V_M komentáře u knih

Inspirativní kniha rozhovorů s významnou osobností české archeologie skýtá vhled nejen do titulní problematiky archeologického poznávání krajiny (a obecněji vztahu krajiny a času), ale ještě mnohem výrazněji do života a profesní minulosti hlavního protagonisty. V nechronologickém sledu líčí své rodinné kořeny na Turnovsku a Semilsku (včetně osudů několika pozoruhodných příbuzných - otce a strýce, kteří byli proslulými výtvarníky), dějiny a vývoj archeologického poznávání Mostecka (a v menší míře i dalších míst: Turnova, Černokostelecka, Prahy a Pražského hradu) a na rozsáhlém prostoru také rozvoj české a evropské archeologie 20. století, zejména té její části zaměřující se na středověk, včetně kariérních peripetií významných představitelů tohoto oboru se zvláštním důrazem na Klápšťovy nestory, kolegy a přátele. Četba jednoznačně přínosná a zajímavá, jen místy poněkud změťovitá. Troufám si říct, že by si text zasloužil zevrubnější redakční zásahy (jakkoli z hlediska jazykové správnosti neobsahuje žádné zásadní lapsy) a některé věty či celé pasáže přestrukturování do průzračnější, intuitivnější a čtivější podoby.

1 15.08.2022

Sympatická knížka sestavená týmem převážně lokálních badatelů, archivářů a vlastivědných nadšenců včetně řady bývalých i současných zaměstnanců nejvýznamnějšího až téměř ikonického nýrského podniku. Grafické i redakční zpracování je kvalitní, což u podobných publikací bohužel zdaleka nebývá standardem. Osobně by mě potěšilo zevrubnější zaměření na dějiny nejen závodu, ale především města Nýrska (jemuž pokud vím obšírnější historicko-vlastivědná monografie i přes obstojné badatelské zázemí v dobách minulých i dnes stále ještě chybí: asi nejvýznačnější česky psanou prací je už nedostupná brožura Martina Kříže z roku 2003, jinak byly zpracovány, a to v dosti kolísavé kvalitě, jen dějiny hradu Pajrek a válečné a těsně poválečné události) a pak také ještě bohatší obrazový doprovod. Ten sice i tak obsahuje značné množství unikátních snímků, věřím však, že podnikový archiv, kroniky a sbírky lidí kolem Muzea Královského hvozdu obsahují řadu dalších dosud nepublikovaných jedinečností, jež by si otištění zasloužily. Zajímavé by bylo i pracovat se vzpomínkami pamětníků. Knížku lze v každém případě všem zájemcům o osudy tohoto těžce zkoušeného městečka a obecně vlastivědu Pošumaví doporučit.

1 20.07.2022

Brilantní sociologická popularizační knížka, pro mne v řadě ohledů nesmírně objevná a poukazující na překvapivé souvislosti jevů, které jsem si v naší i světové politice dosud buďto nedokázal uspokojivě vysvětlit, nebo vyjasňoval spíš intuitivně a až teď se mi k tomu díky práci Daniela Prokopa dostalo solidní opory v průzkumech a datech. Oceňuju i metodologickou otevřenost a setrvačný důraz na výzkumnickou, potažmo obecně noetickou pokoru. Navíc jde o knihu čtivou, kterou lze zvládnout na jeden dva zátahy.

8 20.07.2022

Graficky povedená knížka (tak jako všechny od Take Take Take) mně doposud neznámého autora příjemně překvapila: jde o čtivý prozaický hold staré Praze a těm, kdo vnímavě zachycovali její kouzlo a tajemno od symbolismu a modernu až po Michala Ajvaze, kunsthistoriky, dějepisce a autory pragensií (Zmizelá Praha apod.) nevyjímaje. Stylisticky je kniha sice občas toporná (jde o prvotinu publicisty, redakce tedy mohla a měla být přísnější a pečlivější), ale bohatě to kompenzuje dějový spád a různé fantaskní momenty a exkurzy, nezřídka značně originální až výstřední (aspoň pro mě, který jinak tento žánr nečtu) a téměř vždy poutavé, barvité a náležitě rozehrávající struny čtenářovy obrazotvornosti. Coby milovníka staré Prahy, literatury, výtvarného umění, antikvariátů atp. mě potěšila hojnost erudovaných spřízněneckých pomrknutí - odkazů na osobnosti, události a díla dnes už nezainteresovaným málo známé až neznámé. V každém případě se jedná o počin, který si určitě zaslouží pozornost, a to nejen příznivců fantastiky a staropražských legend.

