V_M komentáře u knih

Kvalitně připravená publikace z pera místního historika a sběratele pohlednic přibližuje dějiny dvou malých, leč významných východočeských měst. Zpracování historie a stavebního vývoje je stručné (celkem necelých 40 stran), ale obsahuje vše zásadní. Troufám si říct, že toto penzum by měl mít v povědomí každý dobrušský a opočenský rodák, občan a příznivec. Sepsáno je se zřejmou erudicí a zkušeností, jakkoli - snad vinou nutnosti co nejvíc jej zhutnit - místy trochu hůře přehledné. Například upřesnění lokalizace někdejšího dvorce a trhové vsi Leštná (Leštno), jež byla přímou předchůdkyní města Dobrušky, nacházíme až v závěrečné části pojednání.

Obrazový doprovod je velice pestrý, což bezesporu souvisí s autorovým sběratelským zájmem o historické pohlednice a snímky Dobrušky a jejího okolí. Klidně by se ovšem dal ještě rozhojnit - ač zajímavý, klade myslím málo důraz na zaniklou tvář zástavby (kniha vyšla v edici Zmizelé Čechy!). Větší pozornost by si tak zasloužilo třeba část Na Budíně, dnešní Šubertovo náměstí, což jsou lokality za komunismu brutálně vybourané a proměněné k nepoznání, ale i prostor panelových sídlišť jihovýchodně od historického jádra. Samozřejmě je možné, že snímků z uvedených lokalit existuje jen značně omezené množství, ale i to mohl badatel v této problematice z nejpovolanějších, jímž Josef Ptáček je, reflektovat třeba alespoň slovním komentářem. Stejně tak mi v knize chybí i zachycení proměn Dobrušky po roce 1989. I po vyhlášení městské památkové zóny (2003) v jejím centru totiž bohužel zmizelo několik převážně obytných staveb, jejichž podobu by stálo za to zvěčnit přinejmenším v knize.

Celkově však jde o cenný a praktický příspěvek k poměrně bohaté literatuře týkající se zejména Dobrušky a společně s dalšími autorovými publikacemi (mj. dva soubory dobových pohlednic) a skvělými výkladověji pojatými knížkami Jiřího Macha patří k základním zdrojům pro všechny, kdo na Dobrušsku žijí nebo tento kraj mají rádi.

2 06.10.2023

Skvělá, srozumitelně a poutavě napsaná kniha o zásadních otázkách problematiky rovnosti pohlaví, feminismu, genderu a samozřejmě i všeho toho, co nese ve svém podtitulu (politika, péče, sex, násilí a společenská pozice žen). Autorka shromažďuje precizní a přesvědčivou argumentaci, proč jsou výše uvedená témata důležitá, proč máme v ČR stále k rovnému a férovému přístupu k lidem stále ještě daleko a proč je potřeba o takový přístup usilovat. Měla by to být bez nadsázky povinná četba všech našich politiků od komunální až po celostátní úroveň, pedagogů, manažerů a ředitelů. A samozřejmě nejen jich. Kniha totiž má potenciál otevírat oči v oblastech, kde je řada z nás (zpravidla neúmyslně a ne vlastní vinou) stále ještě limitována omezující perspektivou, která nám znemožňuje uvažovat a jednat spravedlivěji. Líbilo by se mi, kdyby časem vznikla nějaká zestručněná a přehlednější verze této publikace pro studenty a žáky škol. Nikoli proto, aby došlo k nějaké "převýchově", nýbrž k myšlenkovému obohacení, rozšíření obzorů a prohloubení empatického přístupu k druhým (zdaleka ne jenom ženám).

5 05.10.2023

Precizně zpracovaná monografijka (je to taková brožura) o velice pozoruhodném aspektu jazykových kontaktů ve středoevropském raném středověku. Asi by bylo hned zkraje záhodno napsat, že jde o jazykový kontakt potenciální, značně nejistý a hypotetický. V tomto ohledu se někteří čtenáři, zlákáni názvem knížky a překvapivostí tématu, mohou cítit zklamáni, protože autor díky svému střízlivému vědeckému přístupu v podstatě veškeré možné vlivy iroskotských misií na staroslověnštinu, potažmo pračeštinu zpochybňuje. A obdobně i samotnou přítomnost těchto misionářů mezi našimi předky vnímá jako značně nejistou. Pozoruhodnou a přínosnou analýzu skýtá druhá část knihy shrnující přístupy různých badatelů a zájemců irské misie ve slovanské Evropě s ohledem na míru empirie a ideologie/světonázoru. Názorně a inspirativně tím připomíná, že i relativně exaktní vědecký obor jako diachronní lingvistika vždy více či méně tkví v jedné "myšlenkových struktur" své doby a že se do ní i u jinak pronikavých a pečlivých badatelů promítají hodnotové postoje či politická situace. Konkrétním příkladem budiž dodatečná kapitolka, v níž je zhodnocena kritická reflexe knihy katolicky orientovaného archeologa Josefa Cibulky o velkomoravském kostelíku v Modré, vydané koncem 50. let, vyzdvihující tuto památku jako doklad iroskotské misie a z tohoto důvodu záhy podrobené zdrcující ideologické a zčásti i věcné kritice z marxistických pozic, v jednom případě dokonce snad na objednávku StB.

1 30.09.2023

Cením si toho, že autor zasadil děj své knihy do jednoho z nejkrásnějších (a pro mě už od dětství nejmilejších) koutů Čech do severní části Jizerských hor a na Frýdlantsko. Cením si i toho, že při tom využil nejkrásnějších (a nejděsivějších) tamních pověstí, nejen regionálním čtenářům už řadu let dobře známých díky knihám M. Nevrlého a M. Řeháčka. Pro příznivce žánru řekněme historické detektivky s tajemstvím je to próza bezesporu atraktivní, čtivá, tematicky zajímavá a vcelku kultivovaně napsaná (troufám si říct, že v rámci žánru stylisticky nadprůměr).

I já si ji coby milovník regionu rád přečetl, nicméně literárně a stylově bohužel mám co vytknout: Předně je ta kniha dějově snad až příliš slátaná ze spousty různých narativních linek, které sice povětšinou jsou uváděny do vzájemné souvislosti, ale poněkud násilně. Část z nich pak v knize vysloveně trčí bez útěšného dokončení. Stačilo by si vybrat pár z nich a trochu víc je propracovat. To samé platí o psychologii postav, která chybí zcela nebo je črtaná jen tak letmo. Krom slátanosti se narace vyznačuje nerealističností. Děj tak místy nabývá spíše parametrů lidové pohádky či pověsti.

To by ovšem s ohledem na přiznanou inspiraci v krajových legendách a s ohledem na žánr historické detektivky, která líčí-li dobu středověku či raného novověku, často jaksi přirozeně obsahuje i rozličné fantastické prvky (ty zběsilé jízdy do hor jsou jako vystřižené z pověstí!) a nikdo se nad tím nepozastavuje. Potíž je, že tato nerealističnost a slátanost není kompenzována ani mocnými dojmy, které by vyvolala, ani poetickou kvalitou podání, což jsou myslím nezastupitelné rysy dobře zpracovaných lidových pohádek a pověstí.

