbila, dozvěděla jsem se víc z historie Hebrid, což je pro mě rozhodující, a budu doufat, že ve svém následujícím díle autor trochu umravní svůj romantický přísup a bude se víc držet prozaičtějších dějů.

7 21.10.2015

Kdesi ve starobinci v říši páně Alzheimera leží v posteli devadesátiletá Lída Krausová. Ve snech se utíká do minulosti, na kterou si bdělá nepamatuje. Současnost ji nechává doslova chladnou. A tak se spolu s ní vracíme do pracovního tábora v Říši, kam byla mladá Ukrajinka Lída za války nasazena a kde potkává i svého budoucího muže, Čecha Karla. V druhé linii tu máme patnáctiletou Evu, která se svou kamarádkou Káťou objevuje historii městečka i první záchvěvy lásky. Je to krátký, prostý příběh, jehož jazyk mě okouzlil, těšilo mě, jak různé zdánlivě nevýznamné detaily nakonec skoro vždycky našly své uplatnění a líbilo se mi i to, co kniha sdělovala. Pro mě to bylo nadějné osvěžení, které jsem potřebovala, když jsem se musela na chvíli vynořit nad hladinu Zdivočelého kontinentu a nalokat se čerstvého vzduchu. Díky!

5 19.09.2015

Knud Rasmussen (1879-1933) se v Grónsku narodil. Jako syn dánského vikáře a inuitsko-dánské matky s Inuity vyrůstal, mluvil plynně jejich řečí a jejich kulturu se zamiloval. V knize Lieselotty Düngel-Gillesové je jeho dětství věnována jen úvodní kapitola, která osvětluje jeho “dětinské” rozhodnutí najít Nové lidi – Inuity, kteří podle místních legend žijí ve vzdálených arktických oblastech stále původním způsobem života. Vystudoval v Kodani národopis, vrátil se do Grónska a vydal se na svou první výpravu za původními Eskymáky. Tuto a i další expedice, kterých se účastnil či které sám vedl, autorka v knize popisuje. Nebyla jsem si zpočátku jistá, jak moc do hloubky románové zpracování těchto výprav půjde a zda se vůbec dozvím něco nového, ale už někdy za polovinou jsem byla zcela okouzlena. Nejvíc mě asi oslovily pasáže, ve kterých se Rasmussen snaží zjistit víc o tom, jaké to je žít ve světě obývaném duchy, ve světě, jehož obyvatelé pevně věří, že překročení jakéhokoliv z nespočetných tabu může vést k hladomoru, nečasu a smrti, ve světě plném strachu ale i netušené vnímavosti k přírodě a jejím zákonitostem. Rasmussen se zaměřoval na náboženství a mytologii a vždycky mu nějakou dobu trvalo, než se mu podařilo si získat důvěru místních šamanů a vypravěčů a ti začali být ochotni s ním svůj vnitřní svět sdílet. Překvapila mě rozmanitost inuitských kultur v těchto arktických oblastech. Rasmussenovi se nepodařilo realizovat svůj sen a prostudovat inuitské kultury nejen v Grónsku a Severní Americe, ale i v severovýchodní Asii, nicméně i tak získal data naznačující, že různé izolované skupiny, ač hovořící stejným jazykem, mají leckdy podstatně odlišný přístup k životu a vyrovnávají se s neviditelným světem po svém. Pro mě to byla celkově kniha přínosná, zajímavá a rozhodně mě navnadila k hlubšímu studiu inuitských kultur a jejich proměny za posledních řekněme 150 let. Pokud vás tyto oblasti zajímají, tohle je taková etnologická oddechovka, která se příjemně čte a zároveň je nabitá informacemi.

6 02.08.2015

Krev a mlíko mi dala řádně zabrat. Jakkoliv je autorovo vyjadřování uchvacující, časem už jsem začala pod horou násilí, neštěstí, hladu a utrpení pozvolna mizet. Je zřejmé, že příběh rodiny Šang-kuan, odehrávající se ve fiktivním městysu Velká Ohrada v srdci Náhorních Pustin od 30. let a zahrnující téměř celý zbytek století, ani žádná optimistická četba být nemůže. Hlavní vypravěč Zlatko (třebaže v textu se převažující ich forma střídá i s vypravováním ve třetí osobě), mladík nepříliš sympatický ni více zajímavý, má osm sester “krev a mlíko” – znak žen z rodu Šang-kuan, které jedna po druhé propadají vášni pro ne vždy vhodné partnery. Jak se mění čínské dějiny, jak rychle střídá jedna forma nadvlády druhou, jeden politický směr bojuje s druhým, tak tyto ženy přinášejí rodině zmar či spásu prostřednictvím svých mužů. Větší část románu popisuje období do Velikého skoku a těsně po něm, takže není nouze o zachycení strašlivých bojů, hladomorů a věčného úprku tam a zpět. Mo Jenův jazyk je doslova ohromující (jako by místo textu zachycoval spíše výjevy, obrazy čínského pekla) a jeho kniha byla pro mě místy zdrcující. Jeho postavy se vyjadřují jak jim zobák narost, a protože se jedná zejména o prosté vesničany, vojáky, žebráky, stánkaře, prostitutky a vůbec svoloč všeho druhu, je kniha prošpikována nadávkami nejhrubšího zrna a nestydí se za jakoukoliv intimní nechutnost. Vše sem nějak patří, vše je odkryté a zřejmé, vlny špíny se převalují přes světlejší okamžiky a vše plyne až ke změnám v 90. letech, které byly na můj vkus “halucinační” až přes míru, ale já tam nebyla, že :) Nesmírně ráda bych si ale od autora přečetla i něco jiného, protože některé jeho obrazy do mě doslova zapustily kořeny, tak nádherně a strašlivě dokáže psát a fascinovat. Nebýt velikých skoků v příběhu a zmatečnosti ke konci, dala bych pět hvězd. A možná i tak, kdyby mě Zlatko tolik neštval ;) Každopádně klobouk dolů před Denisem Molčanovem, který se tak úžasně zhostil jistě nelehkého úkolu převést tento román z mnohoznačné čínštiny do nám srozumitelného jazyka.

