Lesní eseje. Texty z česko–rakouského pomezí a Šumavy
Josef Kroutvor
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/413836/bmid_lesni-eseje-texty-z-cesko-rakouskeh-v5d-413836.jpg
5
25
11
Eseje a texty z česko–rakouského pomezí a Šumavy.
Přidat komentář
Před pár lety jsem pro sebe objevil Novohradské hory a touto knihou jsem objevil prvního autora, který o tomto zapomenutém kraji a jeho lidech píše. Líbí se mi jeho poutnictví, rozumím jeho melancholii a stýskáním nad minulými časy. Přesto mě v knize rušilo opakování některých motivů a myšlenek. Z básní mě zaujala úvodní balada Zlatý pruh, básně v závěru už tolik ne. Ale celkově dobré.
Miluju Novohradky. Znám od raného mládí pomalu nazpamět historii všech obcí a tyto hory snad jako své boty. Ale v této podobě? Ještě ne! Takže si knihu seženu a vyznám se z té lásky prvopohledové i přes pohled literární. UAAAAA!
...."Mé myšlenky se toulají tam někde za Paulinou
Kde stojí mohyly lesních mravenců
Kde se cesty a stezky splétají s kořeny stromů
Kde šumí les, prameny a vítr v povětří
A kde se ticho střádá jako poklad" ....
Knížečka všemožných textů (nejen esejistických, ale i vzpomínkových či básnických) věnovaných geniu loci především Novohradských hor a Vitorazska, v menší míře i Šumavy a rakouského Waldviertelu určitě osloví každého milovníka tohoto kusu naší (a rakouské a bavorské) země. Kroutvor píše kultivovaným jazykem a prezentuje kultivovaně tradicionalistické (v tom nejlepším slova smyslu) hodnoty, odkrývá čtenářům celou řadu pozoruhodných, málo známých míst a souvislostí. Je znát, jak moc má tuto krajinu rád a jak moc jej fascinuje její duše - literáti, výtvarníci, dějiny, mytologie... Témata a motivy se sice v různých textech, které vycházely v různých periodikách a publikacích (a hrstka z nich vychází tiskem poprvé zde), opakují a prolínají, osobně jsem to však nevnímal jako negativum. A nebylo to jen proto, že jsem knihu povětšinou četl během cest veřejnou dopravou a určité zopakování se mi tedy hodilo. Autor totiž často nasvěcuje stejná fakta a myšlenky v různých textech z různých úhlů, klade je do nových kontextů atp. A pokud tomu v některých případech tak není, získává kniha touto repetitivností specifický rytmus, který jí - byť je to výbor - dodává punc jistého komponovaného celku. Kéž by si i jiné opomíjené horské celky našly podobného esejistu, jakého mají Novohradské hory v Kroutvorovi.
Nádherna balada pro tulácké duše a přátelé Entů.
Mrzí mě, že Novohradské hory znám jen zpovzdálí a netoulala se tímto krajem před pár lety (desítky let). Ale i když jsem je osobně nenavštívila, při čtení Lesních esejí mám pocit, že jsou mi blízké jako krajina domova. A že dobře poznávám všechny tajemné lesy, stromy, polomy, mlčící kameny i zmizelé osady. A není to jen o přírodě, ale o historii a o "hlubokých duších, které přitahuje hluboký les" - zajímavých osobnostech, ať už je to šumavský spisovatel Váchal, malířka Margret Bilger nebo Bukva se sukovicí, starající se o stromy a mech.
"Zbyla jen příroda, na pohled krásná, ale i z ní se vytratil duch toho, co odnesli staří hospodáři s sebou."
Hned po prvních stránkách jsem měla jasno - letos na čundr jedu do Novohradskejch hor. Četla jsem bez dechu ty eseje, útržky z autorova chození po horách, po zaniklých místech, po zničený zemi kolem bývalý hraniční čáry, po lesích okolo, který jsou zatím nezničený a srdce mi divně bušilo. Takovej ten pocit, kdy víte, že je něco správný a spřízněný. Hodně krásný úvahy i příběhy. Už koukám do map kudyma by to šlo, nervózní z objevení něčeho tak blízkýho, co zatím neznám.