Druhá potíž pro čtenáře zaměřené historičtěji, a ne tolik literárně asi závažnější je přítomnost řady anachronismů a historických kiksů: Ne, v zájezdním hostinci 18. století opravdu nebyli "recepční". Podobně si lze těžko představit, že se tam všichni prohánějí na lyžích, které znají od třicetileté války od Švédů, když počátek lyžování spadá patrně až do 19. století a k nám se dostaly až kolem roku 1887. Obávám se, že i štrůdl, šlehačka a alžírská káva budou záležitostí pozdější. A podobných věcí je tam vícero.

Samostatnou kapitolou je prapodivné nakládání s jazyky, jmény a místními názvy. Proč jsou některé vsuvky německy, potažmo deformovaně německy, ale většinou se mluví česky, když je historicky zřejmé, že německy museli hovořit všechny postavy knihy ve všech situacích? Čili stačilo by zkrátka nechat je v knize mluvit česky s tím, že si to čtenáři buď domyslí, anebo to tam tematizovat (podobně jako to tam zčásti je: ten mluvil vídeňskou, onen zase drážďanskou němčinou, jiný sudetským horalským nářečím). Netrvám pochopitelně v takovéto knize na přísné důslednosti, ale použije-li autor u některých postav v některých situacích (deformovanou) němčinu, mělo by to být nějak sémanticky či narativně motivované. Což zde není. To samé platí o jménech: je naprosto zcestnou představou, že by se koncem 18. století na Frýdlantsku vyskytlo tolik lidí s českými jmény typu Čermák či Beneš. Ten kraj byl jeden z našich nejněmečtějších (jinak řečeno: nikdy nebyl českojazyčný), navíc s mizivou výměnou obyvatelstva s vnitrozemím. Ještě podivněji přistupuje autor k místním jménům: proč Friedland, Reichenberg, Weissbach, ale Hejnice, Raspenava, Jizerka či Bukovec? Zvlášť v situaci, kdy jazykově vždy spíše české pevnostní město zapisuje německy Terezienstadt (navíc s chybou, přesněji dvěma chybami)... Nejhorší a nejvíc do očí bijící je ovšem ta Wolimierz v závěru knihy, což je anachronismus par excellence, protože Polsko získalo tuto oblast (poprvé ve svých dějinách) až v roce 1945 a místní jména tam vznikala až postupně a často bez jakékoli návaznosti na původní německá (konkrétně Wolimerz byla Volkersdorf a žádné jazykové alternativy k tomu až do roku 1945 neexistovaly). Podobně i ten kiks s pašováním polského zboží (namísto zboží slezského/pruského/německého), když Polsko bylo tehdy již neexistujícím státem rozděleným mezi tři mocnosti, navíc nejbližší polskojazyčné území bylo od Jizerek zatraceně daleko.

Většině čtenářů, kteří nepocházejí z regionu, resp. se o něj nezajímají (těch ovšem nebude málo), výše uvedené nejspíš vadit nebude. Rozhodne-li se však autor psát historickou detektivku, očekával bych pečlivější heuristickou přípravu. Nečekám samozřejmě, že čtenářům předloží opoznámkovanou zbeletrizovanou monografii, ale předpokládal bych, že povědomí o určitých důležitých souvislostech mít bude (a že má-li jej, nebude jej ignorovat). V opačném případě měl asi knihu koncipovat v nějakém jiném žánru - např. více směrem k historickému fantasy. Takto je třeba konstatovat, že prvotní české zpracování těchto legend z pera Miloslava Nevrlého v jeho Knize o Jizerských horách zůstalo nepřekonáno jak literárně a stylisticky, tak i z hlediska děje a napětí. Troufám si dokonce říct, že kdyby měl Nevrlý důvod a ambici přetavit tyto legendy v román, byl by mnohonásobně lepší než tento Horníčkův.

5 21.09.2023

Tomáškův Hládkov jsou vlastně (nesoustavné) vzpomínky na dětství, prožité v padesátých a šedesátých letech na pražském Hládkově, sepsané v podobě sbírečky jazykově úsporných básní. Jako celek jde o dílko působivé, navzdory zachycené době v podstatě vřelé, úsměvné, snad i díky jaksi poláčkovskému (nebo jak to nazvat) postupu, kdy Tomášek řadu vzpomínek zachycuje v podstatě z perspektivy dítěte, ale nevyhýbá se při tom archaizujícímu jazyku. Působí to trochu jako v Bylo nás pět, nicméně u Tomáška si nejsem jistý, zda primárním cílem bylo vyvolat jazykovou komiku (přeci jen to není tak časté, systematické a vyhraněné jako u Poláčka), nebo - a to spíš - příjemnou nostalgii spjatou s libozvučností jazyka klasických českých autorů 19. a první půlky 20. století. Mimoto lze tento jazykový kód vnímat i jako aluzi na jeho dětskou četbu autorů právě z té doby či obecněji jako odkaz na intelektuální prostředí rodičů a známých - doktorů a inženýrů, kteří se bez ohledu na panující stalinistickou éru snažili žít dál v zásadě prvorepublikový život (což se kupř. otci vymstilo nuceným angažmá v Uranových dolech Příbram, kam byl poslán na základě udání, že příliš holduje buržoaznímu sportu jménem tenis).

Sbírka je díky tomu, že jde o básně narativně pojaté, nesmírně čtivá, člověk až lituje, že není delší a ucelenější. Autor by nejspíš ještě řadu vzpomínkových textů připsal, ale během přípravy knihy zemřel (nicméně těžko soudit, nakolik je výsledná podoba dílem jeho a nakolik editorovým). Myslím, že krom toho, že jde o svébytný dobový a osobní dokument dokáže poeticky (v tom nejlepším slova smyslu) přivodit vzpomínky na dětství s veškerou jeho bezstarostností, strachy malichernými i vážnými, naivitou, průblesky střízlivění a pronikání do rozporů líčené epochy. Navíc se domnívám, že se to Tomáškovi daří sdělit zcela univerzálně, a že ač je dětství generací pozdějších či dětství generací současných v řadě konkrétností jiné, respektive zcela odlišné, stále se s vnitřním světem a sdělením autorových veršů čtenář dokáže živě ztotožnit a prožívat jej v takřka přátelské pospolitosti s ním. Aspoň já to tak mám.

PS: A velice oceňuju výtvarný doprovod Václava Sokola, myslím skvěle zvolený a půvabný i sám o sobě, nejen jako ilustrace. Na závěr ještě ukázka, vybraná vlastně namátkově, ale dobře odrážející kvality a atmosféru celé knížky:

Aut bylo tenkrát
povážlivě málo

na ulici se dalo hrát
fotbal tři na tři
a v zimě bandyhokej s tenisákem
branky byly vymezeny cihlami

řvali jsme
přiznávám

3 05.09.2023

Vzpomínkově laděná sbírka střídmého básníka (považuju si těch, co vydají sbírku po desíti letech, namísto aby inflačně chrlili svazeček veršů ročně) se vrací do míst a životních epizod, k lidem, věcem a atmosférám více či méně dávno minulým. Sbírka je připsána památce básníkova otce (tj. Karla Šiktance) a i řada jednotlivých textů je dedikována již zesnulým blízkým či známým. Sám básník jako by se s jejich odkazem vyrovnával, v kontextu čehož je zajímavé přemítat o motivaci pojmenování knihy (Chce snad dokázat, že není "skrytou kopií" svého otce, potažmo oněch vlivů? Nebo se k nim naopak coby "skrytá kopie" hlásí? Nezjevná proto, že výrazově Halmayova poezie není blízká ani Šiktancovi, ani třeba vícekrát zmiňované Zuzaně Brabcové... Chce patřit do jejich linie, nebo z té linie, ač ji nepopře, nějak vyčnít?).

