V_M komentáře u knih

Pozoruhodné, ba kuriózní téma, zároveň podepřené autorovými solidními znalostmi českobudějovické historie a topografie; svěží, místy úsměvné, příjemně cynické podání; překvapivé zvraty a zároveň nepřímočará mnohoznačnost pěkně odkazující k nejednoznačnosti a nespolehlivosti dějin a paměti: celkově vydařená a v určitých ohledech až ojedinělá knížka, co stojí za přečtení.

6 06.09.2021

Povídkové knížky Jana Štiftra si cením zejména pro její zasazenost do jihočeského prostředí (coby příznivec tohoto kraje a původem vlastně částečně i "rodák") a nesmírnou empatii, s níž se vžívá do různých postav a oživuje duši a paměť různých míst. Přívětivá a nebanální četba nejen pro Budějčáky.

2 06.09.2021

Snad nejútlejší sbírka, co jsem kdy četl. Ovšem: velice hutná, promyšlená, procítěná, prožitá. Jen škoda, že při autorově skromnosti její kvality poněkud zapadly. Sděluje přitom silnou životní zkušenosti, i když třeba leckdy - možná dokonce skoro vždy - plynoucí "jen" z hluboké prchavosti okamžiku... Za nejsilnější kusy osobně pokládám básně Cestou ze Šatova, Na Tři krále, A tělo? a Na hradě. Ale zaslouží si opakované čtení a návraty jako celek.

2 05.06.2021

Silná kniha jednoho z našich největších současných prozaiků a básníků zároveň, který v ní stvrdil naléhavost a hloubku svého poetického stylu i vidění a prožívání světa, které se snad ještě intenzivněji (protože sevřeněji a důsledněji) prosadily už v jeho předchozí knize Pálenka. Mezipřistání je svou strukturou, aspoň pokud si správně vzpomínám na Pálenku, rozvolněnější, texty jsou méně vzájemně provázané, jazyk je civilnější a méně subjektivní, ale o to širší rejstřík témat a motivů se zde rozehrává. Není však rozkročen až příliš, neruší tím pádem nijak celkový dojem koherentního a uzavřeného díla.

Tematicky povídky krouží kolem fenoménů, pocitů a míst, jako jsou vykořeněnost a hledání kořenů, vzpomínky, dětství, rodina, alkohol, spiritualita, Gruzie, Brdy, Morava, Polabí, Ústí, rumunský Banát, bavorské Řezno... Jednotlivé texty často začínají jako pouhé záznamy či etudy, budí dojem, že jsou často vystavěny spíše intuitivně až improvizovaně, črtovitě než s rafinovaným formálně-sémantickým konstruktérstvím, přesto jsou skvěle pointovány a čtenář nemá pocit, že by zachycovaly jen letmo a povrchně banální či svéúčelné obsahy.

Kniha možná (jak ji vytýkají někteří kritici) neznamená v autorově sporadické a vytříbené tvorbě žádný zřetelný posun jinam či "výše" a možná ani formálně nevykřesala z pojednaných témat maximum (jak zní jiné výtky kritiky), přesto se však jedná o svrchované dílo, které patří k nejzdařilejším a nejpřesvědčivějším počinům české prózy v roce 2020.

Při čtení jsem se nedokázal zbavit pocitu, že je mi vypravěč (jehož v tomto případě bezpochyby oprávněně ztotožňuji s autorem) někým velice blízkým, a to dokonce spíš nějakým pokrevním příbuzným nežli pouhým spřízněncem. Nejsem si jist, zda knížka takto zapůsobí i na jiné čtenáře, ale pro tuto mimořádnou empatickou otevřenost, jakousi transcendentální intimitu se vyplatí do ní začíst a vracet se k ní.

