V_M komentáře u knih

Krásně vydaná fotografická publikace o jednom z nejzraněnějších regionů naší země. Úvodní esej teoretika fotografie Jiřího Siostrzonka sice čtenářům, kteří se o problematiku krajiny, genia loci a paměti zajímají hlouběji, nepřinese mnoho nového (klidně by mohl být obšírnější a konkrétnější), ale obecně vzato je jako podnět k zamyšlení a ponoření se do problematiky postačující. Ze tří fotografických sekcí mě nejvíce oslovují snímky Ondřeje Durczaka, jehož tvorbu a aktivity se zájmem sleduju už delší dobu. Lukáš Horký a Arkadiusz Gola poskytují kvalitní (přičemž druhý jmenovaný stojí podle mě výtvarně o úroveň výše), ale vlastně celkem očekávatelný, chtělo by se říct až konvenční obraz netoliko Karvinska, jak si ho každý, kdo ten kraj aspoň trochu zná, tak nějak představuje, nýbrž i jakékoli pohornické krajiny v našich zeměpisných podmínkách vůbec. Tím nikterak nepopírám, že vydaná kniha je podnik chvályhodný, zdařilý a doporučeníhodný, jen mi při druhém a třetím listování fotografiemi vytanulo na mysli, že podobné záběry, atmosféry, místa zkrátka už dobře znám, tj. že se mi něco podobného vybaví prakticky hned, když někdo zmíní (např.) Karvinsko. Jistý posun a náznak cesty ven z tohoto krapet bludného kruhu postindustriální vizuální konvence tedy spatřuji mj. právě v tom, co v knize (i jinde) prezentuje Ondřej Durczak. Větší obrat k sociálnu, sídlům, neprvoplánově představeným strukturálním problémům... Co mě na knížce mrzí, je nedostatečné určení fotografovaných lokalit a chybějící datování snímků. U Durczakových je vždy uvedena alespoň obec, u Horkého a Goly není nic. Datace pak chybí kompletně. Kniha, jako je tato, přitom není (a ani to nepředestírá) výlučně uměleckou publikací, ale i specifickým dokumentem. Co nejúplnější místní a časový údaj u každého snímku by tedy měl svojí výpovědní hodnotu a estetický účinek fotografií by to nijak neoslabilo. A ještě jedna věc jen tak na okraj: Proč vlastně nikdo nezachycuje Karvinsko v slunci a třeba na jaře či v babím létě? Tento zdánlivě banální posun by totiž zjevně byl osvěžující inovací a výzvou. Zdá se totiž, jako by prakticky výlučnou atmosférickou stafáží "správného" snímku z pohornické krajiny byl bezsněhý a notně zamračený den někdy v únoru či březnu. To jistě dokonale podkresluje bezútěšnost této krajiny a její duše, ale působí to už dost otřepaně. Ať někdo zkusí zachytit zjizvenost Karvinska třeba v překrásném měsíci máji...

2 18.02.2023

Knížku jsem četl v prvním vydání (2004). Dostal jsem ji k narozeninám, darovanému koni na zuby nekoukal a přistupoval k ní tedy zcela bez předsudků a jakéhokoli zjišťování, kdo se za (evidentním) pseudonymem Max Unterwasser ve skutečnosti skrývá. Během celé její četby jsem tedy neměl tušení, že jde o práci Miloše Urbana, jehož několik jiných románů jsem relativně s uspokojením a povděkem přečetl. A tato nepřítomnost předporozumění se mi vyplatila. Teď, když už vím, že jde o Urbanovo dílo, připouštím, že bych při četbě patrně byl mnohem nesmlouvavější a jako řada ostatních zde komentujících usoudil, že jde jednoznačně o jeden z jeho slabších počinů. Nicméně nevěděl jsem to, celou dobu jsem se domníval, že jde o nějakého začátečníka, který pak už nic nenapsal (nebo využíval jiné, mně v době četby neznámé pseudonymy), a tudíž jsem knížku vnímal jako vcelku svěží kus. V rámci žánru mě velmi příjemně překvapila stylistická obratnost, skvělé literární řemeslo. V knihách podobného typu, vznikajících často spíše z důvodů komerčních, se totiž zpravidla vysloveně hemží topornými frázemi, o obsahové stupiditě ani nemluvě. (Zde podotýkám, že ani horory, ani erotickou literaturu v podstatě nečtu, ale určitou zkušenost s těmito žánry přeci jen mám). V případě Unterwasserovy/Urbanovy knížky je navíc zřejmé, že šlo spíše o autorův žánrový a slohový experiment, jakousi hříčku, která se podle mě relativně podařila. Je potřeba si uvědomit, že celá próza v sobě má hodně ironie, černého humoru, ovšem i metatextu, přičemž v pozadí nestojí zdaleka jen Baudrillard (ani nevím, zda je ten jeho citát autentický, ale působí tak), ale i třeba takový Ladislav Klíma, Karásek ze Lvovic, autoři gotických románů atp. Dějově by to sice klidně mohlo být bohatší, spletitější, motivicky nápaditější, ale beru to tak, že si na textu Urban zkoušel postupy, které pak bohatěji rozvil a vycizeloval v některých svých delších opusech.