I motivicky v knížce upoutají obrazy linií - plotů, stěn, řady oken, topolů, lemy dvorů. A propastí, kam padá, vrhá se, dívá (popřípadě to udělat může). A tato náhlá závrať vzpomínek se zjevuje uprostřed všednosti, často v nečekaných, zdánlivě banálních okamžicích dávno či relativně nedávno, vždy v blízkosti blízkých (např. dědečka, matky), ale spíš jaksi vedle nich než s nimi. Vynikne to zejména v oddíle Hřebeč, ale nejen tam (podobnou vlastnost má i řada básní z Vnitrobloku a Něčeho).

Výrazově je Halmayova sbírka prozaizovaná, civilní, rýmu a rytmu de facto prostá. Řeklo by se leckdy: výčtová, sumarizující (což souvisí i s tendencemi naznačenými výše). Mnohdy jsou to spíše minipříběhy, respektive jakési jejich záblesky či problesknutí, jako nějaké básně v próze. Přijde mi dokonce, jako kdyby náběhy k poetičnosti, lyričnosti a rytmičnosti autor záměrně utínal a bortil dodáním něčeho formálně nebo obsahově zcela neladného a nesouladného. Byl-li to záměr, a ne nedostatečná (či zkrátka s mým vkusem nesehraná) básnická citlivost, pak to respektuju, ale nekvituju. Myslím totiž, že Halmay dovede vytvořit silné a ryzí verše, věty či úseky se specifickým, vpravdě poetickým rytmem. Pár z nich jsem si vypsal a podělím se o ně (záměrně přitom občas upozaďuju předěly mezi verši):

Místa, jež zmiňuji, už místy vesměs nejsou. Jen pouhou skulinou v určité vteřině.

Z takové výšky tráva není tráva. A křížení dvou zdí vypadá jako znak.

Úsměv spíš jako křeč, když vcházím chodbou dovnitř. Řez, / kterým z člověka proniká něco ven.

Tak jsem tam opět stál / před plechovými vraty, jejichž červená barva / byla jen jednou / z barev této čtvrti.

Co jsem to vlastně psal, / když jsem byl přesvědčený, / že píšu / sebe sama? / A co jsem cítil / ohlušený / vlastními slovy?

Krásu lze vyvolat jen podstatnými jmény. Terst, řekneš například, či světla v první tmě. Ta planou, jak vidíš, ale až za zálivem na jeho druhé straně. Joyce, Kafka, Svevo, Brod jsou také mezi nimi

Čerň ostrova za suchých zimních dnů. A holé, nízké, tvrdé, ploché břehy. A první slunce, plné zvláštní něhy, kamkoli pohlédnu. Ještě i v šedesáti stále tentýž stud!

2 04.09.2023

Knížku jsem pořídil v antikvariátě na pardubickém náměstí víceméně bez větších očekávání především z nostalgie, protože jsem se kdysi zabýval Bedřichem Fučíkem a "jeho" autory - Demlem, Zahradníčkem, Čepem, trochu jsem se znal i s jeho spolupracovníkem Vladimírem Binarem. Mojmíra Trávníčka jsem osobně nepoznal, ale vybavuji si jej jako pečlivého, skromného a věrného, lze-li to tak říci, editora a komentátora české (vlastně spíš moravské) spirituálně zaměřené literatury, jehož studie mám kdesi hluboko v knihovně a možná se k nim pod vlivem četby Listovních příležitostí vrátím.

Byť šlo v otištěné Fučíkově korespondenci v podstatě celou dobu především o všemožné odborné, technické a logistické záležitosti, s velkým gustem jsem se do jeho dopisů začetl. A s napětím sledoval nejen pokroky v práci z dnešního pohledu nepředstavitelné. Vše totiž probíhalo v době bez počítačů a oficiální techniky, jednalo se tedy o práci extrémně náročnou, a přitom nefinancovanou žádnými granty a dotacemi, v podstatě nadšenecké (Fučík byl v důchodu, Trávníček působil v jakési ozdravovně v horách), vykonávané jen z lásky k autorům, jen díky pocitu nutnosti uchovat literáty komunistickou mocí vytlačené mimo oficiální oběh aspoň nějak ve čtenářském povědomí, a to v co nejkvalitnější textové podobě. Jejich ilegálně vydávané samizdaty si pochopitelně našly své zájemce ochotné za ně platit, ale při skrovném počtu exemplářů šlo bezpochyby o odměnu víc než symbolickou (zajímavé je, že byť Fučík Trávníčka v dopisech opakovaně prosí, aby si sledoval a připomněl mu, kolik je mu za editorskou práci, přepisy a opisy dlužen, konkrétní částky prakticky nikde nepadnou).

Prožíval jsem s nimi leckdy dramatické osudy textů, zejména rukopisných, které se v době prakticky nedostupné reprodukční techniky a současně velmi nespolehlivých poštovních služeb často ztrácely, zpožďovaly, na čemž nesli mnohdy vinu i různí zbrklí badatelé a zájemci o jejich zapůjčení. Přestože žil Fučík v té době v Praze a Trávníček až při slovenských hranicích, nezřídka volili formu osobního předání určitých textů či dokumentů.

Korespondence je zároveň zdrojem kritické reflexe díla autorů, jejichž spisy oba pisatelé zpracovávají. Není sice nijak soustavná, jde o občasné zmínky, ale kdokokoli se vážněji zabývá Čepem, Zahradníčkem a Demlem, neměl by tento pramen vynechat. Hodnotící poznámky se týkají i některých současníků a souputníků. Tak například Radovan Zejda, jehož jsem měl možnost krátce osobně poznat a vážím si jej jako regionálního autora a všestranného usilovného pečovatele o literární a vlastivědný odkaz Jaroměřicka a Třebíčska, v dopisech působí jako poněkud amatérský nadšenec. Vladimír Binar jako Fučíkův dost nespolehlivý parťák, k němuž však pisatel chová zvláštní náklonnost a prakticky pokaždé jej něčím omlouvá. Zajímavé zmínky padnou i o Stanislavu Vodičkovi, Janu Kameníkovi a Marcelu Kabátovi. Na vzájemném vztahu obou pisatelů překvapí, že ač vedou korespondenci patnáct roků a o přátelském charakteru jejich vztahu nelze pochybovat, celou dobu si vykají. O to zvláštnější je, že v jednom či dvou dopisech Fučík Trávníčkovi tyká (a není to proto, že by jej peskoval), pak se ovšem opět vrací k vykání.

