V_M komentáře u knih

Dosti jedinečné, zvláště v našich - česko-slovenských - podmínkách, propojení tematiky sportu a reflexe, zejména filozofické, společenské a historické. Podáno sugestivně, vcelku vyváženě, přestože s jistou supivou těžkopádností, ale ta se k tomu paradoxně přímo hodí, jako by autor psal vybíhaje do vrchu - a my společně s ním čteme jedním, byť přerývaným (a soustředěným) dechem. Sám nejsem žádný aktivní sportovec, tenis už asi nikdy hrát nebudu a do jízdy na koni se taky nehrnu (třebaže k prostředí amatérského klubového sportu jsem měl v dětství a raném mládí blízko), ale i tak pro mě Šimečkova kniha byla obohacující - a to i v příslušných pasážích. Dokonce i zcela konkrétní rady a doporučení týkající se výše uvedených sportů totiž lze vnímat obecněji, metaforicky. Četl jsem ji v českém překladu, řekl bych, že kvalitním. Narazil jsem myslím na jediný kiks (co je to "ložisko těla"? - patrně tam mělo být "těžiště"), ale slovenský originál jsem neviděl. A je to vlastně škoda: od ostudného momentu, kdy pro finanční neudržitelnost muselo skončit výtečné slovenské knihkupectví v pražské Jilské ulici, u nás nemáme možnost prolistovat a zakoupit si knihy v jazyce národa, který je s námi už více než sto let úzce spjatý, a jsme odkázáni na překlady, což je snad pohodlné, ale leckdy absurdní a vždy odcizující.

4 06.01.2022

Nad pozdními, resp. posledními Šiktancovými sbírkami nedokážu skrýt určité rozpaky: snad jsem jen dostatečně nepronikl do jeho enigmatického, málo srozumitelného světa slovních hříček, nicméně nedovedu se pozbýt pocitu, že mě to ani příliš neláká, že je to vlastně poněkud zaběhlé, vyčpělé, samoúčelné. Jistě, našel si svůj styl, nějak jej rozvíjel a setrvával v něm; nelze jej ani osočovat z nadprodukce, ale přesto mě navzdory invenčnosti (ovšem invenčnosti až úmorné) svých básní nepřekvapuje ničím novým. Jistě, je to kvalitní sbírka kvalitního básníka, netvrdím, že se k ní ještě nevrátím, ale pronásleduje mě kacířská myšlenka, že kdyby ji nebyl napsal, velikosti jeho díla by to neubralo. Tzn. že už spíš jen doplnil, varioval, než aby rozvíjel a rozvinul.

1 06.01.2022

Tři kvalitní sbírky z vrcholného období Šiktancovy básnické tvorby. Vrátil jsem se k nim hned po přečtení zprávy o básníkově úmrtí. Nejsilněji bezpochyby působí sbírka Zaříkávání živých, zejména básně Zaříkávání dospělosti, Z. synů, Z. závisti, Z. mužů a Z. lítosti. Pro tuto sbírku, ale i pro obě zbývající (z nichž výše stavím svazek Jak se trhá srdce) platí v podstatě všecky nejcharakterističtější rysy pro Šiktancovo dílo (nejen) tohoto údobí: trhavá, leč propracovaná rytmičnost až melodičnost, velký spád, prvky dialogičnosti a narativity, lidové zemitosti i písňovosti, Halas i Orten (i jiní), spousta raritních a vzácných slov a forem (čtěte to s Příručním slovníkem jazyka českého u ruky [nebo v telefonu] - leccos se naučíte), čas od času neologismy... Prostě to, co máme na Šiktancovi rádi (a co zároveň občas bývá jeho limitou/limitem).

1 06.01.2022

Obsahuje silné pasáže, k nimž se člověk vrací a vrací. A jako celek uzavřenější, celistvější, komplexnější než mnohé jiné Šiktancovy věci. Ale v některých místech pro ni bohužel platí to, co jsem psal k Vážné známosti.