2 10.07.2022

Užitečná a pěkně vypravená přehledová práce o dějinách Českých zemí (zasazených do patřičného kontextu) v dobách barokního "temna" sepsaná jednou z našich předních odbornic. Text je čtivý a srozumitelný, obrazový doprovod i seznam doporučené literatury vyvážený a reprezentativní, jen škoda různých drobných nepřesností a překlepů v textu: např. protestantský kostel byl roku 1617 zbořen v severočeském Hrobu, nikoli v Hrobech - to je vesnice a leží jinde; klášter na okraji Olomouce je Hradisko, nikoli Hradiště (ač jsem našel, že obě místa se vzácně označují i takto, ale proč volit - navíc u pouhé zmínky bez patřičného širšího kontextu - řídce používaný a dvojznačný název?); rijswijská smlouva byla uzavřena o sto let dříve - roku 1697; Jankov leží spíš u Benešova, kam patří i okresně, nikoli u Tábora; město Sárospatak je v češtině v souvislosti s Komenským tradičně známější jako Blatný Potok, nikoli Šarišský potok, což navíc matoucně odkazuje k regionu Šariš nad Prešovem atp. Pečlivější odborná nebo i jazyková redakce tyto drobnosti mohla odstranit.

5 10.07.2022

Precizně zpracovaná monografie významné, leč bohužel pozapomenuté osobnosti pražské a české archeologie (zajímavé je, že i Jíra, tak jako předlouhá řada významných českých postav české kultury a vědy, vzešel z východočeské Litomyšle, která jako by měla auru formovat mimořádnou osobnost téměř z každého). Knížku jsem četl dlouho a po kouscích, většinou v tramvajích a autobusech, navíc velmi zevrubně včetně poznámek pod čarou, procházel jsem obšírnou bibliografii. Pro jiné knihy a kontexty asi nezvyklý způsob čtení zde nijak zvlášť nevadil - užíval jsem si minucióznost zpracování a při té příležitosti získal plastický vhled do období počátků české profesionální archeologie. Nebylo ani tolik překvapivé, že různé osobní roztržky, závist, a zejména silné, bez nadsázky sebestředné zaujetí budováním vlastní sbírky a prosazováním vlastního pojetí archeologie, vládly v tomto oboru (podobně jako bezpochyby i ve všech ostatních) už tenkrát. Jen těch osobností bylo o poznání méně než dnes (a většina z nich neměla profesionální vzdělání a archeologie je živila jen zčásti nebo vůbec). Miloš Hlava i redakce si za toto drobnější, ale plnohodnotné a kvalitně zpracované dílko zaslouží uznání.

2 07.07.2022

Pozoruhodný počin z novátorské ediční řady Filozofie pro děti je knížkou především výtvarně a graficky velmi vydařenou. Do dětské perspektivy se ponořit asi už příliš nedovedu, tudíž můžu jen těžko posoudit, nakolik má text opravdu potenciál promluvit k dětskému čtenáři (navíc je otázka, k jak starému a jak vzdělanému dětskému čtenáři - pokud jsem si všiml, tak to v knize nikde není upřesněno, snad proto, že autoři či editoři zamýšlejí možný záběr jakožto co nejširší). Odhadoval bych, že nejvhodnějším modem čtení by asi bylo procházet knížku postupně za asistence dospělého, který je s Nietzscheho filozofickým myšlením alespoň v hrubých rysech obeznámen. Text samozřejmě může (nejen) na dětského čtenáře zapůsobit i bez toho, ale má parametry jakési mytické pohádky, ba místy alegorie, bajky, v níž děje plynou, aniž by se obtěžovaly logikou, přirozeností a věrohodností, pokud jde o jejich souvislost a návaznost. Právě takový pocit jsem měl ostatně vždy při obcování se starověkými mýty a díly. Otázkou je, zda něco takového dětskou (s danou konvencí neobeznámenou) fantazii dokáže zaujmout a uspokojit, a zejména co z Nietzscheho myšlení, v jakém množství a podobě, si z toho dětský čtenář vůbec odnese. Jinak řečeno - ač Nietzscheho základní práce a teze víceméně znám, nevím, zda bych je bez této znalosti byl z knížky schopen vydestilovat (ač obsaženy tam v jisté podobě jsou, a to v zásadě kompletně). Ale dost možná si knížka klade za cíl prostě podnítit u dětí zájem, fantazii, přemýšlivost a postrčit je směrem k filozofování v nietzschovském duchu. A to se asi zdařit může.