Do toho všeho vzácně, ale o to působivěji probleskují různé osobní trable a potíže, zmínky o zdravotních problémech, pobytech v nemocnici, ale i jedna z nejsilnějších a nejzvláštnějších pasáží, kdy Fučík jen tak mimochodem Trávníčkovi sděluje, že mu zemřela nejmladší, sedmiletá dcera (dopis č. 26). Anebo dopis, kdy Trávníčka konejší a posiluje po smrti jeho otce (č. 78). I proto se vyplatí tuto nenápadnou publikaci číst a editorovi Jiřímu Hrabalovi patří velký dík za to, že vyšla.

2 09.08.2023

Znamenitý výbor textů pozapomenutého prozaika a básníka. Oceňuji zejména zpřístupnění autorových memoárů, jež byly - pochopil-li jsem správně - dosud pouze v rukopisné podobě. Mají nejen kvalitu biografickou a literární, ale mohou posloužit i jako historický a etnografický pramen pro zájemce o vlastivědu Meziříčska, Kelečska a Rožnovska. Paměti zabírají větší část knihy, do zbytku pak editor (jemuž náleží poděkování za kvalitní přípravu textu - narazil jsem snad jen na 2-3 překlepy, potažmo interpunkční nedostatky) zařadil vybrané básně, črty, povídky a úryvky ze dvou rozsáhlejších děl (Lukáš Ruman, Selský práh). Jahnovo pojetí tvorby míří k lyrizující idyle, nestraní se ani poloh baladických, ty koneckonců pokládám v jeho díle za nejzdařilejší. Píše jazykem čistým, ryzím, s občasnými nářečními prvky, ale obecně vzato uměřeným. Tak jak si představujeme kvalitní standard řekněme první půle 20. století. Pro všechny příznivce Valašska, Beskyd a výše uvedených měst je tento výbor z Jahnových vzpomínek a literárních prací myslím skvělá volba, která potěší a nezklame, navíc se díky kapesnímu formátu snadno dá vzít na výlet a číst v přírodě, což autorovy poetické pasáže líčící horskou krajinu ještě umocní.

2 08.08.2023

Čtivá knížečka zdatně napsaných příběhů několika nesmírně pozoruhodných žen. Autor zde tradičně prokázal nejen svou geniální schopnost nevtíravě se protagonistek "zmocnit" a s nefalšovaným zájmem a empatií popsat jejich osudy, aniž by hodnotil či soudil. Ale uplatnil zde opět i svou velkolepou schopnost obsahové kompozice včetně brilantního ovládání "literárního střihu". To je mimochodem charakteristika a dovednost, díky níž se díla autorů polské školy reportáže tak skvěle čtou. Nejlepšími texty z Libůstky jsou podle mě Lístek a Zavazadla paní K. Velmi oceňuju i fotografický doprovod, který leccos zpřítomní a vykreslí v jiném, nečekaném světle.

1 23.06.2023

Edičně a redakčně pečlivě připravený výbor z díla pozapomenutého básníka, kterého jsem si vždycky spojoval se svěží, svébytnou formou vitalismu. K jeho dílu jsem se vrátil snad po desíti letech a ukázalo se, že můj výše uvedený celkový dojem z něj byl deformován buď tehdejší příliš povrchní četbou, nebo mlhavostí a nepřesností vzpomínky (popřípadě obojím). Nechci tu výslovně prohlašovat, že Křičkovo dílo je ve všech ohledech přežité a nemůže si najít své čtenáře, ale po jeho přečtení dnes mám pocit, že mu zkrátka chybí básnická síla, formální výbojnost či prostě jakákoli další kvalita, kterou by mohlo dnešního milovníka poezie nějak hlouběji oslovit. Kdysi jsem tuším přečetl všechny tři jeho první sbírky, ale nic určitějšího si z nich nepamatuju, proto nedokážu posoudit, jestli tento můj soud není zčásti způsoben třeba jen nevhodným editorčiným výběrem.

Nicméně pokud bych měl na základě zastoupených básní hodnotit: Šípkový keř je sbírka zajímavá, leč nevyrovnaná, silnější v kusech s konkrétnější obrazností a hmatatelnějším ukotvením (Šípek, Medynia Głogowska, Podzimní motiv) než v poněkud mnohomluvné citově-moralistní lyrice či jak to nazvat (Krystal, Žal, Vítr a vlny), v níž archaizující slovní zásoba, leckdy deformovaná bezmála lumírovsky, škodí emočnímu přesahu, o jehož upřímné a reálné motivaci nepochybuju. Bílý štít je podle mě nejzajímavější a nejoriginálnější Křičkova sbírka: pro zvláštně zemitou lidovost, pevnou ukotvenost v horáckém kraji (kde se sice, jak se často nesprávně opakuje, Křička nenarodil, ale vyrůstal tam a cítil se tam asi nejvíc doma), jeho postavách a postavičkách, mluvě, ale i ozvěnám jiho- a východoslovanské poezie, kterou autor dobře znal a překládal. Je to asi jediná sbírka, kterou mě láká přečíst si celou. Naopak Hoch s lukem byl velkým zklamáním, platí o něm v podstatě to, co jsem o slabších číslech ze Šípkového keře s tím, že tenhle typ lyriky prostě Antonín Sova napsal mnohem líp a dříve, takže je tato Křičkova sbírka navíc ještě anachronismem (v roce 1924!). To samé platí o obou zbývajících sbírkách, z nichž Chléb a sůl ze 30. let obsahuje aspoň pár sice časových a příležitostných, přesto básnicky zdařilých kusů (Podzim, Pohádka o Honzovi), naopak Běsové z roku 1946 (psané průběžně od roku 1938) zůstanou obecně vzato pouhým dobovým dokladem básníkova rozhořčení nad aktuální situací země (pokud ovšem vím, občansky se do odboje nijak nezapojil), leckdy bezmála nechtěně komickým, jako když se v závěrečné velkopáteční takřka meditaci náhle vynoří partyzáni.

Výše vyřčené samozřejmě může být pod vlivem určitého předporozumění (jak se ukazuje, poněkud falešného), s nímž jsem se ke Křičkovu dílu vracel, mé preference pak bezpochyby ovlivnil můj čím dál větší zájem o problematiku provázanosti lyriky a konkrétní prostorové, krajinné a vizuální zkušenosti, vztahu identity, domova a tvorby. A toho, že jsem tyto parametry našel v Křičkově díle mnohem míň a slaběji, než jsem očekával. Nerad bych, aby to kohokoli odradilo; Křičkovy básně si zaslouží, aby si je každý zájemce třeba jen na základě tohoto útlého výboru prošel a zhodnotil sám. Na přilákanou níže přepisuju jednu z lepších básní ze Šípkového keře:

PODZIMNÍ MOTIV

Myslím na podzimní sychravý den,
jak bývají u nás v horách.
Čteš v pracovně. Lhostejným cinkotem
déšť klepe na spuštěných storách.

Psa zavoláš. Trochu se rozptýlit,
trochu se potoulat s druhem.
V poli je smutno, pusto a klid.
Les rychtářův obejdeš kruhem,

z kopce se rozhlédneš do čtyř stran,
na mlhu nad řekou dole,
na zetlelé listí, hejno vran,
jež na mokré snáší se pole.

