vandalka komentáře u knih

Jenom letos je to pátá kniha o Severní Koreji, kterou čtu, ale začala jsem už loni. Nejčistší rasa je jako žádná jiná ;) Ne, skutečně, výsledky svého bádání, které nám Myers předkládá, popisují KLDR z úplně jiného úhlu pohledu, než jsem zvyklí. Myers se pokouší nahlédnout Severkorejcům do hlavy prostřednictvím analýzy jejich mýtů: podrobně rozebírá témata jako rodičovský vůdce, morální čistota korejské rasy a nenávist k Američanům a přidruženým cizincům. Je to nesmírně fascinující čtení, to jsou právě ty věci, o kterých jsem se nikde jinde nedočetla a které mě nutí se Severní Koreou vůbec zabývat. Nedokážu posoudit, do jaké míry je Myersova analýza správná, podkládá ji nicméně nepřeberným množstvím citací z Textu, literatury, filmu, rozhlasu a dalších forem propagandy. Coby dcera Východního bloku, zvyklá ve škole poslušně deklamovat požadované fráze a pak si na záchodě se spolužáky vyměňovat protirežimní vtipy, mám problém si představit, že by Severokorejci cokoliv z všudypřítomné propagandy mohli brát vážně. Autor mě ale vyvedl z omylu, KLDR je skutečně jako žádná jiná a řada jejích specifik je pro nás obtížně představitelná. Pokud se o ni jakýmkoli způsobem zajímáte, je Myersova kniha must-read.

Knihu doplňuje zvláštní příloha Jaroslava Olši jr. s bezprecedentním seznamem literatury o Severní Koreji v češtině a ukázkami z dobových publikací v češtině, rejstřík a obsáhlý poznámkový aparát. Vytkla bych jen formát a vazbu - když už paperback (ač bych uvítala pevnou vazbu), tak v menším formátu, když knihu taháte s sebou, okamžitě ji to poznamená.

4 21.04.2017

NEZNÁMÝ
Za okny prší, sedím, poslouchám,
déšť tiše padá v listí kaštanu.
Je ve mně stesk - a v každém závanu
z okna to steskem šumí také tam.
Už nikdy, nikdy nechci před svým domem
listnatý strom... ach teskno je s tím stromem!
----

KWON HO-MUN
Měsíc se prodral mraky v modrém poli
a vítr tiše v hrotech borovic.
A jasnou záři lije víc a víc
na vodné stříbro řeky do údolí.
A támhle letí nad černými lesy
racek, jenž ztratil svoje hejno kdesi...
----

AN MUN-JONG
Takovou lunu viděl jsem i loni,
bylo to na den právě před rokem.
Hle, jak je jasná v nebi hlubokém
i dnes, až svět si stíny oči cloní.
Ach, vidím, vidím okna nekonečná
střídání času. - Luna však je věčná.

8 21.04.2017

Ze Severní Karolíny do Severní Koreje. Příběh chlapce z amerického zapadákova, který se v patnácti vytrhl z prostředí nefunkční rodiny vstupem do Národní gardy a později to vzal přes armádu do Severní Koreje. Přiznám se, že mi jeho postava není příliš sympatická. Nevím ani, do jaké míry lze jeho výpovědi důvěřovat, nicméně i tak je jeho svědectví o světě zavlečených cizinců v Severní Koreji jedinečné a rozhodně zajímavé. Není to žádná pohlcující četba, nepříliš dlouhá kniha zachycuje vlastně jen prosté Jenkinsovo vyprávění tak, jak si věci vybavuje či vysvětluje bez zjevných zásahů profesionálního spisovatele a je to znát, čtete to jen kvůli těm informacím. Zajímavý doprovodný dokument o Dresnokovi, Jenkins se v něm rovněž vyskytuje: http://www.csfd.cz/film/226053-crossing-the-line/komentare/