4 31.12.2021

Pozoruhodná - jak to vlastně definovat? - esejisticko-reflexivní novela o výrobě lidového čepce v zapadlé dědině v Horehroní coby cestě k sobě, vlastním kořenům a k "duši" Slovenska a slovenskosti... To vše bez kýče, bez otřepaností a bez iluzí. A ani při tom moc nevadí, že člověk není znalec krojů ani ručních prací. Návraty různých témat a motivů (Romové/Cigáni, Gizela, venkovský obchůdek, padesátá léta aj.) udávají próze svébytný rytmus. Asi nejvíc na mě zapůsobily sociologické vhledy (nenásilné, v podstatě ze života) do mentality obyvatel středního Slovenska dříve a nyní, což se v knize mnohdy prolíná takřka nerozlišitelně. Občasné pochybnosti ve mně budila pouze některá překladatelská řešení - slovenský originál jsem v ruce sice nedržel, ale proč Lubomír Machala (zdálo by se, že v daném oboru zkušený) v textu někde ponechával zjevné slovakismy (podle mě se jedná o opomenutí a pečlivější redakce by je mohla eliminovat), jinde zase poněkud kontroverzně bohemizoval? Těžko říct, snad by to dovedl vysvětlit a obhájit (v poznámce překladatele na konci knihy tak nečiní), každopádně celku knihy to naštěstí neškodí. Krátce: Inspirativní četba - nejen před cestou na Kráľovu hoľu.

4 25.12.2021

Pokud bych měl tento román charakterizovat jedním slovem, pak by to asi bylo adjektivum "bizarní". Je to vskutku příběh, respektive konvolut příběhů bizarní v tom lepším slova smyslu - výběrem jmen postav a míst počínaje a způsoby jejich smrtí konče. Mrazivě pitoreskní atmosféra imaginárního (ale nakolik vlastně? - vždyť je to Rusko...) městečka Čudova zmítaného absurdními ozvuky leckdy neméně absurdních velkých dějin se proplétá osudy četných postav, z nichž snad o žádné nelze prohlásit, že by nebyla poněkud svérázná. Má zpočátku váhavá četba se brzy přerodila v autentické zaujetí autorovou nápaditostí, doprovázené přemítáním, jak moc lze knížku vnímat jako jistou metaforu Ruska v kostce, ruského myšlení a vidění světa. Rozhodně pozoruhodná záležitost, mj. i díky jazykovému bohatství, patrnému díky kvalitnímu překladu i v češtině. Navíc se po četbě zatoužíte vrátit k Čechovovi a vnímat ho dost možná jinak než doposud...

3 23.12.2021

Nejsem pravidelný čtenář a už vůbec ne znalec detektivních knih, filmů a seriálů, ale próza Kláry Aycox se mi jeví - v rámci svého žánru - jako povedený debut. Sáhl jsem po ní zejména s ohledem na liberecko-jablonecké a turnovské dějiště dvou z obsažených příběhů, protože popisovaná místa velice dobře znám (a to bezpochyby přispělo i k tomu, že celek knihy hodnotím shovívavěji). Obecně lze říct, že kniha překypuje dějem, nepostrádá napětí, nechybí snaha o stylistické ozvláštnění, humor, reálie a promluvy jsou odpozorované a odposlouchané solidně... Řada z výše uvedených rysů - jakkoli by se samy o sobě a bez bližšího určení mohly jevit jako přednosti - však není neproblematická: dějová linka mi ve všech třech příbězích přišla natolik "překombinovaná", že to dalece přesahovalo hranice věrohodnosti (chápu ale, že to je patrně zkrátka jedna z konvencí kriminálního žánru: realisticky konstruovanou a líčenou detektivku by asi četl jen málokdo), jinak řečeno, tak nějak se ukázalo, že všichni se všemi nakonec jaksi souvisí, ať už vědomky či nevědomky, a série okolností, či spíše náhod (často bez pokusu o bližší vysvětlení, a tudíž bez snahy o navození dojmu uvěřitelnosti) je jednoduše nějak svede dohromady. Nebo ta stylistická stránka: cením si autorčiných záměrů zužitkovat v co největší míře obecnou češtinu, ale leckdy se tak děje v kontextech a situacích, kde by to současný mluvčí tohoto jazykového útvaru (za jehož hrdého uživatele se taky pokládám) takhle prostě nepoužil. Čili autorka obecnou češtinu aplikuje snad s velkým gustem, ale poněkud mechanicky. Ještě víc to platí o té "plzeňštině", tedy o té řekl bych až zvulgarizované formě daného podtypu nivelizovaných jihozápadočeských nářečí. Znám řadu lidí z Plzně, poměrně často tam jezdím, ale takhle vyhraněně tam lidi mladší a střední generace nehovoří (a už vůbec ne ve styku s někým, kdo z Plzně, resp. z okruhu jejich blízkých není). Jinak řečeno, naseká-li se do každé věty "tuten" a "copa", zní to spíš jako karikatura mluvy dnešních Plzeňáků, v reálu pochopitelně mnohem diferenciovanější. Neříkám, že se tam podobné prvky nemohly objevit - naopak: obdobné pokusy zpravidla vítám -, ale jejich uplatnění zde postrádá přiměřenost a cit (je škoda, že redakce knihy v tomto ohledu nezasáhla). No a pak ta jména postav - to je místy takový bizár, že to nerealističnost dějových linek a jazyka ještě podtrhuje... Své čtenáře a fanoušky si ovšem knížka určitě najde a já jí to přeju (nejen kvůli tomu Liberci, Jablonci a Turnovu).