5 13.02.2023

Ke skladbě jsem se vrátil v novém překladu Petra Onufera (2022) a vyjádřím se teď primárně k tomuto vydání (není zde, neznámo proč, zatím samostatně vyčleněno, tak mi nezbývá než to napsat sem). Pustá země v něm zůstává podobně silná jako v těch starších převodech (jako první jsem tuším kdysi četl ten Valjův), Onufer pracoval pečlivě a vytříbeným smyslem pro kvality slova a slohu. Bylo příjemné si ji osvěžit - ten text je pro mě, bezpochyby i díky značné kultovnosti a auře hloubky, která se kolem něj za těch sto let vytvořila, i díky nerozsáhlé délce, která jej umožňuje přečíst a uchopit jako celek snáze než jiné zásadní básnické skladby či eposy, vždy příležitostí k jakési poeticko-kulturní meditaci. A to se díkybohu ani s novým překladem nezměnilo. Mrzí mě pouze jedna věc: překladatel chápe závěrečné Poznámky jako integrální součást Eliotova literárního počinu, byť připouští, že autorský záměr v nich je leckdy spíše podvratný, ironizující či jinak znejisťující čtenáře, jenž s těmito poznámkami při/po četbě básně pracuje. Jelikož pracoval s několika kvalitními originálními edicemi a komentovanými vydáními Pusté země, uvítal bych, aby přeložil (alespoň ve výběru) i komentáře literárních vědců k této skladbě, které by zasadily do kontextu její vznik a zdroje, nějak by se vztáhly i k autorským vysvětlivkám a tím naznačily určité možnosti interpretace. Sehnat tyto edice u nás není snadné a pro řadu zájemců o Eliotovo dílo může být překážkou při jejich studiu i jazyková bariéra. Škoda, že tato příležitost zůstala nevyužita. A totéž platí i pro překlad pasáží z ostatních jazyků, které v českém vydání zůstaly v souladu s autorským záměrem v originále. Když už se do textu vyznačovalo číslování řádků, nebyl by problém připojit na úplný konec knihy i překladatelské vysvětlivky s těmito pasážemi v češtině. Knize by slušel i obšírnější doslov z pera nějakého renomovaného anglisty.

8 23.01.2023

Ke sbírce jsem se vrátil po letech díky tomu, že mi jejího autora připomněl nedávno vydaný výbor Odvrácená strana zítřka. Z původní četby jsem si mnoho nepamatoval (na druhou stranu: kdo z nás si pamatuje jednou přečtené sbírky?), nepočítaje tedy jisté vědomí toho, že šlo o zapadlého autora, stojícího poněkud ve stínu jiných, výraznějších (a dnes už také spíš zapomínaných a málo čtených, přestože záslužně znovu vydávaných) a vyhraněnějších básníků 60. let, doby pro naši poezii mimořádně plodné. Pamatoval jsem si také, že některé texty v knize sálaly magickou, uhrančivou atmosférou a že se mi líbila Sivkova obálka a celkové grafické pojetí sbírky. To všecko platí dodnes.

Z nového čtení k tomu dodám pár čerstvějších a určitějších dojmů: Bartušek není básník snadný (a to ve smyslu snadno čitelný ani snadno píšící), není to básník samozřejmý, píšící takříkajíc s jasnou vizí a lehkým perem. Naopak bloudí, klopýtá, drhne, zkouší přerůzné polohy (ale nikoli ve smyslu vnějšího experimentu, nýbrž spíš vnitřně, v jádře myšlenky a jazykové sémantiky), občas (vlastně vcelku často) se v nich ztrácí, a především ztrácí cit pro úměru. Titulní oxymoron tedy ovládá řadu textů, zvláště v oddíle Obezdění, takřka maniakálně a dotčené básně ve výsledku působí dosti bizarně. (Jakkoli hlasité a opakované čtení umožní u některých z nich odkrýt působivé upozaděné vrstvy.) Naopak v sekci Zrcadlo se noří do skeptických introspektivních vizí zmateného moderního světa (vnějšího i niterného), v němž se mátožně potácí mezi tisícerými ploškami zrcadel, ozvěn, zpochybňujících otázek a podotázek. A ještě jinak působí závěrečný oddíl Plášť (za mě vedle vstupní části Předčasný epitaf asi nejlepší), kde jako by plášť střídavě zahaloval a poodhaloval střípky vzpomínek, vjemů a reflexí autorovy "země mladosti", již pochopitelně není nezbytně nutno chápat jen prostorově, natož geograficky (ač i takové indicie v textu čteme). Nadto právě zde najdeme pár čísel s nádechem jakési filozofující balady, což je poloha, kterou u autora oceňuju asi nejvíc. Do výtisku, který jsem kdysi pořídil v antikvariátě, si kdosi vlepil výstřižek rozhovoru s básníkem a vložil časopisecký přetisk básně do sbírky nezahrnuté. Dost možná už pak knižně ani nevyšla, a jelikož ji pokládám za jeden z lepších Bartuškových textů, odcitoval bych ji zde (ve výstřižku je celý její text kapitálkami, distribuce velkých a malých písmen jde tedy na můj vrub):

HLINĚNÁ OBLOHA

1
Jednou odpoledne
jsem vystoupil až sem.
Cesta jako by tu končila,
nebo prostě:
Nebylo třeba jít dál,
(V chladnoucím vzduchu
pozdního léta
voněla mateřídouška.)
naproti na pláních vesnice,
Budenice, Bylín, Jestno,
na obzoru až na samém pomezí
druhého plánu Hřích,
ta vesnička s jediným domem
(Čí to byl dvůr?).
Oči jsem si mohl vyhledět:
Lidé jako by vymřeli,
ačkoliv jsem věděl,
že na zápražích podřimují výměnkáři,
neboť byla neděle.
Za kopcem Františkem
se k večeru ukázaly mraky:
To pak zavinut do sebe
listoval jsem sám v sobě
několik dnů, než se vyčasilo.