1 19.03.2017

"ABYCH PŘEŽILA" mě zpočátku vůbec nelákala, protože její název mi až příliš připomínal senzacechtivé příběhy žen, které v různých koutech světa přišly k úhoně a s jejichž knižními zpracováními se v posledních letech roztrhl pytel. Chyba veliká, protože příběh Jon-mi Pakové je jedním z mála svědectví o tom, jak se ze Severní Koreje dostávají ženy a tím si zaslouží plnou pozornost. To je totiž úplně jiná záležitost než zážitky mužů, o kterých jsem dosud četla. Sousední Čína díky politice jednoho dítěte citelně postrádá ženy a korejské "nevěsty" jsou žádaným zbožím. Jon-mi nás nechá nahlédnout do každodenního života a utrpení ve své rodné zemi a nesmírně statečně popisuje i své vlastní zkušenosti s únosy žen a s obchodem s nimi. Nemá cenu rekapitulovat podrobnosti, Severní Korea je stále tou Severní Koreou, bez ohledu na proměny okolního světa, ale pokud se o toto obří vězení nějakým způsobem zajímáte, rozhodně tuto knihu doporučuji, doplňuje řadu mně dosud ne zcela známých střípků informací o SK. Přesto mi stále vrtá hlavou, jak je možné, že po zatčení Jon-mina otce nebyla okamžitě uvězněna celá rodina, jak je podle ostatních zdrojů v SK zvykem. Je to známka změny? Nějakých privilegií? Opomenutí? Nejde mi to na rozum. A jedna věc mě na celé publikaci dost ničila, ale to už je na české mutaci - jak to, že si nikdo z těch, kdož měli knihu před vydáním v ruce, nepovšiml, že v ní chybí Kim Ir-sen? Všechna ostatní jména jsou převedena do české transkripce až na to jeho, takže veškeré pasáže zabývající se jeho postavou uvádějí zmršenou anglickou transkripci Kim Il-song, v průběhu četby mě to nesmírně iritovalo a plnilo podezřívavostí vůči celému překladu.

4 18.03.2017

Od okamžiku, kdy jsem poprvé pojala úmysl si Totem vlka přečíst, to trvalo řadu let, ale konečně jsme se sešli a to čekání stálo za to! Totem vlka je jedna z těch úchvatných knih, které můžete číst téměř jakkoli se vám zamane a pořád si přijdete na své. Můžete jej číst jako jakési Volání divočiny mongolské stepi, jako prostý příběh s jasným poselstvím. Můžete jej číst jako mnohovrstevnaté dílo s mnoha zřejmými i skrytými přirovnáními, jako tragédii mongolských pastevců, čínských studentů, vlků i samotné stepi. Zajímá-li vás mongolská kultura, Totem vlka pro vás může být bezpříkladným zdrojem etnografického materiálu a chcete-li si “jen” přečíst působivý román, jste stále na správné adrese. A navíc je to krásná kniha i v ruce, solidní špalek provázený doslovy, rozhovory a dalšími cennými doprovodnými texty. Obzvlášť si cením překladu z čínského originálu. Mě osobně nejvíc oslovilo asi líčení koloběhu stepního života, křehké rovnováhy, v níž se kočovným pastevcům nějak podařilo si najít své místo, aniž ji vychýlili, a samozřejmě naprosto fascinující zachycení života vlků. Nebývalá kniha oslavující přírodu tak, že čtete bez dechu, a zároveň natolik komplikovaná a symbolická, že o ní můžete přemýšlet ještě přinejmenším celé týdny. Rybka Publishers si u mě hodně šplhli :)

