V_M komentáře u knih

Hned zkraje musím předeslat, že autora sbírky mám tu čest znát osobně. Ovšem i kdyby tomu tak nebylo, myslím, že bych na svém hodnocení této skvělé knihy měnil jen pramálo (a to nikoli proto, že by básně v takové situace byly básně náhle nějak slabší, nýbrž jedině proto, že v textech psaných někým, koho člověk zná osobně, lze vždycky postřehnout ještě nějaké životní a zkušenostní linky, které zůstávají čtenářům čtoucím autora pro ně "anonymního" pochopitelně skryty). Tak tedy: tuto knížku pokládám za nejsilnější a nejlepší ze všech tří autorových sbírek. Cením si na ní zejména ještě silnějšího příklonu k narativnosti, příběhovosti (jakkoli často útržkovité), než jaký jsem u v básníkově tvorbě zaznamenal v minulosti, k poetice klidné výrazové prostoty a civilnosti (jakkoli to nemá znamenat zúžení výrazového rejstříku). Cením si taky schopnosti uchopit zastřené děje, zasuté vzpomínky, záblesky a okamžiky zpravidla jaksi melancholické, ale mužně, bez sentimentality a zbytečně rozmáchlých gest, byť zároveň s pevnou přítomností sebevědomé a zralé osobnosti básníka-subjektu i básníka-tvůrce. Zvlášť působivý je v těchto ohledech prakticky celý první oddíl knihy nazvaný Někam pryč. Nicméně není to ani zdaleka úplný výčet kvalit této sbírky, po jejímž přečtení jsem si po delší době mohl říct: konečně zas jednou sbírka solidní a silná jako celek.

2 21.03.2022

Vzpomínková knížka poněkud podivně komponovaná, neb vybavená aparátem poznámek a poznámek k poznámkám výrazně rozsáhlejším než hlavní text, ale musím podotknout, že jsem tomuto autorskému experimentu záhy vcelku přišel na chuť. Nořit se do Hiršalovy minulosti, dětství v Chomutičkách a Chomuticích a středoškolských studií v Jičíně, prostoupené řadou odboček a postupných upřesnění vlastně dobře vystihuje obecný způsob vzpomínání, kdy si zpravidla nejprve vybavíme hrubší kontury určitého příběhu či zážitku a až posléze, při větším soustředění nebo poté, co se do hovoru zapojí jiný pamětník, si začneme vzpomínat i na podrobnosti a různé více či méně související okolnosti, postavy, fakta. Především je Píseň mládí plastickým obrazem (jakkoli to zní jako klišé, ale zde se to opravdu povedlo) života na Jičínsku a Hořicku během první poloviny 20. století, zejména za první republiky, a to nejen jednoho člověka-autora, ale i široké rodiny, sousedů, rodné vsi i obcí okolních. Hiršal umí vypíchnout řadu překvapivých a jinými autobiografy nepříliš zdůrazňovaných detailů, jako je např. vnímání jazyka a poezie malým venkovským chlapcem, dobová a regionální dětská a lidová tvořivost ve formě lascivních písní, vulgárních pokřiků či nápisů, nepřikrášlený vhled do fungování obecní politiky (skoro všichni tamější starostové se tehdy dopouštěli zpronevěr obecních peněz!) a fungování spolků a organizací (to, co se nám dnes jeví jako idyla dávné pospolitosti, bylo samozřejmě prostoupeno širokým spektrem projevů vzájemné nevraživosti), různé venkovské skandály a tragédie, ale i např. pozoruhodné svědectví o tom, jak pronikaly surrealismus, psychoanalýza a jiné avantgardní výdobytky i do malých vesniček v pěkném kraji mezi Vysokým Veselím a Ostroměří...

1 15.03.2022

Autora jsem znal jako kvalitního a plodného recenzenta a literárního badatele, takže ve mně jeho básnický debut vyvolal přirozenou zvědavost a značná očekávání. Bezprostředním dojmem po četbě je však hluboké zklamání. Kdo si chce přečíst jazykově kultivované verše, jež poeta doctus propletl rozličnými aluzemi a reflexemi, snad bude vcelku spokojen. Pro mě je ta knížka ovšem jeden velký literární přežitek, nemastné neslané epigonství, literáckost a papírovost, sterilní, jakkoli zdatná ekvilibristika, za níž skrývá-li se vůbec nějaký hlubší prožitek, vjem či citový záchvěv, tak jsou skryty opravdu dokonale… Snad to vyzní až příliš příkře a snad je to jen tím, že se s autorem naprosto míjím, ale tahle poezie zkrátka nefunguje, v detailech ani jako celek: V rýmovaných, rytmicky vybroušených číslech to je směsice poetiky zlatých dob moderní neavatngardní poezie (přelomu 19./20. století, pak 30.-40. léta a 60. léta – do nich mj. i vlivy překladů např. ruských akméistů), nicméně směsice bezzubá a neoriginální; kusy psané volným veršem – to je pak úplná nuda, myšlenková i emocionální vyprahlost. Chce-li básník navodit impresi, nefunguje to, snaží-li se o kontrast či pointu, nepůsobí to, pokouší-li se o reflexi, vyjde mu z toho upachtěná zašmodrchanost. No a pak ta cizojazyčná motta k básním: to už je dneska tak pustý pokus o elitářství (jo, sám jsem si touhle stylizací taky prošel… před desíti lety), že to snad ani nemá smysl komentovat. Z celé této – rejstříkem „nálad“ vcelku pestré (už to je mi zpravidla podezřelé) – sbírky podle mě stojí za pozornost jen několik málo básní. Dvě z nich si dovolím odcitovat:

Bílá sobota

Město horkem vypálené unavené do mdlob
z bezčasí hliněného
Nenašel se nikdo kdo by prodal místo na hrob
pro ukřižovaného

Včera jsi jim zatančila s penízky na ňadrech
což prý hodno dámy je
Za úsvitu odvedli tě zahalenou v hadrech
do Mezopotámie

Prachem štěrkem kamením a strkancem a ranou
hořké slzy drsný smích
Rozhrabané zbytky ohnišť pod Šekemskou branou
ticho zvonů rozpuklých