5 04.03.2021

Fundovaně a precizně zpracovaná knížečka, navíc graficky velmi povedená, o níž jsem se zcela náhodou dozvěděl před pár dny, kdy jsem kdesi na Facebooku objevil pozvánku evangelíků z jihomoravské Nosislavi na on-line besedu s Martinem C. Putnou o vztahu Karla Čapka k duchovnu. Besedy jsem se zúčastnil, hovořilo se zejména právě o této knížce a zaujalo mě to natolik, že jsem se rozhodl seznámit se s ní osobně. Čapka jsem naposledy četl před řadou let, a přestože mám řadu jeho knih rád a vcelku silně na mě zapůsobily, neprohlašoval bych o sobě, že jsem jeho milovník a už vůbec ne znalec (některá jeho kanonická díla jsem pohříchu zatím vůbec nečetl). Výbor Skoro modlitby mi tedy byl svěžím a inspirativním návratem k jeho dílu, byť ze specifického úhlu. A cenný je na něm nejen Putnův výběr citátů, ale i jeho komentáře. Snoubí se v nich svrchovaná stylistická hravost (ač leckdy hraničící s trochu křečovitou manýrovitostí: osobně to akceptuju a do značné míry mě to fascinuje, ale nejspíš to není pro každého) se širokým literárněhistorickým, kulturním, filozofickým a teologickým přehledem, o nějž se Putna se čtenářem dělí poněkud rafinovaně. O řadě osobností a fenoménů Putnou zmiňovaných totiž modelový (existuje-li) milovník Karla Čapka patrně nikdy neslyšel. Srozumitelnosti obecného sdělení komentářů to však zpravidla nebrání, a dohledá-li si čtenář o daných lidech či tématech víc, bude příjemně obohacen.

Shrnuto a podtrženo: pro Čapkovy čtenáře věřící a duchovně zaměřené jsou Skoro modlitby naprosto skvělá věc a lze říci povinná četba. Pro Čapkovy čtenáře relativističtěji, pragmatičtěji zaměřené (jichž bude s ohledem na obecný charakter Čapkova díla jistě víc) možná příjemné obohacení perspektiv, zpestření pohledu na "jejich" autora, ale možná i jedno velké zklamání a nedorozumění, kdy budou Putnovi klást za vinu, že jim jejich Čapka "vykradl" a "znásilnil". Hodně záleží na tom, do jaké míry je pro ně Čapek sošným, monolitickým idolem, jehož dílo čítali třeba i hojně a rádi, a pak si na základě toho vytvořili jakousi pevnou představu o něm, anebo naopak trvalým a dynamicky proměnlivým inspiračním zdrojem, k němuž se pravidelně vracejí a objevují v něm nové či nově nahlížené věci a souvislosti. Ti prvně jmenovaní patrně Putnovu antologii nedocení, ti druzí ji naopak uvítají jako něco, co tu strašně dlouho chybělo a čeho se Putna zhostil myslím se zdarem.

7 19.02.2021

Tvorbu Gustava Aulehly jsem pro sebe objevil teprve před pár lety v podstatě náhodou. Ovšem až nedávno jsem si sehnal tuto kvalitně a uměřeně zpracovanou monografii. Vladimír Birgus v solidním doprovodném textu trefně poukazuje na souvislost Aulehlova díla s jinými dvěma severomoravskými/slezskými fotografy, které mám už dlouho rád - sovineckým Jindřichem Štreitem a ostravským Viktorem Kolářem. Aulehla je z nich největším amatérem, ale zároveň se mi jeví jednak nejautentičtější, jednak jako jistá jejich syntéza, arci trochu bokem rostlá. Samozřejmě s tím, že Štreit je více "sociálně" zaměřen, zatímco Kolář je z nich asi "nejumělejší", nejkomponovanější a nejchtěnější (bez urážky), a vlivem toho i recipientsky-laicky nejpřijatelnější. Tím spíš však pro mě jsou Aulehlovy fotografie vzrušujícím a svěžím zjevením, zprostředkováním - navzdory všem křečovitým i rozjařeným úsměvům - temna a smutku republikové periferie (geografické i mentální) za komunistické éry, a to zprostředkováním jaksi nezprostředkovaným: autor totiž dle V. Birguse fotky zásadně nijak nearanžoval ani nekomponoval (u několika z nich se mi to krapet nechce věřit) a plně se spolehl na svůj intuitivní cit pro okamžik. Koneckonců díky tomu, že většinu svého života prakticky nevystavoval, nepublikoval a ani se o to nesnažil, si takový luxus tvůrčí svobody mohl dovolit... No a pak ten u Aulehly (žil tam téměř celý život) bezmála všudypřítomný Krnov: fascinující město, jedno z nejpodivnějších a nejinspirativnějších široko daleko.