2 21.12.2021

Překvapivě zdatný a napínavý prozaický debut. Autora jsem znal jen díky jeho článkům psaným pro Respekt a na román jsem narazil na základě doporučení jeho kolegů z redakce, nepochybně upřímnému, ale i tak jsem si velké naděje nedělal. A kniha pak velice příjemně překvapila. Vznáší se v jakémsi abstraktním, neurčitém kontextu ("časoprostoru"), což mně osobně sice trochu vadilo, nicméně uvědomuju si, že za tímto nekonkrétním zakotvením stojí patrně autorská snaha o obecnější platnost. Především jsem však jako její hlavní témata vnímal váhavost, zbabělost a ješitnost (převážně mužskou, ale částečně i ženskou), což jsou motivy, na které v takto ústřední úloze nenarazíme hned tak někde. Přitom zvláště u nás, mužů, je to něco, kde je hlubší sebereflexe přečasto potřeba jako sůl. Jenomže my je vytěsňujeme, zapíráme, nedovedeme přiznat... A mimo jiné o tom je Uhlířův román a díky mu za to.

9 16.12.2021

Pro jiné čtenáře bezpochyby skvělá kniha, ale pro mě poněkud zklamání: celé to je snad až příliš ukotvené v japonské realitě, reáliích, mentalitě a stylistice, což zejména v první polovině - podotýkám, že z mého pohledu - nežádoucně retarduje četbu, rozptyluje pozornost a zahlcuje recipienta pro finální vyřešení záhadné série vražd nepotřebnými detaily, respektive detaily, které snad nejsou úplně zbytečné, ale měly být podány jinak. Jistojistě je to alespoň zčásti cílená autorova hra, snaha všemožnými způsoby svést čtenáře, jenž je výslovně a opakovaně vyzván k interaktivitě (tedy k tomu, aby se společně s hlavními protagonisty podílel na pátrání a objevil pachatele sám), na scestí, ale u mě to zkrátka nejednou přesáhlo únosnou míru kotvení v japonském kontextu a stalo se to nepříjemným balastem. Připouštím ovšem, že lidé znalejší Japonska, japonské kultury a v tomto ohledu zapálenější to naopak mohou pokládat za vítané zpestření. Ambivalentně vnímám i překlad Anny a Igora Cimových (mimochodem právě kvůli Annině slibné prozaické prvotině s japonskou tematikou a několika pochvalným recenzím jsem po Šimadově románu sáhl) - těžko se mi posuzuje, jaká je praxe a možnosti překládání z japonštiny, ale přijde mi, že jazyk českého překladu je v řadě pasáží zbytečně zašmodrchaný, což komplikuje mnohdy i elementární pochopení pasáží, které patrně neměly být nijak jazykově šifrovány či zatemňovány. A platí to bohužel navzdory tomu, že lexikálně a zpravidla i stylisticky je překlad svěží a dokládá nepochybný talent svých původců. Druhá půlka knihy je živější, působivější, a snad i díky tomu je celkový dojem většiny čtenářů, jak tady čtu v jiných ohlasech, veskrze příznivý.