Tak to bychom měli. Po Poutníkovi Lesní eseje a doplňková četba k té tlusté bichli Novohradské hory je dočtena. A strávena. A konfrontována s vlastními zkušenostmi, i když ty toulky během letních táborů a podzimek jsou omezené, přesto: Trojmezí i kapli za Pohořím jsem viděl. Leopoldov znám velmi dobře, Žofín, jak prales, tak hájovnu, dnes restauraci. A Zlatou Ktíš s nádhernou vodou. A Černé Údolí, Stříbrné a Janovy Hutě. Jen mi k tomu obrazu chybí už i ti novodobí obyvatelé - uprchlíci před vlastní minulostí, obdivovatelé zastrčených koutů, novodobí sedláci, vyvrženci, lesní dělníci i alkoholici, romantici i dovrodruzi. Vídávám je, některé snad i trochu znám. Jsou tam a mají své osudy. Jiná jména, jiné minulosti. A ti nejlepší z nich, z mého pohledu nejlepší, začínají tušit, na co všechno jejich osudy a osudy těch, co přijdou po nich, budou navazovat. A k tomu i páně Kroutvorova dílka také trochu přispěla. Děkuji za ně.
Krátké texty, které se romanticky až staromilecky dotýkají Šumavy a Novohradských hor a uchvátilo mě to tak, že jsem okamžitě naplánoval výlet do Novohradských hor a hrozně se těším, až budu procházet místy, jejichž historii tu autor popisuje: Osidlování těchto krajů, upravování krajiny rodem Buquoyů, plavení dřeva, několik let určité prosperity a soužití Čechů a Rakušanů/Němců, a pak válka, odsun, vybydlování, chátrání, vysídlení pohraničního pásma, bourání domů, vojenský prostor a pak konečně rok 1989, ale zlepšení v nedohlednu. Krátké texty, zamyšlení, básně. Krása.
Pro mě takový malý klenot a klíč k Novohradským horám. Přečetl jsem těsně před odjezdem a pak už jsem se jen toulal a toulal celý týden zdejší krajinou, v září takřka bez lidí. Doporučuji všem, kdo nechtějí tyto hory, jimiž se negativně prohnaly ideologie 20. století, avšak zároveň byly prozatím ušetřeny nájezdu turistů, konzumovat jen od památky k památce, ale rádi by se je vychutnali naplno, pronikli hlouběji. Skvělé eseje a črty s odkazy na další literaturu.
Přesně vystižená a skvěle napsaná krása i bolest Novohradských hor. Ano, i když v názvu knihy je Šumava, naprostá většina esejů, miniatur i básní se ve skutečnosti vtahuje k Novohradským horám, které autor v názvu poněkud anonymně (v rozporu s jeho zjevnou láskou k tomuto území) označuje jen jako "česko-rakouské pomezí". Snad proto, že mluví nejen o českých Novohradských horách, ale také o jejich rakouské straně a přilehlém Vitorazsku..? Přestože Novohradské hory znám a žiju na dohled od nich, kniha je plná tipů, podnětů a inspirací, o kterých jsem dosud nevěděl. Děkuji autorovi za ně! Někdy jsem s ním musel nesouhlasit (např. u bezvýhradného tvrzení, že odchodem lidí zde příroda nijak nezískala; také jeho postoj k vysídlení mi připadá příliš černobílý a všudypřítomná nostalgie po německých starousedlících poněkud jednostrunná), ale jako celek na mě kniha zapůsobila velmi přesvědčivě. Barbarizace vysídlené a kořenů zbavené krajiny vystupuje ve zvlášť smutném protikladu vůči krajině za hraniční čárou. Teď už budu hledět směrem k Novohradským horám trochu jinýma, poučenějšíma, ale i okouzlenějšíma očima.
Štítky knihy
eseje Šumava Novohradské hory literární místopis
Autorovy další knížky
| 1991 |  Egon Schiele |
| 1990 | Potíže s dějinami |
| 2019 | Lesní eseje. Texty z česko–rakouského pomezí a Šumavy |
| 2019 | Poletování jednoho ptáčka |
| 1983 | Hlava Medusy |
Kniha Lesní eseje. Texty z česko–rakouského pomezí a Šumavy je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 28x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 6x |
| Chystám se číst | 38x |
| Chci si koupit | 10x |
| dalších seznamech | 1x |
„Ze starých Šancí zbývá jen obrovský kamenný val, který dal kdysi osadě jméno. Každý kámen musel vzít člověk do ruky a položit ho k ostatním, najít pro něj vhodné místo. Tato zeď, dnes už porostlá mechem a splývající s lesem, vznikala po celé generace. A nebyla to zeď proti někomu, nestavěli ji Němci proti Čechům nebo Češi proti Němcům, i když leží na hranici. Ty kameny vynosili lidé z políček, aby si mohli zasadit pár řádek brambor a oves.
