Lyrika (1975–1988)

03.04.2022

Vratislava Färbra jsem před lety osobně poznal jako citlivého interpreta poezie, badatele a pedagoga zaměřeného především na české básnictví 20. století. Netušil jsem tehdy, že sám vytvořil literární dílo vcelku úctyhodných rozměrů, jehož část napsaná během autorových mladších let (bylo mu tehdy zhruba 23 až 36 roků) vychází až nyní, a to jako jeho vůbec první knižní publikace. Přirozeně tedy vzbudila mou zvědavost. Hned zkraje musím předeslat, že je to knížka překrásně a přepečlivě vydaná, za což nakladatelství Triáda patří obdiv a dík. Dokonce si troufám říct, že kdybych tytéž básně četl časopisecky nebo někde na internetu, dost možná bych se s nimi minul, nezaznamenal jejich kvality v plné míře a nejspíš tak rozsáhlý konvolut nedočetl do konce. Brát Färbrovu triádovskou knihu do ruky oproti tomu byla vyslovená radost. Hodně tomu pomohla citlivá a řekl bych až vidoucí volba písma (včetně jeho velikosti) a sazby, díky níž autorovy básně (povětšinou krátké) působí takřka jako obrazy-imprese/reflexe, jako odněkud z orientální poezie (někdy až jakoby zenové), popřípadě vzhledem k časté tematizaci smrti, zániku, konce, bolesti atp., i jako jisté epitafy, kupř.:

vanitas vanitatis
ta už tu bývá gratis

platíme jenom tím
že jsme tu pobyli

***

podzime
naše tichá smrt
prosvítá
tvými černými větvemi

***

je nám dáno radovat se
na své cestě do tmy
jen pár chvilek se svým jasem
na zemi nás kotví

***

Snažil se a potom stejně plakal,
když zažil, co smrtelná těla mohou.
Krátký je čas, byť žijeme dlouho.

Obecně vzato se v básních odráží především zájem o poezii a její hluboká znalost, zjevných i zastřených odkazů na především českou básnickou tradici je tam nepřeberně, druhým význačným pak je česká krajina, příroda a putování v ní, ale i bolestné prožívání neradostných osudů naší země a jedince v ní. Dovolím si k tomu opět odcitovat několik krátkých veršů:

(v. furchovi)

bez listí
strom oněměl
chceš čísti
čti svou zem

***

prožiji třicet let
ve skromných čechách
a pak za třicet let
to tady nechám

***

jednadvacátého
srpna
město už z temnot
prchá

invaze síly
duch lítost kuje
roky se slily
kdo okupuje?

***

Pohled do dálky

Odešli bozi na této zemi,
jak ji lze zabydlet?
Vrcholky kopců, na znamení
čeká tento svět.

***

co nám může slíbit strom
nesplní nám město

Pokud jde o výběr básní, byl bych přísnější než autor a editoři a klidně bych jej zúžil na polovinu nebo možná třetinu (uznávám ovšem, že kdyby byla knížka o tolik útlejší, nebyla by tak pěkná coby artefakt). Řada textů má totiž spíše příležitostný ráz, v mnoha z nich to všemožně drhne, klopýtá, mnoho je tam nezralého, nedopilovaného, jen tak načrtnutého. V jistém smyslu to celý svazek polidšťuje, souhrn básní tím získává tvář a dynamiku určitého člověka-tvůrce (zvlášť nahlížíme-li při četbě dozadu na roky jejich vzniku a známe-li autora - tak jako já - alespoň trochu osobně), nicméně je patrné, že přístup editorů je vlastně jaksi pietní a klade si za cíl uchovat co nejvíc z autorovy tvorby pro budoucí čtenáře a badatele. Tomu asi nelze nic vytknout, budeme-li brát svazek více jako dokument, jako edici. Nutno ovšem přiznat, že z uměleckého hlediska jej to poněkud rozmělňuje a že nejeden čtenář by uvítal spíše výběr uváženější, krystaličtější. Nic to nemění na tom, že je to počin krásný jaksi v dávném slova smyslu jako dílo i jako kniha a vyplatí se po něm sáhnout třeba už kvůli tak monumentálně melancholickým veršům jako:

jak ve starém čase
světlo v zámečku
ach to není u nás
zde je dvůr

jako za pohádky
tiché zahrady
tiše voní keře
tiše otavy

ach to není u nás
zde je bezpráví