A podvečer přijde. Pojednou
slunce vysvitlo mrakem.
Tak ticho je. Večerní krajinou
zdiveným bloudíš zrakem,

zříš, oddaně k nebi mlčící kraj
zrosenou dívá se tváří,
zříš, zalilo zbožně stojící háj
vroucnou, laskavou září.

Krůpěje dešťové na listech
jak tiché lesknou se slzy,
vždyť tuší křovina, lístek i mech,
že zajde, že odejde brzy,

že nadchází noc, že nebude hřát
již milé. I srdce tvé ví to.
A všecko máš náhle tak hluboce rád,
a všeho je líto, tak líto,

té lásky, že přišla, žel, pozdě tak,
že krátce tak bylo žíti.
A naposled děkuje srdce i zrak...
Je nutno jíti...

1 19.05.2023

Vynikající, dějově i jazykově stančíkovsky barvitá próza. Navzdory náročné a trudné tematice nepostrádá hravost a humor, hlavní postava skoro jako by byla jakýmsi novodobým "Švejkem poněkud naruby". Inteligencí, obratností a nadáním připomíná bez nadsázky superhrdinu, leč superhrdinu našeho, polidštěného nejen upřímností v "milování pravdy" a sveřepostí v tomto odhodlání, ale i schopností improvizovat, žertovat či chybovat a poučovat se z toho. Stančíkův román se čte jedním dechem a nebrání tomu ani poměrně četné popisy různých (pseudo)vynálezů, zlepšováků, technologických a jiných postupů, ale i pokrmů (gurmánství knihou prostupuje skrznaskrz leckdy v pasážích zcela nečekaných) nebo krajin, vždy poetické a nejednou mající parametry bezmála vyznání či ódy na daný předmět či proces.

10 25.04.2023

Záslužný, pro český kontext mimořádně objevný knižní počin Karla Sklenáře, který je skvělým znalcem české archeologie, jejích dějin, umělecké reflexe a - jak se ukazuje - i jejího odrazu v lidových pověrách, pověstech a vyprávěních. Právě toho se totiž Hromové klíny... týkají a autor bohatý materiál zpracovává přístupně, čtivě, až je leckdy těžké se od knížky odtrhnout. Prošel neuvěřitelné množství studií, národopisných pramenů, literárních děl, mnohdy naprosto marginálních. Člověk žasne, jak na něco takového vůbec mohl narazit. Kde příklady z našich zemí chybějí, vypomáhá si širokými znalostmi mezinárodního kontextu, zejména zdroji z německojazyčných států, ale i třeba Británie, Francie nebo Ruska. Díky tomu se dobře ukazuje, že velká část lidových zkazek a pověr je podobně jako i u pohádek v podstatě celoevropská. Sklenář dokonce občas uvede i paralelu z jiných kontinentů. Zajímavé je, že v odlehlých oblastech přetrvávaly lidové interpretace týkající se archeologických nálezů a památek dlouho do 19., ba nezřídka do 20. století. Oceňuji, že autor k folklórním látkám přistupuje kriticky a nezdráhá se zpochybnit jejich autenticitu, existuje-li podezření, že mohla být ovlivněna uměleckou literaturou nebo již archeologickou vědou (třeba mezi kněžími a učiteli bylo množství nadšenců, kteří tato témata mohli propagovat a lidové příběhy tím ovlivňovat). Podobně kriticky reflektuje (post)romantický zápal některých badatelů, nevyjímaje ani kupř. onomastiky publikující dodnes, kteří nedisponují dostatečnými znalostmi dějin a vývoje folkloru a interpretují některé skutečnosti v podstatě v duchu nadšenců z 19. století, kteří viděli v kdejakých Obřanech a Obříství obry či v Mohelnách a Mohelnicích jednoznačný důkaz o tom, že tam musely být mohyly. Knížka je velice solidně zredigovaná a vytknul bych jí jen nepočetné drobné nepřesnosti (Libštát neleží na Jičínsku, ale na Semilsku; u Brna není žádná Úpice, ale omyl mohl vzniknout chybným čtením německého pramene, v němž se psalo o Auspitz, tedy o Hustopečích), přičemž ani nemusí jít o autorovy omyly, ale nedůslednosti převzaté z jiných zdrojů. A i kdyby, v nesmírném množství informací a konkrétních příkladů, jimiž text vysloveně oplývá, jsou takové nepatrnosti pochopitelné.

3 26.03.2023

Hodnocení této trojice próz píšu až s poměrně značným odstupem od jejich přečtení, ale Hradeckého kniha na mě hluboce zapůsobila. Drásavě analytická, resp. sebeanalytická, ironická, resp. sebeironická výpověď otevírá hezkou řádku podnětných, leckdy sebezpytných otázek. Shodou okolností jsem ji četl v době, kdy jsem poprvé navštívil Litvínov a Meziboří (ne kvůli knížce, ale potěšilo mě, že jsem měl tu čest celkem důkladně procestovat autorův rodný rajón). Enigmatické slovo (patrně citoslovce) z názvu prvního textu - Dumdum - mi sugeruje finální dva tóny znělky, jež v jedné dávné vědomostní televizní soutěži signalizovala chybnou odpověď a prohru. A jakousi zprávou o životní prohře je v podstatě celá kniha. Hlášením podaným s podivuhodnou věcností, bez sebelítosti či sebeobviňování, leda občas s cynicky jízlivým šklebem. Nad čím jsem během četby i po ní hodně přemýšlel, byla míra autobiografičnosti a autenticity textu. Jinak řečeno - jeho prožitost, je totiž nesmírně silný a takřka chapadlovitě se čtenáře a jeho představivosti (ba - třeba jen nakrátko - i života!) zmocní... Daniela Hradeckého osobně neznám a nikdy jsem ani nebyl na žádné besedě s ním (byť to nebyla první jeho kniha, již jsem četl), tato mimotextová linka mi tedy nepomůže. Četl jsem recenze a rozhovor s ním, díky čemuž jsem získal určitou představu autenticity. Vykazuje však text (ponecháme-li stranou předmět jeho narace, jeho "realitu") skutečně známky autenticity? Složitost a bravura autorovy práce s jazykem spíš naznačuje opak. Jinak řečeno, vůbec si nejsem jist, zda myšlení a vyjadřování (byť v podobě vnitřního monologu) rezignovaného a izolovaného člověka na dně, jenž natrvalo mává bílou vlajkou, by operovaly s takovouto cizelovaností a vybroušeností. Podle mě by spíše rotovalo v kruhu, utápělo se a kuklilo do sebe, směřovalo by k degenerovanému plácání, nikoli k mnohovrstevnatému filozofujícímu glosátorství. Což nemá nijak umenšit hodnotu této pozoruhodné a originální prózy, jen upozornit na jistou čtenářskou obezřetnost, jakkoli vstoupit do dialogu s knihou můžeme koneckonců každý dle své chuti a libosti. Otázka důvěry/nedůvěry autorovi rozhodně mnohem víc přísluší jiným žánrům, ale já se jí zaboha nedokážu zbavit ani právě při četbě Hradeckého.