*

Jihočeské rybníky

Nezacházel slunce nezacházej ještě
vlhkou vůni hladin nesou letní deště

Samota jež mizí avšak nenachází
aspoň kousek tůně pod zborcenou hrází

Dva zhroucené kmeny co se podpírají
polomrtví ptáci v polomrtvém kraji
 

3 23.02.2022

Svou koncepcí a zpracováním jde o román velice svěží, promyšlený a zdatně napsaný, jakkoli příběh je ve své podstatě banální a obsahuje mnohá klišé, pokud jde o tzv. sociální vyloučení. Navíc působivě a nápaditě ilustrovaný a skvěle graficky vypravený. (A živě mi připomněl předloňský náhodný rozhovor s mladíkem nejspíš dost podobným hlavnímu protagonistovi po výstupu z linkového autobusu v jedné obci poblíž Krumlova...) Takových hlasů a počinů si v naší literatuře cením a hodnotil bych plným počtem hvězd, kdyby nebylo stylistického a narativního poklesnutí v jistou zaumnost v poslední zhruba třetině knihy. Obecně vzato nerad čtu prozaické/úvahové texty bez interpunkce, respektive s interpunkcí výrazně šetřící (a platí to i pro slavná díla Hrabalova), zde však navíc přichází ke slovu jistý rozpad, zprvu na dva (typograficky odlišené) party a posléze do více různých „hlasů“ či „vizí“, jež se ve „svaté hlavě“ autorčině rodí. Zvláště v závěrečných kapitolách knihy to pak znesnadňuje nejen četbu, ale orientaci v ději. Jedná se patrně o autorčin záměr s cílem naznačit rozkol vnitřních perspektiv a světů hlavního hrdiny. Nicméně mělo by myslím (a to nejen pro knihu Lehečkové) platit, že volíme-li v próze přístup, který působí čtenářům diskomfort (a tedy jistým způsobem narušuje jejich požitek z vyprávění, radost z příběhu), měli bychom to vykompenzovat nějakým exkluzivním estetickým účinkem výsledné textové (de)kompozice. A to se myslím ve Svaté hlavě úplně nezdařilo. Různé jazykové a grafické experimenty mající naznačit „svéráznost“ („pomatenost“, „jinakost“) hlavního hrdiny na mě často působí spíš jako nevyzrálé, školácké hříčky s textem, které jen retardují vývoj událostí, a kdyby v knize nebyly, nic moc se nestane. Jistě, někdy jsou dovedné, vtipné, někdy nesou i dodatečnou sémantiku, pulsuje z nich hloubka, ale – ač je jejich míra přiměřená – dovedu si představit, že by se tento účel dal naplnit stylisticky efektněji a efektivněji. To vše ale nic nemění na tom, že knihu jako celek pokládám za slibný a silný debut, pokud jde o tvorbu Hany Lehečkové pro dospělé. A určitě se v budoucnu pustím do některé další její knihy (a teď mám na mysli především hojně propíraná Poupátka).

2 23.02.2022

Pozoruhodný románový počin, který mě příjemně překvapil. Autora jsem neznal a po knize sáhl díky jisté recenzi, tuším v Respektu. Na Kontinuitě parku (název je teda podle mě nevýstižná podivnost; ostatně úloha městského parku je v textu zdůrazňována trochu na sílu) si cením především stylisticky velice nápadité a obratné reflexe řady problémů dnešního češství, resp. středovýchodoevropanství, a to zdaleka ne pouze v maloměstě. Koneckonců Znojmo, které bylo jednoznačným předobrazem v knize popisovaného města, není tak docela malé a bezvýznamné. Jde mnohem spíš o střet s buranstvím a mentalitou, pro naši zemi tak příznačnými (a v posledních letech opět porůznu kralujícími) tu méně, tu více, ale v podstatě bez ohledu na region a místo. Čas od času jde bezpochyby o klišé, témata v publicistice i beletrii natisíckrát omílaná, nicméně autor je ozvláštňuje právě svou stylistikou, jazykovou vynalézavostí neprostou humoru a jízlivosti. Ty jsou vesměs hořké - podobně jako pocity dvojsečné osobnosti hlavního protagonisty Josefa, člověka na jedné straně inteligentního, citlivého a tolerantního, který překypuje skvělými nápady, na druhé straně poněkud samolibého a zbabělého, jemuž dělá potíže zbavit se pasivity leckdy až oblomovské a přestat se vyhýbat mezilidské zodpovědnosti. Opakované střety s větrnými mlýny maloměšťácké nedovzdělanosti a sveřepého humpoláctví pro něj nedopadají dobře, až je ho čtenáři vysloveně líto. S těmito situacemi, pocity i analýzou jejich hlubších příčin jsem se přečasto - a podotýkám, že bohužel - plně ztotožňoval, leccos z toho znám velice dobře z vlastní zkušenosti. Snad i proto knihu hodnotím vysoko, byť jsi jsem vědom určitých kompozičních, narativních a jiných nedostatků (resp. postupů, k nimž bych se být autorem asi neuchýlil).

7 21.02.2022

První knížka, kterou jsem od Édouarda Louise četl. Poněkud mě překvapil její nevelký rozsah, u prózy vydávané v samostatném svazku neobvyklý. Zhutnělé, intenzivní podání protagonistova (zdá se, že jde o dílo silně autobiografické) dětství a mládí, příběhu jeho otce a konfrontací s ním ovšem přesto dává tušit velký a silný příběh. Určitě si dovedu představit jej rozvedený a důkladněji rozepsaný, ale autorem zvolený střídmý, náznakovitý a útržkovitý přístup k tématu má jistojistě své kouzlo. Navíc nechává vyniknout poněkud překvapivému sociálně a politicky angažovanému vystupňování v závěru, kdy autor s poukazy na konkrétní rozhodnutí a kroky čelných představitelů Francie (ale zároveň poněkud - a je to bezpochyby záměr - jednostranně a rozechvěle až hystericky) viní systém z neodvratného fyzického zchátrání svého otce a vyzývá k jakési velké revoluci. Překlad Sáry Vybíralové je kultivovaný, jen škoda nepečlivé redakce knížky, v níž (ač je takto krátká) zůstalo na můj vkus až příliš nehezkých chyb (včetně pravopisných!) a překlepů.