9 10.03.2017

Zrzavý Orm je naprosto nezapomenutelná kniha mého dětství, kterou jsem si teď, pod záminkou lustrace v zájmu svých vlastních dítek, asi po páté či šesté přečetla. Překvapily mě dvě věci. Za prvé jak moc se mi v dospělosti zdá ten příběh plný násilí, doprovázený geniálními ilustracemi Adolfa Borna znázorňujícími uťaté hlavy letící vzduchem či obnažené otrokyně, které rozesmátí námořníci drží nad mořem. Na to si moje děti přinejmenším dalších pět let počkají. Nicméně jako malou holku mě nic z toho netrápilo a je pravda, že v Bengtssonově podání bere většina postav svůj chmurný úděl vcelku na lehkou váhu a s humorem. A za druhé mě překvapilo, jak úžasná ta kniha pořád je. Kdybych ji dnes četla poprvé, nemohla bych jí dát méně než těch pět hvězd, které bych jí byla udělila jako dítě. Skvěle napsaná, výborně přeložená, historickými fakty podložená (a poznámkami nadupaná), vtipná, dobrodružná, napínavá - vyberte si, Zrzavý Orm má prostě vše :)

4 17.02.2017

Nemůžu si pomoct, ale celé mi to přijde nesmírně odfláknuté. Sérii jsem našla na jednom seznamu dvaceti nejlepších dystopií, hned vedle Orwella a Zamjatina, takže jsem se ji navzdory všem zjevným varovným znakům rozhodla přečíst. A třebaže se mnoha čtenářům zjevně líbila, mě od začátku nesmírně štvalo, jak absolutně autor kašle na svět, který zalidnil svými postavami. Všechno to nějak funguje, ale JAK, to se nedozvíme. Víme, že v tomto městě se mladí lidé v šestnácti letech podrobí tělesné operaci, která je promění v "krásné", časem, že se z nich stanou "středně krásní" a že staří lidé zjevně staře nevypadají. V některé fázi života si lidé zjevně pořizují potomky, ale o jejich životním cyklu, zrození, smrti, rodinných vztazích, nevíme prakticky nic. Stejně tak o fungování společnosti. A že se mezi tím vším na létajícím prkně prohání Tally a pomocí školáckých žertíků působí revoluci, za což jí celou dobu hrozí, že jí přeoperují na "krásnou", mi náladu moc nezvedlo. Ale i kdybych se přes to všechno nějak přenesla, zásadním kamenem úrazu je fakt, že celá série nemá vůbec žádnou atmosféru. Prostě se nekoná. Lidé skáčou z budov, prchají, bojují, pořád něco tropí, aby odpoutali pozornost od toho prázdného a nesmyslného ble, které se skrývá pod povrchem.

2 09.02.2017

Davida Lodge mám ráda. Před dvaceti lety mě jeho knihy zcela jistě okouzlovaly podstatně víc než dnes, ale mám pro něj dodnes slabost a tak jsem si udělala radost a konečně si přečetla Pěknou práci. A bylo to pěkné, opět ta Lodgeova struktura vyprávění, akademické prostředí, důvěrnost postav a potěšení z příjemné četby. Čaem se určitě vrhnu ještě na Nejtišší trest.

2 08.02.2017

Skvělé pohádky o zlobivých holčičkách, které na svou neposlušnost doplatily proměnou ve strašidlo. Na knize je znát, že je určena začínajícím čtenářům - příběhy jsou krátké, věty barvité ale rovněž nedlouhé a srozumitelné, příběh vypointovaný a ultimátně uklidňující, se zrnkem soli. Skutečně se asi víc hodí pro samostatné čtení než pro předčítání nahlas, ale dětem se líbila moc i tak. Je vidět, že autorka je vypsaná a že má děti prokouknuté - přesně ví, jak tu či onu neřest vypíchnout, podat a i ji dětem ukázat z různých úhlů pohledu a ještě to celé udělá vtipně. Prima knížka :)