4 19.03.2023

Edičně vzorně připravený počin zpřístupňující čtenářům text zdánlivě marginální, ale přesto plný řady cenných a podnětných postřehů především k osobnosti Franze Kafky, pražskému literárnímu životu doby meziválečné, ale i k obecnější problematice vztahu české a německé literatury, kultury a obou národů. Překvapilo mě, že Peroutka - ač sečtělý, znalý a bystrý člověk - působí ve svých stanoviscích poněkud starosvětsky, řekl bych až přespříliš spjatě s myšlenkovým klimatem první republiky (a skrze ni a ně ještě velmi silně s českým 19. stoletím). A myslím teď především jeho vytrvalé snahy dobrat se skrze rozmanité generalizace k obecninám typu národní duch, charakter národní literatury a tyto záležitosti pak srovnávat na pozadí českého a německého kontextu. Zároveň je z jeho slov patrná bolestná zkušenost se sudetskými Němci, která se v příslušných pasážích přerodila v poměrně nesmiřitelný český nacionalismus, jehož vinou kupř. poněkud umenšuje vinu Čechů na různých zvěrstvech páchaných na našich německých spoluobčanech po skončení války. Ve styku s Urzidilem, který byl taky sudetský Němec a fašistický pohled na svět nejenže nesdílel, ale dost se proti němu vymezoval, to působí (z dnešního pohledu) nemístně a trochu netaktně. Uvědomuju si, že je to do značné míry nezávazný, ležérní rozhovor dvou starých přátel, ale na druhou stranu jej vědomě nahrávali (a následně se vysílal na zahraničních rozhlasových stanicích) a myslím, že by v těchto kategoriích Peroutka uvažoval klidně i při psaní. Urzidil je oproti němu uměřenější a v řadě ohledů uvažuje moderněji, což snad mohlo být - krom jeho rozkročenosti mezi dvěma, resp. třemi kulturami a určitou povahovou smírností, mediátorstvím - způsobeno i tím, že víc cestoval a stýkal se s mladými lidmi na univerzitách, mj. jak sám zmiňuje i v západním Německu. Jakkoli si Peroutky coby osobnosti i autora vážím, v dialogu jsem se klonil spíš k Urzidilovým perspektivám a postojům, navíc na mě působil tak nějak sympatičtěji. Bylo by velice zajímavé poslechnout si originální nahrávku. Člověk by tak mohl třebas posoudit, jak zněla po mnoha letech exilu Peroutkova čeština a - což je ještě pozoruhodnější a obdivuhodnější - jaká byla čeština českého Němce Urzidila. Škoda, že nakladatelství záznam nezpřístupnilo alespoň pro lidi, co si knížku pořídili (třeba skrze nějakým unikátní přístupový kód na internetové úložiště).

1 19.03.2023

Pozoruhodná, v našem kontextu zdá se mi vcelku ojedinělá kniha. Vysoko hodnotím především originální tematiku a také poctivý a férový přístup obou novinářů k ní. Byl to pro mě vhled do úplně nového světa, přestože jsem se Sudety celý život spjatý, pervitinová scéna mi (díkybohu) zůstala víceméně skrytá. O to víc si cením zájmu a nasazení Rychlíkové a Šplíchala. Kritičtěji už vnímám následující věci:

1) Chápu, že autoři chtěli či přímo museli do knihy promítnout svůj vyhraněně levicový postoj, který se horem dolem snaží všude cpát socioekonomickou determinaci jako hlavní, zásadní, ba leckdy jediný důvod patologické závislosti, ale to je podle mě přístup zkreslující. Jistě, ta kniha nemusí usilovat o objektivitu, ale v tomto ohledu by jí myslím jistá uměřenost prospěla. Vždyť i někteří uživatelé pervitinu, které zpovídali, příčiny (a počátky) své závislosti líčili zcela konkrétně, že to byl "chtíč", "fascinace", z nudy. A řada z nich pocházela z relativně normálních, ekonomicky zajištěných poměrů (ostatně piko pro většinu není laciná záležitost), nadto z rodin a lokalit, které nebyly vysloveně rozvrácené. Zdá se mi tedy, že autoři trochu nepatřičně upozaďují mj. individuální psychologické faktory (byť je nepopírají), ale to by asi bylo na delší diskusi přímo s nimi.

2) Dost mi vadí na reportážní knihu značná nekonkrétnost, obecnost a vágnost i tam, kde pro ni není důvod. Plně chápu, že jsou jména uživatelů (všech? některých? vždyť např. Pavel Gregor je tam uveden jmenovitě) změněná, i když při vědomí, že nemalá část z nich dle knihy funguje zcela otevřeně např. na Instagramu a svou závislostí se tam denně chlubí či chlubila, si kladu otázku, zda to u některých nebylo zbytečné. Proč jsou ovšem tabuizována i jména měst a míst, to je mi záhadou. Navíc poněkud dětinským stylem "Krajské Město", "Městečko", "Vězení". Jednak je absurdní představa, že i kdyby tam napsali třeba Ústí, Litvínov nebo řekněme věznice Bělušice u Mostu, tak by uživatele se změněným jménem identifikoval někdo cizí, třetí, poněkud absurdní. (Ano, rodina, kamarádi, známí či kolegové by je možná ztotožnili, ale to pouze prozradí-li jim uživatelé, že v knize figurují. A učiní-li tak ve stávající situaci, poznají je nejspíš stejně, i přes zašifrované jméno.) A jednak jde - jak jsem se domníval - o reportážní knihu dvou novinářů, tak bych uvítal co nejkonkrétnější údaje a detaily. Zajímalo by mě, jestli ono "Krajské Město" a "Vězení" je stále týž, nebo jestli takto shodně označující různá místa (to bych vnímal jako negativum a matení čtenáře). Zajímalo by mě, co má být to městečko na severu, kde se "bere nejvíc". Zajímalo by mě, kterou vyloučenou lokalitu navštívili. Má-li tisíce obyvatel, myslím, že anonymita by po změně jmen byla zachována i při zveřejnění jména lokality. Navíc si nedovedu představit, že by si v oné vyloučené lokalitě náhle všichni pořídili (mimochodem dost drahou a nesnadno sehnatelnou) knížku Piko a hromadně ji četli, jen aby se mohli vysmát svým sousedům. Zkrátka v tomto ohledu informační hodnota knihy poněkud selhává.

3) Celkově je koncepce knihy poněkud zmatená a nelogická. Ukázky rapových textů podle mě nejsou ideálně vybrané (působí dojmem značné nahodilosti, navíc se spousta z nich, nejsou-li to tedy nějaké šifry pro zasvěcené, týká pervitinu/drog jen okrajově, nepřímo). Nevím, co v knize dělají takové výkřiky jako je kapitola 11. Toxická a obecně některé pasáže chaoticky poskládané z citátů drogově závislých, které měly být patrně pokusem o dosažení uměleckého účinku, ale to se pochopitelně nedaří, navíc jejich informační hodnota je nízká, a vezmeme-li v potaz, že tyto výroky se vyskytují s náležitým kontextem v následujících kapitolách, pak jde o zbytečně potištěné stránky. Pokus o zvýšení působivosti knihy tím, že se z ní udělá koláž, zkrátka autorům zoufale nevyšel. Vždyť k čemu jsou (na jiných místech) suchopárné citáty z Trestního zákoníku, ponechané ve svém zcela obecném znění a bez patřičného komentáře? Obecně platí, že řada výrazů z narkomanského slangu není v knize vysvětlena ani kontextově, což vnímám taky jako minus u knihy, jež má především informovat.