3 14.12.2021

Sbírka mě oslovila o poznání méně než autorovy "první věty", patrně především proto, že jsem nenašel klíč k nějaké její jednotě a celistvosti, a to dost možná proto, že takový klíč (ač se tak jmenuje její první oddíl) zkrátka není. Samozřejmě nebudeme-li za něj pokládat pestrou a nevyrovnanou nejednotu, roztříštěnost, kterou se tato sbírka vyznačuje. Různé jazykové experimenty jsou snad mnohdy až příliš smělé, aby byly stravitelné a sdělné. Čtenář se navíc občas nedovede zbavit dojmu, že autor jsa v exilu ve Francii a následně Portugalsku prostě dílem přišel o svou někdejší jazykovou vybavenost a svrchovanost, tedy že to skřípe a prokluzuje nikoli cíleně (a pokud, tak neuměle), nýbrž nezáměrně; že došlo k jistému útlumu a jalovým pokusům vinou básníkovy izolace od prostoru rodné řeči (jakkoli Ludvík Kundera si to nemyslí). Mimo to sbírka na několika místech obsahuje i pravděpodobné tiskové chyby (čteno v edici v rámci Sebraných spisů Františka Listopada I). Ale přesto přese všechno - je to Listopad a je tam řada skvělých textů, a to zejména Svatý na dotyk, Cesta, Obrazy z přírody, Broskve, tabák, Český podzim, Nakloněn a Umírání Josefa Hory.

1 01.12.2021

Sbírka ještě o fous lepší než Sláva uřknutí (podrobněji viz komentář k ní), a to především díky skvostnému prvnímu oddílu Dramata, který je ovšem jaksi jarmarečnější než druhý oddíl Jarmark. Pln jazykového jemnocitu, brilantní práce s autorovou - zdá se - bezhraničnou slovní zásobou, cílené výrazové neohrabanosti či spíše neotesanosti mnohdy téměř insitní, lehkosti improvizace, humoru či ironie, v níž či z níž přesto mimoděk či záměrně vyvstane čas od času existenciální tíže (a nemusíme při tom ani pomýšlet na to, že sbírka vznikala v závěrečných letech války a možná zčásti i těsně po ní), potýká se s civilistními, všednodenně poetickými "dramaty" lidí obyčejných, triviálních až trapných, jakkoli vystižených v tom všem s leckdy až hrabalovskou vnímavostí, ba - při vší té jízlivosti - empatií. Jedna báseň na ukázku:

CO PRODALA ŠÁTKŮ

Co prodala šátků s haluzkami,
blůzy a plátna a barchety,
po celém okresu panímandy
odívají se u tety.

Co nahlédla různých domácností,
střepů i chlívů i rodiček.
Bohatá velmi na zkušenosti,
na kuří oka a peníze,

jde pěšky, ač se pozdě vrací
a v mracích hvězdy prskají.
Tu dříve nežli dojde k Hradci
přemýšlí dlouze až to zví:

každý má na světě nějakou podobu -
žirafa, kůň či husa. A berani.
Není tu člověk zcela sám bez vzoru.
Já jsem, dí, křeček s lícními torbami.