1 08.02.2017

Mapa Anny je přesně podle mého gusta. Možná jsem divná, protože řada „mých lidí“ není Šindelkovým dílem zdaleka tak nadšena jako já, ale nemůžu si pomoct, smála jsem se nahlas už od první stránky, a to se nejdená o humoristické dílo. Proto jsem se taky mohla smát. Radostí nad srozuměním, bizadností, pochopením, prostě ta kniha mě bavila a navíc je napsaná skutečně krásným jazykem. Ty obrazy, popudy, myšlenky! Někdy mě zasáhly tak, až mi to zvedlo hlavu od knihy a musela jsem je chvíli vstřebávat. Povídky jsou tak rafinovaně propojené, že se těším na druhé čtení, kdy budu mít další a informovanější příležitost si užít ty provázanosti, ale už při prvním čtení na mě spíše než jako sbírka povídek Mapa Anny působila jako román. Náhledy do vnitřních pochodů různých postav působí někdy trochu cynicky, ale doprovází je i notná dávka fascinace a okouzlení. Každá povídka mě nějakým způsobem dostala, úplně každá. Jsem ráda, že jsem se se Šindelkou seznámila a budu se těšit na další setkání s jeho tvorbou.

6 08.02.2017

Velmi příjemné překvapení. Příběh, ač zasazen do postkatastrofické Evropy vzdálené budoucnosti, se čte jako fantasy, neboť ta část obyvatelného světa, do které nás autorka zavádí jako první, odpovídá technologicky v zásadě středověku. Přesto víme, že "v Nížinách" vládne nejmodernější technika, medicína, věda. Na ty si ale ještě počkáme :) Moc se mi líbilo umístění děje, Ural coby vyztužená hradba před zamořeným vzduchem a rumunština jako jazyk starých sklenařů (kasty jako jediné schopné pracovat s nebývale potentním nerostem sklenitem). Atmosférou mi Naslouchač trochu připomínal Sandersonovy Mistborny minus romantika. Třebaže je hlavní hrdinka ženského pohlaví a nízkého věku, nemyslím si, že by se jednalo o cílovku, je to poutavá, rafinovaná a čtivě napsaná fantasy, u které se velmi těším na pokračování. Bohužel se ho asi dočkáme nejdříve až na podzim 2017, což mě rmoutí, ale snad to čekání bude stát za to :)

9 27.12.2016

Moje první setkání s Hájíčkem, na které jsem se velmi těšila. A nebylo to úplně hladké, trvalo mi se do knihy zabrat, není z románů, které vás od začátku vtáhnou, působí tak nějak "krátce", a tím nemyslím počtem stránek, ale svým příběhem, vyprávěním. Líbilo se mi prostředí i výběr postav, ale autor má svůj vlastní styl, se kterým jsem se musela nějaký čas sžívat. A byla jsem odměněna :)

5 26.12.2016

Můj problém s touhle knihou netkví v tom, o čem pojednává, dobře jsem věděla do čeho jdu a měla jsem chuť si přečíst nějakou feel-good knihu o nenaplněném člověku s problémy prvního světa, kterak si polepší ;) Nicméně příběh tohoto Muže, který chtěl být šťastný bohužel postrádá jakoukoliv originalitu, napětí, poutavost, prostě je to přímočaré jako self-help příručka ale naivní jako Princezna na hrášku. Nakonec si neužijete ani literární stránku a obsah taky nic nového nepřinese.

8 22.11.2016

Mně to sedlo. „Všechno je jenom dvakrát“ je pro mě i o tom, že věci jsou, jaké jsou, a takové i budou, dokud MY nebudeme jiní. „Možná to tak tehdy bylo správně. Možná pouze a právě v tomto věku je člověk ochoten a schopen strkat prsty do starých a stále citlivých ran. Do cizích citlivých ran, protože jeho samotného zatím žádné vlastní rány netrápí. A možná to tak má a musí být. Možná by bez zásahu cizích prstů všechny ty rány zhnisaly a svět by příšerně smrděl.“