3 17.02.2022

Precizně zpracovaný průvodce fundovaného znalce a blízkého přítele Bohumila Hrabala. Což vlastně ani nepřekvapí, jelikož autor - Tomáš Mazal - svými aktivitami a texty už řadu let oddaně prokazuje Hrabalovi skvělou službu a popularizuje jeho dílo jako dosud patrně nikdo jiný. Knize prakticky není co vytknout - výběr míst je relevantní a vyvážený, fotografie a dokumenty představují mnohdy unikáty z autorova archivu, jež dosud nebyly nikde jinde publikovány. Perfektní - tedy znalecký a zcela případný - je rovněž výběr použitých citátů z Hrabalova díla, rozhovorů, dopisů atp. Nepatrné vady na kráse jsem v knížce zaznamenal jen vzácně: jednou zjevný omyl (místo Občanských listů jsou Nymburské listy - do obou Hrabal v mládí přispíval), párkrát chyba sazby (rozdělená slova uprostřed textu); poslední vada pak vlastně ani tak nevadí a jedná se nejspíš o autorský záměr - v řadě hesel se opakují, někdy takřka doslovně, fakta z hesel jiných, což je zřejmě ohled na ty, kdo budou číst knihu jen výběrově (a vyhledají si jen hesla míst, kde byli nebo kam se chystají). Při soustavné četbě od začátku do konce je to trochu rušivé, na druhou stranu - opakování je matka moudrosti, že ano... Knihu vřele doporučuju všem milovníkům Hrabala a literárního místopisu (ale i poučeného cestování po místech a hospůdkách s geniem loci): jedná se o velice zdařilý praktický "pandán" - jak sám autor píše - k jeho velké hrabalovské monografii.

2 16.02.2022

Už dlouho jsem u nás nepotkal knihu tak dovedně operující s běžně mluveným jazykem (byť i zde najdeme několik málo lapsů, ale koneckonců "čistá" obecná čeština neexistuje) a vulgarismy (i tady jsem sice narazil na podivnosti, ale jejich autenticitu bych nezpochybňoval, bude za tím asi regionální/generační rozdíl). Navíc psanou citlivě a nepostrádající kvalitní humor. Mimořádně si cením jejího zasazení jednak do Tábora a okolí (to město mě už od dětství fascinuje a na rozdíl od protagonistů knihy jsem se tam teda nikdy nenudil, ale tak pravda je, že jsem tam nebydlel v šestnácti a na sídlišti), jednak do prostředí maloměstské blackmetalové komunity (metal jsem poslouchával, sice jen ten "bez přívlastku", ale znal jsem i temnější hochy). Líbí se mi i autorčin smysl pro poetično, empatie i podle mého nenásilně zakomponovaná didaktičnost (přeci jen: jsem asi zcela mimo cílovku, protože kniha je zdá se primárně pro dospívající mládež, resp. je tak prezentována), nedrakonicky sugerující čtenářům hodnoty jako tolerance, odpor ke xenofobii, neonacismu, homofobii, ale v podstatě i povzbuzující důležitost vlastní nezávislosti, včetně odmítnutí drog, sekt a podlézavé konformity. Jen tedy doufám, že by to podobně vnímal i řekněme sedmnáctiletý kluk a že by to na něj patřičně zafungovalo...

Z literárního hlediska bych knize vytknul především poněkud nedopracovanou narativní strukturu, která se určitě dala ještě rozvést, obohatit, pojmout obšírněji, zejména v závěru knihy. Ten vyzněl poněkud do neurčita, ale i za zevrubnější uchopení určitě stály i některé vedlejší dějové linie příběhu, zejména kolem Anny Strnadové a postavy Sorata. Pokud jde o schopnost vyprávět, pak by na to autorka podle mého stačila. Byl-li tedy záměr ponechat to nedovysvětlené, aby to působilo co nejvíc záhadně a tajuplně, pak je to myslím chyba. Čtenář má totiž na konci pocit jakési žízně, nenasycení, že nebylo osvětleno vše, co by i v rámci žánru "příběhu s tajemstvím" vysvětleno býti mělo. Až by si skoro zašel na gambáče k Duchovi a doptal se a doposlechl si to.

No, každopádně je to próza, co osvěží i pobaví, a můžu ji směle doporučit nejen všem jihočeským blackmetalistům.

6 10.02.2022

Graficky mimořádně povedená knížka - pěkná a nápaditá, jak již ostatně uvedl můj hodnotitelský předchůdce níže. Obsahově hodnotím vysoko především celkový koncept této sbírky důsledně ukotvené v Jizerských horách. Činím tak nejen jako jejich velký příznivec, rodák a patriot, dlouhá léta (podobně jako autor sbírky) podnikající toulky skrz naskrz tímto pohořím, ale i jako vděčný čtenář tamějších autorů, jako jsou zejména Miloslav Nevrlý a Marek Řeháček, ze starších třeba Gustav Leutelt a řada dalších, menších. Pokud jde o jednotliviny, leccos pokulhává a asi bych při výběru básní byl poněkud přísnější a sbírku tak o čtvrtinu zeštíhlil. Ze čtyř oddílů mě oslovují především dva: ten prvý (I na tento příběh se jednou zapomene), psaný silně prozaizovaným volným veršem, v podstatě formou jakýchsi kronikářských záznamů přepsaných do básní, vypointovaných tu účinněji, tu hůře s cílem dodat daným příběhům, událostem patřičnou hloubku a přesah. Většinou se to autorovi daří a leckdy je to až překvapivě působivé (např. Starý Harcov, Historie výzkumu mechů, Napoleonské války 1813); a pak mne oslovuje oddíl poslední (Jizerské ticho), v němž velká část básní nějakým způsobem pojednává střet civilizace a (jizerskohorské) přírody, tu konkrétněji, tu obecněji, a implicitní hodnocení výsledného stavu tu pochopitelně většinou vyznívá pro lidské zásahy nepříznivě (s čímž se s autorem plně ztotožňuju a díky mu za tuhle vkusnou, nenápadnou, nijak křiklavou, ale o to výmluvnější "angažovanost"). Jinak řečeno, Jizerky jsou zde škrceny asfaltem, káceny, vysbírávány, a především zašlapávány a drceny houfy cyklistů, běžců, turistů, kteří si z nich udělali jednu velkou venkovní posilovnu, a schází jim nejen pokora a ohleduplnost, ale i (což je nedílně spjato) schopnost vnímat jejich genia loci, krásu a hodnotu. Není to tedy úplně ve všech básních tohoto oddílu, ale těch textů, co se tohoto střetu nějak dotýkají, si u Miroslava Stuchlého vážím asi nejvíc (např. Smědava, Cyklista, který přejel motýla, Jizerské ticho, Pýchavka, Asfalt). Prostřední dva oddíly (Nad hladinou visí dvě modré vážky, Prach na mých botách) mě zaujaly o poznání méně a vyzdvihl bych z nich jen několik jednotlivých básní (např. Čihadla, Přešel jsem pohoří, ale především skladbu Poutník - uhrančivé vyznání o síle a kouzlu pěšího procházení našimi krajinami). Ostatní jistě nejsou vysloveně špatné a nezajímavé, leč asi by mi nevadilo, kdyby v knížce nebyly. Oba oddíly (přičemž ten druhý - Prach... - pokládám za lepší) jsou lyričtější, impresivnější, ale právě tato poloha autorovi podle sedí nejmíň. Je to myslím tím, že byť je dobrý pozorovatel, dovede vybrat, komponovat a vypíchnout, hůře se mu daří při jemnocitné práci s jazykem, s jednotlivými slovy, zvuky, detaily. Výsledkem jsou pak imprese snad leckdy bystré a překvapivé, ale svým zpracováním jaksi toporné, nepřiléhavé, ba leckdy až zbanalizované.