Druhá část sbírky, titulovaná Jarmark, nabízí delší básně pro mě osobně hůře uchopitelné. Je v nich bezpochyby leccos z toho, co jsem naznačil výše a také v komentáři ke Slávě uřknutí, zároveň však vystupuje do popředí politicky a společensky angažovaná, resp. kritická linka, arci podaná tak dovedně, že básníkův ironický odstup (a opravte mě, jestli to vnímám opačně) od dobového dění a myšlení přečasto balancuje na hraně nejednoznačnosti, nebo možná spíše vcelku zdařilých pastišů a parafrází korunovaných něčím kontextově zcela nepřípadným. Pro určitější představu závěr básně Jarmark na paměť Lenina:

A jaro - konstrukce nové anatomie
v nás žijí jak v hmotě slunce a měsíce;
loďstvo revoluce jede: minolovky, korvety, barkasy, dělníci na nich,
všichni zpívají o Leninovi, ústavě stalinské,
o velkých dějích za krále Holce
ABY BYLA ZA GROŠ VOUCE

2 01.12.2021

V souvislosti se stým výročím básníkova narození jsem se po dlouhých letech vrátil k jeho poezii (a po dlouhé době k poezii čtyřicátých let) a odkryl v jeho první sbírce, napsané za války mladíkem jen lehce přes dvacet (psáno 1943-44), pozoruhodně svěží a originální výpověď, a to jak z hlediska dobového, tak i dnešního čtenáře a kontextu. V podstatě v jisté (někdy zárodečné, jindy už plně rozvinuté) formě obsahuje všechny postupy, jaké autor uplatňuje i v ostatních sbírkách sdružených v devadesátých letech do knížky První věty a i v některých knihách pozdější. Abych byl konkrétnější: je to především obrovská slovní zásoba všech možných rejstříků, využívání asociací a improvizování, zvláštní "arytmická" práce s rytmem a zvukem, svérázný mix lidové písně, surrealismu, poezie všedního dne v duchu Skupiny 42, dobových politicko-kritických aluzí, ale i Halase a Ortena a dědictví českých avantgard. Jedna z pěkných básní, kde je část z výše uvedeného dobře patrná, za všechny:

MELANCHOLIA

Nehybné nebe. Pro nás těžké.
Pro pohyb, který odumřel.
A tmavnou, tmavnou, tmavnou deště
teď stékající po kůře

té země, kterou verboval jsi
nežíti to, co žijeme.
Zemřel a zemřel někdo kdysi
před lety, která píšeme...

A střemcha nad střechou se vine
jak kouř toho hřbitova.
U silnice zemské, stinné,
smutné doslova.

2 01.12.2021

Introspektivní a šumavská záležitost par excellence. Podobně jako jiná autorova tvorba sice kvalitativně poněkud nevyrovnaná (což je zde navíc umocněno, že jde o výběr veršů z dosti dlouhého údobí), ale pro mě osobně je to kompenzováno několika různými činiteli:

1) měl jsem to štěstí zúčastnit se teď na podzim komorní besedy s autorem a všecko - přednes, následné povídání a celkové naladění - bylo velice srdečné a působivé, přičemž lze obecně říci, že subjektivita a jistá autorova osobní záruka, jeho příběh a postoj zvyšují účinek jeho díla, které bych nejspíš bez této znalosti a vědomí hodnotil níže;
2) tematika, motivika a lokalizace většiny básní je mi blízká, takže autorovi odpouštím bez většího sebezapření různá jazyková klopýtnutí, často zjevně záměrná, šarády a podivnosti;
3) znám i některé jeho předchozí sbírky a autobiografické prózy, samozřejmě vedle jeho rozhovoru a angažmá, pokud jde o Palánovy "šumavské samotáře", a cením si, že tak trochu demlovsky píše celou dobu jedinou velikou "životní" knihu, přirozeně se všemi úskalími typu občasné upovídanosti, dosebezahleděnosti, rozmělněnosti, zbrklého opojení atp.;
4) nápad s vysvětlivkami k básním, nerušivě umístěnými vždy na téže stránce je skvělý a plodně poodhaluje to, co by čtenářům jinak nejspíš zůstalo skryto (platí i pro krátký autorský komentář v závěru knihy);
5) knížka je moc pěkně graficky vyvedená a vhodně ji doplňují i autorovy kresby, jakkoli občas na hranici kýče (pro mě místy i za ní).