Já jsem šťastné Husákovo dítě. V roce 1989 mi bylo třináct, dost na to, abych nikdy nezapomněla, a dostatečně málo, abych měla najednou otevřenou celou budoucnost. Chodila jsem za školu cinkat klíči a pubertu prožívala v dobách vivisekce nedávné minulosti. Takže není divu, že na mě Pribáňův román mohutně působil. Je mi čtyřicet, mám vlastní děti, občas se potácím mezi minulostí, současností a budoucností, často se ohlížím zpět a nahlížím na úděl svých rodičů z pohledu dospělého. A tahle kniha vás k tomu přímo nutí. Časové skoky, přinejmenším dva různé úhly pohledu, pozvolné odhalovaní zdánlivě nekončících vrstev viny, autor vás vezme zpět do dob budování reálného socialismu, do roku 1968, letmo se dotkne i 2. světové války, protáhne vás atmosférou počátku devadesátých let minulého století a nebude před vámi skrývat ani kocovinu současnosti. Parádní a sugestivně napsaná „rekreace“ v českých dějinách. Děkuji.

9 08.11.2016

Nelekejte se rozsahu tohoto románu, stojí za to. Donna Tartt píše výborně a dokáže naprosto mistrně zachytit hluboké emoce. Spotřebuje na to spoustu papíru, pravda, a znám řadu autorů, kteří dokáží podobného efektu dosáhnout s minimem vět, ale autorčina výřečnost má na druhou stranu tu výhodu, že máte příležitost se do postavy či situace položit hlouběji, pročtete se tam, procítíte, bude vás to bolet s nimi. Dlouho. Prvních přibližně sto stran jsem byla vyloženě nešťastná a nebyla si jistá, jestli tu knihu vůbec chci číst. Theodore velmi živě popisuje okolnosti smrti své matky, do nejmenšího detailu si vybavuje každé její gesto, úsměv, poznámku, zatímco nad popisovaným dějem se vznáší mrak zmaru a blížící se tesknoty. Bylo to pro mě osobní, bylo to smutné. A vůbec, celou dobu mě překvapovalo, že u Theodora jsem si výrazně častěji než u jakékoli jiné literární postavy říkala: „Panebože, jak já ti rozumím!“. Já měla Theodora ráda. Ano, učinil řadu nešťastných rozhodnutí, ale většinou byl při těchto příležitostech nějakým způsobem mimo. Jeho dospělost byla skutečně chvíli méně poutavá než jeho dospívání a ta spletitá zápletka ke konci mi moc nesedla, ale celkově jsem víc než spokojena. A samozřejmě nelze nedocenit, jak vábivě Donna Tartt hovoří o umění a o restaurování nábytku :)

12 06.11.2016

“Kniha zvláštních nových věcí” je nádherný román, ve kterém nenajdete hluché místo. V zásadě pojednává o lidech a vztazích mezi nimi, ať už to jsou lidé pozemští či vzdálenější, o schopnosti rozhodnout se mezi (po)voláním a láskou, o vyrovnání se s vlastní minulostí i budoucností. Zasazení děje na planetu ve vzdálené galaxii je v podstatě jen nutnou kulisou pro příběh. Tím ale nechci naznačovat, že by autor planetu Oasis nebral vůbec vážně a věnoval jí málo prostoru. Naopak, mezi mé oblíbené pasáže patří kupříkladu Faberův úžasný popis místní atmosféry a dokonale zvláštní ekosystém výborně nahrává biblickým aluzím. Navzdory tomu, a i faktu, že hlavní postava je kazatel, to ovšem není kniha o náboženství, stejně jako se nejedná o sci-fi jako takové. Hlavním nositelem děje je Peter, ideální křesťan, který se nevtírá, snaží se jít příkladem a má soucit a pochopení, sám má za sebou divokou minulost, ze kterému mu pomohla se dostat právě jeho žena Bea. Bea, která zůstala na Zemi a s Peterem může komunikovat pouze prostřednictvím elektronických dopisů a díky ní dostáváme nahlédnout do dějů na naší planetě ve Faberově nespecifikované budoucnosti: Zemi postihuje řada nebývale silných přírodních katastrof, která následně vyvolává rozpad místní infrastruktury a neprospívá ani mezinárodním vztahům. Jak může ženě trpící úzkostí a nedostatkem doma v Anglii pomoci muž, který nachází skutečnou oázu křesťanství a archaické prostoty a klidu na vzdálené planetě? Tahle kniha mě oslovila na skutečně mnoha úrovních, je poetická i napínavá, děj je zpočátku povlovný, spíše než jako příběh působí jako sled přítomností, s důrazem na detail, duševní rozpoložení, ale zároveň se mu nějak daří vás neustále vtahovat hlouběji a hlouběji dovnitř. Bez přestávky. Prostě pořád. Je to kniha, kterou jsem nechtěla nikdy dočíst, ale odkládat se to už také nedalo. Jsem upřímně ráda, že se českého překladu ujal právě Viktor Janiš, protože u něj mám jistotu, že si dal tu práci a má ten dar, aby Faberův nádherný jazyk přeložil přesně tak, jak odpovídá duchu a atmosféře příběhu.