2
Co všechno bylo vidět z obzoru,
z té čáry, z níž vrabec
pozoruje svou velikost...
Nějaká hudba se nesla,
odkudsi z druhé strany
z Krasotína (po řece k jihu)
zvonil polední zvon.
Ještělice a Užnelice,
bez mapy jsem je našel, prostě
jen očima, vítr určil
směr na nasliněném prstě.
Nebylo těžké přijmout
poselstvo krále z hadí říše,
tak prázdno bylo kolem,
jako na smrt tiše.
Už je to totam, vítr se zvedl
za Šašovickým kopcem:
od Nepaměti po dolním větru
pokaždé přicházíval déšť.
K večeru hvězdy vyšly
po nebi hledat světlo,
vesnice se propadly do tmy,
dobytek bučel hlady, byla muzika...
Ze své vyhlídky hleděl jsem
po jasném nebi bez mráčku,
bez přestání opakoval:
Bude pršet, určitě bude pršet...!

1 11.01.2023

Knížka výtvarně a graficky moc krásná, leč obsahově poněkud nemastná neslaná. Jistě to hodně závisí na individuálních poetických preferencích, ale četba veršů F. Horovitzové mě spíše zklamala a mám pocit, že přeložit a vydat ve skvostné edici Opium poezie by si mnohem víc zasloužila řada jiných zahraničních, resp. - chcete-li - britských básníků. Budu se opakovat, ale potřetí si v tomto kontextu postesknu nad nešťastnou volbou Michala Jareše zde nejen coby editora, ale i překladatele. Těžko říct, zda knihu skutečně redigoval ještě někdo další mimo něj. V tiráži sice figuruje Markéta Hofmeisterová jako odpovědná redaktorka, ale chyby jako "vylezeme před naší [sic!] kamennou chýši" (s. 52) jsou v podobně útlém svazku básní zkrátka neodpustitelné. Anglické originály nemám k dispozici, nicméně na dvou místech jsem v knize zaznamenal podezřelé užití zájmena "jejich" na úkor v daném kontextu přirozenějšího "svůj", což bývá častý anglicismus takřka školácký. Ale bez opory v originále bych nerad dělal z editora a překladatele hlupáka - například doslov se mu myslím povedl. Odhlédnu-li od těchto formálních záležitostí, musím bohužel konstatovat, že mě autorčina poezie ničím neoslovila. S vědomím, že jde o přírodní, niternou lyriku, nadto přináležející k proudu britského "undergroundu" 60.-70. let, jsem k ní přistupoval s určitými očekáváními a měl jsem zato, že mě skoro jistě zaujme. Statičnost, jazyková nevýraznost, citová a myšlenková zastřenost - a určitě by se daly vymyslet i další přívlastky (jež by snad za jiných okolností a v jiné konstelaci nemusely být brány negativně) - to vše se přičinilo o to, že ve mně utkvělo jen několik málo básní. Jako by vše bylo zahaleno jakousi anglickou mlhou a postrádalo trefný a intenzivní výraz. Řada básní je tam zimních, lednových, operujících s motivem nového roku, začátku, tak se mi to vlastně hodilo do období, kdy jsem knížku četl. Nicméně silné jsou především dva texty ze závěru autorčina života (Večer, Dopis synovi), kdy umírala ve 45 letech v nevlídném nemocničním pokoji na rakovinu, ale i některé dílčí přírodní a krajinářské pasáže a pak nečetné texty rázu "mytologického", jaksi domorodě magického (Quanterness, Orkneje 3500 př. n. l.; Najít ovčí lebku), z nichž bych zde jeden odcitoval v celku:

PŮVOD PERUÁNSKÉ FLÉTNY

Mladík si vyrábí z vlastní holenní kosti flétnu, aby naříkal nad smrtí své milované.
(Peruánská legenda)

trpké listy v mém břiše
i pod jazykem:
nůž je ostrá píseň
šklebím se v masce smutku

krev utopí temný kořen,
má kost je čistá jako měsíc,
dlouhá a bílá, vyřezal jsem z ní
ptačí hrdlo, abych jí zazpíval do ouška

Hraji, aby zatančila:
prsa se jí třesou jako ovoce na jasném stromě
po jedné noze ji následuji
do lesa, přicházím k řece
s květinovým věncem

Hraji, aby zpívala:
její hlas je pomalá voda,
noční dech skrz listí
míří k temnému bohu
a má píseň je její cestou

2 09.01.2023

Stručná, ale velmi kvalitně zpracovaná publikace dvojice předních archeologů čtenáře poutavě uvádí do problematiky nejen počátků města Hradce Králové, ale lze ji číst i obecněji - jako plastický obraz středověkého českého královského města. Tím, že Hradec patřil dlouhou dobu k našim nejvýznamnějším městům a má po staletí silné intelektuální zázemí, jehož součástí je i řada kvalitních historiografických zpracování (už od konce 18. století) a dvousetletá tradice archeologického zájmu o území města, disponují autoři - sami zasloužilí badatelé na poli výzkumu středověkých dějin Hradce - o něco větším a bohatším množstvím zdrojů, pramenů a nálezů, které mohli při zpracování knížky vytěžit a zhodnotit, než tomu je u řady jiných měst. A myslím, že se jim podařilo. Nutno ovšem dodat, že finální podoba knížky je i výslednicí jejich zručného psaní, schopnosti vybrat atraktivní a unikátní nálezy (a kvalitně je fotograficky zachytit), ale pochopitelně také vcelku pečlivé redakce, a zejména pohledná grafická stránka, která je vlastní všem knihám a brožurám vydaným Muzeem východních Čech v posledních letech.