*

Sbírku bych určitě doporučil všem milovníkům Jizerských hor a Liberecka, ač třeba zatím poezii moc nečetli nebo nemusejí (nebojte!), jakož i všem, kdo rádi obcují s reflexemi vztahu krajiny a duše, kdo putují a čtou, čtou a putují a při tom zkoumají a ohledávají genia loci míst, spojitosti mezi jejich pamětí a krásou a tak dál. A v neposlední řadě i všem, kdo by se podepsali pod devízu z autorovy básně Jizerka v červnu: "konečně začínám / rozumět: byl jsem okraden / o všechen čas, který / jsem neprožil v horách".

5 10.02.2022

U příležitosti stého výročí narození jsem se po dlouhých letech vrátil ke Skácelovu básnickému dílu, hlavně abych si ozkoušel, nakolik jeho dávná působivost (ne)vyvanula. Jeho poezii jsem si objevil už kdysi dávno na gymnáziu - a to je dobře, protože u mě jaksi formovala vědomí toho, co je poetično: kvalitní, silné a kultivované poetično. Později jsem si sehnal jeho básnické spisy, Kožmínovu monografii, ale vlastně už jsem ho tolik nečetl. Dokonce jsem postupem doby nabyl dojmu, že v dějinách literatury (i těch živých) mnohem víc rezonují úplně jiní básníci a že na Skácela se ti opravdu znalí čtenáři poezie (a literární vědci) dívají tak trochu skrz prsty. Že je to tak trochu kýč (potěšilo mě, když jsem totožnou myšlenku včera zaznamenal i v úvaze Jonáše Zbořila), nebo v lepším případě nijak výbojný a vzrušující tradicionalista, populární klasik, hojně čtený a velebený lidem, ale nic pro fajnšmekry. Něco jako Ota Pavel v próze nebo třeba Verdi v klasice. A o to víc jsem se zaradoval, když jsem se k jeho dílu po tolika letech vrátil (a začal jsem právě jeho "Růží") a zjistil, že to tak není. Nebo vlastně možná i je, ale že i přesto dokážu ve Skácelovi - ještě teď - najít a číst mnohem víc.

*

A co všechno tedy v té sbírce je? - Především silné, řekl bych až klasické poetické vidění všednosti rodem z Wolkra, Hrubína, ale i Halase (a katalyzátorem tu byl asi Mikulášek). Onen civilismus asi souzní s poezií všedního dne druhé poloviny padesátých let, zatímco ta poetičnost má i důležitý zdroj folklórní, písňový. Jižní Morava a jihomoravská krajina je v této Skácelově knize přítomna ještě relativně slaběji než v knihách pozdějších (co se pamatuju), ale je to pro mě asi nejsilnější (a ke zprofanovanosti a kýčovitosti, např. skrze různá zhudebnění, asi nejnáchylnější) linka. Teď při posledním čtení ovšem tuto linku - u Skácela příjemně, nekonfliktně a "krásně" nostalgickou - vnímám se zřetelnou příměsí tragiky, protože při svých cestách jsem viděl, jak zohavený, ba vymiškovaný moravský venkov a krajina v současnosti jsou. Nedělám si iluze, že to v dobách sklonku Skácelova života bylo nějak výrazně lepší, ale i tak tam ještě bylo hmatatelných zdrojnic pro ponor do jakéhosi dávného, starého ne snad času, ale harmonického bezčasí (což je skácelovský časoprostor par excellence) vcelku dost. Navíc Skácel dobře pamatoval to dědinské prostředí hlavně z prvních dvou dekád svého života, kdy to bylo tuplem archaické (pak už myslím žil jen v Brně). Dnes už je to - mimo skanzeny a pár rezervací (to ale není krajinný celek) - bída. A obávám se, že při četbě dalších jeho sbírek, k nimž se taky chystám vrátit, bude tahle emoce ještě narůstat, přestože Skácel sám s pocity nenávratné ztráty a s kontrasty minulého (a jaksi trvalejšího až věčného) a současného (efemérnějšího, leč leckdy fascinujícího) pracoval poněkud jinak.

*

Nejsilnější básně: Halali, Déšť, Čas zabijaček, Vesnická pieta, Kde máme doma sůl, Kohouti, Strach

(Myslím, že dnes vybírám úplně jiné, než když mě Skácel fascinoval před více než patnácti lety, kdy bych asi vyzdvihoval třeba skladby Babí léto, Betonáře na procházce, Kresba, Rozhovor, Dům, Kolik příležitostí má růže či Modrý pták.)

5 08.02.2022

Silná, velice osobní narativní sbírka, která je nadto - což v případě básnické knihy může znít dost překvapivě - tematicky nesmírně zajímavá. Samozřejmě lze spekulovat, co všechno z těch příběhů a momentů básník (a nyní nemám na mysli lyrický subjekt, ale reálného Pavla Novotného) skutečně prožil a co už je nějak konstruovaný básnický obraz, či dokonce hledaná metafora. Nicméně reálie prostoru kolem libereckého Wolkeráku, mezi Lidovými sady, Březovou alejí a Výšinou, jsou zcela autentické - - a samozřejmě i to je mi na knize nesmírně sympatické, že jsou to skladby z míst mně důvěrně známých. Co naopak osobně neznám a vnímám jako obohacující, je situace dítěte a dospívajícího v atmosféře sklonku komunismu a doby těsně porevoluční, vyrůstání v malém bytečku, dětské hry kolem paneláku, ale i pozoruhodné půl štěstí, půl neštěstí maloměstského nonkonformismu, vylíčené na životních peripetiích matky a jejích přátel. Ale aby to nevyznělo matoucně: nejsou to žádné žánrové výjevy, nostalgie, byť silně zastoupená, přečasto není hřejivě konejšivá, nýbrž mrazivě znepokojivá, v lepším případě zarážející, v horším drásavá. To vše plyne v linii časově zřetelné, ale jinak nijak zvlášť prokomponované, některé výjevy a postavy (nepočítaje ty hlavní) se sice vynořují opakovaně, ale celé je to spíše živelné a byť nemáme pocit, že by celku něco chybělo, zároveň nelze prohlásit, že by se nemohlo škrtat (anebo klidně i něco doplnit), aniž by to do celkové koncepce výrazněji zasáhlo. I tento nepříliš regulovaný tok vzpomínek, jež jsou současně (jak to obzvlášť zřetelně vytane v působivém závěru) katarzí, očistným smírem, dodává dílu punc autenticity. Zkrátka a dobře: Novotného sbírce věřím a dovedu se do ní - i přes odlišné zkušenosti a dětství v jiných kulisách - ponořit a rozumět.