2 20.06.2022

Knihu jsem četl v graficky povedeném vydání z roku 2017, opatřeném navíc i edičním poznámkou (té bych jen vytkl nedostatečné vysvětlení toho, proč a kontaminací jakých přesně verzí je výsledná verze textu), medailonkem autorem a užitečným doslovem od literárního vědce Pavla Janáčka. Próza samotná je podle mě trochu mylně prezentována jako humoristická. První část, které vévodí dospívání a pohlavní dozrávání hrdiny v rodině s tyranským otcem, zaníceným a nesnesitelným, arci trochu pokryteckým komunistou, je v podstatě spíš smutná. Náznaky poláčkovsky naivní stylizace vypravěčova líčení příběhu nebo některé scény, které sice někteří interpreti (včetně autora zde na Databázi knih uvedené charakteristiky knihy) vnímají jako hyperbolizované, ale já si dost dobře dovedu představit reálnost jejich předobrazu, zkrátka nejsou něčím, co by mě rozesmávalo k popukání. Beru to tedy spíš jako - místy snad nadsazené a slohově porůznu přibarvované, ale přesto v jádře pravdivé - svědectví o krutosti nejen vůči chlapci, který byl od dětství jiný, ale i o mezilidské krutosti vůbec. Druhá část, kterou Janáček trefně označuje jako "hrabalovskou", v sobě skutečně má hodně z hrabalovské smířlivosti, laskavosti a nezlomného zaujetí při nahlížení světa včetně všech jeho špatností a nespravedlností. Trochu je to patrné i v první části, ale tam to přebíjí bezmála fyzická všudypřítomnost otce-trýznitele. I přes různé více či méně oprávněné výtky, které na adresu knihy z různých stran padají (kompoziční nevyváženost, narativní nedostatky, nedostatečná jazyková propracovanost aj.) se podle mě jedná o svědectví svou dobou vzniku a otevřeností v našem kontextu jedinečné. Navíc poutavé, čtivé a vkusně vypravené.

3 07.06.2022

Stručná, leč sympatická monografie turnovského badatele Jaroslava Kříže o pozapomenuté postavě českého cestovatelství. Čeněk Paclt - jak jej knížka líčí - působí jako ryzí, prostý, ale v zásadě moderní a tolerantní člověk schopný empatického, neinvazivního poznávání cizích, exotických kultur, což byl v době jeho cest přístup vzácný a výjimečný. Navíc jako průkopník slow tourismu, srdcař, pokud jde o lásku k domovině (ale třeba i sympatie k domorodým kulturám a dobrým lidem bez rozdílu obecně), zkrátka mimořádně pozoruhodná a inspirativní osobnost, zejména vezmeme-li v potaz možnosti a meze českého rybníčku dlouhého devatenáctého století... O to víc je škoda, že - jak již tu naznačil čtenář IHT přede mnou - Křížova monografie není v některých aspektech zevrubnější, že více necituje z Pacltových cestopisů a korespondence (zvlášť když měl autor přístup k jeho fondu v turnovském muzeu), které už jsou dnes obtížněji dostupné, zejména ve starších a autentičtějších vydáních. Hodnotné je zasazení Pacltova příběhu do obecnějších dějin cestovatelství ve světě i v našich zemích, ale rovněž zde - v otázkách kontextu - bych místy ocenil podrobnější a trefnější sondy (asi není třeba vypisovat, že dějiny Turnova sahají do pravěku, to se tak nějak dá čekat, ale např. podrobnější charakteristiky osobností kolem Čeňka Paclta, zvláště jeho českých přátel, kde je to pro našeho badatele snáze dohledatelné, by knížku velmi obohatily). Publikaci by také - navzdory tomu, že jazyková redakce je bezesporu kvalitní (překlep jsem v celé knížce nalezl pouze jediný!) - prospěla důslednější redakce obsahová: na několika místech je na ní totiž bohužel patrné, že vznikla adaptací autorovy diplomové práce, a řada fakt a formulací se v ní opakuje, leckdy téměř doslova, což na prostoru útlé monografie (obzvlášť čteme-li ji na jeden zátah) působí poněkud rušivě.

Tyto drobné výhrady ovšem nic nemění na tom, že jde o zdařilou práci o neprávem zapomenutém českém člověku, plnou erudovaných postřehů a překvapivých souvislostí. Myslím, že má potenciál zaujmout nejen čtenáře se zájmem o dějiny cestovatelství či regionální osobnosti z Turnovska, ale každého milovníka knih s historickou tematikou: její četba nás do Pacltova příběhu doslova vtáhne a je to nefalšované dobrodružství. Nejednoho čtenáře jistě podnítí k tomu, aby následně sáhl přímo po knize Čeňka Paclta Cesty po světě: příhody a zkušenosti jeho na cestách po Americe, Australii, Novém Zealandě a jižní Africe, kterou zpracoval Pacltův turnovský přítel dr. Jaroslav Svoboda. Osobnost Čeňka Paclta si rozhodně zaslouží ještě širší publicitu a popularizaci a Jaroslavu Křížovi patří velký dík za to, že svým dílem zájem o ni výrazně oživil.