Technická: na začátku knihy je seznam hlavních postav. Předpokládám, že jej vytvořil sám autor, ale už mi uniká, proč jej umísti před samotný román – u každé postavy je ve zkratce shrnut nejen celý její pohnutý osud, ale i způsob, jakým ze světa sejde. Doporučuju nečíst jako první, pokud netoužíte po masivních spoilerech.

6 12.07.2015

Příběh má postupně tři vypravěče – Alího, který vypráví o dospívání v Tangeru koncem padesátých let, životě marocké inteligence v letech šedesátých a výše a především o svém přátelství s Mamedem. Nijak ho nešetří a často popisuje věci, které Mameda nestaví do nejlepšího světla, ale i tak je vyvrcholení, k němuž jejich přátelství spěje, překvapující. Druhá polovina knihy popisuje stejné životní peripetie z Mamedova pohledu. Jazyk se okamžitě mění – zatímco Alí zachycoval Mamedovy nekonečné fabulace a mnohdy rozčilující monology, které plynuly bez odmlky přes celé odstavce a stránky, Mamed naopak svá souvětí drasticky zkrátil, text je najednou mnohem méně exaltovaný, méně se zabývá sexuálními eskapádami obou kdysi mladíků, víc popisuje jejich vzájemný vztah. Ke konci knihy se dočteme i o náhledu Ramóna, který byl jakýmsi svědkem přátelství obou mužů. A konec, dopis, mi sebral dech. Je to nádherný, citlivý příběh, který začal někde na záchodcích chlapeckého lycea a postupně rostl až do poetických obrazů a vyjádření lásky. Silně se mě to dotklo, krásná kniha.

3 19.04.2015

Brilantní psychologické vykreslení citové prázdnoty. Navzdory strašlivému námětu – vivisekce na americkém zajatci (v narkóze), se román čte velmi dobře, snad i díky prostému jazyku, který Endó používá k zachycení motivací zaměstnanců nemocnice, kteří se této příšerné “operace” účastní. Autor nám přibližuje portréty tří pracovníků, dvou mladých stážistů a zdravotní sestry, kteří vlastními slovy vyprávějí o přelomových situacích svých životů, jež je postupně dovedly až do stavu, kdy byli schopni potlačit základní lidské instinkty a ztratit běžný lidský soucit. Člověk by řekl, že takoví poznamenaní lidé již žádnou další ztrátu zažít nemohou, ale Endó mistrně ukazuje, že i pod nejhlubším dnem se skrývá další obří prázdnota.

9 15.04.2015

Nebudu zastírat, že mě tato kniha zpočátku příšerně nudila. Ještě někdy v polovině jsem se přemlouvala, že dalších sto stran přece zvládnu dočíst a plánovala si, jak se tu s jednou či dvěma hvězdičkami podivím nad jejím věhlasem. Nemám moc pochopení pro misijní činnost a vydat se někam úmyslně a natěšeně s vidinou slavného mučednictví mi připadá vyloženě pitomé. Líbil se mi sice Endóův impresionistický jazyk, ale duševní pochody i zážitky hlavního protagonisty mi připadaly ubíjející. Ale pak.. PAK jsem se konečně pročetla ke klíčové části románu, poslední Rodriguezově noci ve vězení, a to byl TAKOVÝ psychologicko-duchovní nářez, že nebýt toho všeho okolo, katapultuje Mlčení do mých nejoblíbenějších knih. I tak se tam možná dostane, po dalším přečtení, protože tohle úžasné vyvrcholení je zachyceno tak neuvěřitelně, že na ně asi nikdy nezapomenu. Skutečně zvláštní kniha, asi není pro každého, ale na mě nakonec velmi silně zapůsobila. Endó je prostě borec.

7 15.04.2015

Fu-kuejův otec kdysi prohýřil polovinu rodinného majetku. Když pak jeho syn prošustruje ten zbytek, nemá se vlastně ani čemu divit. Tehdy ještě nikdo nemůže vědět, že za pár let přijde Osvobození a nešťastný soused, který lacino koupil jejich statek, dopadne jako každý čínský kulak. Tím však jako by se míra štěstí Fu-kuejovy rodiny vyčerpala, román zachycuje nekonečnou dřinu, hlad, nemoci a smrt. A přitom je to tak výborná kniha, v níž autor úsporným jazykem popisuje téměř celý jeden život. Nečekejte na konci nějakou katarzi, ta se nekoná ani v našich bytích, čekejte ale pochopení, že v životě jde především o to Žít! Fu-kuej mi byl v průběhu čtení čím dál tím bližší, všemu navzdory jsem ho musela obdivovat, doufat s ním, radovat se s ním a nakonec i trápit. Ale Fu-kuej se nikdy nevzdal a jeho nedostatek vyšších ambicí krom snahy žít každý další den ho udrží v chodu i ve chvílích, kdy by to jiný zabalil. A ten jeho vůl, ten mi málem vehnal slzy do očí. Pro mě nádherná kniha, doporučuji.

5 17.01.2015