3 07.02.2022

Autorce a výtvarnici určitě patří dík za nápad, otevřenost a jeho dotažení do konce. Jistotně to je všestranně zdařilý počin na závažné, doposud tabuizované, ba spíše tak porůznu nešikovně a trapně obcházené a ohmatávané téma. Nicméně právě s tím souvisí asi má jediná výtka - dovedu si představit, že i tak to autorku stálo hodně vnitřní síly a duševního odhodlání, ale byl bych mnohem vděčnější, kdyby kniha byla podrobnější, propracovanější, delší, a to jak z hlediska informační zevrubnosti (týkající se možných biologických/lékařských příčin a okolností neplodnosti, možností a rizik reprodukční medicíny, ale též možných přístupů a strategií, jak se s neplodností vyrovnávat psychicky, jaké reakce okolí jsou vhodné a konstruktivní, či alespoň nejméně zraňující), tak i z hlediska otevřenosti, hlubšího (a třeba i trochu drásavějšího, ale o to názornějšího) ponoru do mysli a psychiky obou partnerů, jichž se to týká, konkrétnějšího ohledávání pocitů nenaplněnosti plynoucích z vidiny, že se nedočkají pokrevního potomstva, a niterného ukotvení jejich příčin. Takhle byla ta knížka během půlhodinky za mnou - jistě: jímavá, vkusná, ale zůstává pro mě jen takovým lehkým nakousnutím problematiky, příliš diskrétním a taktním na to, aby se hlouběji vrylo pod kůži. Ovšem jak už jsem řekl - uvědomuju si nesnadnost traktování tohoto tématu, navíc má očekávání asi byla odlišná než u většiny ostatních čtenářek a čtenářů. Koneckonců třeba někdy vyjde její rozšířená verze - nebo pokračování...

4 07.02.2022

Knížka v podstatě dosti podobná jako byl její autor, kterého jsem měl tu čest znát osobně. Skromná, nekřiklavá, existující jakoby na okraji, ale hluboká a moudrá, prožitá, ba doslova vychozená, místy kultivovaná bezmála klasicky, vyzařující niterný smír a harmonii, zatímco jinde probublává nepopiratelné dobrodružství a drásavost... Bezpochyby platí, že jde spíše o marginální texty tohoto mimořádného člověka, tvůrce a překladatele, ale o to větší dík patří ostravskému Protimluvu, že se jich ujal a v graficky velmi zdařilé podobě je vydal. I z těchto povětšinou vzpomínkových a reflexivních črt se totiž dozvíme mnohé nejen o pozoruhodném životě a cestách Jiřího Červenky, ale i o polské, litevské, ukrajinské (huculské), běloruské a ruské kultuře a historii, zpravidla ve vztahu ke kontextu našemu a k autorům, které do něj Jiří coby překladatel a interpret uváděl. Pro mě osobně jsou však nejcennější a nejsilnější závěrečné básně a esej věnovaná putování českou a moravskou krajinou. V pokročilém věku, v posledních letech svého života, totiž Jiří Červenka každoročně podnikal pěší pouť z jihomoravského Znojma, kam na stáří přesídlil, do podkrkonošského městečka Pecky, kde dlouhá léta působil jako kastelán. Vzdálenost přibližně 250 kilometrů zdolal vždy trochu jinou trasou jen tak nalehko, s malým batůžkem, nenosil s sebou telefon (ani jej nevlastnil), přespával u přátel či v levných noclehárnách, vyhýbal se silnicím a nejraději chodil po neznačených cestách nebo úplně mimo ně. Pozoroval krajinu, bavil se s lidmi, naplno vnímal a své dojmy si čas od času (mnohdy jako verše) poznamenal do zápisníčku. Byla to putování v pravém slova smyslu a Jiří byl poutník jako z jiného času, ale - snad právě proto - to celé je nesmírně naléhavé a aktuální. Hodně se poslední dobou mluví o různých digitálních detoxech, hledají se různé způsoby, jak se zklidnit, naučit se znovu pořádně prožívat a prociťovat, vymýšlí se rozličné meditace, aby se člověk dovedl aspoň nakrátko zastavit a usebrat v tom neuvěřitelném životním a pracovním tempu, s nímž máme do činění. Jiří Červenka tohle dovedl, on to žil. A četba jeho básní a esejistických črt nás i v tomto ohledu k lecčemus může inspirovat.

5 06.02.2022

Jak začít? Předně asi poděkováním nakladatelství Kalich, jehož péčí už řadu let vychází graficky nádherně řešená ediční řada Poezie undergroundu, která záslužně zpřístupnila spoustu uhrančivých veršů pozapomenutých autorů a i z dokumentárního hlediska tvoří a oživuje důležitý doplněk k dějinám českého básnictví.

*

A teď k Milanu Kochovi samotnému: Tvorba tohoto pozoruhodného, předčasně tragicky zesnulého (a vinou toho z obecného povědomí poněkud zmizelého) básníka je patrně natolik silně prodchnutá duchem šedesátých let, že se s ní jaksi míjím - a je mi to líto. Nesvědčí to nic určitějšího o její kvalitě či nekvalitě, jen jsem zkrátka starší a doby fascinace beatnictvím, surrealismem, tvůrčí spontaneitou a literaturou slabě odrážející bezpochyby silné životní gesto - protože právě taková Kochova poezie je - mám už hezkou řádku let za sebou. Věřím, že kdybych byl knížku četl na konci střední školy či na začátku vysoké, působilo by to na mě jinak a dost možná bych ji zde vítal nadšeněji.