4 31.05.2022

Bezpochyby záslužný počin editora Petra Ference (jemuž bych vytkl snad jen jeden nepěkný překlep v jednom z Topolových textů/básní), který mne coby příznivce Psích vojáků a Načevy velice potěšil. U obou interpretů totiž pokládám textovou složku za integrální součást výsledné působivosti jejich písní. Bylo zvláštní číst je na papíře, ta hudba mi stále zněla kdesi v pozadí. Těžko si představit, jak by knihu hodnotil čtenář, který jejich zhudebněnou podobu vůbec nezná (příliš takových zájemců o knihu ovšem patrně nebude). Troufám si říct, že by to vnímal podobně, jako když se přese všechno snažím nahlédnout otištěné texty objektivněji, jako artefakty literární. Tedy asi by stavěl nejvýš některé Načeviny texty a od Psích vojáků ambicióznější celky jako Sestra nebo Baroko v Čechách, jako méně zdařilé, dosti improvizované a nezřídka vysloveně juvenilní (navzdory tomu, co píše editor) by dost možná vnímal ranější texty Psích vojáků, texty Národní třídy a některé další. Ostatně velkou část z nich psal Jáchym ještě jako náctiletý kluk. Svou zajímavost si pro mě však uchovávají coby dokumenty, což podtrhují i bezprostředně za texty doplněné (a nesmírně zajímavé a cenné) vzpomínky autora a hudebníků na okolnosti jejich vzniku či inspirační zdroje. A v řadě případů i z důvodu umělecké práce (ať už záměrné, či nezáměrné) s nesrozumitelností (překotná recitace, křik, různé šumy, šepot) při performanci písní, jak to známe z podání Filipa Topola, ale někdy i Moniky Načevy. To si pak člověk rád přečte, co v těch písničkách vlastně (ne)slyší.

2 22.05.2022

V mnohém objevná a brilantní sociologická reflexe současné české společnosti. Místy jsou sice různé koncepty, studie, experimenty atp. podávány poněkud ad hoc, bezmála jako lavina či záplava nápadů a asociací k danému tématu. Rozhodně tím nechci říct, že by Pospěchova kniha byla nekoncepční, ale jistě by se dalo bavit o tom, zda jsou pro popis daného fenoménu (nebo jeho zasazení do souvislostí) tím nejvhodnějším, neřkuli "jediným správným" interpretačním klíčem. Tyto mé dojmy však mohou být způsobeny např. autorskou či redakční snahou knihu co nejvíc zhutnit, zestručnit či komprimovat texty původních přednášek a diskusí na minimum. Z mého pohledu by tedy neuškodilo ještě víc popisované problémy rozvinout a prohloubit. Každopádně platí, že autorovi se podařilo úvodní premisu ("hledání a pojmenovávání souvislostí je nejen důležité, ale také zábavné") naplnit vrchovatě - jedná se o nesmírně čtivou, přímo strhující knížku. Asi nejobjevnější pro mě byly kapitoly Privatismus, Venkov, Přizpůsobivost, Klimatická změna a Sociologie, ale mnoho nového jsem našel i ve všech ostatních. Navíc mě těší, že se autor nebojí pouštět do třeba i hypotetického ohledávání historických kořenů některých fenoménů a v posledku ani do subtilně naznačovaných hodnotových soudů. To vše je v aktuální situaci velice inspirativní a potřebné.

3 09.05.2022

Zdařilý básnický debut mladého divadelního režiséra je nejsilnější v krátkých a úsporných, maximálně oproštěných textech především z oddílu Místo (ale některé další jsou rozesety i po ostatních částech sbírky). A to zejména v těch z nich, kde za zhutnělou impresí (občas téměř jako v orientální poezii - např. haiku) prosvítá jakýsi děj, útržek příběhu. Jsou to básně vpravdě "bez obrazů navíc", mířící k pročištěnému, ryzímu zachycení:

Podzim

Když bylo nejhůř
popraskaly mu nehty
on sice říkal
že je to z mrazu
ale ti co ho znali dobře věděli
že je teprve
říjen