Jako nejsilnější se mi jeví jednak řada převážně šumavských miniatur, vynalézavě pracujících s jazykem a vycházejících formálně z nejlepších tradic českého básnictví a atmosférou zas z největších "šumavopisců" s Klostermannem v čele, např.:

NESTIHNU VRÁTIT SE

Ke bdění lampa není třeba,
došel mi olej dřímoty,
jak nemocné dítě můj dech se zvedá,
nestihnu vrátit se loukami.

nebo:

PŘIPOUTÁN VE VÁNICI

Uprostřed zavátých niv
svítí jediné zarudlé okno.
Dívenka pláče. Uklízí pokojík.
Hošíka nepustili hrát si pod krov.

Otřásají tmou výkřiky rodičky.
On kolem kmene omotaný
jak švihem biče, nadlidsky
opuštěn zůstal s ozvěnami.

Silné a věrohodné, jakkoli na to bezpochyby zapůsobilo i autorovo uvedení okolností vzniku, jsou i některé básně ze závěrečných oddílů (IX, X) napsaných během psychiatrické terapie v Českých Budějovicích a Lnářích, mj.:

5.

Stezku, která stezkou není,
pod ochranou tísně nalézám.
Odpusť temnotu zadřenou za rozedněním,
v úkrytu svých jizev nech mě zrát.

Mlčení ti kladu do mlčení
a není bludiště, kde níž už neklesá
koleno v prachu pod Umučeným.
Až ze dna rokle hučí nebesa.

2 26.11.2021

Při hodnocení tohoto, posledního dílu strakonických vlastivědných sborníků ze začátku tisíciletí platí víceméně totéž, co jsem psal v recenzi prvního svazku (viz tam). Snad jen s tím rozdílem, že redakční práce byla tentokrát zdá se pečlivější a především zajímavějších, atraktivně psaných příspěvků obsahuje kniha více. Z mého hlediska to byly nejen dva přírodovědné články bohužel již zesnulého botanika Václava Chána a ornitologa Jiřího Pykala, ale i urbanistická a architektonická pojednání Jiřího Kupky, studie o dějinách strakonického školství Ivany Říhové, ředitelky místního muzea, ale také beletrizovaněji laděné procházky Jeleny Hálové po prvorepublikových Strakonicích a zdejších hostincích. Publikaci doporučuju především Strakoňákům a zájemcům o toto město, vyplatí se číst ji s mapou při ruce (a leckdy i dalšími, alespoň internetovými zdroji, pro eventuální dohledávání podrobností, přesných lokalizací či aktuálních snímků příslušných míst), popřípadě v návaznosti na ni podniknout různé tematické vycházky po městě a okolí. Cenná a užitečná je volná příloha v podobě historických plánů města.

1 08.11.2021

Bezpochyby chvályhodný, již starší, jakkoli stále dostupný příspěvek k pozoruhodným dějinám tohoto centra středního Pootaví. Potíž sborníku tkví ve značné nevyrovnanosti příspěvků, některé texty - např. pojednání J. Michálka, J. Kupky či I. Říhové - pro mě byly mnohem přínosnější (a z hlediska podání faktů a stylistiky čitelnější), jiné poněkud méně (texty J. Olejníka, S. Kotlárové či nic moc neříkající krátký článek F. Peřky, umístěný do sborníku patrně jen s ohledem na zásluhy jejího autora, místního odbojového veterána II. světové války a syna nacisty popraveného četnického nadstrážmistra). Navzdory zjevným redakčním snahám v příspěvcích zůstalo poměrně dost ortografických nedostatků a nejednotností, můj výtisk navíc trpí čtenářsky nepříjemnou vadou nekvalitního, "dvojitého" tisku textu na některých stránkách, což místy znesnadňuje četbu. Rovněž obrazový/fotografický doprovod postrádá odpovídající kvalitu, resp. reprodukční kvalitu. Publikaci tedy doporučuji hlavně vysloveným zájemcům o strakonickou historii, jimž může - s ohledem na stále ještě chybějící solidní a náležitě objemnou monografii tohoto města - poskytnout cenné, jinde neprezentované informace.