4) Ilustrace Tomáše Motala, jakkoli se někomu mohou jevit jako pozoruhodné, jen podtrhují stereotyp narkomanství, proti němuž se autoři od začátku knihy vymezují. Mně osobně asi nevadí a spíš patřím k těm, které zaujaly, byť bych si je do knihy nevybral, ale ten rozpor tam vnímám.

6 14.03.2023

Je to první autorova kniha, kterou jsem četl. Sice se tedy úplně minula s mými očekáváními (a řekl bych, že i s vyzněním popisu na záložce), u prózy tehdy šestadvacetiletého začínajícího autora z roku 1968 jsem očekával nějakou divočinu, něco mnohem experimentálnějšího. V první části (Nekrology) se mi namísto toho dostalo nostalgií prodchnuté figurkářství, psané podobně jako zbytek knihy z dětské perspektivy, oscilující někde mezi Otou Pavlem (to asi nejvíc) a hrabalovskou záplavou bizarních historek. Nicméně i vzpomínkově laděné prózy mám vcelku rád, obzvlášť týkají-li se míst, která dobře znám (zde hlavně Praha a Dobříš), takže mi tento rozpor vůči očekáváním nijak nevadil. Navíc bylo v oddíle čím dál patrnější to, čím se Sidonova próza od Oty Pavla a podobných výrazně liší: silný existenciální náboj, který se v Nekrolozích projevoval hlavně v rovině vypravěčových výčitek svědomí ve vztahu k popisovaným zesnulým, neodbytných pocitů mladého člověka, že ty, které míval rád v jisté fázi dětství anebo kteří mívali rádi jej, postupem času lhostejně opustil, a to vlastně bez důvodně. Jejich umírání sledoval už jen zpovzdálí, jen tak mimochodem, nešel jim na pohřeb atp.

Existenciální vyznění knihy graduje v prostřední části nazvané Žákovská knížka, která líčí absurdní kolotoč spuštěný jednou banální situací a jednou banální dětskou lží. Hlubinný ponor do vyděšené, zmatené a v lecčems alibisticky pružné duše malého kluka (v tom se ovšem neliší od většiny dospělých) je o to drásavější, že se autor iracionalitu jeho jednání vlastně ani nesnaží vysvětlit. Motivace jsou nezřetelné, podivné či nahodilé a celé je to navýsost absurdní, a to včetně závěru. Pro mě velmi existencialistický, téměř camusovský text.

Třetí, titulní část knihy analyticky, byť nikoli staticky (sestává z několika menších vzpomínkových příběhů, zčásti propletených) líčí vztahy hlavního protagonisty k mamince, nevlastnímu otci, sestrám a především se celou dobu téměř dramaticky odvolává k závazkům a abstraktnímu provinění vůči svému vlastnímu otci, jehož si nepamatuje a jenž zahynul v koncentračním táboře (ovšem nejspíš za šmelinu, nikoli za odboj nebo z důvodů čistě rasových, což jeho auru hrdinské oběti, a tím pádem i nedostižného mravního vzoru, trochu sráží, potažmo komplikuje). Otevřenost a jitřivost této analýzy-zpovědi-vzpomínky je místy nebývalá. Koneckonců hlavní hrdina je bezpochyby v celé knize silně autobiografický, nese dokonce autorovo jméno (což není úplně typické). A zaujala mě v této souvislosti ještě jedna věc - jakkoli vše v knize působí značně prvorepublikově a v jistém smyslu idylicky (rodinná a sousedská pospolitost, starosvětské poměry a reálie), zvláště v části Nekrology, počítáme-li s reálným autorovým věkem, jedná se o děje spadající do počátků a průběhu stalinsko-gottwaldovské epochy, jedné z nejhorších v našich dějinách.

1 13.03.2023

Cenný rozhovor s pozoruhodně činorodou osobností českého práva, soudnictví a politiky. Kniha vyšla už před více než 10 lety, bylo by tedy zajímavé číst její pokračování, v němž by Rychetský dost možná některé své postoje a formulace (mj. asi hlavně ty, které se týkající Miloše Zemana, o němž je v knize věru dost) poněkud přehodnotil. Navíc by se při té příležitosti mohly odstranit na můj vkus až příliš četné překlepy.

Pokud bych měl Pavla Rychetského charakterizovat nějak obecněji na základě tohoto rozhovoru, jeví se jako člověk nesmírně nadaný intelektuálně i organizačně, ale leckdy až sveřepý. Zároveň (a autor sám na to v závěru férově upozorňuje s tím, že lidská paměť je výběrová a milosrdná) se nelze zbavit pocitu, že nad některými érami svého angažmá (zejm. fungování v rámci Zemanovy vlády a obecně dlouhodobá blízká spolupráce se Zemanem) poněkud přivírá oko, vyzdvihuje spíše jejich klady a soustřeďuje se výhradně na svou úlohu (která třeba i mohla být veskrze pozitivní, ale nepohyboval se přeci ve vzduchoprázdnu), ba si dokonce myje ruce. Rozhodně však platí, že je to bytostný levičák se silným sociálním cítěním a smyslem pro rovnost. V tom je velice autentický. Svědčí o tom až umanutý důraz, jaký klade v závěru knihy na problematiku kauzy 3Okorunového poplatku u lékaře a zřizování ÚSTR. Obě záležitosti nejen vcelku zevrubně propírá přímo v rozhovoru, ale navíc v knize coby přílohu nechal otisknout své vyjádření k nim přímo z Ústavního soudu, který svého času obě věci řešil (a nevyřešil ku spokojenosti Rychetského), podle mě trochu zbytečně. Cítil-li takovou potřebu, mohl to klidně ještě podrobněji rozebrat přímo v rozhovoru, to by knihu kompozičně narušilo méně.

V každém případě je kniha čtivým svědectvím o jednom osudu, několika epochách našich moderních dějin a jedné kapitole historie naší právní vědy. Tomáš Němeček byl na svého respondenta velmi dobře připraven, říkám si, že snad až příliš dobře (opakovaně si "pamatuje" víc než sám Rychetský). Jelikož jsem např. v devadesátých letech politiku ještě tolik nesledoval, velmi bych ocenil větší názornost ve znění otázek, potažmo zevrubnější tazatelovy textové vstupy, v nichž by Němeček objasňoval dobové politické události a kauzy, o nichž Rychetský jako přímý účastník tehdejšího dění hovoří. Většinou si sice člověk tak nějak mlhavě vzpomene, případně to pochopí z kontextu, ale u některých událostí a osobností jsem poměrně tápal (kdo si dnes např. vzpomene na takového Jaroslava Bureše?).