*

Takto je to pro mě spíš nadmíru zajímavý dokument prostoupený tu a tam textem, pasáží či veršem trvalejší síly než kniha veršů, k níž bych se hodlal ještě nějak vracet. Úžasná je - ale to už je dopověď z reálného života - intelektuální determinace a v posledku i fundovanost tehdejších mladých lidí spojených s undergroundem: Koch se vyučil v chemičce a pracoval v dělnických a pomocných profesích, překvapí tedy jeho (sice nesoustavná, ale nemalá) sečtělost, slovní zásoba, schopnost tvořit aluze a parafráze, pohybovat se mezi rejstříky a styly, to vše v textech patrně vychrlených, tvořených na jeden zátah, snad i dost silně improvizovaných. Vím, byla jiná doba, ale představit si dnešního skladníka ze sámošky či dělníka, jak píše takové verše, je pro mě naprostá abstrakce. A když už jsme u té interpretačně nepatřičné empatičnosti, docela rád bych s Kochem tím "vychutnávačem beznaděje", co zahynul v šestadvacíti sražen tramvají, zašel na pivo. "Kdo jednou je sám / je vždycky sám, / visí to na něm".

*

Pár slov k edičním záležitostem: Zdálo by se, že je-li editorem dlouholetý znalec, interpret a popularizátor undergroundové literatury Martin Machovec, bude vše v dokonalém pořádku, ale - v knize je několik evidentních překlepů, což je v případě poezie (která se editorsky zpracovává a korektorsky podchycuje mnohem snáz než próza, zvlášť v tak útlém svazečku) víc než zarážející. Zvlášť uvědomíme-li si, že Kochovy texty přepsala na stroji manželka Mirka (jež spáchala sebevraždu rok po smrti svého manžela) a následně je edičně zpracoval Milan Kozelka. Jelikož jde v případě obou o neprofesionály, přehlédnutí bychom jim jistě prominuli, ale je smutné, že to uniklo i třetímu - tentokrát profesionálnímu - zpracovateli textu. Jmenovitě se mi jedná zejména o verše "mám stach [!] že ses uvolnil" (s. 49; evidentně mělo být "strach") a "a bez prostředků s prořídlou hřívou vlasů / a neupravených [!] plnovousem s dravou chutí k pokrmům života" (s. 76; velmi pravděpodobně mělo být "neupraveným"). U několika dalších míst mám silné podezření, že jde o překlep, ale už méně zjevný. Jestliže Machovec v ediční poznámce píše, že se k arbitrární opravě textu na hypotetickou uchýlil jen v 3-4 případech (nechápu, proč je tam výslovně neuvedl), měl by - nejsou-li dva výše uvedené jevy jeho omyly - explicitně vysvětlit, proč tam tyto pasáže v takto defektní podobě ponechal. Koch totiž obecně se slovy příliš neexperimentuje a s jazykem vesměs nakládá vcelku tradičně (tj. drží se spisovných, leckdy až rozličně exkluzivních forem a výrazů).

*

Nejpůsobivější básně: Automat na lidské tváře; dále pozoruhodné queerové "dvojtextí" Dvě milující se ženy, Dvěma milujícím se mužům (tam by mě zajímalo, zda verš "Vy dvě milující se muži" není náhodou taky překlep; ale líbí se mi to), Podsvětí krevní skupiny (hlavně ten závěr), Podloudník Rybí Kost (skvělá, neb asi jako jediná je komplexněji narativní), Kóta 402 m (jen škoda překlepu v názvu - má tam *m., přičemž ta tečka jistě bude autorova, ale editor ji měl eliminovat) a Seance I. Dobovou podmíněností a s ohledem na básníkovy osudy jsou pozoruhodné i tři výrazné texty Pampelišková gátha, Laborantka a pak finální a titulní Hóra Láv, v níž se potýká láska takřka hippiesovská s komunistickou policií na pozadí silných autobiografických momentů ("Nechal jsem práce před třemi lety, je tomu pět let / co jsem naposledy držel učebnici, je to dva a půl / roku nazpět, co jsem měl víc než dvě kila / v hotovosti").

3 03.02.2022

Kniha možná nejtypičtěji hrabalovská, vezmeme-li to na základě jakéhosi stereotypní představy o jeho díle. Kniha plná přívětivosti, laskavosti, zjemňujícího pohledu na život se vší jeho tragikou, plná vřelého humoru, doby, reálií... Ale: byť se na to většina čtenářů kupodivu nezaměřuje (nebo jen velice vágně), vnímám u ní i řadu negativ, která jsou povětšinou příznačná i pro značnou část zbývající Hrabalovy tvorby. Nepochybuji, že Hrabal byl nesmírný znalec češtiny s rozsáhlou slovní zásobou včetně různých slangů, archaismů atp., nicméně při četbě mě mnohdy ruší různé stylistické úlety, o jejichž cílenosti a funkčnosti silně pochybuji. Zvláště u slovosledných kostrbatostí či rozličných hybridních vět mísících obecnou češtinu s bezmála hyperkorektností si nedovedu uspokojivě vysvětlit, proč se autor k takovým konstrukcím uchýlil. (Napadá mě jedině - ale není to hypotéza ničím podložená -, že tyto jevy jsou snad patrné zejména v jeho knihách, které za komunismu vyšly jen samizdatově, a tedy bez řádné redakce v tom původním slova smyslu, a při oficiálních vydáních po roce 1989 se do nich s ohledem na autorovu proslulost už nijak redakčně nezasahovalo, mají tedy podobu strojopisů vzniklých leckdy na jeden zátah a Hrabalem možná příliš nekontrolovaných či nekorigovaných.) Pokud jde o obsahovou stránku, platí v podstatě to, co jsem psal už k Něžnému barbarovi: narativní linka je v podstatě vrstvením příhod a anekdot, které by mohly fungovat i samostatně (což věděl a poněkud z nouze pod tlakem zužitkoval i sám autor), kdybychom knihu o třetinu proškrtali nebo naopak prodloužili, nikdo by to nepoznal, čili kompozice je tam velmi nezřetelná až vysloveně nepřítomná. To samo o sobě nemusí být vadou, oblíbil jsem si i řadu textů na komponovanost programově rezignujících, u Hrabala se však nejedná o proud vědomí či automatický text (leda snad na kompozičně nejvyšší úrovni, ale i tak je tam přítomna chronologičnost), takže je to i v tomto ohledu poněkud hybrid. Jakkoli hybrid, který mám přesto přese všechno rád, stejně jako mám rád Nymburk, Polabí, první republiku, maloměstskou atmosféru, pivo, komíny, štěpnice, staré motorky atp. Tedy podobně jako u Něžného barbara mám asi raději mýtus Postřižin nežli jejich text samotný.