1 06.01.2023

Knihu oceňuju asi víc jako výtvarně a graficky působivý artefakt (což platí téměř pro všecky nakladatelské počiny RR) než jako prozaické dílo. Tematicky i svým pojetím je to bezesporu v našem kontextu exotické a relativně inovativní, ale repetitivní styl (snad jakoby domorodě naivní či "šamansky" zaklínavý), který mi původně přišel jako svěží a pozoruhodný, už asi po dvaceti stranách začínal spíš iritovat. A příběh, který se za ním kryl a jejž tato vyjadřovací manýra leckdy zatlačovala jaksi do pozadí, byl v podstatě banální, navíc leckdy nežádoucně enigmatický. V podivnosti jazyka, vidění a líčení totiž čtenář občas ztrácí jistotu, co se jen stalo a co jen stát mohlo (či zdálo nebo jak to říct). To by nemuselo být na škodu, ale nemohu se zbavit dojmu, že byl-li to zde vůbec záměr, pak spíš kvůli tomu, aby zastřel poněkud otřepaný předmět sdělení, popř. neschopnost dodat tomuto sdělení patřičnou literární sílu. Jinak řečeno, text Ondřeje Sekaniny nedosahuje kvality a působivosti ilustrací La Inthonkaew.

1 02.01.2023

Podobně jako v případě výboru z R. Jesenské musím především uvítat to, že se nakladatelství pustilo do pokračování Květů poezie, nadto v tak pohledné výtvarné a grafické úpravě. A podobně jako u Jesenské si i zde musím postesknout nad nepečlivou prací editora Michala Jareše. Nasekat v tak útlé knížečce, nadto s básněmi (a to básněmi textově spíše úspornými než rozmáchlými) minimálně tři ošklivé překlepy/chyby ("Pocit pokořené nevinny [sic!] pětiletého chlapce" na s. 53, "Čekali jsem [sic!] neodkladnou zprávu" na s. 56 a věnování "Hansu [sic!] Dietru [?!] Schäfrovi [?!]" na s. 58 - jmenoval se Hans Dieter Schäfer), to už chce vskutku pořádnou dávku lajdáctví. I jeho zásahy do textu jsou místy kontroverzní: dle skoupé ediční poznámky údajně místy upravuje znění slov "podle současné progresivnější normy" a mění tak např. archaické užití předložky "s" na "z", ale nezmění už podobně frapantní psaní spojky "zatím co" či nenáležité užití interpunkce, které podle mě nemá dodatečný rytmický účel (čárka před "než" při srovnání, ale na předělu veršů). Není mi jasné, proč po podobně problematickém přístupu k textům Růženy Jesenské a ještě problematičtějším textologickým kiksům u Luisy Zikové a v Sejdem se, bratři, v předpeklí! nakladatelství stále pokračuje ve spolupráci s tímto jemně řečeno pochybným editorem...

Ale k samotnému Bartuškovi: V první řadě chci říct, že mě potěšilo připomenutí a aktualizace díla tohoto pozapomenutého básníka, kterého jsem si objevil už před řadou let při náhodném prohlížení sekce poezie v jednom antikvariátě. Pořídil jsem si tenkrát jeho Oxymoron a některé texty (ale i celková atmosféra a úprava sbírky) mě vysloveně uhranuly. Jarešův výběr v přítomném výbor ovšem není reprezentativní, Bartušek má třeba i v tom Oxymoronu básně dost odlišného typu, které by také stály za připomenutí. Netuším proč, ale z letmého srovnání se zdá, že Jareš vybíral v této sbírce pouze texty z jednoho oddílu, ostatní ponechal stranou. Nezbývá než tiše doufat, že důvodem nebyla prachobyčejná nutnost vybrat nějaké texty co nejrychleji. Nicméně nelze říct, že by vybrané básně byly špatné. Mám pocit, že Bartušek psal těžce, trhaně, není to spontánní tvůrce (i když takové momenty tam občas jsou) a rozhodně ani virtuos, nýbrž mnohem spíš trudnomyslný a poněkud halasovsky neohrabaný analytik. Chtěl by asi mířit k tóninám holanovským, ale nemá jeho - jakkoli to zní paradoxně - lehkost, samozřejmost intelektu, paradoxu, "tah do hloubky". Na druhou stranu si tím vydobyl specifickou svébytnost, určitě ne všude, ale v řadě čísel ano. Blíží se v nich občas Hejdovi (ale tam na mě možná mimotextově zapůsobila ta Vysočina: Bartušek pocházel ze Želetavy, miloval Demla a dlouho působil v muzeu v Třebíči), jsou tam ty archetypální, sady, stodoly, rybníky, zahrady, samoty, vrata, hřbitovy... Je tam smrt a zánik a úzkost, ale probleskává i spiritualita (byť podle mnohem míň, než to zdůrazňuje editor v jinak informačně velice přínosném doslovu). Občas se mu dokonce povede jakási epicky jen náznakovitá, a přesto působivá balada. Básně tohoto typu pokládám za jeden z nejoriginálnějších přínosů Bartuškovy tvorby, a proto zde jednu odcituji:

POVĚST

Když přiložíš ucho k zemi, v dálce ozvěna koňských kopyt.
V hlavě drobná myšlenka bodavá,
v lahvi rmut zármutku od předevčerejška,
včerejšek špinavá skvrna na šatech dnů.

Milostivé léto lítostivě propouští
srpnovou zahradou smrt.
Vlahý vánek přísně střežený
milostně vane do lamp a zhasíná je.

Zastavili ženu pospíchající pro vodu ke studánce.
Prokláli šípy její šíji a pili lačně krev z džbánků.
Smáli se přitom žíznivě do prázdné
smutné studny, jež rázem zapomněla vodu.

Kopyta podzimu duní, do slabin mozku zarývá se třmen,
tichounce sténá probodená
má paměť bezejmenná.
Líto jí všeho, co si tohoto léta zapamatovala.