1 06.03.2023

Knihu mám ve druhém, doplněném vydání (z roku 2021, má jinou a podle mého lepší obálku než na snímku zde) a jedná se nade vši pochybu o zdařilý a v našich poměrech dosti ojedinělý počin. Oba úvodní texty mi sice přijdou poněkud šité horkou jehlou, a tudíž rozmáchle přeskakující z tématu na téma a toliko kroužící kolem podstaty, brouzdající po povrchu, namísto aby poskytly opravdový a hlubší interpretační vhled do základní, tedy obrazové složky knihy, potažmo do vnější i niterné tváře Karvinska. Mnohem podstatnější jsou otištěné fotografie a obecněji vizuální stránka knihy, které drobně, ale pozoruhodně doprovází i nerozsáhlé textové experimenty-konfrontace (viz hornická mluva, teplota v dole, ale i názvy některých snímků, jak je uvádí v závěrečném soupisu). Durczakovým specifikem (a myslím, že jednoznačnou předností) je, že v knize neprezentuje pouze své vlastní snímky, které na Karvinsku přibližně od roku 2015 pořizoval, ale i - coby znalec a sběratel obrazových publikací o kraji, badatel v archivních fondech a sběratel tematicky souvisejících fotografie a předmětů - celou řadu pozoruhodných objevů více či méně zasutých složek genia loci tohoto (post)havířského kraje. A nejsou to zdaleka jenom fotky, ale i třeba staré plány nebo výtvarná hra s ornamenty z dobových etiket. Vše je ovšem podřízeno důrazu na vizualitu a relativně jednotnému, koherentnímu výtvarně-teoretickému konceptu. Líbí se mi, že není prost humoru, hravosti a neakcentuje pouze (a dokonce ani ne hlavně) šerost, temnost, zraněnost a zahořklost, což jsou bezesporu synonyma, která se většině lidí s Karvinskem a jeho lidmi spojují. Durczakova kniha by klidně mohla být mnohem rozsáhlejší a pestřejší, ve stávající podobě totiž mapuje na můj vkus snad až příliš fragmentarizované výseky tamní reality. Téma je přitom nesmírně nosné a zaslouží si soustředěnou - a dobře promyšlenou - pozornost. Ale třeba autor v budoucnu ještě něco takového přichystá. Rozhodně se vyplatí jeho aktivity sledovat.

1 19.02.2023

Krásně vydaná fotografická publikace o jednom z nejzraněnějších regionů naší země. Úvodní esej teoretika fotografie Jiřího Siostrzonka sice čtenářům, kteří se o problematiku krajiny, genia loci a paměti zajímají hlouběji, nepřinese mnoho nového (klidně by mohl být obšírnější a konkrétnější), ale obecně vzato je jako podnět k zamyšlení a ponoření se do problematiky postačující. Ze tří fotografických sekcí mě nejvíce oslovují snímky Ondřeje Durczaka, jehož tvorbu a aktivity se zájmem sleduju už delší dobu. Lukáš Horký a Arkadiusz Gola poskytují kvalitní (přičemž druhý jmenovaný stojí podle mě výtvarně o úroveň výše), ale vlastně celkem očekávatelný, chtělo by se říct až konvenční obraz netoliko Karvinska, jak si ho každý, kdo ten kraj aspoň trochu zná, tak nějak představuje, nýbrž i jakékoli pohornické krajiny v našich zeměpisných podmínkách vůbec. Tím nikterak nepopírám, že vydaná kniha je podnik chvályhodný, zdařilý a doporučeníhodný, jen mi při druhém a třetím listování fotografiemi vytanulo na mysli, že podobné záběry, atmosféry, místa zkrátka už dobře znám, tj. že se mi něco podobného vybaví prakticky hned, když někdo zmíní (např.) Karvinsko. Jistý posun a náznak cesty ven z tohoto krapet bludného kruhu postindustriální vizuální konvence tedy spatřuji mj. právě v tom, co v knize (i jinde) prezentuje Ondřej Durczak. Větší obrat k sociálnu, sídlům, neprvoplánově představeným strukturálním problémům... Co mě na knížce mrzí, je nedostatečné určení fotografovaných lokalit a chybějící datování snímků. U Durczakových je vždy uvedena alespoň obec, u Horkého a Goly není nic. Datace pak chybí kompletně. Kniha, jako je tato, přitom není (a ani to nepředestírá) výlučně uměleckou publikací, ale i specifickým dokumentem. Co nejúplnější místní a časový údaj u každého snímku by tedy měl svojí výpovědní hodnotu a estetický účinek fotografií by to nijak neoslabilo. A ještě jedna věc jen tak na okraj: Proč vlastně nikdo nezachycuje Karvinsko v slunci a třeba na jaře či v babím létě? Tento zdánlivě banální posun by totiž zjevně byl osvěžující inovací a výzvou. Zdá se totiž, jako by prakticky výlučnou atmosférickou stafáží "správného" snímku z pohornické krajiny byl bezsněhý a notně zamračený den někdy v únoru či březnu. To jistě dokonale podkresluje bezútěšnost této krajiny a její duše, ale působí to už dost otřepaně. Ať někdo zkusí zachytit zjizvenost Karvinska třeba v překrásném měsíci máji...

2 18.02.2023

Knížku jsem četl v prvním vydání (2004). Dostal jsem ji k narozeninám, darovanému koni na zuby nekoukal a přistupoval k ní tedy zcela bez předsudků a jakéhokoli zjišťování, kdo se za (evidentním) pseudonymem Max Unterwasser ve skutečnosti skrývá. Během celé její četby jsem tedy neměl tušení, že jde o práci Miloše Urbana, jehož několik jiných románů jsem relativně s uspokojením a povděkem přečetl. A tato nepřítomnost předporozumění se mi vyplatila. Teď, když už vím, že jde o Urbanovo dílo, připouštím, že bych při četbě patrně byl mnohem nesmlouvavější a jako řada ostatních zde komentujících usoudil, že jde jednoznačně o jeden z jeho slabších počinů. Nicméně nevěděl jsem to, celou dobu jsem se domníval, že jde o nějakého začátečníka, který pak už nic nenapsal (nebo využíval jiné, mně v době četby neznámé pseudonymy), a tudíž jsem knížku vnímal jako vcelku svěží kus. V rámci žánru mě velmi příjemně překvapila stylistická obratnost, skvělé literární řemeslo. V knihách podobného typu, vznikajících často spíše z důvodů komerčních, se totiž zpravidla vysloveně hemží topornými frázemi, o obsahové stupiditě ani nemluvě. (Zde podotýkám, že ani horory, ani erotickou literaturu v podstatě nečtu, ale určitou zkušenost s těmito žánry přeci jen mám). V případě Unterwasserovy/Urbanovy knížky je navíc zřejmé, že šlo spíše o autorův žánrový a slohový experiment, jakousi hříčku, která se podle mě relativně podařila. Je potřeba si uvědomit, že celá próza v sobě má hodně ironie, černého humoru, ovšem i metatextu, přičemž v pozadí nestojí zdaleka jen Baudrillard (ani nevím, zda je ten jeho citát autentický, ale působí tak), ale i třeba takový Ladislav Klíma, Karásek ze Lvovic, autoři gotických románů atp. Dějově by to sice klidně mohlo být bohatší, spletitější, motivicky nápaditější, ale beru to tak, že si na textu Urban zkoušel postupy, které pak bohatěji rozvil a vycizeloval v některých svých delších opusech.

5 13.02.2023