K jeho edičnímu zpracování ještě jedna poznámka na závěr: Prózu jsem četl v rámci mladofrontovních Sebraných spisů Bohumila Hrabala (sv. 3, 2015), stejně jako ostatní Hrabalovy knížky. Editoři odvedli poctivou práci a nakladatelství se za celý tento počin právem náleží chvála, ale proč proboha opatřili texty ciframi v horním indexu odkazujícími k vysvětlivkám a poznámkám v závěru knihy? Při četbě to akorát ruší a plně se ztotožňuji s výhradou M. Špirita, že pro daný typ vydání je to řešení málo vhodné. Co hůř - vysvětlivky leckdy objasňují pojmy či osobnosti notoricky známé (např. sladovna, Vincent van Gogh [v jiné próze]), k těm navíc přidávají zbytečně podrobné biografické (přesný den narození a úmrtí), popřípadě místní údaje, zatímco řada jiných řídkých či raritních výrazů či nejasných aluzí zůstává nevysvětlena. Přičemž to celé nic nemění na tom, že četba Hrabalových děl by byla možná i bez těchto vysvětlivek (alespoň obecný význam čtenář takřka vždy pochopí z kontextu, encyklopedické či biografické údaje si snadno vygoogluje), ale jestliže je tam editoři chtěli umístit (což určitě není chyba), pak stačilo zkrátka zařadit do komentáře ke každému textu seznam pojmů a osobností a uvést, k jakým stránkám se která položka vztahuje. Osobně si vysvětlivky často procházím ještě před četbou samotnou, takže toto řešení vnímám jako nejpraktičtější a k autorským textům nejšetrnější.

7 03.02.2022

Bezpochyby jedna z nejpůsobivějších knih (ba patrně ta nejpůsobivější) z Hrabalovy - jak to nazvat: zralé, vrcholné, pozdní? - tvorby. Snad proto, že je jednou z jeho knih nejelegičtějších, nejsmutnějších, byť nepostrádá humor ani celkovou prostoupenost typicky hrabalovským zjemněním i těch nejtragičtějších momentů a pocitů. Text na rozdíl od řady jiných autorových knih tolik neškobrtá a vcelku koherentně melancholicky plyne až k zběsilému kolážovitému proudu vědomí v závěru, okořeněném absurditou až temně idylického snu o sebevraždě v "presu" a jeho znicotňujícího vyznění do rozhrabaného maceškového záhonu a písku cestiček na Karláku. Právě toto koncové prolínání všeho a všech je pro mě - vedle příběhu o cikánce, která se k vypravěči nastěhovala - jednoznačně nejsilnějším momentem této knihy. Inu, jsme jako olivy: teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší.

6 03.02.2022

Jedna z nejkultovnějších Hrabalových knih, ovšem jak jsem se k ní po letech konečně dostal, nutkavě kolem mě krouží pocit, že vlastně silnější a lákavější je její legenda (potažmo legenda Boudníka, Bondyho, Libně a Hrabala z padesátých let) nežli text knihy samotný. Sled historek pochopitelně skvostný, podobně jako řada metafor a stylistických postupů - ale právě v tom spatřuju i dílčí slabinu: jde totiž tolik o sled a z těch metafor a slohových řešení nemá patřičnou sílu, působivost a kvalitu zdaleka vše... Kompozičně, narativní linkou celek knihy nijak neoslní. To je samozřejmě u Hrabala spíš pravidlem než výjimkou a člověk si říká, zda má vůbec smysl mu to vytýkat, nicméně při četbě se nedovedu zbavit kacířské otázky "kolik takového psaní se dá vydržet?" Dvě tři knížky jistě, ale pokud bych měl krátce po sobě zhltnout tohoto sice vybroušeného, ale v podstatě hospodského skazu třeba pět svazků, tak by to asi byla vcelku otrava. Snad to čtu jen málo subtilně (a s dost chabou - nedostatečnou či pozapomenutou - znalostí ostatních Hrabalových knih), ale i když připustím tuhle možnost, stále to prostě není dílo "největšího českého spisovatele" (jak píše A. Kaczorowski, autor obšírné hrabalovské biografie), ale knížka sice barvitá, poetická, nicméně jen tak "hozená" na papír, možná ne lehce (a asi tím hůř), nepochybně po dlouhých letech vývoje a dřiny, nicméně stále "hozená" - nekoncepčně a nekomplexně. Dobře se to ukazuje i na neprávem opomíjeném filmu Něžný barbar z roku 1989, jenž je navzdory svému hvězdnému obsazení a vizuální pozoruhodnosti také spíše pouhým sledem zajímavých, dílem komických, dílem tragických (většinou ve vzájemné kombinaci) scének a výroků, ale pohromadě vlastně moc nedrží, nepůsobí dojmem celistvosti, v díle filmovém i literárním podle mě žádoucím. Boudníka, Bondyho (má oblíbená postava v knize i filmu), Hrabala a Libeň nejen let padesátých samozřejmě nepřestávám mít rád, ale zjišťuju, že je preferuju spíš jako jistý mýtus "něžného barbarství" než coby zdroj, jenž tento mýtus zrodil.