2 27.12.2022

Umně zkonstruovaný příběh, který čtenáře bezpochyby vtáhne. Jedna z charakteristických a dodejme, že kvalitních ukázek žánru rodinného dramatu na pozadí velkých dějin Českých zemí a střední Evropy, který - mám pocit - v posledních letech zcela dominuje české próze a častý je i ve filmu. Osobně bych knize vytkl asi jen to, že vlivem zaměření na děj, na dramatické osudy hrdinů a země, poněkud klouže po povrchu, pokud jde o reflexi emocí a myšlenkových světů, ale to je častý nešvar podobných knih a vůbec všech možných ság. A pak nedostatečnou práci s jazykem, ze svého pohledu totiž vnímám jako problematické (najmě po nedávném přečtení Rozpůleného domu A. Horáčkové, která se o to snaží mnohem usilovněji), když není dostatečně zřetelně naznačeno, jak vlastně postavy mluví - zda česky, německy, dialektem, smíšeně. Zkrátka a dobře, jazyková charakterizace postav nemůže být takto nevýrazná až neutrální v románu, kde stýkání a potýkání češství a němectví je jednou z ústředních tematických linek. Ale ono se to moc neřeší ani ve filmech (a tímto se autorovi omlouvám, že mám neustále tendenci posuzovat jej tímhle prizmatem, jenomže je prostě stále ještě asi víc scenáristou než prozaikem). Nicméně kniha se čte dobře a u čtenářů, kteří mají daný žánr v oblibě, bude jistě slavit úspěch.

4 27.12.2022

Čtivý a dobře promyšlený příběh, který mi byl sympatický především dějištěm v překrásné krajině Krkonoš, Jizerských hor a horního Pojizeří od Vrchlabí přes Benecko, Jilemnici, Jabloneček až po Tanvald a Desnou. Všecko to jsou kraje pro mě vesměs důvěrně známé, o jejichž historii se trochu zajímám, při četbě se to tedy všecko hezky konkretizovalo... Označení "románová kronika ze Sudet" je podle mě trochu zavádějící, protože Benecko bylo vždycky víc české a celý kraj dosti vlastenecky zaměřený, což je ostatně patrné z knížky, přímou součástí Říše se stalo spíše nešťastným souběhem okolností. Jinak řečeno, jako "příběh ze Sudet" bych si představoval něco třeba z Frýdlantska, Chomutovska či Tachovska, zkrátka z nějaké oblasti, kde neměl český živel takovou sílu, že by se k němu podle momentální potřeby mohl hlásit prakticky každý, protože česky hovořil a rozuměl. Ale to pochopitelně není ani tak výtka obsahová, jako spíš určitá nepřesnost v její charakteristice. Na próze samotné, byť je vystavěna skvěle (ještě jednou zdůrazňuju její strhujícnost, čtivost jedním dechem), mne trochu zklamává pouze to, že poněkud klouže po povrchu. Ocenil bych hlubší myšlenkový i citový ponor do pohnutek jednání postav a také obecnějšího ducha doby a místa. A asi by tím kniha nemusela nutně bobtnat do rozměrů čitelných jen opravdovými knihomoly. Stačilo by nerozkračovat se tolik do šíře a na úkor toho více propracovat hlubiny hrdinů i děje. A ještě jedna věc mi tam chybí: Je patrné, že autorka strávila spousty hodin rešeršemi, studiem, rozhovory s pamětníky a odborníky, což je vidět i na závěrečném poděkování. Je tedy součástí jednoho z aktuálně silných proudů české prózy zpracovávající nedávnou historii a pohybující se leckdy téměř v oblasti (narativizované či jen lehounce beletrizované) non-fiction. Velice bych uvítal, kdyby autoři své zdroje uváděli výslovně. Těch pár stránek bibliografie, konkrétních odkazů na články, filmy, nahrávky, pamětníky apod. na konci knihy (tak jak to nedávno udělal kupř. Štěpán Kučera ve své próze Gablonz / Jablonec) by určitě nikomu a ničemu nevadilo a mnohý čtenář by díky nim získal zajímavé tipy k další četbě a poučení.

8 13.12.2022

Oproti Zápiskům z garsonky a Dědkovi, jejichž je Procedura volným zakončením (jakýmsi - dosavadním - finálem autobiografické trilogie), je to sbírka svým ražením poněkud vybočující: narativnost v ní je slabší (byť určitě neplatí, že by tam nebyla), silný scelující rámec či prvek chybí (snad by šlo říct kariéra či akademická práce - ale není to tak intenzivní jako v předchozích knížkách), to, co bylo na Zápiscích... a Dědkovi excelentní, zde naráží na své meze a rozplývá se v jakousi rozdrobenost, která jistě není nekvalitní a vykazuje řadu působivých momentů, ale měla-li být vykročením k nové poetické kvalitě, tak se to podle mě příliš nezdařilo. Nemyslím to nijak příkře a dost možná tak soudím zčásti i proto, že ve sbírce postrádám konkrétní detailno (z důvěrně známého libereckého prostředí), které ve mně umocňovalo výpovědní sílu předchozích dvou sbírek, nicméně Procedura zkrátka nedosahuje jitřivosti a plynulosti (ano, i v ní je často síla), jakou jsem zakoušel při četbě Dědka. A nejspíš se na tom projevilo i to, že jsem obě knížky přečetl bezprostředně za sebou. Vbrzku se chystám na autorův literární večer (a coby recitátora, či spíš performera vlastních básní jej každému jedině doporučuju!) právě ke sbírce Procedura, tak třeba svůj komentář na základě uslyšeného ještě trochu poupravím.