1 08.11.2021

Velice kvalitní a záslužný počin šumavsko-pootavského básníka a badatele Ondřeje Fibicha a řepického historika, podnětné osobnosti regionální kultury a ředitele volyňského muzea Karla Skalického. Při četbě a listování knihou čtenář získá jednak plastické povědomí o dějinách tohoto pozoruhodného, leč mnohokrát jizveného jihočeského města, jednak se dozví celou řadu kuriózních, ba zábavných detailů, které barvitě zpřítomní představu o běžném životě netoliko dávných Strakonic, nýbrž českých venkovských městeček obecně. Vynikající je nejen výběr prezentovaných faktů, osobností a událostí, leckdy unikátního obrazového doprovodu, ale i juxtapozice informací, stylistické pojetí krátkých, třebaže hutných komentářů, mnohdy pracujících s aluzemi a narážkami pro zasvěcenější čtenáře (popř. ty, co mají chuť pustit se do vlastního iniciativního poznávání a vyhledávání). Skvělé jsou pochopitelně také jednotlivé nadpisy, poutavé svou básnivostí a vtipem. Knížka sice obsahuje pár drobných pravopisných, zejména interpunkčních nedostatků (pro někoho možná pouhých zvláštností), avšak to je bohatě vyváženo kvalitou jejího obsahu a důvtipností jeho podání. Jen škoda, že publikace nejspíš poněkud zapadla, těžko se shání a málo se o ní ví.

1 08.11.2021

Knížečka všemožných textů (nejen esejistických, ale i vzpomínkových či básnických) věnovaných geniu loci především Novohradských hor a Vitorazska, v menší míře i Šumavy a rakouského Waldviertelu určitě osloví každého milovníka tohoto kusu naší (a rakouské a bavorské) země. Kroutvor píše kultivovaným jazykem a prezentuje kultivovaně tradicionalistické (v tom nejlepším slova smyslu) hodnoty, odkrývá čtenářům celou řadu pozoruhodných, málo známých míst a souvislostí. Je znát, jak moc má tuto krajinu rád a jak moc jej fascinuje její duše - literáti, výtvarníci, dějiny, mytologie... Témata a motivy se sice v různých textech, které vycházely v různých periodikách a publikacích (a hrstka z nich vychází tiskem poprvé zde), opakují a prolínají, osobně jsem to však nevnímal jako negativum. A nebylo to jen proto, že jsem knihu povětšinou četl během cest veřejnou dopravou a určité zopakování se mi tedy hodilo. Autor totiž často nasvěcuje stejná fakta a myšlenky v různých textech z různých úhlů, klade je do nových kontextů atp. A pokud tomu v některých případech tak není, získává kniha touto repetitivností specifický rytmus, který jí - byť je to výbor - dodává punc jistého komponovaného celku. Kéž by si i jiné opomíjené horské celky našly podobného esejistu, jakého mají Novohradské hory v Kroutvorovi.

5 19.10.2021

Cenný a působivý počin z pera jednoho z největších znalců genia loci Pošumaví a Šumavy. Fibich prezentuje pověsti a zkazky z někdejšího Prácheňska nezkrášlené, lapidární, ve snaze nechat vyniknout jejich jádro. Činí tak ovšem s jazykovým citem schopným dovedně - byť ve vší střídmosti - navodit jejich primární mluvený, ústním vyprávěním formovaný a utvrzovaný charakter. Bohužel vlastním jen tento druhý svazek z celkem čtyřdílného cyklu, nicméně patrně nebudu daleko od pravdy, když případné čtenáře upozorním na jistou změťovitost uspořádání knihy (a někdy i líčení samotných dějů), ne zcela průhledný systém v řazení jednotlivých oddílů a pověstí, ale i v úvahách a interpretacích závěrečného autorova zamyšlení nad pověstmi. Možná je Fibich rafinovanější, než se mi zdá, ale sám se v tom kýžené systematičnosti dobrat nedokážu. To však koneckonců nemusí být na škodu: zkrátka i struktura knihy a občas také jednotlivých vyprávění reflektuje živelnost a jistou asociativnost přirozeného lidového vyprávění, hovorů ve světnici nebo třeba v hospodě... Nejste-li z regionu, čtěte to s mapou při ruce (jen škoda, že přesnější lokalizace pověstí je často uvedena pouze v obsahu, místy navíc v neexistující, snad historické či lokální, podobě - např. mnou nerozšifrovaný Hlohočov). Anebo si knížku vezměte s sebou rovnou na dovolenou: je to skvělá pozvánka do spousty půvabných a tajuplných krajin, pro mě osobně hlavně do méně známých částí Prácheňska, jako je Kasejovicko, Sedlicko, Nalžovohorsko, Kraselovsko či Vacovsko.