23 14.10.2016

Vhodná kniha při nemoci. Je to sice úplně o ničem, ale když budete spolupracovat, může vám to připadat napínavé a pomoci vám překlenout čas choroby. Máme tu velkou skupinu pubertálních kluků, zavřenou ve smrtícím labyrintu. Všechny sociální a intelektuální dovednosti mají netknuté, ale jinak trpí prakticky kompletní amnézií. Pokud hodíte všechno za hlavu, můžete si namlouvat, že vás ZAJÍMÁ, proč tu bandu adolescentů v bludišti honí vražedné polorobotické obludy a co si to různí protagonisté pořád matně vybavují. Být při smyslech, dočíst se to nedonutím, ale autor absenci jakékoli nadstavby udatně maskuje nekonečnou lavinou adrenalinu a akce, takže když plujete s proudem, nemáte čas se věnovat úžasu nad tím, jak moc jednoduché a bezobsažné to je. Za podzimních chřipek jsem za podobné knihy vděčná.

4 10.10.2016

Pokud patříte mezi fanoušky Big Bang Theory, vězte, že Sheldon se nekoná. Koná se Don, který působí jako výsledek fantastického experimentu vytvořit kombinaci Sheldona s Leonardem. Pokud nevíte, o čem mluvím, představte si sociálně neobratného vědeckého pracovníka s potenciálním Aspergrovým syndromem, který si hledá životní partnerku. Milé odpočinkové čtení, předvídatelné, v zásadě romatika maskovaná mužským úhlem pohledu.

3 03.10.2016

Povídky jsem začala doceňovat až v poslední době. Autor si v nich může dovolit ledacos, věci, které by mě u románu doháněly k šílenství, mi najednou připadají vyloženě sympatické. V tomto ohledu jsem si Bissonovy texty velice užila, jejich hravost, nevážnost, jistou tendenci prostě jen skončit či vyšumět, brala jsem je jako ochutnávky, jemný závan zvláštní atmosféry bez dalších očekávání. Ehm. Koukám, že ty rozvolněné se mi asi pod kůži zaryly víc než ty chytře vypointované (a že jich je asi většina). Nejvíc se mi líbily povídky "Stín to ví", "Medvědi objevují oheň", "Canción auténtica staré Země " a "George".

6 09.09.2016

Pro mě naprostá lahůdka. Příběh leckdy tmavý, upocený a živočišný jako vnitřek přeplněného iglú, jindy úsečně zmiňující kritické okamžiky života protagonistů, jež nám jsou předkládány v časových skocích, bez uvozovek. Postavy jako chameleoni měnící barvu kůže v různých podmínkách, a naopak jedinci změny zcela neschopní, kteří přijedou do Grónska se svými korzety, parukami a oslavami šíleného krále. Fascinující bizarní vyprávění o blouznivcích grónských hor a jednom magistrovi, který mezi dvěma odlišnými světy hledá své místo. Je mi nesmírně líto, že si od autora zatím nemůžu přečíst žádné další dílo, neboť ani do angličtiny nepřeložili nic než Proroky. Třeba se dočkáme v češtině?

7 07.09.2016