Dodatek: Opět se mi potvrdilo, že Pavel Novotný je geniální recitátor/performer (nejen) vlastní tvorby. V rámci svého literárního večera přečetl de facto celou Proceduru a díky jeho přednesu (a jistě i tomu, že to pro mě bylo během krátké doby vlastně druhé její přečtení) vynikly některé rysy této sbírky, které jsem při četbě tolik nevnímal. Jsou to jednak umné střety kontrastních ploch, tvořící při své disharmonii v podstatě harmonický celek. Určitě to není něco, co by bylo pro tvorbu Pavla Novotného výlučné či charakteristické, jen jsem si to předtím neuvědomil. Dále to je nesmírná vnitro- i vněkontextová provázanost sbírky, což vyniklo i díky autorovým komentářům a "pomrkávání" do publika. A pak zejména humor, který ne že by při tiché četbě nebyl patrný, ale vnímal jsem jej spíše jako něco velmi hořkého, trpkého, drásavě jízlivého, zatímco při autorově čtení se posunul do roviny bezmála temné grotesky, rozechvělé, leč současně cynické absurdity. Zkrátka jak píšu výše, básníkova literární čtení rozhodně stojí za návštěvu.

2 12.12.2022

Skvělá autobiografická (nakolik vlastně?) sbírka, jež časově i stylově navazuje na Zápisky z garsonky - a to je dobře. Obdivuju Novotného dovednou civilnost výrazu a schopnost evokace prostředí, atmosféry či vyjadřovacího stylu, aniž by při tom svědectví ztrácelo na autenticitě a báseň na poetické ryzosti. To vše rámováno, ba spíše sevřeno osobností "dědka", jenž leckdy z reálného demiurga osudu tápajícího mladíka přerůstá do roviny abstraktního principu vnitřní limity. A především se knížka skvěle čte alias není mnoho básnických knih, které lze jako celek přelouskat v tramvaji bez pocitu, že by nám něco uniklo a že bychom četbou nebyli naplněni.

2 12.12.2022

Pro pořádek hned zkraje předešlu, že s autorem knihy se známe osobně a k Jablonci mám blízký vztah, sám jsem se s tímto městem před lety - lze snad říci autorsky - vyrovnával. Ale co je podstatnější: Gablonz / Jablonec je hodně povedená próza-koláž, kterou jsem v našem kontextu dlouho postrádal, aniž bych si to vlastně plně uvědomoval. V lokálních muzejních institucích, infocentrech či knihkupectvích s oblibou kupuju a čítám různé výbory z kronik, denního tisku, písmáckých záznamů apod., ale jsou to většinou práce uspořádané regionálními badateli nebo patrioty s tu větší (to zřídka), tu menší rafinovaností. Štěpánova kniha tento přístup dalece převyšuje, a to přesto, že jejím základem je obdobná, byť náročněji a velkoryseji koncipovaná heuristická práce. Prozřetelně a poučeně při ní nespoléhal pouze na vlastní síly, ale zvolil si několik rádců-průvodců na slovo vzatých, což knížce velice prospělo. To vše by ovšem stále ještě nestačilo k vytvoření díla takových kvalit, jakým Gablonz / Jablonec bezpochyby je - jinak řečeno, nejpozději v této fázi musel nastoupit autorův literární talent. Jeho zásluhou má v knize - jakkoli to snad zazní banálně - slovo skutečně platnost slova, plnokrevného slova. A platí to i pro četné citace, jejichž přečastou žurnalistickou frázovitost či blekotavost druhořadých regionálních prozaiků dokázal Štěpán citlivým a trefným výběrem, promyšlenou kompozicí a mnohdy spíše střídmým, ale vybroušeným průvodním textem povýšit do pozice něčeho, co člověk čte úplně jinak než noviny či amatérský román. Tedy - učinil z toho krásnou literaturu, a to velmi dovednou, vydatnou, působivou. A aby to nevyznělo matoucně: rozhodně nejde o jediný aspekt, který z knihy činí zdařilé dílo především literární - na prostoru celé prózy je dobře patrná autorova jazyková hravost, schopnost bezpečně se pohybovat napříč různými literárními druhy a žánry, experimentovat a ozvláštnit i takové věci, jako jsou nadpisy, vnitrotextové odkazy či překvapivé jazykové a obsahové souvislosti. Pozoruhodná je - snad s autorovou novinářskou zkušeností související - perspektiva jakési objektivity, nestrannosti, která se vine celou knihou a explicitně nekritizuje, neodsuzuje dokonce ani jevy a postavy, které jsou nějak kontroverzní či vysloveně negativní (a když - tak jen náznakovitě nebo mírně). Osobně bych byl při psaní podobné knihy bezpochyby ostřejší, vyhraněnější, nesmlouvavější a v řadě případů bych nedovedl své mínění a postoje ponechat stranou. Ale je možné, že i toto dílčí upozadění subjektu (který jinak v knize rozhodně nechybí) přispívá k obsahové a rozsahové vyváženosti, jejíž narušení by celku nemuselo prospět. Zkrátka doporučuju všem, které zajímá vztah člověka a místa, genius loci v nepovrchním, nepublicistickém smyslu, i když třeba v Jablonci ještě nikdy nebyli.