Chybí odvaha vzpomínat, chuť vyprávět, chybějí staré hostince a cesty, které někam vedou. Ne turistické trasy, ne silnice, ale cesty, které nás provádějí živou krajinou. Chybějí hospodáři, kteří by navrátili novohradskému pomezí ráz kulturní krajiny. Chybí vědomí tradice, souvislosti, chybějí svaté sloupky a kapličky, chybí úcta k lidské práci a domovu.“
--
Neobyčejně krásné česko-rakouské pomezí má na mojí mapě světa zvláštní místo, srovnatelné snad jen s pomezím česko-moravským a jeho Litomyšlí. A kdyby nemělo, tahle neučesaná sbírka esejí, básní a vzpomínek by mě přiměla tam co nejrychleji vyrazit a zamilovat si je. Je poctou Novohradským horám, Vitorazsku a Šumavě, jejich dávným i nedávným, českým i německým, ale v každém případě zmizelým, obyvatelům a umělcům, Váchalovi, Klostermanovi, Stifterovi, Kubinovi.
A je taky steskem po zaniklých místech a po starých časech před válkou, před odsunem, před chátráním, bouráním a pustnutím, když zbyla jen příroda, sice krásná, ale bez ducha toho, co odnesli staří hospodáři s sebou. Právě tam se odehrává Slámova Krajina ve stínu a nejsilnější jsou nakonec právě ty pasáže o posledním pohledu našich Němců na svůj domov. Když se Wenzel Jaksch, kterému vděčíme za mnohé, kolem roku 1960 dívá přes novohradskou železnou oponu na místa svého mládí, vidí už jen zkázu a zmar. O pár let později náš vzácný rodák Johannes Urzidil nepoznává jemu kdysi milou Šumavu a nachází jen zdivočelou a mizející krajinu.
--
„Je mylnou představou, že uzavření pohraničního prostoru pomohlo přírodě a poskytlo jí klid k vlastnímu rozvoji. Vojáci zde napáchali více škody než užitku, krajinu nechránili, nepečovali o ni a neměli k ní žádný vztah. Zakázané území se proměnilo v izolovaný kus krajiny, popřípadě cvičiště. Krajina doprovází člověka a ten se k ní může chovat dobře, anebo špatně. I divočina je kulturní pojem a neměla by být zaměňována za krajinu jen zdivočelou a zanedbanou. Absolutní divočina v Evropě neexistuje, novohradské a šumavské pohraniční hvozdy spoluvytvářel člověk - mýtil, budoval cesty, sázel aleje i smrkové lesy, vytvářel krajinné celky.
Nálety, křoviny, podmáčené pastviny, nivy zničené záplavami, zákoutí zarostlá kopřivami nemají nic společného s divočinou. To divoké, jak o tom psal zastánce divočiny David Thoreau, zasluhuje úctu, ale nad nekulturní, zplundrovanou vojenskou krajinou se dostavuje jen lítost a pocit zmaru. Stačí se podívat do sousedního Waldviertelu a hned se pozná rozdíl! Těžko můžeme považovat obhospodařovanou rakouskou příhraniční krajinu za umělou, rovnováha mezi lidskou činností a přírodou je zde zachována. Na české straně obdivujeme jako ,divočinu‘ jistý šalebný půvab chaosu nepřirozeně liduprázdných míst.
[…] Novohradské hory, jako jiná místa českého pohraničí, jsou krajinou poznamenanou historickým traumatem, nacionalismem a ideologií. V této krajině je třeba mlčet, respektovat stopy bývalého osídlení a přemýšlet. Zbytky zaniklých vesnic a samot patří k této zádumčivé krajině a neměly by se ničit a odstraňovat jako naše špatné svědomí. Paměť krajiny je mnohem hlubší než paměť člověka, z paměti země nelze minulost vymazat, jak jsme se o tom ostatně přesvědčili za uplynulá dlouhá desetiletí…“