Jakkoli se na sbírce patrné, že se jedná o pečlivý výběr textů, byl bych klidně ještě přísnější a vyřadil některé zejména delší texty, které jsou jednak slabší, jednak poněkud vybočují z celku, který byl sourodější a - jak se domnívám - i působivější, kdyby byl tvořen pouze výše zmíněnými kratšími, úspornými texty, které pokládám za jádro a největší přednost Malotovy tvorby. Dovedu si představit důvody, proč autor delší kusy v knize ponechal (osobní motivace, možná i snaha o větší formální pestrost knihy), ale ve výsledku četbu a dojem z ní spíše rozmělňují. Naopak potěší zařazení několika lehce odlišných, téměř wolkerovsky něžných - teskných a empatických - básní, jako je Rehek a také následující kus:

Propustný materiál

vpíjí do sebe
kapky na skle

ta malá dole
pláče každý den
dala by se podle ní řídit
lhostejnost

3 09.05.2022

Vyprávění se zpočátku rozjíždělo poněkud klopýtavě, ale postupně přerostlo ve výstižný postapokalyptický příběh nepostrádající nadsázku a zejména dlouhou řadu trefných popíchnutí na adresu českého (zdaleka ne pouze vesnického) buranství a lhostejnosti. Vize strhující, jízlivá a děsivá.

2 06.05.2022

Obratně napsaný román z mých oblíbených pražských čtvrtí zachycující nikoli bez naděje beznadějnou realitu beznadějných dob. Cením si zejména propracované jazykové expresivity, které je někdy snad trochu přespříliš, ale nikdy vysloveně netluče do očí (a ač zahrnuje řadu výrazů, které nikdo z mého okolí nepoužívá - a jeden jsem dokonce ani neznal: cvikýř -, daří se autorce vytvářet vesměs přirozené jazykové a komunikační kontexty, kde se tato expresivita uplatňuje). Příběh je poutavý, místy vysloveně strhující, asi jediné minus vidím v tom, že v podstatě klouže po povrchu, nejde pod kůži doby, nenoří hlouběji do myšlenkových světů ani emocí. A pak ten rozpačitý závěr, nijaký a v podstatě bez rozuzlení, jako by si autorka tvořila prostor pro pokračování... Jenomže takhle se prostě romány ukončovat nemají.

4 18.04.2022

Skvělá sbírka reflexivní lyriky básníka-poutníka Jiřího Červenky. Námětově značně celistvá a spojitá - prostoupená tématy sebezpytné a filozofující reflexe, vztahu ke krajině a paměti, předkům a poutím na silná místa autorových osobních i velkých světových/literárních dějin. Formálně proměnlivá, byť dominují krátké rytmické a rýmované verše (obzvlášť se mi líbí, když Jiří Červenka uplatňuje tento princip - ano, opravdu mám na mysli rytmus a rýmy - ve svých básních v próze!), ale jsou zde zastoupeny delší, litaničtější texty. Za nejpůsobivější oddíly pokládám Zapomenutou minulost a Přibližný čas.

1 07.04.2022

Vratislava Färbra jsem před lety osobně poznal jako citlivého interpreta poezie, badatele a pedagoga zaměřeného především na české básnictví 20. století. Netušil jsem tehdy, že sám vytvořil literární dílo vcelku úctyhodných rozměrů, jehož část napsaná během autorových mladších let (bylo mu tehdy zhruba 23 až 36 roků) vychází až nyní, a to jako jeho vůbec první knižní publikace. Přirozeně tedy vzbudila mou zvědavost. Hned zkraje musím předeslat, že je to knížka překrásně a přepečlivě vydaná, za což nakladatelství Triáda patří obdiv a dík. Dokonce si troufám říct, že kdybych tytéž básně četl časopisecky nebo někde na internetu, dost možná bych se s nimi minul, nezaznamenal jejich kvality v plné míře a nejspíš tak rozsáhlý konvolut nedočetl do konce. Brát Färbrovu triádovskou knihu do ruky oproti tomu byla vyslovená radost. Hodně tomu pomohla citlivá a řekl bych až vidoucí volba písma (včetně jeho velikosti) a sazby, díky níž autorovy básně (povětšinou krátké) působí takřka jako obrazy-imprese/reflexe, jako odněkud z orientální poezie (někdy až jakoby zenové), popřípadě vzhledem k časté tematizaci smrti, zániku, konce, bolesti atp., i jako jisté epitafy, kupř.:

vanitas vanitatis
ta už tu bývá gratis

platíme jenom tím
že jsme tu pobyli

***

podzime
naše tichá smrt
prosvítá
tvými černými větvemi

***

je nám dáno radovat se
na své cestě do tmy
jen pár chvilek se svým jasem
na zemi nás kotví

***

Snažil se a potom stejně plakal,
když zažil, co smrtelná těla mohou.
Krátký je čas, byť žijeme dlouho.