3 04.12.2022

Na jednu straně musím uznat, že si nesmírně cením rozhodnutí nakladatelství Dybbuk vzkřísit jednu z mých oblíbených edic - Květy poezie -, a to pod lehce (a hezky provokativně) pozměněným názvem a ve skvostné úpravě, oceňuju vesměs i výběr autorů, na druhou stranu mám jisté pochybnosti, pokud jde o ediční zpracování textů. Jen v tomto nerozsáhlém výboru z díla Růženy Jesenské jsem totiž narazil na 5-6 básní, u nichž jsem pocítil nutnost ověřit jejich znění srovnáním s jejich vydáním v autorčiných sbírkách (a ještě lépe např. i s časopiseckým otiskem a rukopisnými verzemi, zachovala-li se pozůstalost). Mé pochybnosti budilo nejen interpunkční řešení a rozličné jeho nedůslednosti, ale i některé lexikální jevy. S ohledem na obtížnou dostupnost sbírek Jesenské (zpravidla vyšly jen jednou, a to ponejvíce v době od konce 19. století do 20.-30. let, a tak je mnohé knihovny nemají kompletní, a pokud ano, tak výhradně do studovny) jsem se k takovému, alespoň zkusmému ověření bohužel nedostal (zatím), ale už teď je zřejmé, že ediční praxe Michala Jareše při práci na tomto výboru byla poněkud nedůsledná a v ediční poznámce naprosto nedostatečně reflektovaná. A to si Růžena Jesenská, ať už kvality jejího básnického díla vnímáme jakkoli (za mě: je to dost rozkolísané, ale jako připomínka, doklad dobového kontextu, za pozornost určitě stojí), určitě nezaslouží...

1 04.12.2022

Putnovy texty čtu bez ohledu na jejich téma vždy s nesmírnou chutí a zájmem. Podobně to mám i u Pavla Kosatíka a do jisté míry i u Václava Cílka. Velice mi totiž konvenuje šíře jejich rozhledu a zájmů. Koneckonců právě propojování rozličných oborů, perspektiv, faktů a přístupů vnímám v dnešním stále specializovanějším světě jako disciplínu vpravdě královskou (jen málokdo je jí takto fundovaně a přesvědčivě mocen) a silně potřebnou. A to i přes pochopitelné riziko, že interpretační zkratka, třebaže brilantní, je tu více, tu méně povrchní. V každém případě platí, že takto interdisciplinární texty a pohledy vnímám jako inspirativní prakticky na každé stránce (na rozdíl od textů úzce specializovaných, které - byť třeba hodnotné a přínosné - zpravidla tonou v úmorné výčtovosti, sebereplikaci a seberecyklaci a kognitivně jako by se točily v kruhu, pro stromy - potažmo detaily detailů jejich kůry - jako by neviděly les).

Podobně tedy i Košíře, zdánlivě marginální a nezajímavé téma - málo známá a rozsahem nevelká pražská čtvrť, kterou většina lidí za život nanejvýš projíždí, se v Putnově podání stává prostorem nejen mýtickým, ale i magickým a zatraceně podnětným. V této dosti útlé knížce totiž autor nejenže prezentuje autory a souvislosti leckdy značně zasuté, zapomenuté, a přesto (či právě proto) překvapivě pozoruhodné a aktuální, a vybrat k nim skvělé a přiléhavé textové ukázky. Ale dovede při té příležitosti jakoby mimochodem nastínit plodné možnosti přístupu k oboru, který bývá zvykem označovat slovy literární místopis (ač Putna používá i pojmosloví jiné), ale i obecněji k úvahám ke krajině ve vztahu k umělecké tvorbě a k zhodnocení odkazu významných osobností v dnešním světě. A dokáže to učinit na malém prostoru natolik vydatně (a stylisticky živě a čtivě), že když jsem přednedávnem knihu využil při organizaci literární vycházky po Košířích pro své přátele, během tří hodin chození v listopadovém podvečeru jsme se dostali sotva do půlky. (V této souvislosti jen na okraj podotýkám, že sám jsem Košíře blíže poznal už v dětství a díky své zálibě v místech, jako jsou Cibulka nebo Buďánka, jsem měl tuto čtvrť již před četbou knihy vcelku solidně prochozenou.)

Putnově knížce o Košířích bych tedy vytkl jen pár drobností - předně je velká škoda, že neobsahuje přesné adresy domů a míst spjatých s popisovanými osobnostmi, a to třeba (pokud byl záměr nerušit tím tok výkladu) formou soupisu v závěru knihy. Na vnitřní straně zadního přebalu je sice mapka, ale nikterak podrobná a částečně zdá se i nepřesná. V textu knihy jsou sice polohy daných domů a míst různým způsobem charakterizovány, mnohdy však vcelku vágně, čtenář tudíž místo, kde stávalo kupř. developery (jak Putna trefně píše: "develupiči") nedávno zbořené bydliště Jaroslava Haška (a sídlo redakce proslulého Světa zvířat), bude hledat jen s velkými obtížemi. A ještě jedna obsahová drobnost - Václav Brožík je rodák z Třemošné u Plzně, nikoli z košířské Mlynářky (v ní prožil své dětství). Ale to jsou jen drobné vady na kráse jinak skvělé publikace, jejíž obrovskou záslužnost ještě podtrhává smutný fakt, že ke Košířům zatím žádné zásadnější publikace - a to ani pokud jde o jejich historii či stavební a architektonický vývoj - pohříchu nevyšly.

4 28.11.2022

Nesmírně inspirativní a podnětný knižní rozhovor s jedním z našich nejobdivuhodnějších vzdělanců. Mám Putnovy knihy - i při vědomí jejich jistých kontroverzí - ve velké oblibě. Četba tohoto interview pro mě tudíž byla vyslovenou intelektuální rozkoší: šíře témat je zde udivující, stejně jako poutavost a sdělnost výkladu, jakož i dovednost propojovat tato témata a aktualizovat je, vztahovat k dnešku či k obecné zkušenosti či vědění. Je v tom pochopitelně hodně Putny, hodně jeho vlastního ega, což je ovšem rys příznačný pro všecky jeho knihy, jenž se otiskuje do jejich stylistiky (v případě tohoto rozhovoru poněkud méně výrazně, patrně vlivem Martina Bedřicha, který si Putnovy výpovědi - alespoň tak si to představuji - nahrával a následně je zpracovával primárně on), formuje a vyhraňuje jejich perspektivy a utváří jejich dikci. Vřele doporučuju číst se zápisníkem při ruce a poznamenávat si zajímavé knižní, kulturní a intelektuální tipy, jimiž se to v tomto rozhovoru jen hemží.