PS: Jediná drobná vada na kráse této knížky ostatně s Krnovem tak trochu souvisí - nic moc neříkající úvodní slovo tehdejší krnovské starostky Renaty Ramazanové (byť si cením jejích zásluh o vydání publikace i o rozvoj Krnova) patrně nebylo zredigováno, protože v něm snad není věty bez interpunkčních chyb.

2 13.02.2021

Kniha plná protikladů: na jednu stranu poutavá a pozoruhodně vymyšlená a vystavěná próza, na druhou stranu místy poněkud disparátní - obrazností či slohem jaksi naivní, prostinká, nebo naopak překombinovaná - záležitost. Je třeba číst ji pozorně a pečlivě, ale zároveň v optimálním případě na jeden zátah, nebo aspoň během několika málo dní. Vzhledem k tomu, že mi příjemně připomněla můj dávný (a spíš povrchní, ale přeci jen) zájem o spiritismus, parapsychologii apod. a současně zakotvuje svůj děj v působivé scenérii Šumperska a Jesenicka, měl jsem vůli - a silnou (!) - dát jí plný počet hvězdiček. Nicméně již zmíněná jistá schematičnost (možná cíleně mířená k mýtu a pohádce) na straně jedné a občasné neukočírování dějové struktury na straně druhé mi to zkrátka nedovoluje. Rozhodně však stojí za přečtení.

2 25.01.2021

Kniha bezpochyby intelektuálně a čtenářsky náročná, zároveň však nesmírně inspirativní. Nutno upozornit, že z textu vysloveně čiší, že Putna je poněkud hysterickej a jen těžko snesitelnej chlápek, jak kdysi konstatoval jeden můj pedagog krátce poté, co byl MCP za jistých kontroverzí vystrnaděn z katedry komparatistiky, na druhou stranu to lze brát (aspoň tak to beru já) jako integrální a (minimálně v knize) vlastně vcelku zábavnou součást jeho fascinující osobnosti vynikajícího kritika a polyhistora v oblasti kultury i náboženství. Text coby mozaika jistě zahrnuje místa silnější i slabší, pro různé čtenáře z různých okruhů a generací různou měrou atraktivní: za mě byly jeho asi nejnosnějšími složkami některé sny či možná spíš "sny" (Deml a Fromm!), zachycení subjektivního prožitku dějin (doba kolem roku 1989) a kulturních dějin (vznik Souvislostí), některé pasáže cestopisné (Řecko), ale i reflexe protagonistovy samoty a určitého životního potácení a protloukání.

2 20.01.2021

Ke knize jsem se dostal po dlouhých letech od doby, kdy mě fascinoval fenomén českého hudebního undergroundu a poslouchával jsem PPU, DG 307 aj. Takže to byla spíš nostalgická záležitost, nicméně platí, že všem, co se o underground kdy v životě svými zájmy aspoň trošku otřeli, lze knihu s čistým svědomím doporučit. Je ovšem nutno, jak podotýká mj. Magor v předmluvě, mít na paměti, že všecko je tak trochu Mejlova více či méně přibarvená verze událostí. Je to tedy mnohem spíš jakýsi hold Mejlově vypravěčskému talentu než dokumentární záležitost. Redakčně je zpracována pečlivě, zbytečný mi přijde jen poněkud blekotavý "doslov" Vráti Brabence. Namísto něj bych ocenil věcné vylíčení osudů PPU a Mejly Hlavsy v době rozhovorem již nepostižené, tedy v podstatě po r. 1989 (o což se sice pokouší přípisek J. Vanči, ovšem na můj vkus příliš lapidárně a stručně).