Obecně vzato se v básních odráží především zájem o poezii a její hluboká znalost, zjevných i zastřených odkazů na především českou básnickou tradici je tam nepřeberně, druhým význačným pak je česká krajina, příroda a putování v ní, ale i bolestné prožívání neradostných osudů naší země a jedince v ní. Dovolím si k tomu opět odcitovat několik krátkých veršů:

(v. furchovi)

bez listí
strom oněměl
chceš čísti
čti svou zem

***

prožiji třicet let
ve skromných čechách
a pak za třicet let
to tady nechám

***

jednadvacátého
srpna
město už z temnot
prchá

invaze síly
duch lítost kuje
roky se slily
kdo okupuje?

***

Pohled do dálky

Odešli bozi na této zemi,
jak ji lze zabydlet?
Vrcholky kopců, na znamení
čeká tento svět.

***

co nám může slíbit strom
nesplní nám město

Pokud jde o výběr básní, byl bych přísnější než autor a editoři a klidně bych jej zúžil na polovinu nebo možná třetinu (uznávám ovšem, že kdyby byla knížka o tolik útlejší, nebyla by tak pěkná coby artefakt). Řada textů má totiž spíše příležitostný ráz, v mnoha z nich to všemožně drhne, klopýtá, mnoho je tam nezralého, nedopilovaného, jen tak načrtnutého. V jistém smyslu to celý svazek polidšťuje, souhrn básní tím získává tvář a dynamiku určitého člověka-tvůrce (zvlášť nahlížíme-li při četbě dozadu na roky jejich vzniku a známe-li autora - tak jako já - alespoň trochu osobně), nicméně je patrné, že přístup editorů je vlastně jaksi pietní a klade si za cíl uchovat co nejvíc z autorovy tvorby pro budoucí čtenáře a badatele. Tomu asi nelze nic vytknout, budeme-li brát svazek více jako dokument, jako edici. Nutno ovšem přiznat, že z uměleckého hlediska jej to poněkud rozmělňuje a že nejeden čtenář by uvítal spíše výběr uváženější, krystaličtější. Nic to nemění na tom, že je to počin krásný jaksi v dávném slova smyslu jako dílo i jako kniha a vyplatí se po něm sáhnout třeba už kvůli tak monumentálně melancholickým veršům jako:

jak ve starém čase
světlo v zámečku
ach to není u nás
zde je dvůr

jako za pohádky
tiché zahrady
tiše voní keře
tiše otavy

ach to není u nás
zde je bezpráví

3 03.04.2022

Promyšlená, propracovaná a působivá knížka rozhovorů, která přináší poměrně ucelený, kultivovaný a v mnohém objevný pohled na nejpodstatnější témata spjatá s životem lidí LGBT+. Asi nejvíce mě zaujaly rozhovory s Lenkou Královou, Jaroslavem Lormanem, Petrem Kallou, Františkem Bloudkem, mnoho cenných tipů z oblasti umění a kultury se objevilo v rozhovoru se Šimonem Holým (jehož jsem přednedávnem měl to štěstí poznat na jedné besedě a je to člověk na poli filmu a kultury mimořádně znalý). Jen bych možná nechal některým osobnostem a tématům prostor mnohem větší a šel více do hloubky, kladl bych více důrazu na jejich osobní historii. Chápu však, že motivací Filipa Titlbacha patrně byl ohled na jistou vyváženost (tedy aby rozsahově i obsahově žádný z rozhovorů příliš nevyčníval) a limitou přijatelný celkový rozsah publikace. A věřím, že dosáhnout této vyváženosti (což se podařilo) nebylo snadné, protože ne všechna témata a osobnosti jsou stejně atraktivní - zvláště pro čtenáře s tematikou už trochu obeznámené může být úskalím, že v některých rozhovorech se opakují věci již mnohokrát pronesené a známé (byť ne všeobecně). Ale koneckonců i systematické zopakování těchto faktů a jejich vnímání v bezprostředním kontextu ostatních rozhovorů může být i těmto poučenějším čtenářům přínosem. Vítané jsou i různé vysvětlující, doplňující poznámky a zajímavosti na margináliích (nebál bych se sáhnout k nim ještě častěji, a dostat tak do knížky klidně i víc dat a statistik, zvláště týkajících se české společnosti). Navíc je kniha graficky mimořádně vyvedená a pečlivě zredigovaná (v celém svazku jsem objevil jen asi dva překlepy). Nezbývá než přát si, aby tento po všech stránkách zdařilý počin vyvolal co největší zájem (provázený pochopením a akceptací) a posunul nás zas o kus dál z minulosti do přítomnosti.