3 08.11.2022

Miloslav Nevrlý je patrně náš nejlepší žijící jazykový stylista, pokud jde o popisy krajiny a přírody, jejich nálad a jejich genia loci. Zašlá chuť morušek je naprosto mimořádný obraz Krkonoš, které už nejsou a nebudou. A Cestovní zpráva je text takřka iniciační, popisovaný Marcel Safír dorůstá podoby kohosi téměř mytického. A celkem knihy prostupuje pro Nevrlého tak charakteristická empatie a pokora vůči všemu živému a přirozenému, upřímný zájem o přírodu a svět kolem nás, to vše dohromady tvořící výsostný a bytostný humanismus. Je to - podobně jako ostatní jeho knihy - jedinečné propojení pohledu přírodovědného a duchovního (které - jak nám autor ukazuje - zdaleka nestojí v tak příkrém rozporu, do něhož bývají mnohdy stavěny).

8 01.11.2022

Knihu jsem začal číst shodou okolností v den Putinovy pseudomobilizace a je to barvité, ač věru neradostné čtení. Mitrofanov je znalec ruské mentality a duše, v Rusku vyrůstal a jeho vzpomínky na život tam v dobách socialismu (a jejich konfrontace s dnešním stavem, který se v podstatě nijak zvlášť neliší) podle mě patří k tomu nejcennějšímu, co se lze v této všestranně pozoruhodné publikaci dočíst. Jen je poněkud skličující, že pro Rusy a Rusko, jejich možnou obrodu a alespoň elementární demokratizaci neshledává příliš naděje (viz mj. pasáže o Navalném). Velkého a těžko snesitelného imperiálního bratra v nedalekém sousedství se tedy hned tak nezbavíme, alespoň tak mi vyznívá jedno z ústředních sdělení celé knížky...

10 01.11.2022

Útlá a čtivá vztahová, potažmo (a mnohem spíš) sebezpytná analytická próza, kterou mě autorka jinak především básnických sbírek (pokud si dobře pamatuju, tak pozoruhodných) dost překvapila. V pozitivním smyslu to bylo zejména zaujetím, které ve mně coby čtenáři tato kniha jako celek vyvolala, jakkoli by se svým pojetím (ale i obálkou, nakladatelem) a mnoha konkrétními pasážemi (pokud by byly – i ve vcelku velkých celcích – zbaveny kontextu) mohla jevit jako zástupce ženské literatury, ba vkusnější červené knihovny, zkrátka amatérsky psychologizujícího vztahového psaní (a omlouvám se nyní všem citlivějším za takovéto hrubiánské nálepkování, ale asi všichni víme, o čem je řeč). Pokud měly být tyto pasáže a obecně volba této dikce, tohoto pohledu a úzu nějakou ironií, rafinovanou narážkou či polemikou s výše uvedenými „žánry“ a postupy, pak jsem to z textu nevycítil: přistupoval jsem ke knize vesměs vážně. Přesto – a to právě vnímám za pozitivum – mě zaujala jednak čím dál častějšími hlubšími průniky do lidského nitra, pohnutek, motivací a jejich relativity, jednak některými formálními prvky jako slovní hry, práce s nadpisy a (pseudo?)citáty, rozdělení textu do kratších samostatných odstavců někdy připomínajících separátní celky-jakési básně v próze. Naopak v negativním smyslu mě překvapily závěrečné pasáže o experimentech s psychotropními látkami, lysohlávkami atp. Téma bezesporu zajímavé a lákavé (ač už dost profláklé), které ovšem v knize poněkud nekoncepčně ční a trčí z jinak vcelku kompaktního zbytku. Podobně, i když méně výraznou rušivou úlohu mají i kapitoly o cestách do Japonska, ale u nich jsem si ještě říkal budiž, mrknout se tam stále není běžná věc, je to poslední dobou módní, tak chápu, že to hlavní hrdinku, respektive autorku nadchlo a chce se o to podělit. Nicméně lysohlávky se kdesi v předposlední kapitole znenadání vynoří, jako deus ex machina blahodárně zasahují do hrdinčina nitra a života, přičiňují se o to, že v sobě nalézá jakési všeobjímající vysvětlení, pochopení a uchopení světa, a léčí tak její nehybnost, která se sice nemění, ale jaksi ospravedlňuje. Opět nevím, zda to všecko nebalancuje na hraně ironie, ale mnohem radši bych, aby Amálie zůstala v nahořklé, zmatečné a plodné nehybnosti, než aby ji v posledním dějství zavalil psychedelický balvan této osvobozující – nerozpakuji se říci – sentimentality.

2 11.10.2022

Silná, mimořádně empatická a přesvědčivě angažovaná drobná autobiografická próza o autorově dětství a matce, která po dlouhou a nešťastnou dobu směřovala k úniku z tísnivé reality patriarchálního a primitivního prostředí dělnické rodiny v jisté severofrancouzské vesnici, což se jí - a nebylo to zdaleka samozřejmé ani snadné - po dvaceti letech úspěšně podařilo. A jakkoli toto shrnutí zní jako nějaká šílená socialistická agitka, není tomu tak: kniha je málomluvná, střídmá, rafinovaně komponovaná, autor dovedně pracuje s odbočkami, návraty, opakováním, ale nikoli za cenu čtenářské náročnosti a zásadnějšího narušení linearity příběhu. Překlad je kultivovaný. A řada pasáží natolik působivých až dojemných, že člověka přivádí k sebezpytu vlastního života, minulosti a vztahů k blízkým.

2 27.09.2022