1 14.10.2021

Pozoruhodná vztahová a niterná próza v pravém slova smyslu, čtivá a z hlediska kontextuálního ukotvení na irské maloměsto a dublinské univerzity pro mě nová a obohacující. Tematicky obsahuje celou řadu silných motivů a momentů: obrazy vnitřní změti, mladistvého hledání sebe sama, tíživého potácení se světem zvratů, deprese a určitá nesmělá katarze. Jen má člověk zvláštní - a při jediném a vcelku rychlém přečtení (a až zpětném sepisování tohoto hodnocení) těžko argumentovatelný - pocit, že autorka nejde při popisu vztahů a pocitů postav dostatečně do hloubky, na dřeň. Nemusí to nutně být chyba a nedostatek knihy, která je snad díky tomu dynamičtější, snáze se čte a udržuje pozornost, ale stopu na čtenáři zanechává mělčí, krátkodobější, mlhavější. Jako by klouzala, prokluzovala v náznacích, které však v sobě inherentně nenesou takovou tíži, jako to znám od jiných autorů (jimž je, ač třeba píšou prózu, vlastní básničtější prožívání světa).

5 12.10.2021

Kniha je nepochybně počinem zajímavým především pro nadšence do českobudějovické, potažmo jihočeské historie, našich válečných a těsně poválečných dějin, popřípadě i historie české kriminalistiky. Příběh Vladimíra Malého však nebyl na můj vkus dostatečně rozpracován, řada informací je převzata z již existujících zdrojů, v řadě ohledů v něm stále zůstává dost bílých míst a záhad. Autor myslím mohl s vydáním knihy ještě pár let počkat a shromáždit mezitím, třeba i skrze pamětníky či spíše jejich potomky, další prameny a svědectví k některým dosud ne zcela objasněným skutečnostem. Už jen to, že Jan Ciglbauer v publikaci neuvádí prakticky nic o protagonistově životě po propuštění ani datum jeho úmrtí (a platí to i u některých dalších osob, jimž je v knize věnována jinak vcelku obšírná pozornost), mi přijde poněkud rozpačité, byť si uvědomuji nesnadnost takového pátrání. (Na druhou stranu není právě toto náplní a klíčovou hnací silou práce badatele?) Politováníhodné je i to, že knize, která není stylisticky nijak oslnivá, nebyla věnována patřičná redakční a korektorská péče. Obsahuje tedy řadu pravopisných, gramatických a interpunkčních chyb a neobratností (namátkou *Durinsko, ulice *u Černé věže, vícekrát se vyskytují rozpory v pravopise jména, popř. rodném jméně různých popisovaných osob, třeba i na prostoru jediné stránky). Hlavní přínos této knížky tedy spočívá především v (opětovném) vytažení několika pozoruhodných lidských a kriminálních případů z období cca 1938-1948 na světlo. Cenné je také publikování řady dokumentů a svědectví z archivů (jakkoli někdy dost možná s drobnými chybami; v některých případech navíc s otazníkem, zda je jejich plné znění bez následného vysvětlujícího autorova komentáře pro příběh opravdu relevantní). Zájemce o problematiku uvedenou v úvodu této krátké recenze tedy kniha jistě potěší a obohatí, sám se však nemohu zbavit dojmu, že jde tak trochu o promarněnou příležitost.

2 28.09.2021