6 03.04.2022

Ke sbírce jsem se dostal skrze seznam nominací na letošní Magnesii literu, o autorce jsem sice slyšel už dřív, ale její básnické ani literárněvědné práce jsem neznal (snad s výjimkou nějakých ukázek). Obecně vzato je Falkenfrau kvalitní sbírka, v níž jsem po delší době zas jednou vnímal jakousi mnohohlasou mohutnost dávné poezie. V mnoha básních (či aspoň částech básní) totiž autorka zdatně rozehrává téměř až symfonii těch nejlepších českých básnických tradic od Březiny až po Skácela. Hudební metaforiku nevolím náhodou, všudypřítomné aluze na hudbu a snahy o její básnické uchopení (mnohem spíš než hudebnost sama) jsou totiž asi nejvýraznějším vnějším znakem celé sbírky.

Právě zde pro mě vyvstává první potíž, která mi neumožňuje hodnotit celek výš, jakkoli by si to snad zasloužil a i já k tomu původně vůli měl. Odhlédněme od toho, že ty všemožné motivy a aluze spjaté s vážnou hudbou tam mnohdy působí jako poněkud uměle (dodatečně?) nastrčené, jako by snad měly držet celek pohromadě nebo být charakteristikou této sbírky za každou cenu. Mnohem závažnější pro mě je, že tak silný důraz na něco, co už dnes ani zdaleka není obecně sdílenou znalostí, v básnické tvorbě zavání elitářstvím, poněkud chtěnou exkluzivitou, za nimiž se dost možná skrývá citová i myšlenková vyprázdněnost, jak už jsem to popisoval před nedávnem v recenzi Spádů od Jana M. Hellera. Nemůžu pochopitelně vyloučit, že básnířka cílí hlavně na komunitu klasických hudebníků, muzikologů či melomanů, na něž bez dohledávání zafungují erudovaná pomrknutí typu „con brio“ nebo „třetí věta Brahmsovy třetí“, ale pro mě je zkrátka poeta doctus ve 21. století anachronismem. To, co ještě může zafungovat v esejistice a snad i v próze, jelikož to tam může získat širší prostor (a tím pádem i důvěryhodnost, přesvědčivost, a tedy i působivost), v poezii trčí dost rozpačitě, protože stejně jako jsem si to dovedl vygooglovat já, si to teoreticky mohla googlovat i autorka. A představa tvorby či recepce poezie za doprovodu vydatného googlování mě nijak netěší a jaksi nenaplňuje má očekávání, pokud jde o sílu a poslání básnictví. (A tím teď naprosto nechci zpochybňovat reálnou náklonnost Kláry Goldstein k vážné hudbě a její znalosti. K tomu – neboť se neznáme – nejsem kompetentní.)

Další potíží sbírky Falkenfrau je, že vedle básní, které jsou skvělé a silné (konkrétně: tak dlouho chceš napsat báseň; u kávy ti toho řekne tolik; r. strasse; takto vystupuje z vlaku – netečnost mrazu; vzývání génia; noc otáčí se po brusu; im wunderschönen monat mai; v noci jsme mluvili o Brucknerovi; led vzpomínky trhal), jsem narážel na texty vlastně zbytečné, bez problémů vyřaditelné. Je to odvěký problém sbírek, jemuž se nejde plně vyhnout nikdy (už jen proto, že i kdyby tvůrce předem dlouze a složitě konzultovat kvality svých textů s redaktory, jinými básníky atp., nikdy nedospěje k jednoznačnému stanovení ideálního výběru a pořadí textů), ale přesto existují (asi jako u hudebních alb) výběry promyšlenější a působivější a výběry v podstatě nahodilé, s pár silnými čísly a zbytkem spíš do počtu (často snad z nostalgie autora, jenž se se svými básnickými „dětmi“ nedokázal nekompromisně rozloučit). Sbírka Kláry Goldstein určitě nepatří do té druhé zmiňované kategorie, zároveň si však dovedu představit ještě větší úspornost, rozvážnost při vybírání a cizelování. A docela rád bych se v tomto ohledu zbavil básní a pasáží, z nichž mi ční (a odpusťte mi asi vcelku nepřiléhavou metaforu) jakési postpubertální vidění/veršování, četnější a trvalejší snad v tvorbě (a odpusťte mi asi vcelku stereotypizační myšlenku) žen-básnířek, neboť souvisí s tím, co jsem vždycky (a teď myslím především na tvorbu psanou do šuplíku nebo později na různá internetová básnická fóra) vnímal jako příznačné pro poetické vidění náctiletých dívek. Na tom by samozřejmě nemuselo být nic špatného, nelze ostatně vyloučit, že jde o záměr (a i kdyby ne, tak je to jedno), uvedený kontrast a napětí jím vznikající (poeta doctus rafinovaně čerpající z nejlepších tradic české poezie a erudovaně pracující s odkazy na hudební klasiku vs. místy naivně-konvenční, ale v čemsi čerstvé postpubertální poetické vnímání světa) snad může být plodné a funkční, nicméně na mě působilo rušivě. A celek sbírky tím pádem jako nedotepaný, místy umazaný majstrštyk. Koneckonců trefně, byť úplně jinými obrazy, to vystihla samotná autorka hned v úvodní (kvalitní!) básni:

„Tak dlouho chceš napsat báseň,
která by to ještě zachytila,
v níž by se to vzájemně dotklo
tak bezhlesně a modře
jako v té hloubce na úpatí hory.

Ale mezitím zjišťuješ,
že synonyma toho, co se děje,
neexistují
a každá metafora připomíná popraskaný lak.
Co zaslechneš, nutí do kašle.
[…]“

3 29.03.2022

Vkusně vypravená a ilustrovaná knížka, jejíž žánr sice nepatří vysloveně k těm, které bych systematicky sledoval, ale jelikož se s autorkou osobně známe (a zde si dovolím poznamenat, že nikoli z rande), s chutí jsem si ji přečetl. Jedná se o promyšlené a propracované vzájemné zkomponování jednotlivých příběhů, z nichž většina pokud vím zprvu vycházela formou příspěvků na blogu, ve funkční narativní celek. Cením si na ní především humorných pasáží: osobně bych se klidně ubíral ještě více směrem naznačeným např. mou oblíbenou kapitolou Rande na Řípu, jejíž absurdní atmosféra (čímž nijak nepopírám reálnost možného předobrazu tohoto příběhu, jejž si dovedu živě představit) mě vícekrát upřímně rozesmála. I jinde mě potěšilo, že jsem narazil na situace a pocity důvěrně známé (byť třeba z perspektivy opačného pohlaví, ale to je zpravidla jedno). V řadě kapitol pak převažuje akcent lifestylový či psychologizující, což je z mého pohledu trochu škoda. Chápu nicméně, že nejsem primární cílovou skupinou knihy, a oceňuju nebanálnost tu více, tu méně explicitně protežovaných hodnot, jako je ekologická zodpovědnost, veganství, empatie a solidarita či důraz na duševní a citovou vyrovnanost (a především jejich nezlehčování). Říkám si, kéž by to na (asi především) čtenářky Styků s Emou co nejvíc zapůsobilo, protože se nepokrytě těším na časy, kdy se zmíněné hodnoty stanou novým mainstreamem. I proto díky za tuhle snad nenáročnou, leč v rámci svého žánru velice zdařilou a netriviální prózu.

1 24.03.2022

Hned zkraje musím předeslat, že autora sbírky mám tu čest znát osobně. Ovšem i kdyby tomu tak nebylo, myslím, že bych na svém hodnocení této skvělé knihy měnil jen pramálo (a to nikoli proto, že by básně v takové situace byly básně náhle nějak slabší, nýbrž jedině proto, že v textech psaných někým, koho člověk zná osobně, lze vždycky postřehnout ještě nějaké životní a zkušenostní linky, které zůstávají čtenářům čtoucím autora pro ně "anonymního" pochopitelně skryty). Tak tedy: tuto knížku pokládám za nejsilnější a nejlepší ze všech tří autorových sbírek. Cením si na ní zejména ještě silnějšího příklonu k narativnosti, příběhovosti (jakkoli často útržkovité), než jaký jsem u v básníkově tvorbě zaznamenal v minulosti, k poetice klidné výrazové prostoty a civilnosti (jakkoli to nemá znamenat zúžení výrazového rejstříku). Cením si taky schopnosti uchopit zastřené děje, zasuté vzpomínky, záblesky a okamžiky zpravidla jaksi melancholické, ale mužně, bez sentimentality a zbytečně rozmáchlých gest, byť zároveň s pevnou přítomností sebevědomé a zralé osobnosti básníka-subjektu i básníka-tvůrce. Zvlášť působivý je v těchto ohledech prakticky celý první oddíl knihy nazvaný Někam pryč. Nicméně není to ani zdaleka úplný výčet kvalit této sbírky, po jejímž přečtení jsem si po delší době mohl říct: konečně zas jednou sbírka solidní a silná jako celek.

2 21.03.2022