5 26.01.2022

Především je to knížka krásně udělaná - graficky, typograficky a z hlediska ilustrací, za což se náleží nakladatelství Take Take Take velká chvála. Obsahově je nutno brát ji spíše jako dobově a individuálně silně podmíněný příspěvek k dějinám, legendám a vnímání Vyšehradu než jako spolehlivý historických pramen. Tak jako i v jiných textech je zde Popelka Biliánová nezřídka poněkud zmatečná a opakující se, stylisticky zbytečně zapeklitá (a archaizující, což ale může mít pro leckoho své kouzlo), snad až přehnaně zaměřená na údajné pohanské, staroslovanské počátky (se všemi těmi svatoháji a modlami na slupích, ale zrovna tohle mě dost baví - arci jako poetický obraz). Přínosem knížky je, že některá v ní pojednávaná témata ovšem, mám dojem, nikdo jiný neotevřel (popř. ne dříve než ona, potažmo ne v takové míře) - kupř. vyšehradské studně a prameny, vinice, přívoz a převoznický domek, sklípky a podzemní prostory - a pak samozřejmě ty všemožné "sousedské" motivy: historky a legendy od místních atp. Nicméně i v tomto ohledu platí, že je to publikace vhodná pro čtenáře, kteří Vyšehrad a jeho minulost dokonale znají, aby se v líčeném prostoru dovedli aspoň trochu zorientovat. Tím narážíme na jisté úskalí: editor skrývající se pod pseudonymem Vyšehradskej jezdec (podle mě poněkud nesmyslně: že takto vede skvělé tematické internetové stránky, na které často chodím, nevnímám jako kontroverzi, ale v úloze editora měl figurovat pod vlastním jménem) měl totiž knihu jednak opatřit vysvětlivkami, v nichž by jednak přesně lokalizoval alespoň ta Popelkou Biliánovou často zmiňovaná místa, jejichž označení dnes upadla v zapomnění - např. dům Polsko, Dubovic dům, všecky ty údajné příbytky katovy atp. (tedy jde-li je vůbec jednoznačně identifikovat), v ideálním případě pak připojit ke knížce (třeba i volně vložený) plánek Vyšehradu a okolí s těmito místy vyznačenými. A jednak měl knihu vybavit zevrubným edičním komentářem, kde by vysvětlil, jaké textové podklady měl k dispozici a co a proč s nimi podnikal. Je-li totiž třeba jen zčásti pravda to, co píše zde níže uživatel los (a asi nemáme důvod mu nevěřit), pak je tu z textologického hlediska řada problémů (dovedu si představit, že editor koriguje nějaké datum či jméno, ale musí o tom čtenáře informovat). Přitom pokud jde o vyslovené překlepy, je jich v knížce jen opravdu nepatrně. Shrnuto a podtrženo: počin bezpochyby záslužný a nádherně vydaný, z obsahového hlediska však spíše zajímavý než spolehlivý a z textového hlediska nejspíš poněkud problematický.

3 14.01.2022

Mám doma třetí, aktualizované vydání z roku 2021, na kterém spolupracoval i ornitolog Karel Šťastný, a knihu rozhodně doporučuju všem zájemcům o živou přírodu, a to nejen k listování, ale i (byť k tomu formát atlasu většinou nesvádí) k zevrubnému přečtení a studiu od začátku až do konce. Přesně to jsem totiž u příležitosti letošní ptačí hodinky udělal - tedy ne, že bych potřeboval kvůli těm několika ptáčkům u krmítka znát všech 400 v tomto atlase popsaných a nádherně zobrazených (často včetně vajec, mláďat, různých variací barevnosti a vypodobení v letu) ptačích druhů, ale člověk se - ve zhutnělé, ale precizní formě - dozví spoustu zajímavostí nejednou dost překvapivých. Věděli jste, že u nás mohou hnízdit papoušci, že sem vzácně zalétá ibis, plameňák i sup mrchožravý, anebo že jsme vlivem vlastní nešetrnosti a neschopnosti ochránit zejména nížinné oblasti přišli v době poměrně nedávné o spoustu pozoruhodných ptáků - např. nádherného mandelíka hajního, dropa velkého či několik druhů slavíků a ťuhýků? Obecně je smutné a alarmující, že u mnoha druhů je, pokud jde o početnost, uvedeno "silně se snižuje", ba co hůř - těch, jejich početnost stoupá anebo je alespoň stabilní, je v knížce minimum. Právě s početností a rozšířením souvisí má jediná výtka, potažmo pochybnost: vlevo na okraji stránky jsou u všech druhů, které se u nás nevyskytují jen raritně, připojeny mapky výskytu (hnízdění, zimování apod.) - domnívám se, že je nikdo nekontroloval a neredigoval, protože v mnoha případech jsou naprosto identické třeba pro deset druhů za sebou, i když se habitat příslušných ptáků poněkud liší, jindy kupříkladu u druhů horských nebo u druhů s nepatrnou početností zahrnují celé naše území, ač je zřejmé z podstaty věci, že se nemohou vyskytovat všude. Snad by mi autoři, jinak samozřejmě přední znalci našeho ptactva, nějak oponovali, ale podle mě je zkrátka jistější tyto mapky vnímat jen velmi orientačně a relevantnější informace získat třeba v nedávno (2021) vydaném novém hnízdním atlase nebo jiných podobných specializovanějších příručkách.

6 13.01.2022

Knížku pověstí Marie Popelkové alias Popelky Biliánové jsem četl ve vydání z roku 2013 (nakladatelství Dobrovský) a mj. právě nepříliš pečlivému edičnímu zpracování hodnotím níže, než bych asi učinil za jiných okolností. Ediční poznámka je dosti vágní, není zřejmé, co všechno se s texty dělalo, snad mnoho ne, nicméně už jen četné interpunkční nedostatky, chybná velká písmena a různé nejednotnosti svědčí o tom, že se vydání nedostalo patřičné péče. Sloh Popelky Biliánové je obecně dosti rozkolísaný, což u dlouhé řady prezentovaných pověstí platí i o obsahu, kdy do jediného textu soustředí hned několik variant jednoho příběhu či motivu a oblepí to ještě historkami z doby ze svého hlediska nedávné. To by v principu nemuselo vadit, ba naopak, jenomže u Biliánové je to často zkrátka poněkud zmatené. Obdobně platí, že ani řazení pověstí v sobě nemá aspoň pokus o nějakou systematizaci či logiku. Obrovskou předností knihy - a důvodem, proč ji přese všechno výše řečené otevřít a číst - je to, že takové množství pověstí, zkazek a historek týkajících se Vyšehradu a jeho nejbližšího okolí nikdo jiný než tato jeho svérázná (a v mnoha ohledech zasloužilá) obyvatelka neshromáždil a už ani neshromáždí. A cennější a zajímavější jsou - alespoň z mého pohledu - nikoli pověsti více či méně známé, nýbrž právě ty všemožné historky, z hlediska autorčina života soudobé nebo časově nepříliš vzdálené. A pak rozličné varianty známějších látek, ale i autorčiny osobní úvahy, spekulace, hypotézy, dobové vstupy a aktualizace, nezřídka s ironickým (popř. nostalgicko-ironickým) ostnem, neochuzené o humor. Tím vším tato hrdá a oddaná příznivkyně Vyšehradu toto staroslavné a památné místo našich dějin (a ještě víc naší mytologie a národního cítění) zlidšťuje, "posousedšťuje" (což paradoxně mnohdy vůbec nemuselo být jejím záměrem). To se pak člověku po všech těch místech (potažmo místech těch míst) hned chodí úplně jinak.

2 11.01.2022